Ležela jsem v posteli a pomalu se probouzela. Ze spodního patra jsem slyšela Ciri (přijela na víkend, hlídání odřeklo a vstupné na drahou akci už bylo zaplacené) jak občas zakníká, protože je osamělá. Kočky venku to vzaly jako signál, že se vstává, a škrábaly tlapkami na skleněné dveře.
Vstala jsem, pustila všechny psy ven, kočky dovnitř, nakrmila a lehla si na pohovku, abych ještě trochu dospala a Ciri měla dojem, že jsem tu s ní. Zavřela jsem oči a vypnula všechno kromě uší. Potichu hučela lednička. Zacvakalo topení, spouštěl se kotel. Psi funěli a spali – no, Vanilka trochu chrápala jako vždy 🙂 Jemně zacinkal talíř a klonk, na zem dopadla kočka, která nejdřív prozkoumala talíř na kuchyňské lince. Škrk, škrk škrábal soused venku auto.
Je zajímavé, kolik každodenních zvuků poznáme a přesně víme, co znamenají. Podivný nebo neznámý zvuk mě umí překvapit natolik, že proloupnu oči a jdu se podívat. Je to naučené z doby, kdy byly děti malé a dětský pokoj byl za velikou předsíní, a ještě za rohem. Tam mě dokázalo vyděsit i ticho 🙂
V práci jsem zvyklá na neustálé telefonáty mne i kolegů v kanceláři, otevírající se dveře a dotazy. Takže když dojdu domů, jsem ráda, že je tu celkem ticho, obvykle si navečer pustím kavárenský jazzík a stačí mi to.
Noční zvuky jsou úplně jiné. Každý slyším mnohem víc a jejich analýza nabývá až spektakulárních rozměrů. To, co mě za dne nevyvede z míry, dokážu v noci vnímat mnohem ostřeji a domýšlím si víc, než je zdrávo. I když tady na dědině jsou ty zvuky úplně jiné než ve městě a o dost méně děsivé…
Dede: Děkuju Matyldě a otvírám téma noční zvuky… a jejich vnímání. To jsou totiž fakticky dvě různé věci, byť spojené 🙂
V dětství a mládí jsem s hlukem města prostě vyrostla, navíc mladý a zdraví člověk má tvrdší spaní, než v letech pozdějších. Jak se říkávalo „usnula bych i na roletě“ 🙂
Tady mi z vnějších zvuků vadí „noční debaty sousedů nebo větší party“, ale ty nejsou časté a vnímám je jen při otevřených oknech. Když běží v domě aklimatizace, okna jsou zavřená a hlasy snáze „zaspím“. Všichni u svých domů sekáme trávníky (někdo na to má službu), občas řežeme větve, nebo jiný, podobný pracovní randál. Nejsou to zrovna příjemné zvuky, ale jsou nutné, rámusíme tak i my, patří k celkové údržbě. Vnitřní zvuky mám zase natolik odposlouchané, že jim během dne nevěnuji pozornost, v noci mě neruší. Třeba bublání akvaria, zvuk ledničky, pračky, zapnutí klimatizace, topení. Dokonce nadálku přesně poznám, která kočka zrovna používá jeden ze záchůdků v domě – každá totiž „předhrabává a zahrabává“ jinak (buď vůbec, nebo naopak s velkou vervou), nejen při menší ale i větší potřebě. Během dne tak jdu hned pucovat, v noci jen když zrovna ještě nespím. Ovšem co mě skoro vždy probudí, je zvuk, když se některá kočka chystá zvracet 🙂 – to pak okamžitě startuji, protože ráno by do toho mohl jeden z nás šlápnout 🙂
Jo, zvracející kočka….to vždycky jenom zaúpím „to musíš zase na koberec, nemůžeš jít do předsíně na lino??“ (podle toho odkud ji slyším)
Naše část sídliště je klidná (ťuk ťuk), jsme až skoro u lesa, maximálně v létě se pubertální mládež usídlí na hřišti pod oknem.
Když jsme se přistěhovali, tak nad námi bydleli mladí manželé a děsně jim vrzala postel. Ale člověk věděl, že to zanedlouho ustane, že…
Jiné je to u našich. Když pominu kunu, co s nimi bydlí (a kterou naštěstí neslýchám), jsou ty zvuky prostě odlišné od toho, co znám. Ze začátku jsem mívala pocit, že musím zjistit, co to je, jestli není nějaký malér. Dneska už to taky moc nevnímám.
Člověk si tak nějak zvykne 🙂 Nad námi bydleli sousedi, kteří měli bicí hodiny, co tloukly co čtvrt hodiny a v noci jsme si to užili všichni 🙂
Tohle jsem zažila v Rožnově, i když tam ty hodiny bily jen co půlhodinu. Přes den se to ještě dalo přeslechnout, v noci ne. Byl to dům postavený v 60. letech…
Jo jo, kontrola okolního prostředí sluchem je jedna z nutností pro život 🙂 Popravdě si mě napadá, že je to další ošklivý dopad nedoslýchavosti – kromě postupné ztráty sociálních kontaktů.
Náš dům i jeho okolí mám naposlouchané velmi dobře. Po sluchu určím spoustu věcí, vůbec topný systém vždy tak trochu hlídám 🙂 Vím, kdy v noci sjede sníh ze střechy, že se psi jdou napít, eviduju průjezd traktoru odhrnujícího sníh 🙂 Zní jinak, než když si jen tak jede 🙂 Štěkot psů mi nevadí, pokud to není ten varovný. Když ještě spávali Nazgúlové nebo později holky venku, mohli vyluzovat různé zvuky, ale mě vzbudil jen štěkot varovný. Tam ovšem v době Nazgúlů patřil i jekot – hurá, máme ježka! To mě spolehlivě vytáhlo z postele a já vybíhala na zahradu v županu, s lopatkou a smetáčkem jsem nabrala ježka a vynášela ho ze zahrady ven. To mi tedy vadilo! Jenže jsem musela, Kazan uměl ježka rozvinout a mohl by ho zabít. Opět – venku ježky neřešili, jen na zahradě. Tam byli ježci vetřelci.
V zásadě mi vadí jen letní ozvěna hudebních festivalů z nedalekého Lanžova. Možná, kdyby člověk slyšel všechno, tak by to nebylo tak otravné, ale ve vlnách přicházející duc duc nesnáším nejlíp.
Ve městě spím hůř – vadí mi převládající světlo a nekončící zvuky. Odvykla jsem! Když mi pod oknem pokojíčku burácely tramvaje (na starých tratích opravdu dělaly randál, dnes je to mnohem lepší), neslyšela jsem je, i když jsem spala s otevřeným oknem 🙂
Díky, Matyldo, za moc hezké téma!
Světlo mi vadí strašně, což vyřešily zatemňovací závěsy. Překrývám i digitální budík!
Duc duc je děs. Nejednou jsem ušla o mnoho kilometrů víc, jen abych tomu unikla a vyspala se v klidu. A v autě taky občas zdrháme, nevyspali bychom se ani jeden. Spíš usnu „před reprákem“, než se vzdáleným duc duc, z kterého po chvíli třeští hlava a spánek je to poslední, čeho je schopná.
V bytě závěsy máme, ale ne ty zatemňovací. Se mnou je potíž v tom, že jsem si za těch pětadvacet let spaní v opravdové tmě (na vsi se na noc veřejné osvětlení vypíná) až moc zvykla…
Míváme letní festival death metalu, to je větší masakr než jen ducduc 🙂 Nese se to nad ztichlou dědinou 🙂
No potěš
Tvrdím, že jsem v tomhle pračlověk – řev mamuta před jeskyní je mi jedno, ale myš tiše chroupající moje zásoby mne spolehlivě probere. Prostě co je venku, to do velmi značné míry ignoruji. Ovšem tikání budíku je nepřijatelné.
Štěkot psů mi vadí – ono jaksi původně ti psi štěkali, když bylo něco v nepořádku, ohlašovali nebezpečí. To, že teď spousta psů blafá jen tak pro radost, nebo na každou blbinu, to je nevhodným vedením a nedostatkem podnětů. Prapes věděl, kdy držet hubu.
Vesničtí psi většinou štěknou, když jim v noci procházíš kolem plotu a předávají si tě. Ale už jich tolik venku není, jak bývalo dřív…
Dík matyldo…. v Ronově ráda poslouchám zvuky domu…jsou jiné,než panelákové..dům si zavrže, odfoukne, otřese se, když jede kamion z Práchovic-Cemex, spíná mrazák,lednice,kotel,vodárna…na půdě kdosi chodí, pod střechou směmují ptáci…v létě slyším i sršně, když je úplné ticho,slyším i pavouka,jak dupe…venku přeběhne kocour, zavadí packami o drátěný plot..a pak něco,co neznám…jo to je sova…jdou opilci z hospody..děcka ze zábavy…spadlo jabko….a pak se to nějak sleje do poklidné hladiny,hlava vypne a já konečně usínám a spím a spím, dokud…
Ano, dům má svoje zvuky, měl je i ten prvorepublikový činžák, kde jsme bydleli. Mně víc vadily ty zvuky venku.
Noční zvuky mne obvykle příliš neexcitují, ale co mne dokáže spolehlivě probudit jsou hypnagogické jevy. Kdo tím trpí, ví, co to umí. Pro toho kdo tím netrpí – je to falešný zvuk, něco jako sluchová halucinace, ale ne přesně. Krátce a ostře zazvoní zvonek u dveří. Někdo vám vykřikne do ucha. Apod. Pochopitelně nic z toho se ve skutečnosti nestalo. Děje se to obvykle na rozhraní spánku a bdění.
No tak já navíc v téhle spánkové fázi trpím tím, že nesmyslně mluvím a nevím o tom. Po probuzení o tom nemám tušení, ale rodina se směje ještě dva dny.
Asi vím. Často se mnou někdo lomcuje a říká, ať si jdu lehnout. Ale pokud v místnosti ani v dosahu nikdo další není… Není moc o co stát.
Vida, to jsem netušila, že to dokonce má jméno!
Já jasně slyším otevření dveří do ložnice, když v domě nemá kdo jiný být než my dva v ložnici. Naštěstí se mi to stává zřídka.
Trochu jsem myslím popletl ten přívlastek, myslím, že se říká „hypnagonní“.
Když jsem byla malá holka bydlela jsem na sídlišti a okolo našeho paneláku projížděla tramvaj na konečnou stanici. Pamatuji si, že mě to jako dítě nerušilo, spíše mě to uklidňovalo.
Když jsem čekala své první dítě, tak jsem se naivně bála, že ho v noci neuslyším, když bude plakat. Slyšela jsem každé jeho pohnutí, vydechnutí, zakňourání.
Protože od narození bydlím ve městě, tak mě ty noční městské zvuky nevadí. Projíždění aut, štěkání psů, hovor vracejících se lidí domů beru jako součást mého života .
Naopak na chatě mě ten klid a ticho okolo až udivuje.
Míšo, bydlela jsme ve městě 40 let a teď bydlím 15 let na dědině. Noční městské zvuky mi nevadily, pokud byly normální. Ale řev našich spoluobčanů, zvuky rvačky a některé biologické procesy odehrávající se pod okny na náměstí, kde byly prodejní stoly pro trhovce, mi už tehdy vadily a dneska by mě doháněly k šílenství. V létě při otevřených oknech chuťovka. Dnešní letní zvuky- bučení krav v otevřených kravínech, štěkot psů postupující dědinou podle vracejících se lidí z nočních zábav, případný zpěv mlaďochů nacvičujících na hody mě nevyvádí z míry a je pro mne daleko snesitelnější.
Já jsem bydlela a bydlím na sídlišti a tam je to klidnější než v centru města.
Matyldo, díky za hezké zamyšlení. Jsou zvuky, které člověk ani nevnímá, protože jsou v pořádku, ale při změně nebo absencí reaguje obratem – za mě jsou to stroje a zařízení všeho druhu.
Dětský pokoj – tam je v nepořádku ticho a soulad, to chodím kontrolovat stav. No a pak na přímou výzvu (nech toho, debile, než sem vlítne máma). 😉
Nejzábavnější jsou zvuky přírody – pěkně rychle startuji ve chvíli, kdy venkovní zvuk překvalifikuji na vnitřní. 😉
No u dětí má člověk jasno a u strojů taky. Onehdy mě zvedl z postele divný zvuk čerpadla ve sklepě o dvě patra níž- kupodivu mého muže ne, ale já taky spím blíž dveřím. Vzbudilo mě to právem, ale na kontrolu stavu jsem už z postele vyštvala jeho 🙂
Povedlo se ti někdy vlítnout tam dřív, než „debil“ té činnosti zanechal? 😀
No jéje. Já se umím zhmotnit nečekaně. Otázka je, jestli tu činnost chci nebo nechci vidět.
😀 Jak tě chápu!