Jdeme s Ari po lesní cestě, když se proti nám objeví starší paní s malým pejskem. Honem sahám po psím postroji, abych si vzala bílou vlčici k noze. Pak mi dojde, že to byla chyba – paní se leká a bere pejska do náruče. Rozhodnu se pro rychlé vysvětlení.
„Nebojte se, moje fenka není agresivní, jen je stará a špatně slyší. Poslechla by mě, ale musela bych křičet…“ Stres viditelně opadá, paní se uvolňuje natolik, že pejska pokládá a mohou se s Ari i pozdravit. Za chviličku každá spokojeně pokračujeme svým směrem.
Přemýšlím o tom, jak záludná je nedoslýchavost, ať už se týká lidí nebo zvířat. Jak rychle vede k tichu a potenciálně ničivému osamění, přestože to nikdo původně nemá v plánu. Jak je důležité, aby si nejbližší nedoslýchavých uvědomili, co se děje. A nabídli pomoc.
Kterou, řekla bych, zvířata přijímají mnohem snáz než lidé. Musím se usmát, když si vzpomenu na svého tatínka, jak se starým jezevčíkem Bendou cvičili znakovou řeč. Ale fungovalo jim to!
Naše Ari byla vždy velmi… vokální… fenka. Vedle štěkotu a vytí se vyjadřovala spoustou všelijakých zvuků. Poté, co zemřel mladý Rex, truchlila a zmlkla. Jak týdny jdou, vrací se jí radost ze života, ale tichá zůstává.
Chvilku trvalo, než mi došlo, co se děje. Ari patrně ztrácí sluch rychleji, než jsem předpokládala. Zjistila jsem, že ač na ni stále mluvím, máloco k ní vlastně dojde. Aby mě slyšela, musím mluvit opravdu nahlas, což zase není přirozené pro mě. Zvýšila jsem tedy frekvenci doteků – je to forma komunikace, které pes dobře rozumí.
Už nějakou dobu pak pozoruju další jev. Ari chodí na vycházkách stále častěji za mnou místo vepředu, jak byla zvyklá. Když jsem ji jednou na úzké stezce přiměla jít přede mnou, pořád se na mě ohlížela. A já pochopila, že už neslyší mé kroky, takže si není jistá, jestli za ní skutečně jdu.
Její řešení je jednoduché. Pokud si pohodlně čuchá někde za mými zády, otáčet se musím já:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2026
Dnes bych ráda mluvila o zkušenostech. O tom, jak se dá pomoct, když sluch odchází a svět tichne. Nejen o zvířatech, ale i o lidech. O pomůckách – co funguje? O přijímání pomoci, ochotě ty pomůcky používat.
Pojďme si povídat o nedoslýchavosti a třeba tu mnozí tápající najdou nějakou radu. Je to velký problém a pravděpodobně se jednou bude týkat skoro každého z nás…
Náš Denis ve stáří slyšel jen ostrý hvizd nebo píšťalku, což stačilo na to, aby mohl chodit volně jak byl zvyklý. Ale on si nás hlídal, tedy s výjimkou ojedinělého případu, kdy rozhodl o ukončení procházky, protože už toho se štěnětem měl dost. 🙂 Jeho přechůdce Alf byl hluchý jak poleno, a tak chodil na vodítku.
Jinak GPS, kterou zmínila Petra, jsme pořídili Culkovi, protože – bohužel – jsou pro něj srny velmi zajímavé. Nedávno odběhl opravdu daleko a nemít GPS na obojku, tak nevím, jak bychom ho hledali.
Culek by zapadl do naší smečky:)) dalo by se říct s klasikem: honili všichni 😛 navzdory mé maximální snaze jim to zatrhnout. Nejdřív dostal rozum Rex (nerad se od nás vzdaloval, ty srny mu za to nestály). Nazgúlové a Max občas honili tak do 5 let. nejhorší byla Ari, která zkazila a brala s sebou i původně (3 roky!) zcela nehonící Berry… 🙂
Tak špatně slyšící byly naše dvě tety a opravdu zábavné to bylo na svatbě. Obě řvaly jak na lesy, ale naslouchátka si odmítaly pořídit obě. Pamatuji si, jak bratranec, syn jedné z nich, několikrát jel večer přes půl Prahy, protože se mu nepodařilo spojit se s maminkou. Ta v klidu sledovala řvoucí televizi a telefon už holt neměl sílu to přeřvat.
U zvířátek jsem hluchotu nikdy neřešila, ale slepnoucí Mimi taky nebyla procházka růžovou zahradou. Ale zvládli jsme to tak, že chodil navolno a nikdo nám nechtěl věřit, že je slepý. Měli jsme za ta léta nachozené svoje procházky a zvládal to. Doma se držel zdi a když si musel zaplavat, navigovala jsem ho tleskáním
Psí mají ve slepotě kliku, že mají nos. Přes pachy poznají hodně. Ale i tak… To plavání muselo být něco. Asi bych měla strach, ale těžko držet novofudláka na suchu, co? 🙂
No, bylo to jen u nás v rybníku a holt jsme počítali s tím, že někdo by musel pro něj. Ale jak se to tleskání neslo nad vodou, vždycky se orientoval perfektně. Nakonec se tam učil plavat a denně se tam cachtal
To musí dělat hodně, ten známý terén. A věřil vám:))
Pro starší hluché (popřípadě špatně vidící) psy je flexí vodítko požehnáním. Především se mi osvědčilo u Toye, která v okamžiku ztráty vizuálního kontaktu (zašla jsem za keřík) zpanikařila, otočila se a třetí kosmickou pádila zpět. To jsem neměla šanci ji dohonit, při vzpomínce jsem ještě teď orosena.
Naslouchátka měla mamka, bohužel ke konci života s nimi měla trable. Jak hodně zhubla, tak jí už špatně pasovaly a hodně se tím zhoršila kvalita poslechu.
Chudinka Toya i maminka ❤️
Měla jsem hluchého psa. Borůvka postupně ztrácela sluch a naučila jsem ji reagovat na pokyny ruky. No a k tomu jsem měla Světlušku. Borůvka se řídila podle ní, protože Světluch byla vychovaná pejska a poslouchala, tak to nakonec bylo vlastně jednoduché.
Sluch ztrácí i Kaččina Pralinka po mnohých zánětech uší (stejně jako u Borůvky). Už to dokážeme poznat a u nás, kde může chodit i bez vodítka, se naštěstí řídí pdle zbytku smečky.
Onehdy jsme podezřívala z hluchnutí Karamel. Mno, když byla na zahradě a já jsem klepla miskou na krmení o linku, najednou vystartovala a letěla domů jako raketa. Tak to občas testuju a zatím ta nahluchlost vypadá jako selektivní 🙂
Vanilka hluchne pouze na poli, když chytí stopu a s ňafáním po ní vyrazí…
Dokud slyší karamel cinknutí misky, pak je to dobrý!:)
Selektivní hluchotou občas trpěli všichni moji psi 😀
Pozor, ona ta hluchota je opravdu selektivní, ale jinak než si myslíme! Úplně hluchý Spratek slyšel některá štěkání psů – hodně hluboké a hlasité. Často psi dlouho slyší tleskání, ale normální ruch už ne. Takže jo, může být hluchá nebo nahluchlá a přitom zareagovat na klepnutí miskou a některé další zvuky.
Stoupni si za psa, který o tobě neví a promluv na něj, přidávej hlasitost dokud nezareaguje. Další typický příklad je příchod někoho domů – reaguje pes? (pokud teda dříve reagoval) Slyší normální zvukovou stopu příchozího člověka, nebo zareaguje až když člověk hlasitě promluví? nebo dokonce až když jej uvidí?
Pes na zahradě a poměrně tiché zavolání „Karinko, kokinko,“ zatím funguje 🙂 a to zkouším tehdy, když Vanilek už šmejdí doma.
Majk to měl taky zřejmě po zánětech uší, hodně na ně od mala trpěl. Byl to vlastně vodní pes a možná to bylo i tím. Darek teda vodní pes nebyl, pokud se nepočítají hodně blátivé louže, a na uši netrpěl.
Na tom může něco být… u nás na záněty uší trpěl jen Max a taky jako první ohluchl. Daník umřel dřív, než by mohl hluchnout (v devíti na rakovinu), Kazan špatně slyšel jen nedlouho před smrtí (ve dvanácti), Berry slyšela až do smrti (dvanáct) a Ari špatně slyší teprve teď, co jí je 13, což je na ovčáka dost.
Hodně plavali Kazan s Daníkem i Berry, ale zase měli ty stojací větrací uši.
Max trpěl na záněty…
Náš choďák tak od deseti let (táhne mu na jedenáct) postupně hluchne. Dokonce minulý týden ani nereagoval na zvonek od bytu. V klidu si ležel. A když mi dělá společnost v kuchyni, neslyší, že někdo přišel, a to slyším i já. A taky už nemám sluch jako za mlada. Ve městě chodí na vodítku, myslím, že mu to vůbec nevadí. Taky preferuje svoje známé trasy.
V příbuzenstvu jsme měli postupně hluchnoucího člověka, nebylo to pro něj ani pro nás nic příjemného. Když na něj mluvil jeden člověk tváří v tvář, odečítal ze rtů a šlo to. Ale když nás bylo třeba u stolu víc, to už nerozuměl a byl dost nevrlý. Ovšem přiznat si, že má problém, to nechtěl a k naslouchátku se nechtěl nechat přesvědčit.
Ari už taky přeslechne zvonek. Popravdě teprve to mě přesvědčilo, že ta ztráta sluchu je u ní skutečná.
Ad příbuzný – to je velmi běžný scénář, bohužel. Je to špatní pro nedoslýchavého stejně jako jako pro jeho okolí. 🙁
Také nám stařík australák hluchne. Na vycházkách v lese ho „dozorují“ kamarádky borderky, a to doslova. Jakmile se děda někde zdrží a začuchá se, jedna z nich se nám postaví do cesty a významně ukazuje, že smečka není úplná. No a ve městě to jistí vodítko, které prakticky neřeší. Pouze v případě, že se nutně potřebuje zdržet a očuchat větvičku dokáže táhnout velmi silně…. Ale co bychom pro něj neudělali, vždyť na procházku jdeme kvůli němu….
Jo, smečka funguje 🙂 Vodítko taky…
U nás byl nejlepším pečovatelem Kazan. Byl by i Rex… měl všechny předpoklady. Hlídal i děti – mrňata venku neměla šanci utéct dál, než byl jeho „bezpečný perimetr“, což mohlo být +- 15 metrů od nejbližšího dospělého. Uměl jim aktivně bránit v pohybu, pokud nechtěly poslechnout, když se jim postavil do cesty:))
Majk byl hluchý tak poslední dva (možná i víc) let svého života. Nejdřív jsem ho podezřívala ze selektivní hluchoty, že slyší, jen co chce. Ale pak jsem se přesvědčila, když k nám přišly paní na odečet plynu a Majk v klídku seděl ve svém křesle a vyskočil, až když je viděl, že to fakt nehraje. Doma to bylo v pohodě, to nás měl na očích a my jeho, ve městě chodil stejně skoro pořád na vodítku (to jinak nešlo) a když byl na chalupě nebo na procházce za městem na volno, připadala jsem si jak větrný mlýn. Ale on si nás hlídal, takže to bylo vlastně v pohodě.
MLP má problémy se sluchem už spoustu let, nejdřív měl jedno naslouchátko, až když jsme přišli sem, si zařídil kontrolu v Plzni a dostal jedno nové na pojišťovnu a druhé si musel koupit (za nemalý peníz) aby slyšel stereo. Nechápu, proč pojišťovna nehradí obě, ono když nevíš, odkud zvuk přichází, je dost problém. Řídí si je přes mobil podle síly zvuku, který potřebuje a podle prostředí, kde je – venku, restaurace, kino… Nenosí je pořád, a když pak špatně slyší, tak to je tím, že já mluvím nezřetelně 😀
O tom ovládání z mobilu jsem slyšela. Známý má dokonce takový malý mikrofon, vpadá jako kovový disk o průměru asi 5 cm – ten může dát třeba na stůl, o kterého sedí s ostatními lidmi a pak v pohodě slyší, ať mluví kdokoliv. Předpokládám, že tohle se „na pokladnu“ nedostane… Ale existuje to a funguje.
Ta „hluchátka“ vypadají zvenku jako špuntíky do uší, jinak jsou tvarovaná podle ucha. Takže u nás, když jdeme ven, je kontrola následující : máš klíče, peněženku, mobila, tmavý brýle, případně rukavice a MÁŠ UŠI ? 😀 . A ne, není to počínající demence a když, tak ji má už od 28 let 😀 , vždycky jsem mu říkala roztržitý profesor 😀
Hluché psy jsem měla dva. Jenže oba byli bíglové, takže si to oba uvědomovali a dokázali jsme tak žít prakticky bez omezení. Atomový Spratek už k nám hluchý přišel (12,5 roku), držel se za mnou, fungoval na posunky a chodil na volno. Po Praze, po lesích, kdekoliv. Baroušek mi ohluchnul postupně, ale výsledek byl vlastně stejný. Jen si člověk musí hluchoně trochu víc hlídat.
Ari začala chodit za tebou = ví to. SUPER! Nech ji žít vzadu, víc ukazuj a hlídej si ji – když jí zmizíš z očí, může zazmatkovat, rozběhnout se – nedoběhneš, neodvoláš! Šla bych do GPS obojku – pro jistotu. Na Spratka jsem zkoušela vibraní na přivolání, ale jak měl na krku hodně volné kůže, tak to cítil jen někdy a nebylo to k ničemu. U Ari přes ty chlupy to asi nemá vůbec smysl.
Jo, uvažuju o tom. Poprvé za těch 36 psích let totiž nemám psího mlaďocha, který by mi zatoulaného hluchého staříka přivedl…
Tak tuhle naivní představu jsem s Vaškem zase rychle opustila, ten by ztratil ještě sebe.
Jo, někdy je pro některého psa lepší a pohodlnější jít na vodítku. Nemusí si tě tolik hlídat, ví, že se neztratí(š) a přímo vidíš jak si po připnutí oddechne, klidně se pustí i dopředu atd. Záleží na tom, jestli to pes dokáže rozlišit a samozřejmě na konkrétní situaci – čím méně přehledná pro něj je, tím víc může vzít vodítko jako kotvu.
Ovčáci se zatím vždy postarali – Kazan o Maxe, Berry o Kazana. Berry nehluchla, takže se Ari starat nemusela. Rex Ari hlídal snad od doby, kdy mu byl rok a pochopil, že Ari má tendenci bez povolení opouštět posádku 🙂 Pak ji uměl chytit, v některých případech doslova – chytil ji za poutko na postroji a táhl ke mně. Neměl s tím problém, byl větší než Ari… Takže mít ho teď, mám klid. Jenže Rex není, chjo.
Od příhody s nutriemi chodí Ari potmě na vodítku, i když jdeme jen po naší cestě ve vesnici. Za světla je to různé – podle bezpečnosti okolí. Myslím, že právě poslední dobou přišla na to, že vodítko vede obojím směrem, tedy ona má na špagátku mě – a tedy i může v klidu čuchat, aniž bych se jí někam zaběhla 🙂
Začalo to prudkým tinnitem u kterého mi lékařka řekla cosi v tom smyslu, že je několik metod, jak mi od něj pomoci, bohužel ani jedna z nich nejspíš nebude fungovat. Prášky nepomohly, ulevení krční páteři také ne, hypobarickou komoru jsem odmítl, je to drahý zákrok s mizivou pravděpodobností účinku. Audiogram prokázal to, co jsem začínal tušit, problém s řečovými frekvencemi a je fakt, že některým lidem fakt špatně rozumím. Zrovna včera mne v práci přivolali k zařízení které servisuji, že prý píská. Já nic neslyšel ani s uchem přímo u něho. Operátorka nejen z té konkrétní pozice ale i jiná o jednu pozici dál tvrdily, že to píská až jim trnou zuby. Já prostě nic neslyšel. Jako člověka, který potřebuje k životu poslech hudby mne to děsí.
Právem 🙁 To je mi líto. Ale zase jsi člověk, který se orientuje v technologiích a právě ty mohou pomáhat. Jen to chce znalosti a peníze, obávám se.
Tohle dřív nebo později postihne skoro každého. Je tedy dobré se o pomoc zajímat včas, si myslím. Než člověk začne mít pocit, že nic z toho nemá cenu. Což dělá hodně starých lidí, už prostě zkoušet naslouchací technologie nechtějí a skončí v tom tichém osamění.
Já mám technologie rád. 😀 Uvidíme, no. Poradím se s doktorkou při příští kontrole na ORL a když tak budu KYBORG!!! 😀
Proč ne? Být kyborg je dnes sexy 🙂
proč ne – jsi spisovatel a encyklopedie, můžeš být i kyborg 🙂
Nekdy schvalne mluvi jako nadporucik Data z ST a to pak mam pocit ze on kyborg uz je.
a je u toho taky tak bledý až zelený jako Mr. Data?
Neni. Asi ma lepsi hardware.
😀