Jejich drzost překročila všechny myslitelné meze, pomyslel jsem si a doufal, že jestli se mi tohle povede, tak kapitán nechá celé to hnusné hnízdo zničit. Klopýtal jsem s námahou po kamenité pláni a znepokojeně zdvíhal zrak k nebi.
Celou krajinu ozařovalo nepříjemné bílé světlo zlé hvězdy. V jejím spektru bylo něco, z čeho nikdo neměl dobrý pocit. Ale to, co se teď stalo bylo horší. Jak to jen mohli dokázat? Nikdy je nepochopíme, nikdy. Neměli jsme se vůbec pokoušet o kontakt. Jsou prostě cizí a jejich hlady a žízně jsou od našich příliš odlišné.
V dálce jsem konečně zahlédl velkou i když nízkou kamennou kopuli, připlácnutou k zemi. Věděl jsem, že někde u země bude vchod a snažil jsem se zrychlit krok, ale moc to nešlo. Nakonec jsem se ale ke kopuli dostal a měl jsem štěstí, nízký průlez byl přímo přede mnou. Černala se v něm černočerná tma. Srdce mi bláznivě bušilo nejen námahou ale i strachy. Temné zvěsti o tom, jak to v těchto podivných bunkrech vypadá nás, kteří jsme měli to štěstí se tam nedostat, strašily ve snech. Jenže tady šlo o hodně, nesměl jsem váhat. Nasoukal jsem se do otvoru. Za ním už bylo víc prostoru a mohl jsem se narovnat. Reflektory na obou stranách mé přílby se automaticky rozsvítily.
Ponurá chodba absolutně nelákala k průzkumu, ale nebylo zbytí. Našlapoval jsem opatrně, pečlivě jsem se vyhýbal prapodivným předmětům naprosto neznámého a neodhadnutelného účelu, povalujícím se tu a tam. Měl jsem čím dál větší strach, ale na malém panelu pod průzorem uvnitř mé přílby svítil uklidňující zelený nápis OPERATE. To znamenalo, že navigační počítače lodě vidí můj maják a u nich sedí přátelé, kteří mě neopustí. Nenechají mě v tom samotného. Dodal jsem si tedy odvahy a šel dál. Času nebylo nazbyt.
Dorazil jsem k podivnému výklenku. Měl bych to v něm asi pro jistotu prohlédnout, tak jsem se do něho nasoukal a spatřil jsem tam v rohu ležet jakýsi morbidní černý hranol, ve kterém, jak jsem tušil, se odehrává nějaký nepopsatelně hnusný proces. Stáhl se mi dech a nemohl jsem se ani hnout. Probral mě až hlas navigátora ve sluchátkách:
„Tam nemůžete stát! Okamžitě odtamtud zmizte, to je pohřební katafalk! Rychle utečte, a běžte pro malého! Povedu vás, sledujte kříž!“
V průzoru přílby se mi rozsvítil záměrný kříž jehož ramena se vůči sobě posouvala a střed kříže byl vždy ve směru, kterým jsem se měl vydat. Sledoval jsem jej a snažil jsem se zrychlit krok. Navigátor neustával v povzbuzování:
„Rychle! Blíží se k němu, musíš to stihnout, musíš prostě! Leží asi deset metrů za tou zdí, co je před tebou!“ Navigátorovi přeskakoval hlas a v napětí mi začal tykat.
„Ale to se nedá obejít!“ vykřikl jsem zoufale.,
„Poraď si sakra!! Chtějí ho odvléct do hrobních zahrad!!“
Vytáhl jsem od opasku těžký blaster a vypálil do zdi. Proud Sheffield-Penroseho záření ji rozvalil. S námahou jsem se prodral přes suť a opravdu asi deset metrů opodál ležel na zemi ambuvak s autonomní podporou života a v něm maličké dítě. Potom co ho unesli, ho pohodili tady a někde připravovali jakýsi nevyslovitelně hrůzný akt, ke kterému jim mělo lidské dítě posloužit. Já u něj byl ale dřív, než se vrátili.
Uchopil jsem ambuvak za rukojeť a vydal se s ním zpět. Táhl jsem ho za sebou, děcku uvnitř to nebylo asi dvakrát příjemné, ale tady šlo o jeho život, ne o jeho pohodlí. A mně docházely síly. V přílbě mi zhasl zelený nápis „OPERATE“ a rozsvítil se oranžový „LOGIC CIRCUIT OFF-LINE“. Ztratil jsem spojení s počítačem na lodi. Ty bestie zaznamenaly můj výstřel a dokázaly nějak odrušit můj maják. To bylo jedno, cestu jsem si pamatoval ale najednou mi neuvěřitelně ztěžkla pravá noha a na panelu se objevil další oranžový nápis „LOCOMOTOR/SERVO MALFUNCTION“. Skvělé, odešel servopohon v pravém koleni skafandru.
Kulhal jsem vpřed s ohromnou námahou. Bylo to vysilující a já začínal panikařit. Cítil jsem je za sebou. Je to zvláštní ale jejich blízkost lze vytušit. A v té chvíli jsem věděl, že se přibližují. Lapal jsem po dechu a pachtil se s ambuvakem dál. V tom posledně jmenovaný oranžový nápis zaplál ohnivou červení a změnil se na „LOCOMOTOR/SERVO CRITICAL“. Už mi to v přílbě svítilo jak vánoční výzdoba. A gravitace mi v tu chvíli přibila nohu k zemi.
Zoufale jsem táhl nohu za sebou a snažil se dostat ven z toho objektu, naštěstí byl východ již blízko. Vyvlekl jsem ambuvak ven a trmácel se po pláni zalévané nepříjemným světlem zlé hvězdy. Dál, dál, co nejdál od objektu. Podařilo se mi odejít asi kilometr od něho. Tušil jsem, že oni se neodváží vylézt ven, ale čert tomu věř. Nakonec jsem padl vyčerpáním a nešlo to dál. V tu chvíli na mě padl stín. Vlídný stín obřího stratostatu. V přílbě se automaticky vypnuly vnější mikrofony, protože výbuchy torpéd, demolujících tu hroznou kopuli by mě připravily o sluch.
Těmi výbuchy byl ve skutečnosti řev sbíječek za oknem, kde pracující dělníci přestavují silnici. Probudil jsem se celý zpocený do nového dne, posadil se na posteli a hrozné mimozemské dobrodružství se pomalu stávalo prchavým snem.
Konec
Pů, napínavě popsané a ač pouze ve snu, jsem ráda, že se ti podařilo dítě zachránit.
Já si sny nepamatuji vůbec, nebo jen občas kousky. Totiž tak nějak „vím že sním“, ale sotva otevřu oči, sen je fuč. Na jedné straně jsem ráda, na druhé bych si ze zvědavosti přála vzpomenout, co a proč se mi zdálo. Slibuji si, že se příště pokusím oči nechat zavřené, dokud si sen nepřipomenu, ale víčka jsou rychlejší. Když už si něco pamatuji, je to většinou chaos, kdy jednotlivé momenty(obrazy) nedávají smysl, spojitost, jsou z míst, kde jsem sama nikdy nebyla (ani neznám třeba z filmu). Kdysi jsem četla, že se nám během noci zdá několik snů, po probuzení si ale pamatujeme nejvíce z děje toho posledního. Takže v mém mozku se pere několik snů o to „být ten poslední“ a někdy se jich na stupeň vítěze přesto protlačí víc 🙂
Díky. Nic si z toho nedělej, to je úplně normální, já si taky většinu snů pamatuji tak 2-3 sekundy po probuzení. Trvale mi utkví jen nějaké hodně výrazné a těch není zase tolik.
Z vlastni zkusenosti vim, ze napriklad nekolikahodinovy pribeh se v pripade snu da v mestnat i do nekolika minut. A mohou to byt pribehy desive, povzbuzujici a klidne i v beznem zivite uveritelne.
Obcas muzes byt rada, ze si to nepamatujes, obcas muzes zavidet.Jde jen o to, kterou cast si vyberes. 🙂
Závěr pobavil 🙂 Ještě jsem čekala, že ti nohu zalehla kočka:)
Pěkně se stupňovalo napětí. Naštěstí takovéhle sny nemám, stačí mi ty moje, ve kterých chodím po ulici nahá 😀
Díky. To nevadí, ve snu je to každému jedno. Já jsem jednou ve snu na ulici seděl v lavoru a odstrkoval jsem se rukama. Nikomu to nebylo divné. 😀
Povídka byla docela strašidelná. Občas se mi taky zdají divné sny, a to se vždycky snažím co nejrychleji probudit.
Umím si navodit lucidní sny, ale nedělám to, pokaždé se to zvrhne do něčeho takového, co je v minipovídce.
Nemívám vysloveně noční můry, jen někdy takové nepříjemné sny….jako že se nutně potřebuju někomu dovolat a mám v ruce přístroj, který neumím ovládat.
Nejhorší sen býval, že se mi ztratil Dag, náš první pes. Někdy venku míval košík, a samozřejmě se ztratil s tím košíkem, takže si nemohl ani nic ulovit – jako by to bez košíku uměl :-). To jsem se budívala ubrečená. Labroušci se mi neztráceli ani ve snech, ti si nás hlídali 🙂
To jsou frustrační sny (s tím přístrojem) ty bývají dost časté. Obecně většina snů je spíš tísnivých.
No, dost děsivé. Nesnáším, když jsou součástí nočních můr nebo i hororů děti. To fakt nedávám.
Já zrovna tak. Toto ovšem nebyla moje nejhorší noční můra týkající se dítěte. Tu ale literárně neztvárním, to by bylo příliš…
Taky tak. Když se kdekoliv (sny, filmy, knihy nedej bože skutečnost !) ubližuje dětem nebo zvířatům, je mi skutečně i fyzicky špatně 🙁 .
OT – nejen pro Půa 🙂 Kdo nečtete anglicky, použijte překladač nebo AI, pokud by vás zajímala fantastická fakta o hlasu Freddyho Mercuryho
Old Photo Club
Scientists filmed a singer’s throat at 4,000 frames per second—and discovered Freddie Mercury was doing something that shouldn’t be possible in rock music.
April 2016. A team of researchers from Austria, the Czech Republic, and Sweden published something extraordinary in a scientific journal: proof that Freddie Mercury possessed one of the most unique voices in human history.
Led by Dr. Christian Herbst of the University of Vienna, they didn’t just measure Mercury’s voice—they explained the magic.
What they found redefined our understanding of what the human voice can achieve.
THE IMPOSSIBLE TECHNIQUE
Inside your throat sit two sets of tissue. Your vocal cords, which everyone uses to speak and sing. And above them, your ventricular folds—structures that remain dormant in most people their entire lives.
Opera singers don’t use them. Pop singers don’t use them. The only people who intentionally vibrate their ventricular folds are Tuvan throat singers from Mongolia who spend years mastering the technique.
Freddie Mercury? He did it instinctively while belting „We Are the Champions.“
The researchers filmed a professional rock singer’s larynx at 4,132 frames per second trying to replicate Mercury’s signature „growl.“ What they captured was extraordinary: both vocal folds AND ventricular folds vibrating simultaneously in a 3:1 frequency locked pattern.
This is called subharmonic phonation. It creates a richer, fuller sound—the impression of a voice pushed to its absolute limits while maintaining complete control.
It’s what gave Mercury’s voice that legendary intensity. He was literally throat singing in the middle of rock anthems.
THE ELECTRIC SHIMMER
Then there’s the vibrato.
The average singer’s vibrato fluctuates between 5.4 and 6.9 Hz—a gentle, controlled wavering. Classical singers like Pavarotti aim for smooth regularity, creating that polished operatic sound with a sine-wave vibrato pattern near-perfect at 1.0.
Freddie Mercury’s vibrato? 7.04 Hz—faster than almost anyone in recorded music history.
But speed wasn’t the remarkable part.
Mercury’s vibrato was chaotic. His regularity value: 0.57—wildly unpredictable compared to classical perfection. His voice didn’t just vibrate; it pulsed with electric, almost dangerous energy that made every sustained note feel alive.
Listen to the isolated vocal track of „Bohemian Rhapsody.“ That shimmer, that restless quality? That’s his throat moving faster and more irregularly than conventional technique should allow.
THE HIDDEN TRUTH
The study debunked one myth while revealing another.
Mercury’s range wasn’t the legendary four octaves—it was a respectable three (G2 to G5). But here’s the revelation: despite being known as a tenor, Mercury was actually a baritone.
Analysis of six interviews showed his median speaking frequency at 117.3 Hz—solidly baritone territory. Opera soprano Montserrat Caballé, who performed with him, confirmed it: „He had a baritone voice.“
He was singing tenor with such mastery that even experts were fooled.
Think about that: Mercury was operating outside his natural range, using techniques Western singers don’t use, vibrating his throat faster than typical, and doing it all while commanding stages with theatrical brilliance.
Whether belting „Bohemian Rhapsody,“ crooning „Love of My Life,“ or growling through „Fat Bottomed Girls,“ his voice had versatility that transcended genre. Chest voice to falsetto. Breathy to pressed. Whatever the song demanded, he delivered.
THE BEAUTIFUL IRONY
Dr. Herbst noted something profound: „The occurrence of subharmonics aids in creating the impression of a sound production system driven to its limits, even while used with great finesse. These traits, in combination with the fast and irregular vibrato, might have helped create Freddie Mercury’s eccentric and flamboyant stage persona.“
His voice and persona were inseparable. The science explained the magic.
Here’s the beautiful part: Mercury almost certainly didn’t know he was using subharmonics or that his vibrato operated at 7.04 Hz. He just sang. The technique was instinctive, unconscious—pure artistry unaware of its own mechanics.
That’s genius.
When asked, most great artists can’t explain how they do what they do. The magic comes from somewhere beyond conscious technique. Mercury’s gift was that his body naturally did things that others spend lifetimes trying to achieve—or simply cannot.
THE LEGACY
Freddie Mercury died in 1991, but his voice remains timeless.
The 2016 study confirmed what millions of fans felt in their bones: he wasn’t just a great singer. He was a phenomenon—a voice that defied conventional vocal production and redefined what rock music could sound like.
Scientists needed 4,000 frames per second and specialized equipment to understand what he did naturally.
They needed peer-reviewed research to prove what audiences knew the moment they heard him: this voice was different. This voice was impossible. This voice was once in a lifetime.
The throat singing of Mongolia. The speed of hummingbird wings. The controlled chaos of lightning in a bottle.
All in one man’s voice.
Freddie Mercury: 1946-1991. Singer. Performer. Scientific impossibility. The voice that made researchers build new technology just to explain it.
Some artists you feel. Some you analyze. Freddie Mercury? You do both and still can’t capture it all.
Science tried. Got close. But the magic? That stays untouchable.
#FreddieForever #VoiceOfGeneration
Old Photo Club
Díky moc, to je velice zajímavé! Jinak z atypických hlasů zpívajících rock bych ještě upozornil na baskytaristu kanadské skupiny RUSH, Geddy Lee (kontratenor).
Rush oblibuji velice…cosi jsem slyšela na Beatu, že snad dali dohromady novou sestavu?
Jj, obnovují koncertní turné.
Přibrali jako bubenici mladou holčinu.
To pro ní bude výzva. Neilla Pearta rozhodně nelze nahradit jen tak někým.
Operních kontratenorů je docela dost, občas pak dámy, zejména altistky, zpívají o dost hlouběji než tito pánové, bývá to veselé. 🙂
To je pravda. 😀
Zajímavé, to jsem nevěděla.
Někdy za 14 dní budu u jeho (údajně) rodného domu (on to ve skutečnosti rodný dům není, ten už je zbořený, jen tam nějakou dobu bydleli). Jinak domů, o kterých se říká, že jsou jeho rodné, je tam asi 5. 🙂
P. S. Náhodou tady mám takovou šikovnou tabulku frekvencí různých hlasů nebo hudebních nástrojů, tenor má rozmezí 130,81 až 490,90 Hz, baryton 98 až 392 Hz.
Dede, zajímavé !
Vlastně se mi děsivé sny zdávají málokdy, ale když už, probírám po probuzení všechny kolem, na koho sen směřoval – protože to bývá varování před starostmi, nepříjemnými klienty, vrčením mezi blízkými ap.
Jojo, když byl prostřední brácha malý bylo mu asi 7 nebo 8, tak měl jednou živý sen.
Volal ze spaní, že to nejde a tlačil rukama proti stěně v paneláku. Když se probral, tak že byl v nějaké jeskyni, kde je zavalil kámen a snažil se to rukama odstrčit. Tak jsem mu říkal, že rukama stěnu stojícího paneláku fakt nepřetlačí.
Šmarjá chudinka malý. Klaustrofobní můry jedny z nejhorších.
Uf, tohle bylo drsné! Mimochodem se ti podařilo popsat tu strašnou námahu, jak jít, když to prostě nejde… že mě řešení napadlo ještě předtím, než jsem to dočetla 🙂
Jinak moje noční můry jsou poslední dobou mnohem jednodušší, bez fantastických prvků. Ovšem stejně děsivé.
Díky. 🙂 Já takové také nemám nějak běžně, navíc, jak píšu níže Evě, trochu jsem to i přibarvil. Ale ne moc, tak z 10%. Ta noha, tu jsem si skutečně tak divně přeležel, že mě bolela.
Děsivý sen! Ještěže to byl, díky Nejvyšší Kočce, jenom sen…ale takhle před prvním ranním kafem mne to vystřelilo ze židle, ne že ne!
Dramatické příběhy umíš, to se ti musí nechat 🙂
Díky. V téhle minipovídce je to trochu přikrášlené, ale ne moc.