Dívám se maličkou fenku, živě komunikující se svou paničkou. Špičatý čeníšek na kulaté hlavě má zdobený nesmělou řádkou fousů. Zbytek těla naznačuje, že v jejím případě vsadily geny zřejmě velmi rozdílných rodičů na kompromis. Výsledkem je pejsek, který je buď trochu divný – to nezaujatým pohledem, nebo neodolatelně roztomilý – to, když na něj koukají paniččiny milující oči.
Když se nad tím zamyslíte, signalizuje to dost zásadní otázku. Jak moc objektivně dokážeme hodnotit svět? Hodně? Málo? Vůbec? Záleží na vkusu, předsudcích, kulturních zvyklostech. Co se v jedné době líbí, v jiné může být neakceptovatelné.
Stranou těchto, řekněme, kulturních vlivů stojí ještě jedna objektivitu popírající okolnost, ovlivňující náš pohled na svět – a tou je nepřekvapivě láska. Díváme-li se na někoho, koho máme ze srdce rádi, vidíme… jinak. Pokud je láska čerstvá a vášnivá, může být doopravdy slepá. Zamilovaný jedinec vidí jen to, co vidět chce. Andělskou dívku, božského chlapce, a osmdesát kilo psa přece není až tak moc. Vždyť se podívejte na ty jeho vočička!
Pozdější prozření pak někdy pochopitelně bolí. Ne vždy však znamená průšvih nebo konec. Pokud láska vydrží, pohled se změní. Začne být takový… podvojný. Mozek nám sice poctivě servíruje poměrně reálný obraz skutečnosti, láska však důležitost jeho zjištění tak nějak odsouvá na vedlejší kolej.
Když se dnes dívám na svého muže, vidím na něm stopy plynoucích let. V mém srdci ale nic neznamenají. Líbí se mi pořád, právě takový, jaký je. Podle stejného algoritmu platí, že pokud se mnou doma žijí milovaní psi, jsou uslintané tlamy, blátivé stopy a chuchvalce chlupů sice reálné, ale v celkovém obrazu vlastně nepodstatné.
Něco vám řeknu. Pokud už vám má něco zkreslovat pohled na realitu – přeju vám, ať je to právě láska. Svět s ní je přece jen takový… hezčí:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2026
Krásné téma na dnešní den, lehce rozlítaný.
A jen tak mimochodem.
Víte, že dnes je mezinárodní den malých rozmazlovaných psů?
A my máme pět rozmazlovaných koček 🙂 Vlastně, Vincent si myslí, že je pes, tak mu dnes popřeju k svátku 😀
😀 Netuším! 🙂
V takovém případě se tu jistě najdou oslavenci 😀
Moje nejopravdovější a věčná láska je Šarik…když už jsem nedoufala a vlastně ani nemyslela, že poznám někoho (rozumějte člověka), koho lze milovat stejně čistě a opravdově, po všem, co jsem si prožila, tak takovej do mýho života a srdce přišel..
Moc ti to přeju! 🙂
Ty kulturní vlivy mohou být – a jsou – samozřejmě nejrůznější ale myslím si, že není tak hrozný požadavek, aby se všichni lidé a všechny kultury chovaly ve jménu hesla „nedělej druhému co nechceš, aby dělal někdo tobě. Žij a nech žít.“ Toho, kdo tohle nedodržuje nerespektuji a nikdy respektovat nebudu a mohou za tím být kulturní vlivy jaké chtějí.
Víš kolika lidem, či spíš nátlakovým skupinám nebo (bohužel) i náboženským představitelům tahle jednoduchá pravda vadí? Žít a nechat žít… Máš právo dělat si věci po svém, pokud neubližuješ druhým. Tak samozřejmé. A pořád se zdá, že tak nedosažitelné :/
Zamilovat se (bezhlavě) a milovat, jsou podle mne dva podobné, ale naprosto různé pojmy. Zamilovat a odmilovat se můžeš během měsíce, i to znám 😀
Ale já se kdysi zamilovala a posléze to přešlo v lásku, přátelství, souznění… a trvá to už 53 let, kdy jsme si řekli to pověstné ANO 🙂
K tomu můžeme gratulovat!
Tyhle dlouhodobé vztahy jsou… no… obrovský leč přece jen odpracovaný dar 🙂
Už mě kolikrát napadalo, že to jsou častěji ty, kde na počátku nebyla ta totálně oslepující extáze. Těžko říct…
Je to tak, s láskou jde přehlídnout i to, co by nás na jiných aspoň zaráželo. Tedy pokud nejde o vysloveně toxické vztahy….
Toxický vztah podle mě nemá s láskou nic společného – obvykle jde o kontrolu. Lidé v nich zůstávají velmi často ne z lásky, ale z pocitu, že nemají jinou šanci. Pak je pomoc druhých podstatná.
Záleží na úhlu pohledu…člověk se dokáže bezhlavě zamilovat v každém věku 🙂 V dlouhotrvajících vztazích je láska právě tím filtrem, který registruje, ale nehodnotí stopy času, propisující se na obou částech skládanky 🙂 Oběma přibývající roky připisují vrásky, kila, šediny, změny zvyků, ale co na tom, když si vzájemně vyhovíme a shodneme se ve všem podstatném?
Pořád jsme to my dva – a za sebe hodnotím po těch dvaceti letech, že jsem potkala nejlepšího chlapa na světě 😉
Jo, to je ono… 🙂
Po těch dvaceti letech to vidím úplně stejně. Líp jsem si vybrat nemohl. 🙂
Děkuju (heart)
🙂
Po dvou takovych celkem havarijnich vztazich ktere jsem hbite ukoncila kdyz se ukazaly jako hodne toxicke jsem chtela zlomit hul, udelat kriz a spustit mriz ale pak mi osud strcil do cesty kohosi. Mel to se mnou chudak strasne tezke protoze ja jsem ho po tech dvou prusvizich filtrovala temi filtry reality hned od zacatku. Ustal moji neduveru, ustal moje sebevedomi a moji nezavislost. Dokonce pri jednom nedorozumneni pocitil co to je hadaka dzime. :D. Nezlobil se, nevylekal se. Ustali jsme i hloupe narazky okoli a odpor mych rodicu protoze je starsi. Moje prisne filtry reality ho propustily. Jsem za to moc vdecna.
Tak okolí obvykle kecá příšerně, rodiče a kamarádi mívají někdy pravdu. Ale někdy taky ne. Pokud dotyčný (asi vím, kdo, že?) prošel i bez růžových brýlí mámení, tak stojí za to si ho podržet. 🙂
Jo, asi vis. 🙂 Kamaradi uplne v pohode a s temi rodici to ma svoje hlubsi duvody ktere muzu i chapat ale oni za mne muj zivot neziji.
Pokud člověk úplně neztratí hlavu, obvykle vlastní filtry odhalí takových 80 % rizik 🙂 Ten zbytek? Rodina a kamarádi mohou mít pravdu – a nemusí. Podstatné je, aby se rodina i kamarádi drželi zpátky a nabídli jen ten druhý pohled. Když nic jiného, nátlak stejně nefunguje 🙂
Rodiče mají dospělým dětem ohledně vztahů pouze říci svůj názor a nemíchat se jim do nich. Stejně jako nemají děti nárok rodičům něco poroučet. Zasahovat dospělým dětem do jejich volby, když je partner v pohodě, normální, spolehlivý, pečující, je naprosto ulítlé a hlavně zbytečné. I vztah s rodiči tím utrpí, kdo by si to taky nechal líbit? Udělala jsi dobře, že jsi dala na vlastní instinkty a hlas srdce a přeji vám to oběma 🙂
Děkuju.
(A za to nedorozumění jsem mohl já, takže proč bych se urážel. A to jak dokážeš bleskově zneškodnit agresora, byť v tomto případě domnělého, je hodné obdivu a ne zlobení.)
Máš pravdu DEDE je to tak.
Když má někdo někoho nebo něco rád, vidí to jinýma očima.
Sice vnímá ty chyby, ale láska to přebíjí.
Jestli jsem v něčem nekritická, tak je to můj vnuk Saumuel.
Je to moje slunce života a vidím ho jako nejúžasnějšího vnoučka na světě.
Míšo, tohle ti podepíšu 🙂 Vnoučata jsou opravdu dar a zdroj radosti (a nepořádku a občasných katastrof, jasně – jsou to taky lidi:))
Navíc ti můžu (podle fotky na fb) nezaujatě potvrdit, že tvůj Sam je moc hezký kluk! 🙂
Míšo, pro tebe to je nejúžasnější vnouček na světe, je tvůj 🙂