Stojím na nástupišti a netrpělivě počítám minuty do příjezdu vlaku. Konečně zase dorazí děti – tedy naše starší vnoučata. Nemůžu se dočkat. Už mi ti dva moc chyběli… A pak, bude legrace. Musím přiznat, že nejlépe si děti užívám bez přítomnosti jejich rodičů.
Konečně vystupují, běží ke mně. Objímáme se, smějeme a honem spěcháme k autu. Už mám připravené jejich oblíbené písničky a novou velkou krabičku TicTaců. Barevných. Bílé ani zelené nikdo z nás nemá rád. Víkend může začít!
Vzpomínám na roky, kdy děti byly ještě malé. Na pasení hyperaktivních batolat. Na snahu zabavit absolutně neúnavné předškoláky. „Kde, proboha, neustále berou energii?“ úpěla jsem, když jsem se jim snažila stačit. Pro babičku už je už totiž oblíbené rčení Nicka Cartera – vždy ve střehu – nikoliv rodičovskou samozřejmostí, ale solidní výzvou. Nakonec jsem to vždy zvládla, byť za cenu vystřelené hladiny spotřebovaného kofeinu a nemalého soustředění.
Kafe sem nebo tam, po odpoledním šlofíčku jsem tehdy toužívala rozhodně víc než moji hemživí prapotomci, které jsem k odpočinku musela nutit. Dům se pravidelně propadal do vesele barevného, velmi živelného chaosu. Tehdy bych bez váhání podepsala onu vzácnou pravdu, že je štěstí vnoučata mít, stejně jako je po čase vrátit rodičům:))
Čas však běží. Patrick už je stejně velký jako já a naše malá Kačenka chodí do třetí třídy. Už to nejsou moje malá koťata. A víte co? Je to úžasné. Můžeme si povídat, pořád je o čem. Každý den jsme se psem v lese a baví nás to. Nechávám jim spoustu svobody a rozmazluju je s jídlem. Jak to má, tedy aspoň podle mě, být.
Potom je zase vezu na nádraží. Veselé, natěšené na cestu domů. Neprozradím jim, že mi je maličko smutno. Později poctivě mávám, dokud se vlak nerozjede. Velmi vděčná za jistotu, že zase přijedou.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2026
Kdysi jsem takhle k babičce a dědovi jezdila já. Teď jezdí děti ke mně. Vždy dálkoví prarodiče. Jen těžko si představuju, že bych já měla babičku nebo vnoučata v jednom městě… nebo třeba v jedné ulici! 🙂
Tak dnes vyhlašuju anketu 😀
A – vlastní prarodiče: dálkoví nebo místní*?
B – pokud jste prarodiče: jste dálkoví nebo místní*? 🙂
* Místní beru tak, že se děti třeba mohou stavit cestou ze školy… prostě vzdálenost pro častý kontakt 🙂
Omlouvám se, byla jsem v Praze, odpovím postupně:))
Ar dheis Dé go raibh a hanam uasal.
Nechť odpočívá ve společnosti svých drahých předků…
Omlouvám se, jen chci těm, které to zajímá říci, že umřela vynikající zpěvačka a hudební skladatelka Máire Ní Bhraonáin, zvaná Moya, která byla duší skupiny Clannad a sestrou o něco slavnější zpěvačky Enyi. O obou jsem nedávno psal zde v tomto článku:
https://www.dedenik.cz/2025/10/24/host-dedeniku-pu-clannad-a-enya/
🙁
škoda každého dobrého člověka, vůbec, když rozdával radost ostatním. R.I.P.
Já měla taky A i B. Místní jen babi mečovou, ale s tou jsme se moc nevídali, bývala velmi často u své nejmladší dcery, kde hlídala další vnoučata a pomáhala v hospodářství. Děda mečový zemřel mladý, toho nepoznala ani moje maminka. Babi a děda přeslicoví bydleli na vesnici nedaleko nás, tam jsem bývala jako malá často a vždycky moc ráda. Moje nejranější vzpomínky jsou okolo 3-4 roku, tak to na mě zapůsobilo. Babi s dědou často o prázdninách nafasovali rovnou několik vnoučat na pobyt na naší dřevěnici v Beskydech. Teprve časem jsem ocenila a žasla, jak to zvládali – bez tekoucí vody (užitková ve studni před chalupou, pitná ve studánce v lese), bez koupelny (bílý a šedý lavor), s nákupem 2 km do kopce. Naštěstí věkové spektrum vnoučat bylo celkem pestré a každý pomáhal, jak mohl. Vařilo se málem v prádelních hrncích, pamatuju celou plochu stolu pokrytou kynoucími borůvkovými knedlíky… Babičkou zatím nejsem, i když věk na to mám dávno. Jediné mé vnouče, které občas hlídám, má čtyři tlapky – jezevčice Ruby syna a snachy. Jsem zvědavá, co se mnou udělají skutečná vnoučata, když se pozoruju, co se mnou dělá pes. Ale nerozmazluju, to si opravdu nechám na vnoučátka.
Prázdniny na chalupě v Beskydech… spousta dětí a žádné vymoženosti. Jen radost a vzpomínky 🙂 Znám v různých kombinacích, to musela být krása – a babičky tehdy byly hrdinky (naše taky vařila spoustu jídla na dvouvařiči a snášela smečku dětí na místě, kde přes den netekla žádná voda, jen v noci… Jinak voda v dosahu nebyla (místo na kopci a na písku)
Tak jedni prarodiče žili pod Velkou Javořinou, byli to skláři ze Květné a druzí u Uherského Brodu. Takže dalo by se říct, že dálkoví, ale byli jsme tam pečení/vaření, tedy u prarodičů od Uherského Brodu.
Ještě jsem měl jednu hlídací babičku ve vedlejším vchodě.
Koukám, že babičky „od vedle“ jsou existující, byť vzácné zboží
Měla, tedy znala, jsem jen jednu babičku – přeslicovou. Není divu, že jsem mečové prarodiče nepoznala, když tatínek byl už spíš v dědečkovském věku (48 let), když si mě „pořídil“.
Maminčin tatínek zemřel bezmála 50 let před mým narozením – mamince bylo 6 roků. Babička bydlela ani ne tak daleko, ale doprava byla s několika přestupy, takže jsme tam moc nejezdili. Byla jsem nejmladší z vnoučat a babička už po 70 neměla tolik trpělivosti s mrňousem, který na rozdíl od „domácích“ starších vnuků neuměl vzít do ruky motyčku, o srpu nemluvě.
Hm, to je úděl pozdních dětí. Mého tatínka měl můj děda v 68 letech (druhá manželka). Proslul v okolí jako borec, nicméně si ho neužil ani taťka, natož my…
Moc Vám to společně sluší a klape..a to je stráááášně moc…
Já nezažila přeslicové prarodiče a z mečových jen bábu..nebylo o co stát..sedět rovně na židli u stolu,nemluvit a nehoupat nohama..žádný vycházky,sport, kino..nic…
u máminy segry, tety Božky , bylo líp, k té jsm ejezdili vlakem, do Nákloňovic (vrbatův Kostelec) a pak pěškom do Hlíny…..les, louky,krávy, králici,slepice, husy,kluci Vrběckovic a malej Míša (syn mojí o 20 let starší sestřenice – od další máminy segry)..
to už byla jiná, ale teta si s námi moc neužila, jen , když se šlo do lesa na šišky a houby a boruvky…
televizi neměli,jen dráťák, ale nějak nám to nevadilo..a pro vodu se chodilo k pumpě a záchod s ezalejval vodou z kýblu…to byla romantika mého dětství…později u nich žil Drobek..moje house z krabice…
To je fajn, že ti „vyšla“ aspoň teta, když babička to nedávala…
Babička mečová bydlela s námi, babička s dědou přeslicoví bydleli ve stejném městě a se sestrou jsme u nich bývaly každou chvíli. Na prázdniny jsme tak nejezdily „k babičce“, ale několikrát jsme byly u maminčiny vzdálené sestřenice na vesnici a její děti zase na oplátku u nás.
Pro vnoučata jsem babička vzdálená, ale jezdí často, dnes už i bez rodičů. Mají to složitější, jezdí vlakem, musí přestupovat a navíc na přestup je 8 minut, i když by spoje na sebe měly čekat. Ze začátku jsem z toho byla nervní a asi 2x jsem od nás s nimi jela vlakem do Nymburka, dohlédla na přestup a jela zase domů. 🙂 Ale už to mají natrénované.
Děti bez rodičů jsou nej, co? 🙂 Aspoň u nás to platí.
naše děti nejdřív jezdily přímým vlakem do Jaroměře, ale teď už bravurně přesedají, takže už jezdí z Pardubic rychlíkem do Dvora…
Jedny své prarodiče jsem měla hodně vzdálené, jezdili jsme za nimi z Moravy do Prahy, ale vztahem my byli bližší, než ti ve stejném městě. Přestože tátovi rodiče fungovali jako klasičtí hlídací prarodiče při všech nemocech a část prázdnin, nějak jsem si pak s nimi neměla co říct.
Ti pražští, to holt byla jiná liga – kultura, turistika, navíc mnoho sestřenic a bratranců v jedné velké smečce na rozlehlé zahradě prakticky v centru. Dodnes babičku obdivuji, jak ty prázdninové nájezdy třeba šesti dětí naráz zvládala.
O sobě jsem si myslela, že budu venkovská babička, kam se budou děti odkládat, ale bohužel… My máme ty kočky a koně 😀
Fuj, samozřejmě …mI byli bližší…
Ty babičky dřív měly fakt supersíly – x dětí na prázdninách, často ve velmi prostých podmínkách. Já to obdivuju… stačí mi ty naše doma, kde mám všechno:))
Parádní vnoučata máš, Dede…zdá se mi to nebo je Kačenka jak tvoje oživlá fotka ze školních let?
Že jo! I s Andym jsou všichni jak naklonovaní 🙂
Děkuju, milá Evo 🙂 ale není. Je mnohem hezčí! 🙂
Já byla taková holčička spíš klučičí. Nejen svými zájmy, ale bohužel i vzhledem 😛 Ještě v tomhle věku mě doma stříhali v naději, že budu vypadat upraveněji… Je fakt, že z mých vlasů se nedaly dělat ani cůpky nebo ohůnky – za gumičkou byl obvykle jen zamotanec. Delší vlasy jsem si prosadila až jako starší. Ale podobné si jsme, to jo…
Moji prarodiče byli tak místní, že místnější ani nemohli být 🙂 . Stařeček (tatínek od mamky) s nama žili v jednom domě, dá se říct, že v jedné kuchyni. Byl to člověk složitý s různými životními peripetiemi, ale o to častěji na něj vzpomínáme, neb co on zažil, to by mnozí měli na tři životy 🙂 . Chudák, tolik ženských v baráku a každá jiná. Nejvíc si užil s naší Danuškou, to byla „hrozná plošťka“, která si od nich nenechala nic líbit. Naopak nejvíce jsem si ho užila já – protože jsme oba zdědili nechuť k zemědělským pracem, tak jsme se museli sami zaobstarat, když zbytek rodiny malorolničil.
Stařenka (maminka od taťky) bydlela na druhém konci dědiny a vztahy byly takové… ne příliš dobré. Holt my byly Petrošovi, kdežto strýcovi děcka „naše“. Stařenka totiž tvrdila, že jenom jedno děcko je možné mít rád, a my byli toho méně milovaného syna. Nevadí, i tak jsme měli hezké dětství a my sestry možná právě proto hodně držíme při sobě.
Sama babičkou nejsem (nepočítám-li mezi vnoučata Framíka) a jak to vypadá, ještě dlouho nebudu, budu-li vůbec.
Stařenka se ošklivě pletla. Kdyby se to týkalo jen jí, řekla bych – její chyba. Jenže ono to bolí ty děti… Je fajn, že jste měli svérázného staříčka a tvůj tatínek tak měl prima soudržnou a milující rodinu.
Taťkovi rodiče jsem vůbec nepoznala, babička zemřela v jeho 16 letech a děda 4 roky před mým narozením.
Přeslicoví babička a děda byli dálkoví, dědu pamatuju jako přísného pána, zemřel v mých 6 letech, babičku jsem milovala a jezdila tam jak jen to šlo, Louny nejsou od Žatce daleko. Umřela, když mi bylo 17.
Já sama jsem babička dálková, ale o to víc se na děti těším, i když obvykle hrozí zboření domu 😀
No, naše rodinné vztahy byly trochu zamotanější, babička s dědou se rozvedli, když byla maminka malá a tu do 18ti let vychovávala sestra mého dědečka, sama stará panna. Babička si dcerku vzala až dospělou. Takže babičku jsme měli ob ulici a dědu s tetou jsme co týden navštěvovali. Z druhé strany jsem babičku nepoznala a s dědou to taky nebylo jednoduché.
Jsme prarodiče dojezdoví, ale užíváme si vnoučat bohatě. Nejlepší byla doba covidová, to se u nás střídaly starší vnučky po týdnu, neb jejich wifi nezvládala tři školáky a maminku učitelku. To byl krásný čas.
Užíváme si bohatě všech věků, neb naše vnoučata mají velký rozptyl – od 19ti let do 2 dnů
Dvou dnů! Inko, blahopřeju k miminku ❤️
Přesně z toho stejného důvodu vzpomínám ráda na covidové období, protože se u nás střídaly 3 školní děti. Bylo to úplně jiné než když přijely s rodiči nebo byly s námi na prázdninách. Moc mě to dohlížení na jejich školní povinnosti bavilo, mimo jiné. A děti si to užívaly taky, vzpomínám si, že tam dokonce proběhl pláč ohledně toho, kdo přijede jako první. 🙂
Věkový rozptyl vnoučat je úctyhodný a k miminku gratuluji!
Kačka nebo Kuba? kdo je pachatel? Beran v rodině, to bude něco 😀
Děkuji a byl to Kuba. Navíc až na jednu vnučku je všechno v rozmezí 13.3. – 13.5.
Babička mečová místní (kontakt dle chuti na bonbóny, často 🙂 , babička přeslicová dálková, posléze místní. Kontakt denní, chodila jsem k ní ze školy na obědy. Když jsem byla větší a měla pár vlastních peněz, často jsem k ní zaskočila s kouskem dortíku z cukrárny na rohu. Obě jsem měla moc ráda, byly takové pro mně. Jo, babička mečová mi říkala Fanynko, mé druhé jméno. Patrně měl tatínek Janu před maminkou a babička jí neměla ráda.
Fanynko! 🙂 Babička měla jasno 😛 To babičky mívají.
To je moc krásná babičkovská vzpomínka, milá Jano! 🙂
A i B obě varianty.
Pravnoučka mám v Bratislavě, ale jezdí k nám nejméně jednou za měsíc – na Velikonoce měl rok.
Už pravnouček! Ty jo, moc gratuluju:))
Moje babicka a dedecek byli nastesti mistni takze jsem to nemela daleko kdyz jsem si k nim utikala z domova pro ochranu pred tim co doma bylo. Uz neziji protoze babicka byla hodne nemocna a deda dlouho nedokazal zit bez ni. Moc rada na ne vzpominam byli to skveli lide je mi strasne lito ze uz tu nejsou.
Určitě na Tebe byli moc pyšní.
Ochrana a láska… Škoda, že byla ta ochrana potřeba. Díkybohu, že byla ❤️
Naši milovaní jsou s námi stále, ať jsou zde nebo na nás pohlížejí a střeží nás shora…
Do kamene tesat…..:-)
Můj táta umřel už před 39 lety, to bylo synkovi 6. I on na něj vzpomíná, a já tak nějak koutkem mysli skoro denně. Je mi moc líto, že se nedožil synovy dospělosti, nezažil mobily a internet. To by bylo něco pro něj, určitě by pořád něco hledal a četl 🙂
děkuji 🙂
Moji prarodiče byli polomístní, tzn že sice nebyli místní, ale nebylo to moc daleko. Nesmírně rád ale vzpomínám na „babičku“, která byla naprosto nemístní, a která mou babičkou vlastně ani nebyla, já dodnes nevím v jakém příbuzenském vztahu s mými rodiči byla a už se to ani nedozvím, říkalo se jí prostě „šťáhlavská babi“. Bydlela prakticky na venkově (ta část Plzně tehdy měla v podstatě venkovskou atmosféru). Na pobyty u ní vzpomínám hrozně rád i když těch vzpomínek je velmi málo, byl jsem ještě dost malý.
No a já vnoučata nemám, je na ně trochu brzo. 😀
Musela to byt tva praprateta nebo takove neco.
Rodina se může vytvářet i bez ohledu na pokrevní příbuzenství. Chovala se jako milá babička, byla milá babička 🙂
Pravdu díš, milá Dede…oficiálně mám starší sestru, se kterou se nevídáme. Osud mi adoptoval dva mladší bratry…:-)
Moji prarodiče byli místní, ale na druhém konci Brna. Takže ne dálkoví, ale ne tak úplně místní. Jedna z mých babiček zemřela v mých šesti letech. O dědečka jsme s ejako středoškolačka jezdila dvakrát týdně postarat- nakoupit, vyřídit, trochu uklidit… Druzí prarodiče bydleli ještě o kousek dál, babička se dožila dospělosti mých dětí. Když jsem jako mladá matka potřebovala pohlídat děti třeba při návštěvě doktora nebo zubaře, bydlela jsem nedaleko a babička jezdila pohlídat. Moc mi to tehdy pomohlo.
Já budu babička dálková. Co už.
Víš, ona dálková babička má taky něco do sebe, i když s větší dálkou se člověku prostě někdy stýská 🙂
A – moji vlastní prarodiče byli místní.
S mojí babičkou Marií, maminka mé maminky, jsme bydleli ve stejném sídlišti. Protože pracovala doma, šila šatičky a botičky pro panenky, tak jsem se u ní stavěla, vždy po škole. V podstatě mě s mami vychovala. Dožila se dospělosti mých dětí. Prarodiče od otce jsem navštěvovala, ale ne tak často jako babičku Marii.
B – vzhledem k tomu, že vnuk bydlí jinde, tak jsem babička dálková. Vnuka většinou vozí jeho maminka, ale tuhle přijel prvně sám vlakem. Jen jsem mu šla naproti na vlakové nádraží, protože v Plzni se ještě docela nevyzná.
Jinak potvrzuji vše, co jsi DEDE napsala. O ty vnoučata se člověk bojí více než se bál o svoje děti. Tuhle jsem na přechodu vzala vnuka za ruku a on mi s laskavým pohledem řekl : “ Ale babi mě už je 15 let. “
No jo už to není malé koťátko, ale mladý muž.
Teď jsem se musela usmát 🙂 Když jsem před Velikonocemi vezla Kačenku na nádraží do Pardubic (aby přisedla k Patrickovi, jeli do Polska na část Velikonočních prázdnin), musela jsem zaparkovat u obchodu a pak jsme šly k nádraží přes dvě velké křižovatky. Taky jsem ji vzala za ruku, i když už běžně jezdí po Praze sama. A byla jsem moc a moc ráda, že se nechala… 🙂
To je moc milý zážitek, Míšo i Dede 🙂