Tento skvělý architekt a kovář, původem z jednoho z athénských královských rodů, postavil v Athénách a jejich blízkém okolí mnoho úžasných staveb a uměleckých děl, které obdivovalo celé město. Však ho také do kovářského umění zasvětil sám bůh Héfaistos.

Spískal to Andreas, který jednou s Daidalem v taverně vedl disputaci o šířce dórského sloupu. Protože na něj Daidalos udělal dojem, poprosil bohyni Athénu, aby Daidalovi domluvila u Héfaista stáž. Později by si za to Andreas nejraději nafackoval, ale Athéna mu nic nevyčítala.

I když Daidalovo mistrovství díky praxi v Héfaistově kovárně dostoupilo nezměrných výšin, přesto se mezi jeho vlastními učedníky objevil ještě šikovnější mládenec jménem Talós, který Daidala začal pomalu ale jistě překonávat, už proto, že vynalezl například pilu a kružítko. Daidalos to nesl opravdu těžce, vždyť přece každý ví, že kružítko vynalezl on a vůbec, co si to ten kluk dovoluje.

I přesto, že Daidalos Talóovi záviděl rostoucí popularitu, kterou měl dosud sám pro sebe, nebyl by mu asi ublížil. Jenže v zatmění mozku jej pak začal podezírat z krvesmilného vztahu s matkou. Jednoho vlahého večera pověděl Talóovi, že mu musí nutně něco ukázat a zavedl ho na střechu Akropole. Tam ukázal rukou do dálky a řekl: „Hele.“ Když se Talós tím směrem podíval, Daidalos jej srazil ze střechy dolů. Dole se pak pokoušel tělo nebohého Talóa ukrýt v pytli, ale byl přistižen a za dramatických okolností uprchl.

Ukryl se před spravedlností mimo jiné například na Krétě, v Knóssu, kde tamějšímu králi Mínóovi (čerti vědí kterému, všichni krétští králové se jmenovali Mínós) postavil zlopověstný Labyrinth, jakožto sídlo Mínotaura – děsivé obludy – obra s lidským tělem a býčí hlavou. Byl to důsledek podivné záliby Mínóovy dcery Pasifaé v bílém býkovi. Daidalos si nějakou dobu žil na Krétě dobře, měl dokonce syna s jednou z Mínóových otrokyň. Jenže dobré bydlo se mu začalo časem zajídat a Mínós ho odmítl propustit ze svých služeb. Opustit Krétu se tak stalo nemožným, protože Mínós nechal hlídat přístavy.

Zručný Daidalos si věděl rady. Nachytal nějaké pernatější ptáky, jako labutě a divoké husy a sestrojil pro sebe a svého synka Ikara křídla z jejich peří. Velká pera svázal provázky, malá k nim pak přilepil voskem. Před odletem Ikara varoval, aby se nepouštěl příliš vysoko, protože žár slunce by mu mohl rozpustit vosk v křídlech a současně ani moc nízko, aby mu křídla nenavlhla od moře.

Potom se do křídel navlékli, zamávali jimi, vznesli se a vyrazili na severovýchod, letecký koridor Naxos – Délos – Paros. Ikaros se nejdřív od svého otce nevzdaloval, ale známe to všichni, blesklo mu hlavou, že tatík je zbytečně opatrný a „co mě bude poučovat, já lítat umím.“ Zamával intenzivně křídly, pustil se do nadoblačných výšek až pálící slunce rozpustilo vosk v jeho křídlech. Ikaros se zřítil do moře a utopil se.

Zoufalý Daidalos doletěl až do Kýmé (poblíž dnešní Neapole), tam zasvětil svá křídla bohu Apollónovi. Postavil ještě mnoho krásných a úžasných staveb, a sklidil za ně spoustu obdivu, klid a štěstí mu to ale nepřineslo. Do smrti nepřestal plakat a truchlit pro svého mrtvého synka.

Světská sláva, polní tráva. Jsou důležitější věci na světě, než být obdivován. Daidalos to poznal příliš pozdě.