Snažím se jít ušlapanou lesní cestou, přičemž se cítím buď jako slon na ledu nebo v porcelánu. Podle toho, jestli se držím cesty, nebo hledám průchod zledovatělým sněhem. Uf. Zlatý prašan! Dokud jsem jen odklízela sníh, byla to skoro pohádka. Ovšem co do pohádky hodila vidle obleva, stal se svět oblitým. Tedy – politý ledem. A nastala doba ledová.
Trvalejší doba ledová chce podmínky, které tu už dlouho nebyly. Hodně sněhu, krátkou oblevu vytuněnou slabým deštěm, a vzápětí nastoupivší trvalejší celodenní mrazy. Co bylo posoleno nebo uklizeno, je suché, resp. vymrzlé. Sníh se pak proměnil v porcelán. Na povrchu je lesklá ledová krusta, která se snadno proboří a její okraje jsou nepříjemně ostré – hlavně na tlapky všeho druhu. Kde byl sníh uchozený nebo uježděný, tam vznikl hezký, čistý, nic neodpouštějící led.
Hrotoboty
Takže přišel čas, abych opět vytáhla svoje norské hrotoboty 🙂 Tedy turistické zimní boty, které mají na podrážce hroty – asi jako je mají nesmeky. Jen je jich víc. Říkala jsem si – tyhle boty a hůlky, problém vyřešen. Inu, nebyl 🙂 Ukázalo se, že chůze po nepravidelně hrbolatém povrchu, jaký vzniká otisky desítek bot, není něco, po čem by toužila moje opotřebovaná kolena. Ano, chodím. Bezpečně chodím. Ale když jdu delší dobu, tak to cítím. Jako by led nebyl málo!
Na první pohled to vypadá dobře, že jo? Ale ledu je na cestě víc než dost
Dobře se nechodí ani Ari, protože hrbolatý kluzký povrch je pro její artrózou dřevěné zadní nožičky těžko zvladatelný. Radši běhá do porcelánového sněhu. A ztrácí v něm ponožky! 🙂 Má totiž aktuálně bolavé otlaky na loktech. Léčba není obtížná, jen pomalá. A nesmí se do ní plést všetečný psí jazyk! Abych citlivou kůži ochránila jak před mrazem, tak před její majitelkou, navlékám Ari na lokty ustřižené ponožky. Funguje to… do jisté míry.
Sněhovější varianta. Klouže stejně.
Pokud mi neodběhne do hlubšího sněhu. Pozor, nikde tady po oblevě není tolik sněhu, aby se bořila po břicho! Pokud se proboří, pak možná kousek nad zápěstí. Opravdu nevím, jak dokáže při takovém proběhnutí ztratit na krátko ustřiženou ponožku nataženou až nad loket. Ani, proč ztratí vždycky tu pravou 🙂 Jen si říkám, že jestli se nepolepší, budeme za chvíli obě bosonohé 🙂
Tohle byla prohrnutá cesta, ale led je tu stejně
A v létě budou houbaři kroutit hlavou, když budou nacházet v podrostu různobarevné ustřižené ponožky – navíc vždy jen po jedné. To bude, panečku, záhada! 😀
Ari ještě oponožkovaná. O nějakých deset minut později už měla jen levou 🙂
A tak se dnes ptám – jaké finty máte na dobu ledovou vy? 🙂 Taky vás bolí na trvale hrbolatém terénu kolena? 🙂
Kdo si vždy vzpomenete na nesmeky uprostřed cesty náledím, udělejte čárku!
|
Doba ledová nám tu naštěstí nehrozí. Začátkem týdne nás sice překvapilo bílo venku kam oko dohlédlo, sníh ale nestihl namrznout, poměrně rychle roztál.
Teď se k nám ale žene ledová (nebo alespoň silně dešťová) bouře, vlna která se táhne snad po celé šíři států od západu na východ. Tisíce lidí (i v Texasu) jsou bez proudu a nejen silničáři varují dávat si pozor. Uvidíme, do čeho se ráno nebo pak v pondělí probudíme.
Martičko, držím palce, ať u vás prostě jen prší…
Taky jsme dneska klouzali, a fest.
Nicméně a zcela OT, dámy a pánové, pokud máte nějakou korunu volnou, přihoďte, prosím na SOS Kyjev zde: https://www.zbraneproukrajinu.cz/kampane/sos
Už jsem poslala dvakrát, ale díky za zdejší sdílení (jedu na FB)
A právě padlo 100 miliónů!!!
Lidi jsou úžasní, když jde o dobrou věc.
Jo 🙂 Je to prakticky zdvižený prostředníček na tu odpornou nahnědlou zbabělou smečku, která si myslí, že nás reprezentuje.
Přesně tak. Teď ráno je tam už 120 miliónů.
Ledu se bojím. Poslední pád před pár lety (že je to dlouho jde na vrub počasí, ne mojí šikovnosti) mě hnal na rentgen, byla jsem přesvědčená, že ta ruka je zlomená. No, nebyla, ale bolela jak čert a hodně dlouho.
Mám dobré boty, zatím to spolu zvládáme bez nesmeků. Ale to horší koleno mě nějak přestává mít rádo…
Lity lity s tím kolenem. Já je uchlácholila obě, ale špatný terén je umí… podráždit:)) A pak dráždí ona mě.
Nesmeky nemám, zatím si vystačím s botami s hrubou podrážkou. Minulý týden- ještě před ledovou kalamitkou- jsem na procházce se psy sebou hezky švihla na bok. Naštěstí na kraji ušlapané zasněžené polňačky přímo do závěje. Naše čuvačka z toho byla dost překvapená, ale pomoct na nohy mi nešla. Brala to jako bezva hru a skákala okolo.
to umí, tolik radosti ji uděláš, když upadneš 🙂 Já jsem upadla na podzim a co nedělal náš Edýsek, skákal, olizoval mě, myslela jsem, že nevstanu.
Jo, tohle dělala většina mých psů – kromě Kazana! 🙂 Ten za mě cítil odpovědnost a obvykle se mi snažil pomoct. 🙂
Jinak lity lity, taky už mám za sebou letos dva pády, naštěstí oba bez následků. Jo, s tím věkem je už jeden takovej nepružnej 🙂
Bohužel díky ledu na cestách se naše psí procházky zmenšily na kratší okruhy a tak vyhlížíme oblevu, která je zatím v neodhlednu…. Bez nasazených nesmeků ani ránu!!!
I dnes jsem si říkala… třeba by to šlo bez hřebů? Ale zrovna jsem mluvila s Alex (kolem Brna mají pořád ledové peklíčko) a ta byla nekompromisní 😀 tak jsem si ty hřeboboty vzala a jak jsem byla ráda! Já bych to bez nich taky asi ušla, nějak. Ale tohle bylo takřka pohodlí.
Včera poprve jsem s sebou sekla půl kroku od dosažení ledu prosté cesty. Naštěstí celkem šikovně jsem šla nejprve do podřepu s následným dosednutím. Až večer jsem zjistila, že jsem si zřejmě natáhla sval ve stehně, protože bolí jak čert.
Jinak se v lese na zledovatělém povrchu pohybuju velmi obezřetně až připosraně, vyhledávám místa bez ledu, zasypána starým listím anebo se zbytky neudusaného sněhu.
Natažené svaly bolí jak sfiňa. Lity lity, ať je brzy líp!
Jinak maskovaný led je běžný, člověk musí dávat pozor (ne vždy moje silná stránka)
Já se pádu fakt bojím a když je namrzlo a ledovka natáhnu nesmeky. Naštěstí už to u nás slezlo a je čistý suchý chodník.
Když jdu po hrbolatém povrchu kolena bolí.
A zjistila jsem, že nastal čas na výměnu toho druhého.
To nové funguje, ale to staré se ozývá, čím dál tím více.
Už jsem se objednala na ortopedii.
Víte je zajímavé, že kdo byl na výměně kolenního kloubu, jde dříve či později na výměnu i toho druhého.
Nevím čím to je, ale je to tak.
Mohlo by to být tím kulháním. Úleva špatnému kolenu vždycky přetíží to druhé. Dobře to znám.
Držím palce!
Míšo, přesně, jak píše Dede. U kyčlí je to stejné. Můj manžel je mám obě vyměněné, druhou dva roky po první. Tady se to dokonce doporučuje (pro budoucí vyrovnanou chůzi), protože než si člověk zvykne se na tu novou plně splehnout, automaticky přenáší váhu na kyčli zdravou, která se tím rychleji opotřebuje.
Též přeji aby u tebe výměna proběhla hladce, už víš „do čeho půjdeš“:) i když myslím, že výměna kolen je trochu složitější a léčba delší než u kyčlí.
Situace je podobná i v Oslo. Ale ješte jsem nevytáhla boty s hrotama, zatím jsem si vystačila jenom s proužkem, který natáhnu na přední část boty. To neustálé balancování na nerovném zmrzlém podkladu je opravdu únavné. U mně to neodnáší kolena, ale dříve zlomená záda. Také lahůdka. Doufám, že na konci zimy budeme všichni celí!
Proužek nemám – třeba se líp nasazuje?
Boty jsou nejlepší, jen nesmím být líná se po dojezdu na místo vycházky přezout. Řídit se v nich nedá. Tedy dá, ale je riskantní – na pedálech to ujíždí.
Finta FŇ zní „ukotvit se, nemyslet na led, boty s traktorem“ Většinou to funguje, Sv. Petr si ty svoje legrácky nenechá vzít, tak se každou zimu modlím, ať nežuchnu někde na zadek uprostřed cesty!
Nesnáším ledabyle pohozené zmrazky po zasněžení, odtátí, namraženém mrznoucím mrholení grrrr!
Nesmeky nevlastním, zatím se snažím spoléhat na svoje kotníkové boty s hrubozrnnou podrážkou…
a mám ráda zimu, ne že ne…závěje sněhu, do kterých se opírá zimní sluníčko z azurové oblohy, prošívané kabáty, huňaté šály a čepice, suché silnice na bezpečné cestování, vlaky bez zpoždění 🙂
horký čaj, zasněženou zahradu, kvetoucí čemeřice atd.
letošní zimu mám denně na nohou kotníkové wibramy, podrážka drážkovaná, chůze jistější..teda pokud je nemám jen nazuté a nejdu k autu…na chůzi delší jak 50m je šněruju…zatím jsem se nevyválela…
Hm, tak já mám dobré zimní boty do přírody (Keen, taky pořádná podrážka), ale na ledě prostě kloužou 🙂
Dobu ledovou ignoruji. Nesmeky jsem vytáhla jen před lety, když jsme jeli na Brtnické ledopády – cesty k nim byly davem obdivovatelů ušlapány do hladka. Tady je teď takovej blbej stav, kdy na do sucha uklizený chodník místy odtál odhrnutý sníh z kraje a samozřejmě zmrznul. Takže metr suchý, dva metry zrcadlo, místy z ledu vykukuje dřívější štěrkový posyp. Co krok, to překvapení. Akorát, že já po tom umím chodit, což třeba můj muž (ve stejných botách!) rozhodně neumí.
Ale na nohy je to samozřejmě znát – povrch je tvrdý a hrbatý, chůze se musí přizpůsobit možnosti podklouznutí, takže svaly maličko jinak… únavné.
Když bylo ještě čerstvě napadeno, podařilo se mi v tu slunečnou neděli ušlápnout 20km, parádních, ovšem těch 20 bylo tak akorát – místy hluboký sníh, vichr, jinde ušlapaná tvrdá krusta, nožky dostaly zabrat. Ale krása to byla!
https://www.rajce.idnes.cz/2cvoci/album/26-01-11-z-c-most-brazdim-cakovice
Ono na nejistý povrch reaguje celé tělo, ale když v něm nejsou větší vady, přizpůsobí se.
Máš moc hezké fotky! 🙂
V prašanu, který tu byl překvapivě dlouho, jsme s Ari nachodily podstatně víc, než teď na ledu. A to jsem se dost bála, jak to s těma svýma nohama dá.
Neboj, taky umím podklouznout, neupadnout, ale cuknu sebou tak, že mne pak třeba týden bolí rameno.
Prašan dobrej, akorát na těch pláních to bylo drsnější – pohyb dun v praxi, nádherně se přesouvaly, stopa přede mnou v závětří neporušená, na pláni neznatelná, místy vyfoukáno na holinu, jinde hluboké závěje. Krásně byly vidět ty cesty větru, jak se před překážkou rozdělí a uhne a přímo před překážkou je tak „sucho“ a bezvětří. A voda – na jedné části rybníka se cachtají kachny a kus od nich se hrál hokej!
Mám podobné boty, jsou na nich překlápěcí nesmeky, pro tyto případy. Zatím mě nic nebolí, ale obávám se, že to přijde a budu se asi plazit. Nebo nevím.
Plazení je až poslední varianta 🙂 Nejdřív přijde sakrování, pak hekání, pak hledání lepších bot, pak lepších vložek do bot (což obvykle na dlouho pomůže:)), pak rozvažování procházkových terénů… Jo, člověk se přizpůsobí:)) A pes taky, vzkazuje Ari, která si až neuvěřitelně dobře dokázala kompenzovat svůj handicap.
Kolena mě nebolí. Radši chodím po zbytcích sněhu než po ledu, protože pokud mi to ujede a škrábnu sebou, jsou dvě varianty konců- buď si hnu záda nebo natáhnu kotník. Ta druhá varianta je o kus horší. Ortoped říkal něco o tom, že další úraz radši fakt ne 🙂
Dneska tu slabě mrholí a jsou dva pod nulou (tedy před sedmou ráno). Ujelo mi to hned pod schody do domu. Vrátila jsem se pro zimní boty s traktorkou. Naštěstí jsem majitelkou plachtičky na čelní sklo (už dva dny!) jinak bych asi škrábala ještě teď.
Tady jsou ještě teď -4 a taky mží. Opět děkuju za přístřešek na auta 🙂 Cesty budou snad posolené…
No bolí, bolí. Jen se obávám, jestli to není spíše věkem, než tím ledem. A taky se už bojím upadnout. No, holt mládí v … dáli, co se dá dělat.
Ono je to asi oboje:)) Každopádně já měla x různých zranění na obou kolenách, takže když se mi noha vrklá na tvrdé hrbolatině, vazy o tom vědí a nelíbí se jim to 🙂