Krájím maso na oběd a opět se mi sevře srdce. Nikdo tu neloudí! Neklopýtám o velkého vlkošedého psa s rozesmátým pohledem, který svým nadšením obvykle inspiroval i naši podstatně rezervovanější bílou vlčici. Jo, kdyby to byla zelenina – to bych pochopila. Už od prakticky historických časů jezevčíka Maxe, se naším rodinným psovstvem nese silný vzkaz: „Zelenina není k jídlu! Slušný pes jí jenom trávu, a i tu si vybírá!“
Je to tak. Naše psí historie začala takřka přesně před 36 lety. Ani nás ani jezevčíka Maxe by nepadlo, že některé z jeho silnějších názorů přežijí generace. Ne v pokrevní linii, ale v té rodinné. Když mu bylo jedenáct, odstěhovali jsme se z Prahy na venkov a dostal na povel dvě chodská štěňata. Vzal to vážně a byl jim příkladem.
Od té doby se v naší smečce drželo následnictví. Ke staršímu psu vždy časem přibyl mladší, zkušenosti a názory se tak kontinuálně předávaly dál. Nešlo jen o nejedlou zeleninu. Stejně se dědila zásada, že na lidské věci se nesahá a že jámy se kopou tak, aby se nebortily. Je tedy fakt, že po několika generacích ovčáků se přece jen vytratila preciznost jezevčičího stylu.
Teď se však řetěz psích pamětí přetrhl. Přestože jsme bojovali, jak jsme jen mohli, náš současný následník, milovaný a milující Rex, ještě před svými třetími narozeninami podlehl těžké nemoci. Ari zůstala sama, a to se už bohužel nezmění. Jestli naše bílá vlčice snadno zvládla štěně ve svých deseti letech, ve třinácti ho k ní už pořídit nemůžeme. Zaslouží si klid a péči.
Takže pokud budeme mít po jejím odchodu dalšího psa, nebude následníkem smečky. Žádné memy z minulosti se k němu nedostanou. Bude si muset v naší rodině vytvořit své vlastní zásady. Kdo ví? Třeba k nám jednou přijde pes, který bude s potěšením krást naše věci a chroupat přitom zeleninu:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2026
Zkuste se zamyslet – máte nějaké rodinné memy? 🙂
Dede, to prázdné místo v kuchyni se mi dodnes připomíná, stačí kouknout a v duchu Trixie říkám „tady jsi lehávala“. Pokud Ari teskně Rexe nehledá, chápu tvoje(vaše) rozhodnutí a důvody. Jedině, kdyby sis mohla na chvíli půjčit domů něčí štěně a Ari by viditelně pookřála, můžete se nad touhle otázkou více zamyslet.
Tak hlavně Ari přeji ještě co nejvíce spokojených let, posílám ji pohlazení a tobě „psí písničku“ od Lindy Ronstadt. Možná ji znáš, jsou tam i slova. Bohužel vy jste si Rexe užili jen tak velmi krátce, přesto stihl hluboko vtisknout svoji tlapku nejen to tvého srdce.
https://www.youtube.com/watch?v=FMxRM9-e0mM
Děkuju, Maričko. Vtiskl, a jak!
Hmm, to je zajímavé – ty, původně dvojpsí, jsi nyní se psem jedináčkem. Já, zásadně jednopsí, už čtvrtým rokem kroutím dalšího psa, naštěstí nyní na etapy. Ty dny s jedním pejskem si opravdu užívám 🙂 .
Jinak u nás každý pes jiná ves, jiné nápady a jiná povaha. Vlastně jediná vlastnost, co si snad mohli předat, byla ta, že zásadně netvoří smečku, máme psy solitéry. Sice se snesou, neperou se mezi sebou, vzájemně si lezou do misek, ale vůbec jim nevadí, když ten druhý je v sakroch.
Moje dvojky se taky úplně nepotřebovaly, každý bez problémů fungoval sám. Ale ta komunikace a nějaký přenos mezi nimi tam je. I jsem toho samozřejmě cíleně využívala – cvičil pan profesor, dostal ňamky, pochvalu, šel cvičit učedník, kterej tak byl natěšenej a snaživější než když byl sám.
Ten přenos ale funguje i když nechceme – hluchý Baroušek a později hluchý Spratek pochopitelně nereagovali na povely. Vaškův výklad byl jednoznačný = poslouchat se už nemusí. A když jsem na tom trvala, přesně u něj bylo vidět tu výčitku „a jak to, že von nemusí, když já jo?!“
Tak děvčata, já „vyráběla“ dvojpsy, i když jsem to v zásadě nechtěla. Je to skvělé za dobrých časů, kdy mohou být dosyta spolu, ale špatné, když mají fungovat zvlášť. Je ale fakt, že jestli byl některý ze psů přirozený solitér (na dvojpsa naučený – nejdřív byla vedena, pak vedla), tak je to introvert Ari.
Jinak byla to pubertální Ari, která kdysi naučila Berry, že lze dočasně ohluchnout a utíkat do lesa bez paničky. Do té doby psí anděl Berry tomu propadla, ale myslím, že se pak vždy kapku styděla. Ale ta mozek ohlušující svoboda v lese byla silnější než ona.
Naopak Rex dokázal jejímu vlivu vzdorovat. Taky se rád trochu proběhl, ale radši byl s námi. Pamatuju si, jak dokázal navrátivší se Ari pěkně zmordovat za opuštění posádky 😀 Asi dvakrát ji dokonce dohnal, chytil za postroj a pokusil se ji dotáhnout zpět – to když mu byly skoro dva a cítil se být dospělým. Jenže pak onemocněl…
Vlkošedý král odešel…od chvíle, co jsem si to přečetla, moc z kanceláře nevycházím..protože i na tu klávesnici přes slzy nevidím…zarval se mi do srdíčka, není to spravedlivý..nenííííí..a zase cítím to prázdno..jako před 5 týdny, kdy odešla Bezulka..
Objímám Tě Dede…myslím na Vás všechny..na Tebe, na Rexe a na Ari…
Děkuju i za Ari ❤️
Dede, jak moc je mi líto odchodu Pana Psa, jsem ti napsala soukromě. Teď je jisté, že Nejvyšší Pes bedlivě zvažuje, jak dál naložit s najednou se ocitnuvší Jednopsí rodinou. Že něco vymyslí tak, aby to Ari byla ochotna zvládnout, na to se spolehni. Mám tu zkušenost, že původní pes i kočka zpoza mostu nahlíží, radí, doporučuje svému nástupci.
Posílám pohlazení vám oběma, Arišce i tobě…
Děkujeme ❤️
Můj hlídací golden, Polák jak poleno, miluje meloun v jakémkoliv množství. Nepohrdne salátovou okurkou, ředkvičkou a většinou syrové zeleniny, která chroupe. Moji norští goldeni to ze slušnosti vzali do huby, schovali a nenápadně vyplivli. Že by národnostní rozdíl? Nebo česká panička!?
Ty máš zase goldena pro své srdce? A ještě zeleninožravého? 🙂 To ti moc přeju
Mám Poláka nárazově, když je potřeba. Divné jméno, chuděra se jmenuje Beskid. Ale jinak, na štěstí je Anna psycholožka, Michał dataing. a v rámci svých profesí jsou hodně mobilní. Takže svou porci goldena mám.
Ale mám Beccu, tedy půlku psa, každý den do odpoledne. Starám se o ní gratis, je to pro mně radost. Povinnosti zůstávají na majitelce. 🙂 . Jo, je to také retríver, fletka.
Tak to ti moc a moc přeju 🙂
Můžu něco podotknout? Když našemu stařečkovi Donovi /jistě pamatuješ/ začal v patnácti letech svět být nepolapitelný tak nám náš dobrý veterinář řekl : a neuvažovali jste o štěňátku? A my, že ke starému pejskovi asi ne. Pak jsme to riskli a bylo dobře. Doník ožil a vydržel v dobré kondici ještě dva roky. Od té doby jsme byli dvojpsí. Ale teď jsme zase jedno psí kvůli mému věku.
Díky, Maruško, vím, co chceš říct. Ale Ari už jedináček byla, rok po Berryině smrti. Samozřejmě truchlila, ale zvykla si. Trvalo tři dny, než jsem si byla jistá, že štěně Rexe nezakousne a tři týdny, než ho přijala úplně. A to se v té době ještě normálně pohybovala. Ari je hluboký introvert a třináct je na ovčáka už hodně. Myslím, že vím, co dělám.
Tohle bylo nejvíc vidět u dvojice Barry – Vašík. Vašek byl jako houba a sosal informace naplno. „To je divný, to nejím… jo brácha to jí? Tak to jím!“. Spousta drobností, ale i důležitých věcí. Barda mi tehdy ušetřil hodně práce se psem, na kterého se ve stresu nedalo sáhnout a ve stresu se octnul kdykoliv, když něco nevěděl. A nevěděl prakticky nic.
Možná bys Vašíka bez Barryho zachránit nemohla ani ty…
To ne, to není, že to bez psa nejde, ale fakt udělal hodně práce za mne. Takže klidně napíšu a podtrhnu, že pokud máš doma psychicky silného a vychovaného psa, je to pro tyhle případy poklad. Když ho nemáš, máš prostě víc práce. Ostatně štěně ti taky starší pes zčásti vychová, ukáže u jak váš svět funguje,…
U dvou starších psů zase hrozí, že se naopak bude „učit“ starší pes od nováčka, samozřejmě věci, které fakt nechceš. Nebo si nesednou, bude tam nějaká žárlivost,… není to 100% záruka pohody!
Jak já ti rozumím ! Je zřejmé, že Ariška by ve svých letech štěně nedala, ale musí jí být strašně smutno, nikdy nebyla jediný pes…Přeju jí i vám ještě hodně spokojených let, ale až jednou ta doba nastane, budete zase dvojpsí?
A jestli chceš psa/y , co baští s chutí zeleninu, doporučuju labradory 😀 , ti jedli všechno, snad kromě rajčat. Ale mám tušení, že sušená rajčata naložená v oliváči, by neodmítli 😀
My měli vždycky psa s přestávkami, po Dagovi (stř. knírač a i ten jedl zeleninu, jen vždycky třeba z polévky vypreparoval hrášek 😀 ) , to byly tři roky, než přišel Majk a po něm 4 roky, než přišel Darek. V těch pauzách prostě nebyly podmínky, přece si nepořídím štěně a nezavřu ho na půl dne v paneláku. Teď podmínky máme, ale už na štěně nemáme věk. Tak vychovávám kočky jako psa, Líza už má skoro perfektní přivolání 😀
Ber útulkáče.
Rajčata mi jedli všichni, Baroušek je miloval.
To víš, že jsme to zvažovali, ale nakonec zamítli. Je mi jich strašně líto, ale máme tři problémy. Ti psi už mají něco za sebou a asi nic moc pěkného, neznám je (čti nemám je načtený od štěněte) a jezdí k nám vnoučata. Druhý problém je dneska už tři kočky, vím, že se psů bojí. A třetí problém…mně bude letos 75, MLP 80. Nevím, co bude za 14 dní, natož za pár let 😀 a co by potom dělal syn s vesnickým psem v 7. patře paneláku? To nemůžu udělat ani jemu, ani psovi…
Alimo, naprosto vás chápu. A souhlasím s vašimi důvody.
I já. Navíc, myslím, že útulky mají jakýsi limit na věk osvojitele. A tomu tleskám, když je to v rozumné míře.
Drž se. Co děláš, dobře děláš.
Hm, to nevím. Zvířecích memů si nejsem vědom, naše kočka je naše první kočka. Předtím jsem měl potkany a ti byli nejrůznější. 😀 Z ranného dětství se pamatuji na německou ovčandu Rygu, ale Ryga odešla za Duhový most velmi záhy.
Existují i lidské memy v rodině 🙂 Ptala jsem se Marka, co by viděl jako rodinný mem, a na první dobrou našel asi čtyři 🙂
Tak lidské memy máme, to ano. Některé i docela bizarní. 😀 😀
Takhle my to máme s kočičkami.
Jako první byla kočička Hepinka a měli jsme jí dlouhých 15 let. Milovala a léčila mého syna Petra aspergera. A on miloval jí.
K ní jsme si po 2 letech pořídili Honáska. Bylo mu 9 let a byl z útulku. Dožil se požehnaných 19 let. Spal s námi v posteli a miloval mého muže.
Po jeho skonu přišel Fousek. Ten byl u nás jen 2,5 roku. Dostali jsem ho v poněkud zanedbaném stavu a dokázali ho z toho dostat. Velice miloval jídlo, byla radost mu kupovat různé konzervičky. Vše ocenil a pochutnal si.
Pak se stalo, že v průběhu 4 měsíců odešla Hepinka a potom i Fousek. Zůstali jsme bezkočičí.
Čekali jsme 3 měsíce na koťátko Daníka.
Daník je jedináček. Rozmazlený jedináček a tím i zůstane. On by kočičí konkurenci nedal. Stačí, když v létě na chatě vidí za oknem našeho venkovního kocourka Tuláčka a žárlí na něho fest.
Doufáme, že s námi ještě dlouho pobude.
Vzhledem k našemu věku, jestli si ještě někdy nějakého kočičáka pořídíme, tak to bude kočičí senior na dožití.
Abychom ho dochovali.
Stejně jako u Alimo chápu. Každý zodpovědný člověk to řeší. A pokud nebydlí větší rodina pospolu v jednom domě (to se zase tak často nestává), je v tom vždy t otázka – co s ním bude, když my nebudeme?
Ano. Nešťastná panička (z čehokoli) se musí velmi důsledně hlídat. Jíst se dá všechno, když to jí lidi. I ta zelenina!
Ano, jíst se dá všechno je taky mem 😀 Pokud se panička nedívá, dá se snít i to, co původně nebylo pro nás… je taky mem 😀