Vracím se s Ari z poklidné večerní vycházky u nás na vsi. Blíží se potenciálně nebezpečné místo, takže předem drapnu po Ariině obojku. Pozdě! Fenka vytušila mé úmysly a na někoho, komu fakticky nefungují kolena, bystře odhopkala do tmy. Kruci! V duchu si nadávám, protože tohle je nebezpečné. Proč jen jsem ji neměla na vodítku?
Protože jí je třináct pryč? Protože byla mnoho posledních měsíců (navzdory silné nedoslýchavosti, jen občas hrané) velice vzorná fenka? Protože jdeme jen nějakých 300 metrů tam a zpátky po naší vesnické cestě? Protože na vodítku se táhne jako smrad a tváří jako týrané zvíře?
Je těsně před půl devátou večer, jsme fakticky kousek od našeho domu, Ari to tu dobře zná, silnice je daleko. Teoreticky by neměl být žádný problém. Jenže je. Tak za prvé. Ve stodole, kolem které mi Ari zcela plánovaně utekla, se usídlily nutrie. Ari je na ně (mírně řečeno) zvědavá. Kam se na ně hrabou kočky!
Za druhé. Nutrie běhají k potoku. Potok je po deštích velký, všude kolem bahno. A Ari neposlouchají zadní nohy. Navíc k potoku nevede žádná cesta ani pěšina, nutrie běhají hustým, nikdy neošetřeným podrostem z keřů a uschlé buřiny, kudy se já neprotáhnu.
Chodím kam až můžu, volám. Světlo čelovky, zcela dostačující na cestě, je najednou trapně nedostatečné. Ari nikde. Po deseti minutách marného hledání mi už hlavou letí černé scénáře a já přemýšlím, koho bych v tuhle hodinu mohla volat na pomoc. Co teď?
Utíkám těch cca 150 metrů domů. Nechávám otevřenou branku (co kdyby přišla jinudy), beru si navíc pořádnou baterku. A zpátky tam, kde si ta koza sánská vyrazila na výlet. Hledám. Nakonec si na mě štěkla… Doplazila se až k cestě, o dvě stodoly dál, než kde utekla.
Zabahněná, mokrá, evidentně jí minimálně ten zadek do potoka spadl. Nohy nechtějí fungovat, hlavně ta levá. Nejde o problémy s páteří – je to kombinace únavy a ztuhlých artrotických kloubů. Znovu a znovu ji opatrně stavím, zatímco v duchu opět přemýšlím, kdo by mi mohl pomoct ji dostat domů, pokud se jí nepodaří se rozejít. Ari však nevypadá, že by ji něco extra trápilo. Jaký skvělý večer! Prohnala si nutrii! Neschopnost se postavit bere jen jako otravný problém, se kterým si přece panička poradí.
Zato já jsem na pokraji infarktu. Nakonec psina stojí, s trochou pomoci opatrně jde. V bahně polomáčená, ale na pohled nezraněná. Doma ji vytírám ručníky z nejhoršího a váhám, jestli ji kvůli další očistě namočit. Nakonec se rozhoduju proti. Ari je vyčerpaná, nevydrží stát po dobu nezbytného mytí a sušení fénem. Navíc ze zkušenosti vím, že jí stačí uschnout, aby byla opět čistá. Ta špína je ve skutečnosti víc problém můj než její. No co, ráno tu pořádně uklidím.
Takže jen vyčistím a vydezinfikuju dvě odřeniny, které má nad tlapkou a nechávám ji být. Okamžitě usíná, zatímco já se snažím uklidnit. Na vodítku budeš chodit, ty potvoro! Je mi jedno, kolik je ti let! Ochráním tě, ať chceš nebo nechceš!
Ráno šla skutečně na vycházku na vodítku. Na flexi. Táhla se jak smrad a tvářila jako chudák pejsek. Srnce, co byl jako obvykle pod jabloní na jablkách, demonstrativně ignorovala. Ke stodole, kde bydlí nutrie, jen otočila hlavu. Celým tělem mi signalizovala: „Jsem jen stará unavená pejska. Není jediný důvod, proč mě táhneš na provazu jako Jirka kozu!“ Jenže já si opět vzpomněla na tu noční hrůzu a zatvrdila jsem se.
Na zvěř přichází jaro, tím pádem na Ari také. Babča nebabča. Takže pokud se má dočkat léta, bude chodit na špagátě. A basta! 🙂
PS: Fotky jsou ze včerejška (ztratila se předevčírem večer). Ari se vesele smála a byly jsme na bezpečném místě, chodila tedy na volno. Ale ráno a večer na vsi bude na vodítku – srnec na nás opět čekal a nutrie jsou prý neodolatelné 😛
PPS: Chodí prkenně, klusat nemůže, ale naučila se hopkavému cvalu, ve kterém dokáže dosáhnout překvapující rychlost – byť na omezenou dobu. Pokud nečekaně vyrazí, nedohoním ji…
Bydlím v Praze a tady se bojím bez dozoru nechat jít přes přechod návštěvy z venkova, které nejsou zvyklé na velkou část místních řidičů a jejich neznalost základních věcí jako že ty proužky na silnici nejsou dekorace.
Natož psa bez špagátu. Jednou jsem odchytávala i kočku (bez špagátu) a pro jistotu ji doručila domů majitelce, protože se na můj vkus pohybovala moc blízko (oukej, bylo to asi 20 m, ale o mých hranicích se nediskutuje!) rušné silnici.
Zdůrazňuji „velkou část“, kdyby se někdo chtěl ozvat z té druhé části, pak já vím, že se za ně stydíte 😀 mám tytéž pocity o jisté skupině rádobycyklistů 🙂
😀
20 metrů je u rychlého zvířete nebo dítěte fak kousek 🙂
Právě…
A to je prima, že má Ari stále zájem o dění v okolí! Chápu, že pro tebe to až tak fajn není. Že je ovšem kontrola stavu nutrií nutná, s tím jistě souhlasí každý…pes. 🙂
Jo, psí senioři umí překvapovat! Vzpomněla jsem si na Denise, jak bezpodmínečně chtěl chodit pokaždé ven se štěnětem. Nohy mu sloužily, tak s Culkem chodil. Až jednou, když jsem na křižovatce namísto k domovu zamířila ještě na další okruh, rozhodl se, že už toho má dost a rozběhl se směrem domů. Ten hodný pes, který vůbec nikdy neutíkal, pelášil z kopce jak zamlada a ani se neohlédl! Bylo to tak legrační, že jsem se musela smát. A pak jsme se s Culkem jali našeho staříka stíhat. 🙂
Jo a nepomohl by na večerních procházkách svíticí obojek?
Svítící obojek samozřejmě má, bez toho to nejde – tady je i veřejné osvětlení „přes lampu“, takže si člověk tak jako tak musí svítit. Ale zmizela mi tak důkladně, že nebylo vidět vůbec nic. On ten potok v zásadě není přístupný, teče za zadními ploty protilehlých oplocených zahrad. Tam, kde utekla, je jediný neoplocený sad… kolem potoka je husté křoví. Pro nutrie jako dělané – pro lidi fakticky neschůdné.
Ad Denis – já tomu říkám stařecké mazáctví 🙂 Každý z nich ve vyšším věku začal mít pocit, že případné povely jsou taková doporučení, která lze v případě (jejich:)) potřeby ignorovat 🙂 Denis prostě udělal rozumné rozhodnutí a čekal, že se přizpůsobíš 🙂 A vidíš, nepletl se! 🙂
Zasmála jsem se, ne, že ne. Sama bych to samozřejmě zažít nemusela. Náš předchozí pes, irský teriér, poprvé utekl v necelém roce. Byli jsme na návštěvě a on proklouzl ven bráchovi, když ten otevíral vrata. My jsme byli u tety, kam jsme psa nechtěli vzít. Ale nemyslete, že nás snad běžel hledat. Vydal se na úplně druhou stranu do lesa (nikdy tam předtím nebyl). Potkali jsme ho, když jsme se vraceli od tety. Doprovázel nějakou paní, co šla s fenkou. Ta třímala v ruce klacek a mávala jím, asi se našeho psa bála. Pak nám řekla, že ho potkala v lese a nemohla se ho zbavit. A ujišťovala nás chudák, že ho tím klackem nebila. A kdo si myslí, že měl pejsek radost, že vidí svoji smečku, tak ten se mýlí. Užíval si přece takovou zábavu a my mu ji překazili.
Tak irský teriér je teriér – to odpoví na hodně otázek 😀
Ari utíkala zhruba od osmi měsíců a bylo jí jedno, kam. Hlavně, že si lítala sama. Byla naším pátým psem a já měla pocit, že jsem úplný začátečník – nic na ni neplatilo (kromě vodítka). Byla to dlouhá cesta, než jsme se na ni mohli spolehnout. Na některých profláklých místech bez vodítka nechodila hodně let! 🙂
Chudák Ari a chudák ty, ale zasmála jsem se 🙂
A vzpomínám si, jak kdysi dávno Majk, v té době už těžce chodící pán v pokročilém věku, mi utekl za panelákem za hárající fenkou. Šla jsem tenkrát už potmě, nikde nikdo, tak jsem ho pustila na volno. Nikdy neutíkal, fakt, ani jako mladý. Ale šla kousek opodál paní s hárající fenkou, asi taky čekala, až bude klid a Majk vyrazil jako blesk. A najednou nebyl. Já volala, houby platný, Majk nikdy nebyl štěkací, až jsem ho asi po půl hodině našla za dalšími paneláky sedět u jednoho zadního vchodu za rohem, toužebně zírající…. Domů už šel zase sotva chodící pán v pokročilém věku 🙂
Kulíšek! ❤️
Eh, musím říct, že co je Ari sama, umí překvapit mladé psy svou soustředěnou pozorností 😉
Tedy Dede, to je něco mezi infarktovkou a komedií, nevím, co si vybrat spíš. Babča se tedy vrací do štěněčích let na plný výkon. Vydrž, nešediv z ní a ber to tak, že dokud má blbé nápady, je jí dobře na světě.
Máš pravdu, ona se skvěle baví! 🙂 Já méně 😛
Tyhlety odběhy za něčím zajímavějším než je panička jsou noční můra! Se Skottem jsem si jich užila. On se vždycky vrátil, ale než! Trochu nejistý v pohledu, ale plný radosti. Ne že mě našel, ale že to bylo hrozně fajn.
U nemocného psa to musí být děs na druhou. Jsem ráda, že jste se našly. Připomínám Mariann, moji zemřelou welšskou kolegyni, která psy milovala. Už jsem kdysi o ní psala. Je to blbý, podivná náhoda, ale jeden nikdy neví. Několikrát vrátila Scotta, nasměrovala mě k umírajícímu kocourovi, kterého jsem zaboha nemohla najít a… možná si vzpomeneš, kdy Ari byla půldruhého dne nezvěstná. Nakonec jsem vyslala úpěnlivou prosbu, Mariann, pes v nouzi a za čtvrt hodiny tvůj telefonát, že Martin Ari našel. Náhoda? Asi ano, ale… nekamenujte mně, v nouzi požádejte Mariann 🙂 .
Já si na Mariann pamatuju 🙂 Ari tehdy byla pryč od pátečního odpoledne do nedělního podvečera.
A týden na to zdrhla znovu! Naštěstí to si už ošéfovala sama. Její anděl strážný zešedivěl velice brzo 🙂
Ari si vzala od Nejvyššího Psa kus elánu, odloženého Panem Rexem a má nápady jako pubertální pejska 😀 Jak to má, hafix, vysvětlit nechápavé paničce? Potřebuje lítat, čichat, prohánět nutrie, aby si nemyslely, že si budou bydlet ve stodole jen tak zadarmo!
Jo aha, ona se panička o mě bojí? Že bych uklouzla a nepostavila se na nohu? Od toho tě mám, paničko, postavíš mě a nebo odneseš v náručí přece 🙂
Tak to zní dobře! S tím elánem 🙂
Jen ona s únavou za sebou vleče obě nohy… Na hlavu, fakt.
Chápu tě, že máš o Ari strach. A je dobře, že jsi přísná.
Ale chápu i jí, že má radost z prohnání nutrie.
A taky dobře vím, z vlastní zkušenosti, jaké to je, když nohy nefungují.
V pátek si jedu pro termín náhrady u druhého kolene.
A pak se mi to bude běhat jako zamlada.
Míšo, budu zase držet palce! 🙂
Míšo, budeme držet tlapky i drápky!
Ari je pořád krásná pejska a s výpravou na nutrie byla určitě spokojená. A spokojenost je v její životní situaci velmi důležitá.
Ona ano! A chtěla si ji zopakovat. Jenže já mám tu neodbytnou představu, že jí přestanou zadní nohy fungovat někde, kde ji nenajdu.
Poprvé v životě totiž mám staříka psa a k němu nemám mladého, který by mi ho našel!
No a jak by ležela a pomalu prochládala od studené země, jakou by měla naději, že se na ty špatné nohy zase postaví? To je to, co mě nutí ji uvazovat a vůbec být nechápavou paničkou, co pejskovi nic nedopřeje… 🙂
Moc dobře tomu rozumím, ta doba, kdy člověk neví, kde ten jeho chlupatec je, zato ví, co se může stát a s jakými důsledky, je nekonečná.
Přesně.
Celou dobu co to čtu si říkám. Nesměj se. Nesměj se sakra, je to vážné, chudák Dede! Tak hergot nesměj se! Nic platno, řehtal jsem se jako zebra Grévyho a můžeš si za to sama, memáš to popsat tak vtipně. 😀
Víš, já byla vyděšená, ne že ne! Ale ona byla tak totálně spokojená, tak dokonale ty nechodící nohy v podstatě ignorovala, že to dostalo tu poněkud absurdní příchuť:))
Nebudu se smát… vždycky, když říkáš, že historky se psima se dějí jen mně, tak si tiše přeju, aby sis taky prožila vtipné chvilky a měla o čem psát:)
Ari úplně chápu, nutrie jsou zajímavé a je potřeba je studovat v jejich přirozeném prostředí.
Včera večer jsme šli opět po té cestě – ono tu potmě prostě není kam jinam jít (na louku mě Ari potmě prostě nepustí, prý by nás tam něco sežralo).
Vycházku si doslova vykňučela. Přesto se na vodítku okázale vláčela. Než jsme došli na místo M. Tedy do zatáčky, kde je zprava louka se štědrou jabloní (popadaná jablka a neodbytný srnec) a nalevo stodola a sad, kde bydlí nutrie. Nejdřív bystře vyběhla vlevo po srnčí stopě. Když narazila na 5 m délky vodítka, užasle se na mě podívala – paničko, to musíme! Pojď honem! Já trvala na svém, že srnce nehoním. Ok, vrátila se důkladně to pod jabloní prověřila. Následoval odskok (nemít postroj, mohl to být bleskový backcuk, kterým by se vyvlékla z obojku) směr sad vlevo (nutrie). Zase ten nevěřící pohled – ale já musím zjistit, co je nového! Houby! Takže opět využila aspoň každý centimetr z těch pěti metrů, aby nasála novinky kolem obou následujících stodol. Další bystrý odskok do louky následoval za dalších cca 200 metrů, tam, kde je pěšina kolem plotu areálu bývalého družstva.
Celé měsíce jsem tu chodila se psima v zásadě bez jakéhokoliv vyrušení. Ok, je fakt, že Rex si občas do sadu nutrií odběhl, ale Ari ne. No a teď jak když zapneš vypínač a Ari zdrhá jako zamlada – jen ty nohy jí nefungujou!