Když zemřel aiolský král Krétheus, uzurpoval v hlavním městě Iólku trůn jistý Pelias. Vyrval jej násilím jeho právoplatnému dědici Aisonovi, ale protože ho strašila možná pozornost Erinyí, nechal si sestavit věštbu, aby zjistil, zda mu za jeho čin něco nehrozí.

Věštba mu přinesla varování, že ho zabije potomek právoplatné královské linie, Aisonův syn a také aby si dal pozor na člověka s jednou botou. Pelias byl hrozný parchant a Aisonovo dítě by bez milosti zahubil, ale Aisonova manželka včas synáčka, pojmenovaného Diomédes, propašovala z města a dala ho na výchovu moudrému kentaurovi Cheirónovi. Ten pak Diomédovi dal přezdívku Iásón, aby ještě víc zamotal situaci.

Když pak po letech Iásón dospěl v celkem schopného mládence, vydal se zpět do Iólku s tím, že si bez okolků řekne o trůn, usoudil, že přímá cesta bude nejlepší. Byl vyzbrojen jen oštěpy a oblečen do leopardí kůže. Když dorazil k řece Anauros, našel tam stařenku, která ho prosila, aby ji přenesl na druhý břeh. Slušně vychovaný Iásón rád vyhověl, ale netušil, že to se za stařenku převlékla sama bohyně Héra. Ta sebou pak během brodění přes řeku na Iásónových zádech schválně tak mlela, že Iásón několikrát zakopl a ztratil v řece sandál. Héru totiž uchvatitel trůnu Pelias hrozně štval, protože jí z lakoty odmítal poskytovat alespoň místně obvyklé oběti.

Nakonec Iásón obutý jen na jednu nohu stanul během jakési slavnosti drze před Peliem, beze všeho se mu představil a očekával, že mu bude předán královský trůn v Iólku. Pelias se bál Iásónovi trůn upřít, protože na slavnosti byli přítomni i králové z okolních zemí. Rychle přemýšlel, jak se otravného Iásóna zbavit, a nakonec mu namluvil, že se milerád vlády v Iólku vzdá když Iásón přiveze z Kolchidy (dnes Gruzie) rouno ze zlatého berana a zbaví tím Iólkos prokletí chudoby.

Tato slova ovšem Peliovi vnukla bohyně Héra, sám by na to nepřišel. Iásón nemohl tuhle službu Peliovi odepřít, protože na blahobytu jeho země mu, jako budoucímu králi, záleželo. Svolal proto dobrovolníky, kteří by se s ním do Kolchidy plavili a přesvědčil známého lodního stavitele Argóna, aby mu postavil padesátiveslici. Ta pak byla pojmenována Argó, právě po svém tvůrci. Posádka lodě byla pak známa jako argonauti.

Nikdy předtím, ani nikdy poté se na jedné lodi nenashromáždila tak urozená společnost, výpravě měl velet dokonce sám velký Hérakles, ale ten přenechal velení Iásónovi, protože ten výpravu vyhlásil a zorganizoval.

Už první zastávka Argó se málem proměnila v zastávku poslední – stalo se to na ostrově Lemnos, kde byla zajímavá situace. Zhruba rok předtím se tam muži lautr všichni pohádali se svými ženami a zřekli se jich, nařkli je snad ze špatné hygieny*, nebo čeho, a ty aby se svým mužům pomstili, bez milosti své exmanžely povraždily.

Když se pak přiblížila Argó, byly ještě pořád v ráži. Tak si navlékly zbroj a chvíli to vypadalo, že se argonauté se zlou potáží, ale tak nějak se přihodilo, že argonauté vystoupivší z lodě se dívali na lemnijské ženy, lemnijské ženy se zase dívaly na argonauty, no a výsledek byl ten, že posléze tam nejeden argonaut zanechal potomka**. Novým králem na Lémnu se mimochodem pak později stal Iásónův syn.

Kdyby nebylo asketického Hérakla, který nahnal kyjem celou posádku zpět na loď, bylo by Zlaté rouno v čudu. Argó tedy pokračovala dál směrem k Samothráce.

Pokračování příště.

*Apollónios Rhodský

**Hérodotos