Přeju všem krásný a laskavý den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Z Blízkého Východu
BTW
Nová knížka
Doporučujeme
Náš Zvířetník - DeDeník © 2014
VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN
Staré kamarády z dětství a raného mládí jsem si donedávna s radostí brávala do ruky a těšila se s nimi. Ke své velké lítosti jsem se s mnoha kvůli stěhování (ach, to místo) musela rozloučit, ovšem přiznávám, že dokud to šlo, velké množství jsem si jich stáhla jako e-knihy Díky Databázi knih je možné doplnit si sbírku i teď,
Tímto oznamuju, že zítra bude taky Chatník. Mám tam sice naplánovaný svůj článek, ale prohodím to s pátečním Chatníkem, protože ve čtvrtek budu od rána do pozdního večera na cestách.
Takže zítra vás tu nechám samotné – ne, abyste zlobili! 😀
Byla jsem vášnivou čtenářkou mayovek, ale nikdy jsem se k nim nevrátila. Jen filmy jsem znovu zhlédla s vnukem, se shovívavým úsměvem. 🙂 Verneovky jsem nečetla nikdy, tady mám díru ve vzdělání a trochu to zachraňují jen filmy Na kometě a Cesta kolem světa za 80 dní. 🙂
Jsou ale knížky, které jsem četla v dětství a k nimž jsem schopna se vrátit. Anebo si přečíst úryvek. Třeba Bílý Tesák nebo Mauglí. Ke všemu u vybraných partií zas a znovu slzím, i když je znám nazpaměť.
Obě knihy jsem doporučila nejstarší vnučce. Tesáka poctivě přečetla, Mauglího nedočetla. Asi jsem s ním přišla pozdě, v době, kdy už měla přečteného Harryho Pottera.
H = Hanča. Zbrklé prsty.
„Kdo kdy změřil hlubokosti mořské? Kapitán Nemo a já…“ Ano, občas se znova začtu, když je malá chvilka mezi novými knížkami a psaním nových příběhů 🙂
Verneovky a Mayovky jsem moc nečetla, vyjma Vinetua.
Já milovala Foglarovky a zejména Rychlé šípy.
Mým klukům jsem koupila po revoluci vyšlé svázané kreslené Rychlé šípy. Moc se jim líbily. A pak všechny knihy, které také po revoluci znova vyšly. Starší syn je přečetl jedním dechem.
Já se přiznám, že si je čtu pořád. Dodnes mě fascinuje Jan Tleskač, kde se ve Stínadlech vzal.
Také jsem se pokoušela do nich zasvětit i mého vnuka. Ale ten mi bohužel řekl, že ho to nudí.
Raději měl Deníky poseroutky.
Mému vnukovi jsem
Pár verneovek jsem četla, ale nějak mě nebraly (pak ale nechápu, proč jsou všechny tak ohmatané, když jsem je dostávala nové, hm, záhada). Mayovku nějakou taky, ale půjčenou, v naší intelektuálské rodině byly považované za pokleslou literaturu.
V dnešní době je nezajímavých spousta knih – tuhle jsem otevřela Petra a Lucii a bylo to něco úplně jiného, než jsem si pamatovala. Máme dvě domácnosti plné knih a naprosto netuším, co s nimi. Pochybuji, že některé z nich ještě někdo bude číst.
Zkus knihobot a/nebo reknihy. Dá to sice nějakou ale:
1. alespoň části toho množství byste se mohli zbavit
2. dostat ze ně něco peněz
3. Někdo jiný z těch knih třeba ještě bude mít radost.
nějakou práci, jsem chtěl napsat 😀
To jo, obojí využívám. Ale pořád toho máme moc a moc 😀 A nejhorší je, že některé knihy dát pryč nechci, jenže teď potřebujeme vyklidit jeden byt k pronájmu. Když dáme knihy do krabic, tak to je, jakoby přestaly existovat.
Kdybych měl volné prostory tak bych vás možná i něčeho zbavil, ale mám místo tak na čtyři knížky. 😀
Nerada ti beru nadseni ale nemame tam misto ani na list papiru. 😀 😀 jestli to tam jeste vic stlacime vznikne neutronova hvezda.
😀
založ knihobudku…. 😀
Jen jestli by to nebyla knihostodola. 😀
Četla – prakticky všechno. Máme některé verneovky, z mayovek asi jen Duch LLana Estacada 🙂 Kdysi jsem to opravdu milovala, oboje.
Dnes bych to číst nedokázala, ty knihy chtějí mít svůj čas, když je člověk malej. Stejně jsem nedokázala znovu číst Dumase – a jak jsem jeho knihy doslova hltala 🙂
Jsem vděčná, že jsem si je užila v tom správném věku. Podle mě se k nim později vracet skoro nedá.
A to já si Tři mušketýry užiju pořád. Mám doma „dárkové vydání“ – pevná vazba, desky potažené bílým textilem se zdobením, přebal tmavě červený z kvalitního papíru, ilustrováno nádherně, nevím jak se ta technika jmenuje, je to něco jako perokresba s průběžnými změnami perspektiv, například máš v popředí tři malé lidské postavičky a za nimi obrovský stůl s jídlem. Formát je celé knihy je o něco větší než A4 a text je lámán do dvou sloupců na každé stránce a kapitoly uvozeny zdobenými iniciálami a názvy kapitol jsou „psacím“ písmem a odlišnou barvou. A ten překlad!!! Pane Všehomíra, to je tak nádherný jazyk! Kam se na něj hrabe překlad ve vydání KOD.
Obojí jsem čítával, k verneovkám se občas vracím, mám doma jeden takový regál a v něm jsou téměř kompletní, chybí tam jen asi tři tituly, které jsou navíc Michelovým nebo Laurieho dílem. On by se čtenář tehdejších Podivuhodných cest mimochodem asi dost divil, kdyby věděl, co všechno překladatelé v těch verneovkách vynechali. Třeba v 20 000 mil pod mořem bezuzdné vyvraždění stáda vorvaňů čistě proto, že autorovi nebyli sympatičtí. Mayovky, no…čítával jsem je rád a líbily se mi, ale dnes už bych jejich bezbřehou naivitu neskousl. Pokud bych se měl vrátit ke čtení příběhů z Divokého západu (nevrátím) tak to už by mi byl bližší třeba Mirko Pašek. Ale tak to má asi být, všechno má svůj čas. Podobně to mám s J.M. Troskou, v dětství jsem jeho sci-fi doslova polykal a když jsem se pokusil vrátit se k jeho knihám v dospělosti, zjistil jsem, že je to pro mne prakticky nečitelné. Ale nechávám si je, z nostalgie. To už mi víc sedí Jefremovův styl, jakkoliv často říznutý prokomunistickými narážkami.
Četla jsem hodně, mayovky a verneovky taky (a víckrát). Ale jak píše Matylda, dnes už je nezkousnu. Stejně tak už nedám foglarovky. Prostě je to psáno pro děti. To už spíš dám Štorcha. A výborné dobrodružné čtení pro všechny je Běhounek.
Verneovky jsem sice přečetla všechny, které se mi dostaly do ruky, ale mojí láskou byly mayovky. A to takovou, že tři díly Vinetoua jsem dokola četla při zkouškovém na vejšce. Že bych si zase jednou vytáhla z knihovny??
Onehdy jsem si přečetla článek o tom, jak jsou verneovky a mayovky v dnešní době nezajímavé. Pravda, sama se k nim nevracím, ale Tajuplný ostrov a Dvacet tisíc mil pod mořem mě fascinovaly- ta druhá zejména poté, co jsme se v biologii učili třídění živočichů do systému. Konečně jsem pochopila, o čem to je 🙂 U mayovek mi dneska přijde poněkud prostinký i použitý styl, ale pro děti byl asi vyhovující. Vracíte se k těmhle knížkám někdy?
Je fakt, že tyhle knihy nezaujaly ani moje děti, takže pradětem je nabízím už jen ze zvyku. Zatím nic 🙂
To je fakt, s dětmi už to byl spíš Ransome a Dahl.
Zrovna tyhle dvě verneovky jsou hodně výkladové až výukové. To dnešní děti už asi moc nechtějí. Po těžce akčním začátku „Stoupáme? Naopak klesáme! Je to ještě horší pane Smithi, padáme!“ následuje historický výklad o válce Severu proti Jihu.
verneovky mne bavily a spíše se vracím k filmům a seriálům, podle nich natočeným..Tajuplný ostrov s Omarem Sharifem nemá chybu…Dva roky prázdnin-Vzhůru na palubu…taky ne..a mayovky – občas po nich sáhnu,hlavně po vydání z roku 1938…to je panečku čeština…a taky zírám, co pak vynechali a jak to seškrtali-zestručnili…taková škoda..ale moc ráda se vracím ke Kájovi Maříkovi..to je balzám na nervy a stress…