Pobyt na únorovém ostravském knižním festivalu znamenal dvě noci v hotelu. Hledala jsem takový, odkud by se dalo k výstavišti pohodlně dojít pěšky, a přitom nestál majlant. Našla jsem! Pravda, na Bookingu jsem si nevšimla, že je vlastně na pověstné Stodolní – to až, když jsem si v autě nastavila navigaci:))

Dorazila jsem pozdě, až po deváté večer. Hotel vypadal pěkně, mladá recepční byla milá a ochotná. Ani auto mi neukradli, byť jsem ho na dobu přihlášení se v hotelu nevědomky zaparkovala před jakýmsi barem. Ten pán, co si ho velmi zblízka obhlížel, když jsem se k němu po nějaké čtvrt hodině vrátila, určitě jen obdivoval nezvyklou barvu:))

Přeparkovala jsem na oplocené hotelové parkoviště a s jistým povzdechem musela konstatovat, že v Ostravě se led na chodnících nejspíš bere coby zocelování místních i návštěvníků. Ale nakonec se chodit dalo – silný mráz bez sněžení znamenal, že pro opatrného a předvídavého chodce se téměř vždy našla suchá cestička:))

Pokoj jsem měla v nejvyšším patře, v mansardě. Příjemný, s (konečně jednou:)) pro mě dostatečně měkkými matracemi a teplotou tak akorát pro unavenou a zmrzlou osobu. Trochu mě překvapilo to spinningové kolo… ale kdo jsem já, abych soudila místní zvyky? I použila jsem ho tak, jak se používá naprostá většina rotopedů – odložila jsem si na něj svetr 😀

Postele byly zvlášť, u protilehlých stěn. Pokojíky tady nahoře byly zjevně určeny pro samostatné či nespřízněné cestující. Podle hesla – odkud je to blíž na záchod – jsem si vybrala tu levou. Večeři se mi do programu dostat nepodařilo, ale pár zázvorových bonbónů zajistilo, že jsem bídně nezhynula, a zdravě se těšila na zítřejší snídani:)) Nakonec jsem se s chutí zachumlala a usnula.

Probuzení bylo náhlé – to zachrápání se nedalo přeslechnout. V prvních vteřinách mi nic zvláštního nedošlo. Ostatně kolem druhé ráno mi mozek jede jen v nouzovém režimu. Jenže pak na mě přišla panika. Jaké chrápání? Jsem v hotelu! Sama!!! Tedy… doopravdy sama??? Posadila jsem se a horečně se v slabém světle nouzového osvětlení rozhlížela. Následovala další bohatýrská serenáda.

S úlekem jsem vyskočila z postele. Znělo to, jako by ten nasální umělec ležel hned vedle mě! Pak mi došlo, že patrně doopravdy leží – byť za zdí. Zdí!!! To nemohla být poctivá zeď, maximálně úsporně nahozený sádrokarton. Pohled na trámy vykukující ve stropě mi potvrdil podezření. Ano, tohle byla původně jedna velká místnost. Chrrrup, chrrrup, chrááást, pfffu!

Hm. Co teď? Dokonale probuzená jsem posuzovala své možnosti. Moc jich nebylo. Podle hlasitosti a rytmu zvuků si host v sousedství užíval nejtvrdšího spánku. Mlaskat přes zeď smysl nemělo. Zaťukat? Zkusila jsem to… Samozřejmě marně. Neměla jsem to srdce vyburcovat případné jiné spáče pořádným zabušením, a zdvořilé klepání hlučný bohatýr pochopitelně snadno prospal.

Ok, naštěstí je tu ta druhá postel. Přestěhovala jsem si noční stolek, zalezla do peřin a zkusila předstírat, že z druhé strany místnosti chrápala neslyším. Slyšela. Lehla jsem si na bok – jedno ucho ztlumené. Odhodlaně jsem zavřela oči a zkusila nezávidět sousedovi jeho pevné spaní. Ovšem cesta do Ostravy byla dlouhá, hledání výstavní haly a stavění stánku stálo taky jen na mně, takže nakonec stačilo si přetáhnout cíp deky přes volné ucho, aby únava měla šanci zvítězit.

V ono páteční ráno nebylo v hotelu na snídani moc lidí, takže jsem měla šanci na tipovačku. A víte co? Možná jsem hlučného borce dokonce našla! Byl sám, stejně jako já, ostatní hosté byli v párech. Pokud vás to zajímá, tak ne! Nešla jsem se ho zeptat, jak se vyspal:)))

V hotelu nejspíš o svých slabostech vědí, protože druhý den jsem si ve výtahu všimla upozornění, že na recepci je možné dostat špunty do uší! 😀 Řekla jsem si, že podruhé blesk do stejného místa jistě neudeří. Spletla jsem se. Tu druhou noc to bylo úpění – noční můra nějaké ženy, jejíž hlas jsem přes zeď slyšela v sobotu ráno. Inu, ubytujte se na Stodolní pod střechou a nebudete se nudit!

Takže se dnes ptám – máte také nějaké zkušenosti s překvapivě zvukově prostupným i stěnami? 🙂