Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Milí čtenáři, ode dneška jsem na cestách – tedy spíš dnes stavím výstavní stánek a do konce týdne jsem na veletrhu Svět knihy v Praze. Nechám vás tedy, ať se zabavíte, jak umíte 🙂 ❤️
Navrhujte si témata a povídejte si… nebo také ne. Je to na vás. Já se ukážu zase v pondělí 🙂
Vaše Dede
Přidám se se svými zájmy. Někdy před deseti lety jsem se začala s rodokmenem. Měla jsem štěstí, že v linii po babičce mečové se vyskytl její bratranec, který se věnoval archivnictví (v podstatě založil archiv Národního technického muzea), a v jeho pozůstalosti v NTM jsem našla profesionálně zpracovaný rodokmen dosahující před rok 1620. Ze strany babičky přeslicové jsem získala stručnou historii rodiny, kterou si psal její dědeček. A podařilo se mi také setkat se s nejstarším žijícím členem širší rodiny (tehdy mu bylo 95 let) a zaznamenat spoustu informací a historek, mnohdy neuvěřitelných! Chtěla bych to množství materiálu zpracovat pro své potomky formou kroniky.
Taky jsem po dlouhé době začala hrát na klavír (je zajímavé, že hru na hudební nástroj tu nikdo nezmínil! Co Čech, to muzikant už neplatí?). Už to sice není jako kdysi, ale když si se snachou zahrajeme čtyřručně, mám z toho radost. 🙂
A do třetice sbírám turistické vizitky. Nalepím je do deníku, připíšu datum, případně stručnou poznámku. Mimo jiné je to neocenitelná pomůcka, když člověk potřebuje zjistit, kdy a co navštívil.
Nakonec knihy, filmy a psa uvádím jen pro pořádek. 🙂
Ten klavír je v principu v plánu až bude více času. Kdysi jsem hrála v Lidušce, dnešní ZUŠ celých asi 15 let, toho tak 10 dobrovolně. Když člověk překoná ty první roky, kdy se vlastně učí techniku, tak pak už je to prima. Klavír mám, zatím je na ne úplně vhodném místě, ale není čas.
Vlastně jsem si uvědomila, že má výchova pár prvků výchovy dívek minimálně z 19. století určitě měla i s mým přičiněním některé prvky – klavír, jízda na koni (to ale proti vůli rodičů), jazyky (angličtinu i ruštinu jsem nesnášela, ale angličtinu používám téměř denně, trochu francouzštiny – zapomenutá, italština), nějaké to snad slušné chování, zákaz neslušných slov (teda někdy pěkně nadávám – a sprostě)…. Možná to nebylo úplně blbě, ale leckdy jsem si o některých věcech myslela své.
Koukám, že tu je téma koníčky. To je prima. V poslední době jsem se asi zbláznila, ale zkouším háčkovat. Mám rozdělané dva šátky, které jsou pro naprostého začátečníka asi nejjednodušší. Pak jsem udělala pár podložek pod hrnky. Ty jdou docela snadno a za večer se jedna udělá. Je to takový protipól pracovním aktivitám, protože už mám někdy pocit, že mi to přerůstá přes hlavu.
Dále pátrám po osudech rodiny mé maminky. Kdysi jsem tu psala o prastrýci Staninovi, ponorkáři, který za 1. sv. války zahynul na ponorce vlastně kvůli ambicím svého velitele, který si chtěl vzít vnučku Franze Josefa Alžbětu Marii. To bylo z rodiny mé babičky. Hodně zajímavá je ale rodina mámina otce. To už nedávám sama, pomáhá mi jeden genealog. Zjistili jsme, že tato rodina po roce 1580 získala šlechtický titul od Rudolfa II., později byli ještě povýšeni na rytíře. Vždy se mezi nimi našli chytří lidé, kteří byli například purkrabím v Přerově nad Labem (Jan, první šlechtic) nebo schistmistry v rudných dolech u Rokycan (Jan – syn Jana I.) a primasové Rokycan ve třech generacích počínaje Janem II. Pak spravovali různé statky a majetky a pak Anton (první toho jména) spravoval panství hraběcího rodu Berchtoldů v Polici, což je dnes malá vesnička na pomezí Čech, Moravy a Rakouska. Ve vedlejší větvi se najde malíř a operní pěvkyně. A chytří lidé byli ještě v generaci maminky (profesorka farmakologie na I. a III. fakultě UK) nebo strýc Karel (maminčin bratranec, profesor biochemie na Víděňské univerzitě). Mimochodem se strýcem Karlem si dopisuji anglicky, což on ve svých téměř 97 letech suverénně zvládá. A už také víme, že otcem Jana I. byl Matěj, čímž jsme se dostali někam před rok 1550, což už je vzhledem k neexistenci matrik výkon.
Ty osudy předků jsou moc zajímavé, obdivuji lidi, kteří mají tu trpělivost po nich pátrat. Jak já si teď vyčítám, že jsem si nezapsala babiččino vyprávění o osudech jejích sestřenic žijících v cizině i vyprávění o předchozích generacích! Když mě to tehdy vůbec nezajímalo :-/
Možná ještě není pozdě to dát dohromady. Část vezmeš z vlastních vzpomínek, část od příbuzných, kterým babička vyprávěla to samé 🙂
Na článek o prastrýci si dobře pamatuju. A budu se moc těšit na další o rodině z maminčiny strany, pokud nějaký nebo nějaké budou.
No nevím, zatím jsem pořád ve fázi sběru dokumentů. Druhá věc je, že ten příběh pak někdo bez mého vědomí a souhlasu použil jinde vlastně jen za účelem sledování reklam. Vypreparoval z toho právě tu milostnou historku, to mě fakt naštvalo, ale ani Dede se nepodařilo se na ně dobýt. Prostě se ti pseudoautoři schovali v hlubinách internetu, nekomunikovali. Vlastní tragédie, že tam zemřeli lidi, kteří nemuseli, jim byla fuk. Takže si fakt dost rozmyslím něco podobného na internet zase dát.
No, asi máš pravdu.
A na tu záležitost si pamatuju, bylo to fakt hodně nepříjemné.
Stálé jsou vaření a četba. K opuštěným patří aktivní skauting, pokud se to dá počítat ke koníčkům. Obdobím sběratelství jsem prošla též – dopisní papíry, zápalky.
Dneska je můj obrkůň cínovaný šperk a ke stálicím patří pochopitelně psíci
Skautíci jsou naše „pražské“ děti (snacha a syn, oba původně brňáci, ale potkali se až v Praze)), dost se v tom našli, oba. I snašin malý synek je skautík, vodní.
A teď (no, už asi před 2 lety) se nám pražští pánové dali na ragby a docela jim to jde, myslím.
Já jsem v období, kdy jsme nemohli mít živého psa, začala sbírat psy porcelánové – ten první, pes zakladatel :-), byl knírač/ka + štěně od MLP. Pak už jsem je dostávala ze všech stran, i sama aktivně hledala ve starožitnictví. MLP mi posléze vyrobil poličku přes půl zdi, je plná, ale už se objeví jen sem tam kousek, když mi něco opravdu padne do oka.
Já jsem takhle kdysi začala „sbírat“ kočky, ne, že bych chtěla. Někdo mi kdysi nějakou dal, a teď je mám všude, nejvíc asi v kanclu v práci (doma jich mám jen asi 20). Ale jsou jen takové obyčejné, dřevěné nebo keramické, mám jich fakt ale moc a každý si myslí, jak ty kočky miluju. 🙂
Kdysi jsem sbírala benátské masky a pak i porcelánové panenky (ne ty historické, na ty jsem neměla peníze). Po cca 20 letech se ukazuje, že moderní porcelánové panenky mnoho nevydrží, i když jsou jen na poličce- bledne jim obličej, opadávají řasy, o oblečení nemluvě… tak teď nesbírám nic takového a kupuju si jen věci, které používám- barvy, malířská plátna, klubíčka, látky…
Jak to, že se tu ještě nevyskytl někdo, kdo má jako koníčka vaření? 😀 😛
A k tomu čtení. Mně to ani jako koníček nepřijde. To, že dýchám nebo spím se taky za koníčka nepovažuje 🙂
Já vím, bohužel už to tak hodně lidí nemá.
V dětství jsem znala jediného člověka, který nečetl, resp. snad občas nějaký cestopis nebo příručku o motorech, a to byl můj otec. Teď mě spíš překvapí, že někdo čte.
Také ráda, čtu. Většinou před spaním, pak se mi lépe usíná.
Sice vařím rád, podle paměti a chuti, ale abych pravdu řekl, tak za koníček to nepovažuju. 🙂
Když mám čas tak také čtu rád, ale poslední dobou potřebuji na čtení více světla a čtení na ebooku mne nebaví.
Já vaření jako koníček mám a taky sbírám kuchařky – po ne příliš dobrých zkušenostech s českými překlady (holt, profesionální deformace) si ty cizojazyčné už radši kupuju o originále.
Čtu taky moc ráda (a moc), MLP si ze mě dělá legraci, že jsem lekturomaniak. 🙂
Ohledně těch kuchařek – asi nejcennější kousky ze sbírky je zanzibarská kuchařka (anglicky, svahili neumím, resp. rozumím, ale asi bych podle ní nic použitelného nevyrobila) a židovská kuchařka z Lazia (italsky). Podle obou občas vařím.
Já jsem spíš chovatel (momentálně koček 🙂 ) , než pěstitel, Zahrádka je spíš povinnost, naštěstí malá 😀 .
Jinak mám ráda všechny ruční práce, zejména pletení a háčkování, to je pro mne úžasný relax. Umím i vyšívat, ale to už je nějak moc pracné a dát vyšívaný ubrus na stůl, aby mi ho někdo (hádejte kdo? ) vzápětí něčím pokecal, na to nemám nervy 😀 Drhání mi taky není cizí, ale mám pocit, že nevím, co potom s tím…
A bez knížky se prostě neobejdu, ještě, že mám knihovnu pár kroků 🙂
Já tedy přidám ještě ty svoje koníčky, když jsem to načala.
Kromě zahrady, což je opravdový relax, ráda šiju, i když bohužel už to není, co bývalo, teď už spíš jen spravuji a přešívám. Ale mám tolik projektů nachystaných!
Pozůstalost po prarodičích mě přivedla ke sbírání skla, momentálně hutního a lisovaného z 50.-70.let, takže jsem propojila záliby a fotím si kytky ve vázách a pak si z toho dělám kalendáře.
Mám pár kusů hutního skla po babičce a normálně ho používám, tak to ani nevidím jako něco cenného, že by se to mělo sbírat 🙂
Já ho také používám 🙂 Ale hledám si k tomu původ a kupuju další (nebo také vytahuji z popelnice na sklo 😀 )
Sklo sbírám také, ale za koníček to nepovažuju, je to jen taková malá sbírka toho co se mi líbí. Je tam několik kousků lesního skla vyráběného středověkou metodou + pár dalších věcí.
Velký odborník na sklo (a taky sběratel) je Max Velčovský, opravdu se v tom vyzná.
A o skle měl pěkné stránky pan Pařík (Československé sklo se jmenovaly. Teď má stránky nové, ale zatím jsem je moc neprozkoumala: https://www.czechglassguide.cz/cs/
Ano, czechglassguide je naprosto bezkonkurenční. A fb skupina Staré sklo, umělecké sklo, hutní sklo je výborná studnice informací i zdroj pro nákupy. Pan Pařík tam často poradí.
Já znám pana Paříka (ne osobně) kdysi z Neviditelného Psa, pak jsem dlouho sledovala ty jeho předchozí stránky.
Max byl kurátor úžasné výstavy, kterou jsme tu před časem měli – „Made by Fire“, my jsme na ní byli snad 5x, vzali jsme tam řadu známých a dělali jsme si legraci: „Co se vám na výstavě líbilo nejvíc, a proč právě objekty od Zdeňka Lhotského?“ Vždycky jsme se trefili, líbily se nejvíc.
Já jsem na stará kolena začala sbírat pohledy.
Ale už se specializuju.
Mám 2 velká alba na vánoční pohlednice.
A to by jste se asi divili, že i ty pohlednice se v průběhu let měnily.
V padesátých letech byla móda u vánočních pohlednic s fotografiemi dětí u vánočních stromečků.
Konec padesátých a začátek šedesátých zase převládaly kreslené motivy od malířů Fialy, Rady, Moravce.
V letech sedmdesátých až do poloviny osmdesátek byly v módě koláže měst ve vánočních ozdobách.
Takže abych to zkrátila, už sbírám jednotlivé kolekce a mám toho opravdu hodně.
A dělá mi to radost.
A máš i pohlednice nezvyklých tvarů? Viděl jsem kdysi dokonce kulaté.
Mám jednu z Mariánských Lázní ve tvaru lazeňského pítka.
Takže objíždíš burzy a prolézáš vetešnictví? Tam jsem viděla pohledů docela dost. Nebo už se také všechno přestěhovalo na internet?
Většinou na Aukru, nebo na Seznamu na burze.
A také jsem dostala od kolegyně, když vyklízela byt.
A mám v plánu jít u nás v Plzni do starožitnictví, prý je tam též mají.
Mám 2 cenné kousky, pohledy z první světové války, co posílali vojáci domů. Právě ze starožitnictví.
Máme několik knih z edice starých pohlednic (Jeseníky, Mohelnicko). Je zajímavé, že se často tisklo několik různých pohlednic i z úplně obyčejných vesnic – žádné lázně, žádné hrady, zámky, prostě obyčejná vesnice s kostelem a hospodou.
Když se tam jelo na letní byt za první republiky nebo třeba pak na brigádu, tak se kupovaly i takové pohlednice.
Já vím, v té knize je pohlednice (popsaná z obou stran) od nějakého podomního obchodníka, který se ubytoval v hostinci.
Od osmi let judo a jiu jitsu. Posledni dva roky jeste kone. Na siti me neuzije a na malovani jsem tupa a strasne obdivuji kazdeho kdo to umi.
Kdysi dávno jsem sbíral známky, lepil papírové modely z ABC, sbíral kameny. Teď už jen občas focení a určování ptáků/motýlů/hmyzu/rostlin, které jsem vyfotil, psaní, nějaké ty truhlářské práce, zahrada, práce na baráku. A tak podobně. 🙂
Kameny vyhlásily, že už jich je doma dost a v domečku pomalu taky 😀
Kameny nelze zadržet! 😀
😀 To mi něco připomíná! Moje sklo už je také rozlezlé všude možně.
Já mám toho skla také dost, hutní i broušené a to žádné cíleně nesbírám. Jen se za můj život tak nějak nashromáždilo. Mám to už za pár a co s tím bude …
Ted pribyl vlastne jeste jeden konicek. Rekonstrukce stareho kufrikoveho psaciho stroje Underwood. Dle serioveho cisla mu bude letos rovnych 100 let. 🙂
Pročež se sluší připojit tuto píseň:
https://www.youtube.com/watch?v=FlPCTgU_FvM
Mrakoplaš – Underwood 1935
Jo koníčky – asi největší koníček je focení, i když tomu teď trošku dávám na frak. Prostě když mám na starosti dva psy, kdy každý má jiný názor na tempo a styl vycházek, tak na focení není čas. Když mám jen jednoho, tak se většinou přidám k Terce a styl vycházek je spíš běh než chůze. Zastavit se a udělat fotku znamená, že dalších sto metrů dobíhám s nadskakujícím foťákem na krku, čímž mne opouští nejenom dech, ale i schopnost myslet. Tož tak…
Další je čtení – to mám od dětství a zatím ne to neopustilo.
Psy ani mezi koníčky neřadím, to jsou členové rodiny…
Maluju, šiju občas, teď spíš háčkuju. Někdy pletu. Akorát mám dodací lhůty jak státní podnik. Kvůli práci na počítači málo čtu, i když jsem dřív četla mocmoc, ale teď zrovna čtu Koncert pro bouřku a orchestr 🙂 Ráda chodím se psy ven, občas fotím, a ráda se vozím ve veteránech. S čímž se pojí nákupy dobového odění a obutí, i když to za hobby považovat nemůžu.
Máme stejné koníčky (čtení, procházky se psy, pletení), jenom ta historie mě míjí. Zato sdílím koníček s MLP – chov papoušků.
Andulky jsem mívala, teď nesmím kvůli práci…
Kromě čtení, psaní a hudby ještě občas lepím modely kosmických lodí. Takže v podstatě běžné koníčky. Co se týče malování a šití tak malovat umím jen čerta na zeď a ten čert se mnou pak bude šít. 😀
Pů, ty nikdy nezklameš 😀 😀 😀
Když nás tedy Dede nechává, ať se zabavíme, jak umíme, navrhuji téma hobby, tedy koníčky. A jsem zvědavá, jaké se tu objeví ty neobvyklé, protože něco od zvířátek, turistiky a zahrádek (i těch v květináčích) tu provozuje skoro každý z nás. Ale vím, že se tu i maluje, šije…