Princ Orfeus byl synem nymfy (vodní polobohyně) Kalliopé a thráckého krále Oiagra. Bez přehánění, byl nejslavnějším hudebníkem, jaký kdy žil. Nezaměňovat s Aríonem, to byl jeho nejslavnější konkurent. Bůh Apollón rozpoznal jeho talent a věnoval mu lyru. Orfeus se na ni naučil hrát tak, že naprosto okouzlil nejen kdekoho, ale i kdeco. Povídá se, že i stromy a skály byly tak uchváceny jeho hudbou, že za ním chodily. To musela být podivná podívaná.

Orfeus byl účastníkem i slavné výpravy za Zlatým rounem, a svou brilantní hrou na lyru byl výpravě několikrát velmi nápomocen, ale o tom třeba někdy později. Když se z této výpravy vrátil, oženil se s nymfou Eurydikou a usadil se s ní v Thrákii. Euridyka ale jednou při procházení říčním údolím omylem šlápla na písečnou balkánskou zmiji, ta ji uštkla a Eurydika zemřela.* Orfeus si zoufal, ale řekl si, že se své lásky jen tak nevzdá a odvážně se pro ni vydal do podsvětní říše. A tím začal jeho v podstatě nejslavnější kousek.

Nejdřív zahrál na lyru Charónovi, převozníku mrtvých, tak intenzivně, že ten to nemohl poslouchat a raději Orfea převezl do podsvětí. Načež uslyšel jeho hudbu trojhlavý pes Kerberos, strážce vchodu do podsvětí, stáhl ocas a schoval se. Orfeus nakráčel do podsvětní říše, svými akordy udivoval kdekoho, dokonce se mu podařilo narušit vzorce chování mrtvých duší a ty zapomněly na svá nekonečná muka a jen udiveně zíraly, co se to v temném podsvětí děje.

Hudba znepokojila i samotného vládce podsvětí, boha Háda. Hádes se Orfea nervózně zeptal, co chce za to, aby s tím přestal. S tou hudbou tedy. Orfeus si řekl o Euridyku, což se bohu podsvětí moc nelíbilo, ale Hádova manželka bohyně Persefona se za dvojici přimlouvala a Hádes nakonec svolil, jen si stanovil podmínku, že zatímco Orfeus povede Euridyku zpět na svět živých, nesmí se na ni ani jednou ohlédnout. Hádes prostě musel za každou cenu všechno komplikovat. Inu, bůh. Jenže Orfeus nepatřil mezi trpělivé, otočil se na svou milovanou příliš brzy protože si nebyl jist, zda za ním skutečně jde**. A tím ji ztratil navždy.

Orfea to ale navždy změnilo a když do Thrákie jednou se svým průvodem vešel bůh vína Dionýsos, Orfea nejenže ani nenapadlo, aby mu projevil úctu, ale ještě ke všemu drze hlásal, že obětní vraždy jsou zlo, promiskuita taky a pít se nemá. Alespoň ne moc. Rozzlobený Dionýsos na něho poslal své služebnice, menády, které se na něho vrhly v chrámu, kde Orfeus pracoval jako kněz. Házely po něm hole omotané vinnou révou, Orfeus ale popadl lyru a vystřihl takový akord, že to všechny hole srazilo stranou. Nicméně menády začaly nepopsatelně ječet, takže jeho hru přehlušily, vrhly se na něho a utrhly mu hlavu. Tu pak hodily do řeky.

Plovoucí hlavu Orfeovu vylovil bůh Apollón a uložil v jeskyni nedaleko Delf, jenže ta hlava tam začala věštit a to tak dobře, že Apollónova věštírna v Delfách (i její pobočky v Klaru a v Grineiu) zely prázdnotou a dostaly se účetně do mínusu. Proto Apollón nakonec hlavu umlčel, ale Orfeovu lyru nechal umístit na nebesa.***

Netrpělivost ve špatnou chvíli dokáže všechno pokazit.

*Diodóros Sicilský

**Petiška

***Ovidius