Krájím vonící rajčata, vedle mám připravený krajíc lahodného chleba a svůj oblíbený sýr. Těším se na jednoduché jídlo, skvělé v harmonii chutí. Co bych si mohla k večeři přát víc?
Přemýšlím o tom, jak se ve svém životě stále častěji vracím k jednoduchým věcem, a tak trochu se podezírám, zda příklon k jednoduchosti prostě neznamená lenost! Lenost cílit k věcem složitým, neobyčejným. Nerada se obviňuju z lenosti tam, kde to není zjevné, a tak přemýšlím dál.
Děti mají rády jednoduché věci. Pomáhají jim vyznat se ve světě, který je komplexní, složitý a nejen na první pohled v mnoha směrech nepochopitelný. Jak dozrávají, s nadšením se prodírají ve svých poznatcích a zkušenostech výš i hloub.
Složitost je začne bavit – její vrstvy zvědavě odkrývají a později komponují k vlastnímu potěšení. Ať už jde o jídlo, poznání nebo vztahy. Jednoduchost se na dlouho dobu stane příliš obyčejnou, příliš nezajímavou!
Dobře se to ilustruje na jídle. Učila jsem se vařit odmala, pravidelně jsem vařila pro rodinu tak od patnácti. Jak roky šly a zkušenosti přibývaly, bavilo mě experimentovat – víc koření, složitější postupy, fascinující alchymie chutí. Cestování přidalo nové impulzy, vedoucí jak k úspěchům, tak ke zkoumání slepých uliček.
Uběhlo mnoho let a já jsem najednou začala chápat, v čem je kouzlo tradiční jednoduchosti, a to nejen v jídle. V mnoha případech je totiž vycizelovaným výsledkem mnoha složitých teorií a pokusů a jedinečnost jí dodává kvalita vstupních surovin. Příkladem mohou být jednoduchá tradiční jídla. Málokdy je třeba nějaká úprava, tedy pokud jde o chuť. To už spíš dojde na osekávání kalorií. Pokud je člověk víc než spolehlivě dospělý, obvykle si už jejich příjem nějak reguluje.
A nemusí jít jen o chleba se sýrem – stejný vzorec platí pro eleganci, dokonalé způsoby nebo třeba vědu. Kolik potřeboval geniální mozek Alberta Einsteina složitých myšlenek a rovnic, aby dospěl k neotřesitelné jednoduchosti vzorečku E=mc2? I láska je ve složitosti svých projevů vlastně jednoduchá!
A tak se utěšuju myšlenkou, že v tomto případě nejsem líná… možná jsem dokonce i o kousek moudřejší, než jsem bývala:))
Jak jste na tom po letech vaření vy? Víc rafinovanosti? Jednoduchosti? Návrat ke kořenům?
Já bych k řečenému ještě dodala, že rok od roku víc a víc ocením, když to jídlo uvaří někdo jiný:))
Za mě je jednoduchost a „jednoduchost“.
To první může znamenat, že „upletete z h***a bič“, protože máte tři dobré suroviny a vyrobíte dobré jídlo.
Přestože slýchám věci typu „oni vaří furt dokola 20 jídel“, tak zcela šťastně mám naučených pár receptů a když zrovna nemám čas a energii přemýšlet a aplikace na recepty nevyhodí nic použitelného, pak jedu na autopilota a najednou je hotová večeře i oběd na zítřek.
To druhé může znamenat hledání zkratek… a tady je velký kámen úrazu. Asi to sem ani nechci tahat.
Takže posílám dnešní menu:
– pro pipouše: 1 zophobas + 5 červů, vymačkaných a ochucených vitamíny a vitamínovým olejem
– pro M+J: náhodná směs červů s vitamíny a olejem, případně náhodný uprchlý a odchycený cvrček
Ráda vařím i peču, po letech jsem se myslím docela vypracovala a stále mě oboje baví. Žádný jídelníček předem nemám.Jen manžel(který jezdí nakupovat) má seznam kde mimo jiné jsou moje surovinové stálice (zásoby do lednice) – mleté hovězí, slepičí prsíčka, vepřové kotlety, čerstvou, mraženou nebo v konzervovanou zeleninu, vejce apod. Já pak z toho během týdne či dvou vařím naše zaběhlá oblíbená jídla. Co přesně který den záleží na náladě „stát u plotny“, nebo času.Tedy buď jídlo rychlé a jednoduché, nebo naopak mám náladu vařit či péci pracněji (zkusit nový recept). Ale jsou i dny, kde se klidně choti přiznám, že dnes (hlavně po práci venku) vůbec nemám chuť vařit a on ochotně pro něco zajede do fastfoodu. Dokonce to sám v takové pilné dny navrhne a já s díky přijmu.. Máme tu jen pár minut od domu dostatečný výběr, takže sotva stihnu prostřít stůl, manžel je zpět s nějakou večeří.
Výhodou toho, že je jedna sama, je skutečnost, že nic nemusí. Výhodou dlouhého mládí je, že si během let vyzkoušela komplikované i jednoduché vaření. Má-li tedy náladu na vaření, může zhotovit něco složitějšího. Nemá-li náladu, dá se „uvařit“ chleba s máslem.
Tak už jen mávám a vyrážím pro začátek do Olomouce, kde si na nádraží vyzvednu Martina a dál jedeme spolu 🙂 Ari bude mít po velmi dlouhé době výlet!
Podařilo se nám nakonec sehnat samé bezbariérové bydlení 🙂
Proč bezbariérové? Kvůli Ari, nebo je něco špatně?!
Ari už víc než rok nedává schody… Ale jinak má radost ze života ❤️
Já jsem vlastně nikdy nějak moc nevařila. Totiž – co jsem chodila do práce a synek do školy, měli jsme všichni teplý oběd a večer něco studeného, takže na vaření došlo jen o víkendu ((dvakrát za týden mě to i bavilo a vařila jsem spíš věci trochu složitější na přípravu).
Co jsme oba doma a synek dávno odstěhovaný, vařím halt každodenně. Ne že by mě to bavilo. Hledám co nejrychlejší varianty, ale občas se hecnu na něco složitého – nebo spíš na dlouhé lokte. Taková boloňská omáčka třeba. Já vím, že se dá udělat za nějakých 30 – 40 minut, ale když já musím mít tu tříhodinovou 😉
Jo! 😀 Jak jsem v podstatě už nevařivá, tak boloňskou dělám pomalu… ale zase je pak do zásoby. Minule jsem ji dělala ze dvou kil mletého hovězího! Zůstalo mi v mrazáku po myšlence na letní hamburgery (pro nájezdníky). No a co jinak s tím, že jo?
Střídám období, kdy vařím konzervativně, s obdobími, kdy zkouším nové recepty. Stejně to màm i v jiných oblastech žití. Teď momentálně vařím po paměti, ale v domě pořád něco předěláváme….
Jak je dům vzhůru nohama, jede člověk spíš v režimu – ať je to rychle a s co nejmenším množstvím nádobí 😀 Kdo by si přidělával další binec…
Já vařím ráda a nevadí mi ani složitější jídla. Ale problém je, co. Takže pokud mi dojde inspirace, musí Bimbo vymyslet alespoň jídelníček na týden. Což mu jde, takže mohu pokračovat.
Jsi dobrá. Že tě to pořád baví.
Já mám občas takové tvůrčí záchvaty, hlavně, když mají přijet nájezdníci.
Ale vařit přes týden pro sebe???
Hmm, od mala vařím a stále klasiku. Dokonce v poslední době jsem se vrátila k výrobě knedlí (pravda, jednou do měsíce) a dělání domácích lukší (nudlí). Jsem snad ucházející kuchařka (málo kdy si na jídlo někdo stěžuje), ale na experimenty mne nikdy moc neužilo. Navíc mi vaření vůbec nevadí – když se mi řekne, co mám vařit 🙂 !
Ale ruku na srdce – být sama, tak vařím jednou za uherský rok. Patřím totiž mezi lidi, kteří opravdu nemusí denně tříchodové teplé menu, dokonce se mi stává, že uvařim zbytku rodiny a sama si namažu chleba pomazánkou (což Jeník nechápe).
Takhle jídávala moje babička. myslím, že jí ty její speciality šly po šedesáti letech vaření spíš na nervy, než by ji chuťově nadchly.
My jsme je zase jedli rádi 🙂
Dlouhá léta jsem téměř denně vařila teplé večeře. Synek – aktivní sportovec s reaktivním spalováním a postavou střízlíčka byl mocným motivem. Časem se ustálil určitý repertoár jídel rychlých a jednoduchých na přípravu, která zároveň neruinovala rozpočet samoživitelky. Nikdy jsem nebyla kreativec v kuchyni (a vlastně ani nikde jinde), ve svém věku se jím už ani nestanu, i když už pár let vařím jen pro sebe a prostor by tu byl. Sem tam se nechám inspirovat, ale oblíbená jídla stále vedou. Synáček je už teď lepší kuchař než já, což mě těší, a to nejen proto, že na jeho podařené experimenty všeho druhu jsem celkem často zvána. Dcera je pravý opak – moc se s tím necrcat, prý škoda času a invence.
To chápu! Taky jsem vařila. Ono je to v konečném důsledku snazší a občas i levnější, než mazat horu krajíců chleba…
Těch jsem se taky namazala dost a dost – svačina do krabičky nemohla chybět. Vlastně nejvíc se mi ulevilo, že nemusím vymýšlet dvacátou variantu pomazánky.
U vaření je v jednoduchosti krása. Když se vaří/kuchtí s citem, tak vyniknou jednotlivé chutě. A přiznejme si, komu by se chtělo s jednou večeří kuchtit několik hodin, aby to pak jeden slupl za 10 minut.
Problém je, když začneme zkratky zaměňovat za jednoduchost. Ale to je problém spíš celospolečenských řešení než vaření večeří. 🙂
Ano, máš pravdu. Odfláknuté (ošizené) a jednoduché – to opravdu není totéž 🙂
Můj zážitek k tématu ze včera: večer volá kamarád, omlouvá se, že ruší od televize (je 21 hod.), dlouze chválí můj návod na přípravu ryby se zeleninou z minula a nesměle se ptá, co provést se zakoupeným bůčkem. Na radu mi stačí minuta, je spokojen.
Jsem známá tím, že miluji eintopfy, je-li třeba více než dvě nádoby, jídlo nedělám. Kořením jednoduše (včerejší vepřová kýta na kmíně s těstovinou byla dobrá) a zejména jednoduchá jídla z brambor jsou oblíbená.
Přísloví, pod které se podepisuji: v jednoduchosti je krása.
Alčo, jsi můj člověk! 😀
Mám taková jídla v letních i zimních variantách. Navíc mají tu výhodu, že se dají udělat dopředu a nevadí jim ohřívání – občas je to po rozležení ještě lepší 🙂 Tedy skvělá volba, když člověk čeká nájezdníky 🙂 ❤️
nazvěme to rafinovanou prostotou a máme definici toho, co je tak jednoduché, až je to geniálně vymyšlené. třeba takové krůtí kousky s mrkvičkou, kapustičkami a bramborem! Nebo pečené brambory s celým česnekem a lodičkami cibule a salát, čerstvě utržený na záhonku. rissoto s mladým chřestem, posypané parmazánem. špagety AOP. Pečené kuře bez vychytávek, jen sůl a máslo. A stejně nakonec dojdete k názoru, že „Nejlepší je chlebíček posolenej“ hláška tatínkova kolegy 😀
Chlebíček posolenej určitě! Jak mám k vaření rozpolcený přístup, sem se rozpoltila tak, že jsem zapomněla, že mi kyne chleba. Kynyl kynul dlouhé hodiny, ale tak dobrý chleba jsem ještě neupekla!. Zkusím to znovu, musí to být tím dlouhým kynutím!
Já jsem při vaření konzervativní tak, že už víc konzervativní být nemohu a ne, nemyslím tím, že jíme konzervy. 😀 prostě zvyknu si na určitý postup a recept a toho se držím i kdyby padaly trakaře. A s věkem se to nemění. Jo a Dede, ještě k tomu včerejšku, s těmi nudlemi to mám stejně, jednou za aeón na to dostanu chuť, koupím si to, i to celé sním, ale pak mě to prožene a zase to další aeón nechci vidět.
To jsou takové divné chutě, co? Člověk dopředu ví, jak to dopadne, ale stejně to jednou za čas zkusí. Délka časového období aspoň u mě koreluje s tím, jak moc jsem hříšné jídlo nesnesla 😛
Hmmm, tak abych začal,
Velmi oblíbená a jednochuchá je chlebová pochoutka – dva tenké krajíce chleba, mezi které se vloží tlustý krajíc. Pak ještš existuje verze de-luze, kdy se mazi dva tlusté krajíce chleba vloží krajíc tenký :)))
Bilbo
P. S: Mám dnes nějak rozvernou náladu, tak trochu vážněji: k večeři bude hořčicová omáčka ze včerejška s kuřecím masem a rýží – snadné a jednoduché.
😀
Vidíš Bilbo, hořčičnou omáčku neznám 🙂
Je fakt, že já hořčici úplně nemusím (tedy k opečeným buřtíkům si ji ráda dám:)), takže jsem s ní nikdy moc nevařila. Přitom vím (teoreticky:)), že když se to umí, je to skvělé dochucovadlo.
Dede, je výborná z celozrnné hořčice ( např. Kand, prodává Albert i Kaufland)
Milá Evo B,
já to vařím meximálnšě jednoduše (snad ne (příliš) odflákle ;-)) a oblibuji kombinaci dijonské a plnotučné.
P. S. Nevím, jesli sis všimla reklamy na sobotní akci na letišti v Klatovech. Pokud by Vám to se ctěným Davidem L. třeba vyšlo, moc rádi Vás tam uvidíme (jen doufám že tam budu, jsa lehounce nachcípán).
Bilbo
Tlustý krajíc mezi dva tenké, toť možné, ale tenký mezi dva tlusté? U všech rohatých ctěný Bilbo, vy jste ráčil zešílet! To má pak úplně, ale úplně jinou chuť, nebude vám to chutnat, zahodíte to, zůstanete o hladu a budete v troubě, pane! Ano, v troubě!
😀
:-)))