Přijíždím k poslednímu velkému sjezdu k Trutnovu a v duchu si chválím, jak mi to hezky uteklo. Najednou zpozorním. Až do čtvrtiny kopce silnici blokují stojící auta! Naděje, že jde o náhodný jev, zmizí, jakmile si uvědomím vzorně vystavěnou záchranářskou uličku. Uf. Tohle bude nadlouho!
Bylo. Plánovanou schůzku jsem stihla jen díky tomu, že jsem si dala velkou časovou rezervu. Jenže moje nervy! Já rozumím tomu, že je třeba opravovat silnice. V zásadě mám radost, že po letech průtahů začali tady u nás konečně stavět dálnici.
Potíž je v tom, že jak mám trpělivost s lidmi i se zvířaty, čekání v jakékoliv frontě se mnou dělá opravdu ošklivé věci. Takže pokud mohu, prchám. Což jsem učinila už cestou zpátky. Vyjela jsem Úpickou po kroucených silničkách směrem na Radeč a Hajnici. To vám byla krása!
Okamžitě se mi vybavila předchozí cesta po vlastech českých, na jakou mě vzala navigace, když jsem před prodlouženým květnovým víkendem objížděla děsivou, prakticky stojící kolonu mezi Vysokým Mýtem a Litomyšlí. Byli jste někdy v Chocni? Nebo ve Sloupnici? To je moc hezká vesnice! Když mě pak navigace donutila objet i hřebečský tunel, na vlastní oči jsem se přesvědčila, jak krásné tam mají lesy:))
Jezdit okolo může osvěžit ducha, přivést myšlenky na nové koleje. To se vždycky hodí, protože i v mysli si vytváříme hluboké újezdy, ze kterých občas bývá potíž vyhlédnout ven. Je spousta činností i myšlenkových vzorců, kterých se držíme proto, že nám kdysi vyhovovaly. Nikdy však neškodí zjistit, jestli náhodou neexistují nové, funkčnější verze – činností i myšlenek.
Jezdit okolo může být zábavné. Efektivní je to však jen tehdy, pokud se nedá jet přímo. Je před námi léto. Doba zasvěcená výletům a dlouhým cestám, stejně jako opravám silnic. Přeju vám pevné nervy a hodně trpělivosti při čekání! Protože v době kolon projíždějí rychle jen záchranáři…
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2026
Tak co, čekáte, nebo radši objíždíte? Máte teď ve svém okolí uzávěry, které vám komplikují život? 🙂
Kolonám se snažím vyhýbat. Když už v nějaké trčím v autobuse a ten nemá zrovna při čtyřicítkách venku zapnuté porouchané topení, spustím nejmenovanou hru, kde „nachodím“ kilometry, pokud se autobus pohybuje menší rychlostí než 10 km/h, čtu si atd.
Když řídím, ztrácím nervy, sesedám z kola a vedu ho po chodníku ku nejbližší únikové cestě.
Prioritní nástupy do letadla jsem využila loni… ale pozor, u Ryanairu to znamená hodinu čekání v čekárně, kde není toaleta ani fontánka na vodu (wut?) a cestou zpátky jsem jen stála dlouho ve vedlejší frontě, protože letadlo přiletělo se zpožděním hodinu kvůli stávce a další hodinu se řešil úraz cestující při výstupu. Společenská nálada byla veselá, protože posádce každou chvíli vypadávaly mikrofony.
Tak Ryanair je specialitka, kde nemusí fungovat vůbec nic. 😛 No, užila sis!
Nejmenovaná hra… nějak se nechytám! 🙂
Stát v koloně, ve frontě nebo čekat v jakékoliv čekárně mě hrozně ničí. V autě raději jedu, třeba ve výsledku delší čas, než někde stojím. Ve městě vyrážím pěšky, než čekat na autobus. Čekárny, no už jsem i odešla, když jsem se na objednaný čas + další hodinu nedočkala.
A ty vyhlídkové jízdy po vesnicích si občas dopřeju i dobrovolně. Svižně jedoucím domorodcům, co znají každou zatáčku, uhýbám pokud možno z cesty, abych se mohla kochat.
Sice se to netýká zrovna objížděk a hledání jiné cesty míst poskakování v koloně, ale v rámci projektů jsem se už najezdila docela dost. Před časem jsme měli jeden projekt, kde jsem potřebovala sehnat půdy a vybrané plodiny z různých částí Čech. Někde jsem před tím vůbec nikdy nebyla. Byla místa, která mě nezaujala, pak i taková, která byla prostě nádherná. Vlastně nejhůře vypadaly vsi blízko u Prahy, dále už byly často velmi krásné, v jedné byl i dřevěný kostel. Pokud jde o přírodu, krásný je samozřejmě Český Ráj, moc se mi líbí České Středohoří, ale půdy byly dost hrozné, jílovité, těžko se odebíraly i zpracovávaly. Pak jsme byli i v Jižních Čechách za Putimí. Samozřejmě jsem si vzpomněla na Švejka, ale zaujalo mě něco jiného. Tam byla ta správná vůně, taková, která je mi blízká z mého Třeboňska. Jak bych v jiných místech ani bydlet nechtěla, tak tam, kromě Prahy a mého Třeboňska, bych se mohla usídlit.
Jako každý rok v létě je Plzeň rozkopaná a plná objížděk.
Sice neřídím, ale dotklo se to i MHD.
Člověk musí přemýšlet, kudy a jak pojede.
Jo, člověk musí věnovat pozornost svému okolí 🙂 V pralese stejně jako ve městě 🙂
Když jsou kolony proto, že se na silnici opravdu pracuje, tak sice nejsem nadšená, ale chápu to. Ale když je provoz na semafory a nikde nikdo, tak to mám tedy vztek. U nás to zatím jakž takž jde 🙂
A ve Sloupnici jsem byla na tancovačce, měla jsem ve vedlejší vesnici spolužačku, kamarádku 😀
Takhle na semafory dělali v Chlumu (vesnice, co jsme přes ní jezdili z Prahy) chodníky. Semafory byly dvoje za sebou. Vůbec nebyly synchronizované. Já jsem začala jezdit náhradní trasou skoro okamžitě (dvoje semafory celé měsíce!) Martin, který je v tomhle mnohem víc stoikem, vydržel déle – ale pak už objížděl taky 🙂
Stojící kolony na dálnici mají tu nevýhodu, že pokud se o ní nedozvíte včas a přijedete k ní, tak se nedá otočit a objet to jinudy. To bývá můj případ, já rádio v autě neposlouchám. Pokud se to člověk včas dozví tak sjede někde jinde a může objíždět.
Před delší cestou si nastavuju Zelenou vlnu Radiožurnálu na automatický přenos – mohu tedy poslouchat svoji hudbu a hlášení mi ji vždy na příslušné minuty přeruší.
Často stačí kouknout na Google mapy – a mít zapnuté sledování provozu.
Provoz sledovat musíme, ale často si stejně nevybereme. Posledně, když jsme jeli do Ivanovic, nám to spočítalo, že i s poskakováním tam budeme o více než půl hodiny rychleji než alternativní trasou přes Hradec Králové. Často poskakujeme na okruhu okolo Ořechu, tam je to už bohužel standard. Nedávno jsme se vraceli do Prahy a byla tam byla ještě nehoda a navíc i navigace to neviděla nadějně, tak jsme to chtěli vzít přes Jižní spojku a Barrandovský most, jenže byla strašná kolona už na nájezdu, tak to kolega vzal přes město. No, já jako spolujezdec jsem se mohla kochat výhledy na Prahu, ale časově jsme si nepomohli, aut je prostě moc. Jenže služebně jezdíme do míst, kam se jinak než autem nedostaneme, natož, abychom se vrátili. Když se k tomu přidají bedny s půdními vzorky, tak tohle se jinak opravdu nedopraví.
Nejen před delší cestou! Celé jaro jsem po Olomouci jezdila podle Waze, protože byly rozkopané současně tři trasy přes město i jedna výpadovka 😀
Já jsem rád, že se dálnice staví. Kolony mne taky nebaví, když jsou z důvodu oprav, tak je jsem schopný ještě pochopit, opravy, či výstavby jsou potřeba.
Často jsou kolony v omezeních ne z důvodu samotné opravy/stavby, ale proto, že řidiči jsou z kolon nervní, neumí správně dodžovat dopravní předpisy, něvěnují se řízení a pak bourají.
Pospíchálci jim říkám. Vídám to denně. Honem rychle honem rychle…mých mimodálničních 100 km/h a dálničních 110-120 jim je málo a musí za každou cenu předjet a svištět 150 jen aby v konečném důsledku ušetřili ušmudlaných pár minut, nebo taky vůbec pokud stejně jako já dojedou kolonu nebo ucpanou křižovatku. Takový ten klasický argument „co když spěchá s nemocným dítětem do nemocnice“ odmítám. To možná tak jeden z milionu. Důsledky toho všeho pak jsou, že v té vysoké rychlosti nestihnou něco včas umanévrovat, nabourají a….vznikne kolona.
Nebo dopadnou jako ten pospíchal v Osové Bitýšce kdysi dávno…tak strašně v těch zatáčkách pospíchal, až dopospíchal do pole, kde lomil rukama, lomil nohama a Ajajajaj kvílel 😀
😀 😀 To je ještě ta lepší varianta. Horší jsou pak zbytečná neštěstí, úmrtí (nezřídka nevinných) a smutek blízkých.
o tom vím bohužel víc než dost a takových případů jsem mívala na stole za dobu svého působení v pojišťovně moc 🙁 lepší je skutečně, když sám sv. Kryštof, patron poutníků, zažertuje s prasečím řidičem 😀
Přesně. Nesmyslně rychlá a bezohledná jízda, lepení se na předchozí auto (někdy je neodradí ani tažné zařízení), nepozornost. Tyhle věci mají na svědomí mnohem víc čekání, než jakákoliv zúžení sama o sobě.
Radši objíždím, pokud můžu… a ptát se na uzávěry někoho, kdo bydlí kousek od Brna, je úsměvné- my v těch uzávěrách spoustu let žijeme 🙂 a nejde jen o tu zatracenou dálnici, pár let zpátky se silničáři zprčili, že jsou v havarijním stavu mosty, a uzavřeli skoro všechno zpravidla s jedinou možnou objížďkou- pamatuju si, jak v advetním čase téměř zablokovali výjezd z jediného velkého shopping centra na jihu…
A ano, čekání v kolonách snáším špatně. Obvykle telefonuju.
To byl asi ten rok, co jsme při návratu z Moravy narazili (naštěstí předem v navigaci) na totálně zablokovanou D1 kvůli nehodě. Jenže další nehoda byla „na staré“ a jinudy to objet nešlo, protože VŠUDE byly uzavírky. Skončilo to tak, že jsem našla aspoň trochu rozumné místo kus bokem, poseděli jsme, šli jsme se projít se psy, nakrmili jsme je i sebe,… po pár hodinách tu dálnici zprůjezdnili, tak jsme pomalu vyrazili.
Jo, dnes je lepší kouknout na cestu předtím, než člověk vyrazí. Někdy si stejně nepomůže, ale už když to dopředu ví, že jede do maléru, může si jít aspoň včas na záchod 😛
Vono se to ucpalo když už jsme byli na cestě, ale právě z těchto důvodů mívám buď zapnutou navigaci i tam kde vím, nebo ji aspoň občas jako spolujezdec znovu nahodím a nechám zkontrolovat. Rozhodně bylo vepší stát pár hodin sami u lesa než uprostřed zácpy.
Tam byly ovšem fascinující ty uzávěry ve všech vesnicích kudy by se to dalo objet. Prostě se to objet nedalo, když tedy pominu variantu kus se vrátit a vzít to nahoru na D11.
Telefonování pomáhá.
Popravdě já jsem ve frontách tak nemožná, že pokud mi moji nejbližší chtějí dát fakt dárek, ušetří mi čekání – dnes už se dá dokoupit k obyčejné letence prioritní nástup do letadla 🙂