Všichni naši psi loudili u stolu i v kuchyni a já jim to dovolila. Nesměli kvílet, nebo do mě nějak drbat packou, ale směli hledět tak úpěnlivě a přesvědčivě, jak jen chtěli. No a já vcelku pravidelně jejich pohledům neodolala. Nadšeně loudili všichni. Až na Ari.

Pokud loudila ona, pak jen proto, že tam byla Berry nebo Rex, a byla to tedy jistá forma soutěže. Samotnou ji to nějak nikdy nenapadlo. Asi je to tím, vždy jedla pro to, aby žila, nikoliv žila proto, aby jedla:)) Její vášní byl vždy pohyb, akce, soutěž, hra. Jídlo bylo fajn, ale protože nikdy netrpěla hlady, necítila a necítí potřebu se kvůli němu přetrhnout. Každé nabídnuté sousto pečlivě očichá, aby zjistila, jestli je jedlé. Sladké za jedlé obvykle nepovažuje.

Ari stále důsledně nastupuje pouze do své poloviny klece

Pro mě byli slušně loudící psi vždy potěšením. Komunikovali jsme! Bavili jsme se! 🙂 A to i v době, kdy jsem musela dělat něco jiného než se jim věnovat. Třeba vařit, že. Což dělám denně. Když jsme jedli, ráda jsem se v duchu usmívala nastraženým uším nadstolové úrovně – to jak psi sedávali poblíž a s nadějí koukali (psy zdaleka nezajímalo každé naše jídlo). Popravdě Rex byl zatím jediný, kdo měl i čenich nadstolové úrovně! Klidně si mohl na stůl položit hlavu a funět nám do talířů, kdyby mohl. To však pochopitelně povoleno nebylo. Stejně jako plivání míčků mezi talíře. (Ne, že by to aspoň nezkusil:))

Večerní vycházka

Pokud jste už touto dobou pohoršeni nad nedostatky v mé výchově, dovolím si zde poznamenat, že žádný z našich loudících ovčáků nikdy nekradl jídlo. Mohla jsem zapomenout na pultě nebo na stole cokoliv, a nikdo se toho nedotkl, ať to tam bylo jakkoliv dlouho. Dokonce i mladý věčně hladový Rex se naučil chodit kolem dětského stolečku, a pokud si malý strávník odběhl, sbíral maximálně to, co popadalo na zem. Pravda, jezevčíka Maxe mezi úplně vzorné počítat nemůžu, ten u dětí v pokojíčku bezostyšně kradl. Ale v kuchyni nebo v obýváku nikdy. Takže to s jejich chováním nebylo zase tak zlé:))

S dětmi se na chvíli radost vrací

Zpátky k tématu. Ari není loudivá. Co jsme přišli o Rexe, propadla se do smutku a až přílišného klidu. On v tom hraje roli i fakt, že už velmi špatně slyší. A já, po letech opuštěná v kuchyni i u stolu, jsem si uvědomila, že ji prostě musím nějak víc zapojit do běžného života doma – když už kvůli zimě nemůže být venku tak, jak by si přála. Takže jsem se rozhodla ji začít učit loudit 🙂

Ari…

Je to pracnější, než by se zdálo. K její nevelké chuti k jídlu, struvitové dietě a špatnému sluchu je třeba připočítat i fakt, že se jí špatně vstává. To ty její dřevěné nožičky neboli těžká (poúrazová) artróza v kolenou. Však jí už bude tuhle středu třináct! Ale nevzdávám se. Každý projevený zájem se počítá. Navíc jsme teprve na začátku. Však já něco vymyslím:))

PS: Abyste věděli, včera si dokonce přišla pro piškot! Co na tom, že ten první jsem si musela vzít já 🙂

Tímto otvírám téma – zvířata a loudění. Jak to funguje u vás? 🙂