V Thébách kdysi vládl král Laios s královnou Iokastou. Trápila je dlouhodobá bezdětnost a nevěděli, co s tím mají dělat (tedy, oni pro to dělali pořád to jedno, ale nefungovalo to), tak král Laios požádal o radu slavnou delfskou věštírnu. Delfská věštkyně Pýthie to nechtěla rozmazávat, thébskému králi řekla, jen ať je rád, že to tak je, protože pokud by měli dítě, stalo by se královým vrahem.

Zděšený Laois vykázal královnu z ložnice, ale neobtěžoval se jí to nějak odůvodnit. Nic netušící Iokasta krále jednou v noci opila… no a za devět měsíců se jí narodil syn. Laios jí ho ovšem sebral, hřebíkem mu probodl nožičky, zamkl ho do truhlice a nechal hodit do moře.*

Moře truhlici vyhodilo na pobřeží v Sikyónu, kde vládl král Polybos s královnou Periboiou, shodou okolností rovněž bezdětní. Truhlici nechali otevřít a o zraněné miminko se postarali. Pojmenovali ho Oidipus, což má v řečtině cosi společného se zraněnýma nohama. Vychovali ho pak jako vlastního syna. Oidipovi se však jeho vrstevníci posmívali, ne snad kvůli tomu že kulhal, ale kvůli tomu, že svým rodičům byl nehrubě podobný.

Tedy jako že vůbec. Oidipa to trápilo, a tak se vydal do delfské věštírny (tehdy se tak řešilo opravdu ledacos), aby se zeptal na svou budoucnost. Službu měla zrovna opět Pýthie a jakmile viděla Oidipa, rozkatila se, hnala odtamtud Oidipa svinským krokem a křičela, že na někoho, kdo zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou vážně nemá čas.

Oidipus, který za své rodiče považoval Polyba a Periboiu a měl je upřímně rád, raději odešel z domova, protože nesnesl pomyšlení, že by jim mohl nějak ublížit. Cestou v kterési uzounké soutěsce potkal vůz, na němž se vezl král thébský Laios, Oidipův pravý otec. A spustil bandurskou, že mu má Oidipus uhnout z cesty, protože není nic víc než drban. Když Oidipus chladně odtušil, že neuhne, nechal ho Laios přetáhnout bičem. Oidipus se rozzuřil, zabil vozku, splašil spřežení, to vyrazilo pryč, Laios se zamotal do řemenů a byl uvláčen k smrti.** Oidipus pokračoval dál do Théb.

Laios byl také na cestě do Delf, kde se chtěl pozeptat na radu, co si má počít se Sfingou – obludou s ženskou hlavou, lvím tělem a orlími křídly, která zablokovala cestu do Théb a sežrala každého, kdo neuhodl její hádanku „Která bytost má jen jeden hlas, ale přitom má někdy dvě nohy, někdy tři, někdy čtyři a nejslabší je, když jich má nejvíc?“

Chytrý Oidipus uhodl, že se jedná o člověka a Sfinx, když slyšela správnou odpověď, odvětila otráveně „hm, našel se chytrák…“ a odletěla. Vděční Thébané prohlásili Oidipa králem a ten se oženil s vdovou po Laiovi, Iokastou aniž by tušil, že si bere vlastní matku. A v tu ránu, jako by předtím nebylo dost problémů se Sfingou, padl na Théby mor. Oidipus povolal slepého věštce Teiresia, který, opíraje se o berlu z dřínu (dar od bohyně Athény, která mu ji poslala po Andreasovi***) prohlásil, že mor ustane, když bude zavržen otcovrah krále Laia.

A tou berlou významně ukazoval na Oidipa. Oidipus pojal hrozné podezření a dopsal svým adoptivním rodičům. Královna Periboia mu v dopise vysvětlila situaci a okolnosti jeho adopce.  Oidipova matka a současně manželka Iokasta se z hrůzy a hanby oběsila a zoufalý Oidipus si vypíchl oči. Po mnoho let pak bloudil po Řecku, věrně doprovázen svou dcerou Antigonou, ale také Erinyemi. Ty ho nakonec uštvaly k smrti.

Ke zlomení zlé věštby by se stačilo tehdy v té soutěsce tolik nevztekat, ale hněv je špatný rádce a zlomyslný osud s tím počítá.

*Apollodóros

**Sofokles

***Pů