Další všední den. Hlad narůstá. Frustrace také. Co si mám dát k obědu, když mě den za dnem vařit pro jednoho prostě nebaví?
Jistě, existuje spousta rozumných řešení. Objednat si dovážku obědů. Vařit běžné množství a jídlo, které je navíc, nechat na jindy, nebo zmrazit. Koupit si nějaký polotovar. Zajít do restaurace. Jednoduché.
Ne pro mě. Jakmile do výpočtu přidám požadavek na zdravou stravu, omezené kalorie, přísné hledění směrem k sacharidům a významné nenadšení z rozmrazovaných jídel, situace se zkomplikuje. Pravda, když se o víkendu s vařením rozmáchnu, obvykle mám na týden nějakým způsobem vystaráno. Ovšem… Nevím, jak to máte vy, ale mě i původně skvělé jídlo už čtvrtý den nadšením nenaplní.
Obecně musím říct, že co děti vylétly z hnízda, je vaření takové… svazující. Přes týden pro jednoho, na víkend pro dva. Po většině života s rodinou, kdy ideálem byly překypující bublající hrnce a babiččina „brambora pro jistotu navíc“ nikdy nezbyla.
Najednou zjišťuju, že je obtížné zařadit do jídelníčku některá jídla, kterých už z podstaty vznikne velké množství – třeba některé druhy polévek, guláše, sulc nebo krkonošské kyselo. Ne vše je možné bez úhony pro chuť zmrazit, a o několikadenním dojídání jsem už mluvila, že? Oni ani sousedé nemají vždy na vaše přebytky chuť!
Zdravé krabičky k nám na vesnici zatím nikdo nedováží, takže čerstvé obědy pro jednoho řeším různě. Obvykle nějakým libovým masem na rychlý způsob plus zelenina čerstvá, orestovaná nebo pečená. Bývá to zdravé, obvykle i dobré. Jen… znáte to.
Pak jednou za čas přijde den D. Den, kdy rozpálím troubu, vložím do ní plech s velkorysou hrstí vlnkovaných bramborových hranolek, abych je dozlatova upečené na talíři hustě posypala strouhaným parmazánem – bílkoviny musí být – a dílo završila kydancem úžasně dobrého kečupu. Ach… Zdravé to rozhodně není, ale víte co? Zítra je taky den:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2026
Tak co, jak to zvládáte vy, kdo už taky musíte denně jíst v jedné či dvou osobách? Vaříte? Vozí vám obědy? Mrazíte a postupně jíte? 🙂 Pojďme si povídat o druhém pólu rodinného vaření – v malém…:)
To je téma akorát pro mne 😀 . Vařit pro jednoho musí být hrůza, ono stačí pro dva. Já vařím celkem ráda, zvlášť když se s MLP střídáme, protože on fakt vaří rád a dobře. Ale opravdu neumím uvařit dvě porce, snad kromě smaženého sýru (který dělám v horkovzdušné fritéze, takže se nemáchá v oleji). Takže buď to jíme dva dny nebo mrazím. Nemrazím přílohy, takže ty musím vždycky udělat, ale to je raz dva – obvykle. Některá jídla dělám schválně ve větším množství (obvykle omáčky, nebo pečené maso, dá se zamrazit i zelí 🙂 ) a v mrazáku jako když najdeš. Zatím to tak jde. Když jsme někde na nákupech – obvykle Plzeň, zajdeme na jídlo tam.
Vím, že tady se jídlo rozváží, ale o kvalitě nic nevím, a můžeme si objednat jídlo a odnést ze školní jídelny, to dělá dost lidí a máme to kousek. Zatím na to nedošlo 🙂
Já nejsem anonym, jsem alimo!
Mám dojem, že to je takové optimální nastavení. Můžeš s tím být v pohodě, a máš kam ustoupit. Dobrý! 🙂
Přes týden na obědy chodím.
Vařit večer oběd pro jednoho, abych ho naskládal do krabičky a pak vrazil druhý den do mikrovlnky nemá fakt smysl. 😀
Je dobré, když je kam chodit na obědy.
My jsme s Martinem před lety zkusili ty dovážené obědy, ale zjistili jsme, že jsou patrně určeny pro skutečně fyzicky pracující lidi – nebo spíš nejsme už na klasickou českou kuchyni zvyklí. S takovým denním přísunem kalorií jsme se nějak nevyrovnali. 🙂 Vím, že třeba ve Dvoře je nějaký rozvoz lehčích, tzv. ženských či kancelářských, jídel. Ale ti nejezdí po vesnicích.
Miluju ozářené jídlo 😀 😀 😀
To je těžké. Přes týden jsou to taková ta jídla, která déle vydrží protože se nám vařit přeukrutně nechce. Hrnec rizota, pekáč francouzských brambor, šiška sekané, atd. Akorát už to třetí den nikdo nechce. S dovozem je u mne v práci podobné jako u Matyldy, jen bez toho biohazardu. Dojet si pro oběd do blízké hospody můžu samozřejmě sám, ale se zdravým jídlem to tam není slavné. No…bývá alespoň dobré, to zasejc jo. O víkendu ale když jsme doma vaříme normálně. Zbude na pondělí. Když doma nejsme tak restaurace nebo zabalený chleba s něčím. Ježiš to je zas téma, já mám hlad.
Jo, tahle „hromadná“ jídla mají hodně do sebe. Směsi s rýží navíc vydrží – podstatně lépe než cokoliv s bramborami. Ty mám ráda nejvíc z příloh, ale je potřeba je dělat čerstvé. Nechutnají mi ani den staré ani rozmrazené (jo, můj problém:))
No, zdravé jídlo k nám nevozí. Nějaké obědy určitě, ale… musela bych zvládat logistiku jídlonosičů a museli by mi to vozit do práce, kam se jde dostat jen přes zamknutou bránu a nedá se dojet až k budově, cizí auta musí zůstat na parkovišti (protože biosecurity). Pokud si pro jídlo půjdu na parkoviště sama, budu se muset převlíknout nebo se aspoň navléct do jednorázové kombinézy (protože biosecurity). Když mi to nechají stát někde venku, je tu v létě děsně vedro a začne se to kazit a nemůžu to nechat jen tak stát venku, kde se o to ošmrncne nedejbpože nějakej pták (protože biosecurity). A z 10 stálých zaměstnanců by si oběd dali možná tři. Na to se každý dopravce jídla třepe. Tak si vozím zbytky z víkendu nebo to zaplácne něco nezdravého typu těstoviny, ale lepší na oběd než k večeři.
Hle, jaký může být problém si nechat dovézt jídlo.
Matyldo, proti tobě mám asi tak milion možností 😀 jen s tou leností je to těžké 😛
No, dost často vařím večeři, tak potom mám druhý den i oběd.
Dobré ráno všem, nějak nemůžu začít diskuzi vážně 😉 :
Přijde spravedlivý člověk takhle časně ráno do nebe, Svatý Petr ho uvítá a podá mu věku a půlku tuňákové konzervy. Člověk poděkuje a stráví dopoledne pozorováním, jak si v pekle dělají topinky a hemenex. V poledne zase veka a půlka tuňákové konzervy a pekle si opékají steaky. Večer zase veka a půlka tuňákové konzervy a v pekle grilují kuřata. Takže když ráno uvidí Petra, veku a konzervu, zeptá se: „Svatý Petře, je úžasné tady s tebou být, ale promiň, to jídlo…“
„Já vím,“ vzdychnu Petr, „ale řekni sám – vyplatí se pro dva vařit?“
Ještěže jsem strašně nespravedlivej!
😀 Jo! Já svatého Petra chápu – a nerada tuňáka:)) I když ho mám vždycky doma pro rychlou potřebu. To se mu musí uznat – dá se z něj udělat rychlé jídlo na hodně způsobů.
A co dovážka, Svatý Petře, ptá se spravedlivý člověk. Aaale to víš, člověče, je to k nám daleko, kdo by sem jezdil?
😀
😀
To mi připomíná jednu dvorskou pizzerii. Nabízejí dovoz, ale k nám už ne! Ani s tím, že dovoz samozřejmě zaplatím (po městě ho mají zadarmo)