Je to klišé, které se v knihách opakuje s tvrdohlavou pravidelností – někdo někomu (obvykle uspokojený hrdina uspokojené hrdince:)) přinese ráno kafe do postele. Kromě polibku je to obvykle to první, co právě vstanuvší hrdinka (občas hrdina) hned po ránu dostane. A mě napadá – jak můžou???
Jak můžou s chutí a povděkem upíjet lahodnou kávu… když ještě nebyli na záchodě, neumyli se a nevyčistili si zuby? Zdá se, že mě rodiče se svým drilem ohledně čištění zubů (opravdu bez toho ráno nemohu být, ostatně ani večer:)) prostě nevychovali pro postelovou romantiku. Tedy… ne, že bych v posteli nepila a nejedla.
Když jsem byla ve vhodném (studentském) věku, mohla jsem v posteli prakticky žít – obložena knihami a učebnicemi včetně nezbytného proviantu. Dokázala jsem na kolenou balancovat komplet snídani, a ještě u toho s potěšením číst! Dnes už se mi do toho nechce, u stolu nebo v křesle se mi prostě jí pohodlněji – asi to bude věkem, nebo co:))
Nicméně… ať jsem v té posteli pila a jedla cokoliv, nikdy to nebylo hned po probuzení, před návštěvou koupelny. Jo, a nikdy by to první, co bych vzala do pusy, nebylo kafe. Jak jsem poctivý kafař, kofeinista či třeba ctitel kávy, nikdy to není můj první denní nápoj. Svoje pevné místo má v mém rozvrhu až po snídani.
Teď mě napadlo, že vlastně jsem tu výjimku s čištěním zubů občas udělám – ale potřebuju k ní virózu:)) Když jsem nemocná a Martin se ráno zajímá, co by pro mě mohl udělat, obvykle zakrákám: „Horkej coldrex, prosím!“ Když mi ho donese až do postele, vděčně ten paracetamolový dryák vypiju, abych opět na těch dvacet minut do účinnosti zalezla pod duchnu. Teprve pak si jdu vyčistit ty zuby.
No vida, i já umím být za určitých okolností raně postelově romantická! 😛
PS: Je před námi víkend, skvělá to příležitost si tento romantický (?:)) zážitek vyzkoušet v praxi!
A tak se ptám – jak to vidíte vy? Ocenili byste kafe do postele ledva oči proloupnete? A pak jedna související, méně romantická, leč praktičtější – umíte (případně uměli jste) si užít jídlo a pití v posteli nebo máte averzi vůči drobkům na prostěradle?:))
Mám to naprosto stejně, taky jdu ráno nejdřív do koupelny a na kávu jako na první nápoj nemám chuť. Vlastně hned po ránu nemám chuť vůbec na nic. A tak mi nedělalo problém poté, co jsme si pořídili hyperaktivní štěně, přeskládat ranní aktivity tak, že si zobnu něco malého, jdu se psem na dlouhou procházku a pak teprve (dlouze 🙂 ) snídám. Takže romantická snídaně v posteli nééé – už vidím tu spoušť, kdyby tam skočilo nedočkavé psisko! 🙂
Přávidím nedočkavé psisko! 🙂
Vlastně to mám podobně, i když v malém a klidném. I já jdu před svou snídaní s Ari ven (ona je už po jídle:)) a dělá nám to dobře oběma. Já na snídani nespěchám, ona zase chce po jídle hned ven. Tak to spojujeme…
Hančo a Dede, jsem na to velmi podobně. Snídat v posteli bych si neužila, nezvládla bych balancovat podnos (ani ten na nožičkách) aniž bych kafe vybryndala nebo dokonce vylila. Natož, kdyby se chtěla přidat některá z našich koček. Navíc po ránu stejně nemám na snídani ani pomyšlení, nejsem na to dostatečně probuzená. V posledních letech s manželem snídáme čím dál později, třeba až v 10, takže se každý probouzíme a vstáváme podle vlastního rozhodnutí. V mém případě z koupleny vedou moje další kroky rovnou na zahradu, těsně za nedočkavými kočkami, které už čekají u dveří ven.
Jinak u spousty Angličanů (ba myslím, že většiny) den začíná „probuzením“ šálkem čaje do postele. Tedy ne přímo na postel, ale hrnek se postaví na stolek vedle. Možná jste si toho všimli v angl. filmech a seriálech. Nevím, jak se domluví na pořadí, asi kdo vstane první, je „nosičem čaje“. Když jsme v Anglii jezdívali přes víkend do Londýna k přátelům, ráno jsme zaslechli mírné zaťukání na dveře ložnice a buď Petr, nebo Kris vklouzli, postavili nám hrnky s čajem a zase v tichosti odešli. Nebyl to signál, že je třeba vstávat, mohli jsme klidně pak spát dál, ale prostě tradice.
Máš pravdu, Maričko, o to. čaji jsem vlastně četla taky 🙂 Jen jsem to nezažila. Ostatně by u mě platilo totéž s čajem co s kávou. Hned po probuzení ani náhodou. Ještě tak čistou vodu 🙂
Jinak zrovna dnes bych byla coldrex do postele uvítala, jen jsem si ho musela udělat sama, protože Ari horké nápoje neservíruje 😛
Jinak se mi podařilo úplně ztratit hlas… to ten pitomej kašel.
tak asi ocenila, ale má to svoje nedostatky..já bych si ji v posteli nevychutnala.. horkou čokoládu ano a teď mám horkou biočokoládu s malinovou příchutí a je to lahoda…
s čištěním zubů – o víkendu propláchnu pusu a čistím až po snídani neb pomerančový džus a kafe se s pastou nějak nekamarádí…
To chce pauzu 🙂 Aspoň v mém případě to funguje:)) Čokoládu nepiju – příliš mnoho kalorií naráz 😀 Radši ji mám v pevném stavu 🙂
solární skřivan…to budu s dovolením šířit 😀
Solární skřivan
Aneb, vstávám až se sluníčkem. A když je sluníčko celý den za mrakem nebo za bukem, tak nevstávám taky, i když se pohybuju mezi lidma. 😀
precizní definice 😀 aneb ať vstávám, kdy vstávám, probouzím se se sluncem 😀
Taky žiju jen se sluncem, je-li tma nebo zamračeno, pouze přežívám.
Jsem na tom podobně. V zimě mě nevadí ani tak ta zima, hlavně, když je sněhová, ale ta věčná tma mě ničí.
To mám úplně stejně, opláchnutí mého ksich…ehm, obličeje a vyčištění zubů musí být jeden z prvních úkonů. Jídlo a pití až potom. Ono v těch filmech je ta ranní romantika vůbec taková poněkud… hrdina s hrdinkou se hned po probuzení líbají jak kdyby to byla poslední věc co v životě udělají, tohle kdybych po své partnerce vyžadoval bez předchozího vyčištění zubů, tak dojde pro pastu na zuby vymačká mi ji celou do pusy.
Ano, takřka všechny ranní činnosti jsou lepší s vyčištěnými zuby! 🙂
Taky mám raději romantickou snídani u pěkně prostřeného stolu, nejraději v létě venku. V posteli si nanejvýš večer čtu, ráno potřebuji vstát, rozhýbat se.
Ale třeba k tomu dospěju v důchodu jako moji rodiče. Ti si ráno vaří kafe do postele a někdy prý ho vypijí a pak ještě dál spí 🙂 Moji rodiče, kteří nás i o víkendech honili z postele nejpozději v půl 8 😀
😀 Vaši si zcela určitě umějí důchod užít 🙂
Já to mám s tím rozhýbáním stejné – a letní snídaně venku jsou nej 🙂
Kafe ráno ne, nedělá mi dobře na lačný žaludek. A už vůbec ne do postele, v posteli mám co dělat, abych si to něco z hrnku nelila za ucho. Mušketýr zas nesnáší drobky v posteli. Takže pokud romantika, tak u hezky prostřeného stolu 🙂 a kafe až během dopoledne.
V dětském pokoji jsem stůl neměla a spoustu věcí provozovala právě na posteli. Stůl byl ve vedlejším pokoji, kde jsem se učila nerada, protože jsem si připadala jako vyhnanec (pokoj byl na konci bytu, což jsem ocenila až jako o dost starší, když jsem se tam naopak nastěhovala, původně sloužil jako pracovna, když táta dálkově studoval). Dneska mě při polehávání v posteli bolí záda a ocením spíš pohodlné křeslo u okna, což jsem si pořídila, patřilo mezi moje touhy. Jaksi jsem se stala závislou na dostatku světla a žádné umělé osvětlení to nenahradí.
Máš pravdu, s tím světlem. A s křeslem taky! 🙂 Jen pro mě musí mít podnožku nebo taburetku 🙂
Má!
Jídlo/pití do postele nee. Vono je to takový dost nepraktický – drobky, vylití, jak si k tomu sedolehnout,… A samozřejmě by předtím musel proběhnout aspoň ten záchod a nějaké základní opláchnutí ksichtíku. No prostě nee. A stejně preferuji mezi vstaním a snídaní větší časový rozestup, nechávám tělo probudit a pozvolna najet na denní provoz a pak teprve přiložím do kotle.
Jo, rozestup potřebuju taky. Časně ráno jíst nemůžu nikdy. Zrovna tu snídani, která se prý odkládat nemá, odkládám nejsnadněji 🙂
Kdepak kafe do postele ! Za prvé jsem po ránu – a po ránu je pro mne třeba v devět, když si chci přispat, značně nevrlá a není radno na mne moc mluvit, a za druhé bych při své šikovnosti měla kafe v posteli 😀
Jsem sova jak vyšitá a celý svůj pracovní život jsem musela vstávat hodně brzo, hodně před pátou. Takže jsem prolítla koupelnou a snídani jsem byla schopná pozřít tak až po deváté, to byla už spíš svačina 🙂
A kávičku si dám v klídku někdy dopoledne, hezky s knížkou a nohama nahoře 🙂
Jo, dopolední káva knížku i nohy nahoře vyžaduje! 🙂
Nedokážu v posteli jen tak polehávat, to je ztracený čas. Takže po vzbuzení vstát, vyčůrat, nasnídat, zuby, sprcha a pak jsem schopna fungovat. Kávu piju jen výjimečně (odpoledne), takže ráno kávu a čaj ne, stačí voda. Kupodivu postel nikdy nesloužila ani jako místo pro povídání nebo debaty, snad jen párkrát, když byly děti malé a stihly se vzbudit dřív, než já.
Alčo, věta „Děti se stihly probudit dřív než já“ mi zavání utopií 😀 Moje děti se vždycky budily výrazněji dřív než já! tedy než dospěly do školního věku, pak si občas už i rády pospaly 😛
Maličko ti závidím! Moje rozjezdy už nějaký čas určitě bystré nejsou:))
Jo, Dede, to je těžké, když jeden k romantice potřebuje Coldrex. 🙂
U nás platilo, že pokud je člověk jen trochu schopný se za jídlem odplížit ke stolu, tak to udělá. Řidim se tím taky a v posteli si maximálně ráno ráda poležím (ideálně v zimě, potmě, do rozbřesku 🙂 , pak už solární skřivan startuje s písní v zobáku).
Eh, solární skřivánku, dnes to mám stejně! tedy s tím jídlem u stolu. Ale je fakt, že jsem dětství strávila v pokojíčku, který byl jen o něco větší než postel 🙂 Stůl se tam vešel jen malý, navíc na mě byl časem i nízký. Takže pokud jsem něco v pokojíčku něco dělala, dělo se to na (zastlané:)) posteli. Polštář opřený o topení, aby se mi pohodlně sedělo a četla jsem, jedla, přemýšlela, studovala (včetně zápisků, samozřejmě), často i kreslila 🙂 Popravdě doteď radši sedím s notebookem na křesle s nohami na taburetce, než u stolu 🙂
solární skřivan 😀
Taky jsem solární skřivan. A kávu jako první nee. Můj první nápoj musí být čaj, ale nikdy jsem neměla snídani do postele (teda pokud jsem nestonala). Nestojím o drobky a polité povlečení.