22. 2. 2021. Vystoupila jsem z auta, motor jsem zatím nechala běžet. Dívala jsem na čumák směřující do výše a zadek zabořený ve sněhu. Psi mě z kufru auta se zájmem sledovali. Tak jo, to bychom měli. Co teď?

Začalo to nevinně. Bylo to v úterý, druhý den oblevy, když jsem se rozhodla jet se psima na Zvičinu – tam bude určitě chladněji a nepřerušená sněhová pokrývka (čti: po vycházce čistí psi). Jela jsem tam oklikou přes Bílou Třemešnou a obě Brusnice, protože jsem potřebovala cestou koupit další pytel slunečnice pro ptáky. Cestou nahoru na kopec jsem si u odbočky na Miletín všimla hlídkujícího vozu policie – no jo, hranice okresu je odtud kousek a my ze zamořeného Trutnovska ven nesmíme.

Vyjela jsem až na vrchol kopce a zaparkovala u kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Psi vyběhli ven s nadšením a díky četným stopám po traktorech a jiné technice se dalo chodit nejen po loukách, ale i po polích. Sníh byl jarně změklý, ale ještě úplně netál. Šly jsme s AriBerry jeden z našich oblíbených okruhů a vrátily se k autu. A mě napadlo – proč jet domů takovou oklikou, když to třeba půjde zkratkou přes Třebihošť?

Vím, že se zkratka v zimě oficiálně neudržuje, ale v lednu ji evidentně traktor projel a byla běžné používaná. Je to cesta v šířce na jednou auto, která začíná ve vesnici Zvičina, obtáčí jihozápadní svah kopce, klesá do sedla pod Zvičinou a pak rovnou dolů do Třebihoště. Odtud mám domů kousek a nebudu dráždit hlídkující policisty. Sice jsem si matně uvědomila, že od ledna byla jedna velká obleva a zase nasněžilo, ale nebylo to zase tak zlé, že? Na tu dvoudenní vichřici, která nás tu tehdy sužovala, jsem si ani nevzpomněla.

Když jsem ve vsi koukla na odbočku ke zkratce, nevypadalo to zle. Nebyly tam stopy aut, ale to nic neznamenalo – bylo poledne a od rána trochu sněžilo. Takže jsem vyjela. A za posledním domem, při vjezdu na ničím nechráněný kopec, jsem jen zamrkala. Cesta byla pryč a v závějích byly pouze vyjeté koleje po nějaké větším vozidle, než mám já. Traktor? No dobrá, řekla jsem si optimisticky, kudy projel on, projedu taky! Že bych se mohla pokusit couvat zpátky do vesnice mě hlavou opravdu neblesklo. Otočit se nebylo kde, pojedu tedy dopředu.

Bylo to drsné, měla jsem co dělat, abych udržela volant, ale jela jsem – a dokonce na dvojku. Což znamenalo, že mám pořád ještě něco v záloze. Koleje byly hluboké a dost křivolaké, ten někdo rozhodně nejel hladce. Ani to mě nezastavilo. Však víte – kde projel on…:)) No a pak, před prvním větším klesáním, bylo zřejmé, že ani on neprojel. Sníh byl těžce rozrytý, jak se tam otáčel, ale zem vidět nebylo – ty závěje fakt stály za to!

Už na cestě zpátky – v době krize jsem nefotila. Měla jsem dojem, že bych si to mohla „zakřiknout“ a pak tam zůstat – neptejte se proč:))

Ok, musím se také otočit. Cesta tu tvoří zářez ve svahu, takže bylo jasné, že to musím zkusit do kopce. Vypadalo to docela nadějně, auto má náhon na všechna čtyři kola, hrana pole byla vyfoukaná skoro do hola a půda byla stále ještě zmrzlá. Pokud se mi mimo hluboký navátý sníh chytí aspoň přední kola, jsem v pohodě. No… skoro to vyšlo:))) K hraně pole mi zbývalo sotva 40 cm! Jenže „skoro“ neplatí, že jo. Moje statečné autíčko sice dokázalo vyjet poměrně vysoko do prudšího svahu, ale pak se zadní kola zahrábla moc hluboko a auto zůstalo stát.

Prohlížela jsem si to nadělení a uvažovala. Když to uvolním tady a prokopu tady, mohlo by to vyjít. Vycouvám a otočím se. Moje Subaru je relativně lehké a velmi obratné, takže bych nemusela skončit zapadlá na břiše. Volat pomoc jsem nechtěla, pokud nevyzkouším všechno, čeho jsem sama schopná. On by někdo s traktorem přijel, ale dal by mi to nejspíš sežrat. Copak u zapadlého chlapa by se všichni akorát zasmáli, protože by šlo o sympatický risk, který tak nějak nevyšel (pokud by to ovšem nebyl Pražák:)) Ale ženská? Která navíc do těch závějí vjela dobrovolně, nebyla to žádná nehoda? A které navíc už dávno není dvacet? 😀 Kdepak!

A teď nastává okamžik, kvůli kterému to všechno píšu. Otevřela jsem dveře auta a sáhla pro autolopatu. Tady přichází ke slovu druhá půlka titulku – nástroje patřičné! Kdybych s sebou neměla tuhle šikovnou lopatku, z pevného plechu a asi půlmetrovou rukojetí, bylo by mi zatraceně ouvej! Lopatu mám ještě z Norska a do auta jsem ji přihodila v lednu, když prvně pořádně nasněžilo; však do lehkého terénu jezdím denně. Stala se tak po dvou bezsněžných letech opět součástí mé standardní zimní výbavy.

Takže jsem nejdřív přemýšlela (šetřím si fyzickou práci:)) a potom vykopala vše potřebné. Netrvalo mi to ani deset minut. Potom přišla chvilka napětí, hra se spojkou a plynem, aby se mi na druhý pokus podařilo z pasti vyskočit, a ještě se částečně natočit žádoucím směrem. Potom jsem se musela ještě dvakrát vytočit (ale jo, klouzalo to:)), ale nakonec jsem se opět rozjela křivolakými hlubokými kolejemi zpátky k vesnici. Psí holky neříkaly nic a mě napadlo, že takhle ohleduplný by nejspíš žádný lidský spolujezdec nebyl! 😀

Lopata v autě – hned u Berryino rampy

Cestou domů, poslušně přes obě Brusnice (Horní a Dolní) a Bílou Třemešnou, jsem pak uvažovala o nástrojích patřičných. O tom, jak existuje celá řada úplně obyčejných leč specializovaných předmětů, které dokonale usnadní práci, na kterou jsou určeny, zatímco dělat stejnou činnost bez nich je těžké, někdy až nemožné.

Čím bych asi nahradila onu autolopatu? Vedle rukou bych měla škrabku na sklo případně misku na vodu pro psy. Vším bych se mohla snažit odhrnovat navátý udusaný sníh, ale zatraceně by mi chyběla ta půlmetrová rukojeť lopaty. Díky ní jsem snadno hrábla až pod auto, a navíc tvořila páku, pokud bylo potřeba víc síly.

Mezi takové specializované předměty pak patří třeba kartáče, smetáky, šroubováky, nůžky… však se sami zamyslete nad všemi těmi případy, kdy vám něco takového chybí a vy přesto musíte danou činnost udělat. Zametat bez smetáku, vykartáčovat si třeba kalhoty bez kartáče, zašroubovat šroubek bez šroubováku. Jistě, většinou se to nějak splácá, ale trvá to déle a výsledek často v kvalitě pokulhává:))

A tak vás dnes zvu ke hře: pojďme si vyjmenovat co nejvíc takových nástrojů a zároveň vzpomínejte, jak jste se je pokoušeli nahradit vy! Dám příklad: čistit si zuby bez zubního kartáčku nebo se snažit se utáhnout šroubek kuchyňským nožem. Nebo něco umývat vodou z kýblu, když by postříkání hadicí bylo mnohokrát rychlejší a účinnější!

Původně uveřejněné: 22. 2. 2021

Tak co, vzpomenete si na některé ze svých zajímavých improvizací? 🙂