Zpáteční putování Argó bylo velmi komplikované protože všude neustále narážela na kolchidské válečné lodě, které držely kordon u vjezdu do Bosporu a argonauté se pořád vyčerpávali v nekonečných půtkách. Nakonec prý dorazila do Středozemního moře přes jezero Tritonis*.

Jak se jim tak komplikovaná cesta podařila, je zahaleno tajemstvím. Známo je jen tolik, že se z toho jezera ani za nic nemohli dostat, což vyřešili tím, že obětovali berana jezernímu bohu. Ten nejdřív berana snědl a hodlal se odporoučet, leč kormidelník Eufémos už byl zoufalý, takže se drze postavil bohu do cesty a důrazně ho žádal, aby mu ukázal cestu do oikúmeny. Jezerní bůh se trochu zastyděl a nejenže cestu Eufémovi ukázal, ale nakonec ještě popadl Argó za kýl a dovlekl ji kam bylo třeba.

Když se Argó konečně vylodila v Thessálii, nikdo argonauty nevítal, protože se proslýchalo, že jsou po smrti. Uchvatitel trůnu v Iólku Pelias (viz první díl) mezitím nechal zabít oba Iásónovy rodiče a jeho mladšího bratříčka. Argonauté tedy ukryli loď v odlehlé zátoce, a i když se shodli na tom, že Peliovi je třeba zatnout tipec, nevěděli, jak to provést. Pomoci bezradným mužům musela opět Médeia.

Vezla si na lodi dutou sochu bohyně Artemis, kterou koupila na jedné ze zásobovacích zastávek během návratu. Vzala na sebe podobu scvrklé stařeny, do sochy ukryla živé jehně a přinesla sochu do Iólku, vykřikujíc přitom sugestivně, že sama bohyně Artemis se nechá poroučet a posílá do Iólku svou sochu jako symbol blahobytu kterýž si osobně bere na starost.

Symptomaticky se nikdo neodvážil přestrojené Médeie byť i jen položit stéblo přes cestu. Prostě jak jde o blahobyt… Probuzený Pelias se vyptal na podrobnosti a Médeia mu sdělila, že první krok k onomu „blahobytu“ bude, že starý Pelias bude omlazen. Pomocí zázračné koupele. Nechala přinést kotel s vroucí vodou, prováděla nad ním jakási zaříkání, strčila do něj sochu, pak si sundala převlek a rázem z ní byla zase mladá kočka – to měl být důkaz Artemidiny moci, takže Pelias jen nasucho polkl.

Sama Artemis proces užasle sledovala z Olympu a zaujal ji natolik, že jí ani nevadilo, že si ji Médeia bezostyšně bere do úst. Pelias stále nedůvěřoval, proto Médeia nechala v kotli povařit starého polomrtvého berana a nenápadně vypustila ze sochy živé jehně. Bylo už načase, jehně se v soše začínalo nudit a kdyby socha zamečela, bylo by to podezřelé. Jehně už zpitomělému Peliovi jako důkaz stačilo, skočil do „kouzelné“ lázně, opařil se horkou vodou a umřel na tepelný šok. A v podstatě už nic nebránilo tomu, aby Iásón usedl na trůn, který mu právoplatně náležel. Všimněte si, že Zlaté rouno ukradli argonauti v podstatě úplně zbytečně.

Iásón vládl s Médeiou v Iólku spokojeně asi deset let, když se začal nudit, natlačil Médeiu do rozvodu a chtěl si vzít jistou Glauku, korinthskou princeznu.** Rozzuřená Médeia očarovala její svatební šaty, které vzplály neuhasitelným ohněm, Glauku zaživa upekly a Iásón se zachránil před uhořením skokem z okna. Sama Médeia chudák neměla po všech těch událostech snadný život, nějakou dobu žila s Héraklem, na pár let nalezla asyl v Tróji, nakonec se vrátila do Kolchidy.

Andreas si její situaci strašně vyčítal a kdyby Athéna včas nepřiskočila a nezacpala mu ústa dlaní, byl by proklel nejvyšší bohyni Héru za její nepěkný kousek s Érótem a jeho šípy.***

Iásón, už jako postarší muž jednou ulehl ve stínu Argó, roky odpočívající v přístavu. Argó se na něj převrátila a zabila ho.

*Pindaros

**Graves

***Půos 🙂