To se mi stalo taky na houbach takze nastesti podzim. Nakracela jsem jako kralovna primo mezi ne. Kdyz mi to doslo vystartovala jsem jak splasena takovym prusekem a zarvala na Pua aby zdrhal. Nikdo nas ale nehonil takze jsme se zastavili. Tim smerem jsme uz ale radsi nesli.

Divočák pokud může, tak se člověku vyhne. Průšvih je, když máš psa, ten je pro ně v kategorii „nebezpečí, které přeperu“. Tlupu prasat jsem párkrát zahlídla i v našem pražském lese, potkali jsme i pidiselátka s doprovodem – my se zprvu koukali z celkem bezpečné dálky, jenže oni místo aby tu cestu jen přešli, tak se jim tam zalíbilo a pyžamáčci to pomalu brali k nám. A to už nás přecházel humor. V okamžiku, kdy jsme se tiše domluvili jak a kam zdrháme (když to půjde, tak pomalu vycouvat k autu, když ne, tak prostě pádíme a doufáme, že těch pár kroků stihnem), tak to došlo i dozorující bachyni, něco frknula a zdrhli oni. A to jsme byli na pár metrů – ale bez psa.
Příhodu s Vaškem už jsem určitě popisovala – šli jsme po lesní cestě a jedno křoví se Vaškovi (pes) nezdálo, obcházel ho obloukem a kontroloval – měl proč, ležely v něm dvě prasečí stodoly a jedna se rozhodla tehle problém zlikvidovat – plnou parou přímo do psa. Dodnes nechápu jak se mu povedlo uskočit. Rozjetou stodolu nezastavíš, takže ten pádil dál a druhej to vzal naštěstí na opačnou stranu. Pes šel 3 metry přede mnou.