Určitě znáte ten nádherný pocit, kdy už večer jen tak volně plyne, sedíte na gauči nebo v křesle, a vám může hlava pomalu klesnout, oči se neodvolatelně zavírají, a vy slastně sklouznete do náručí spánku. Sladká růžovost dřímání však často bývá přerušena dotazem: „Proč spíš tady? Běž si radši lehnout!“
No jo, běž si lehnout! Ale kde potom bude ten sladký spánek? Správně – pryč. V takových chvílích obvykle myslím na zahájení přiblížení na přistání. Jak zrovna tohle souvisí s usínáním mimo určené lože? Vysvětlím.
Představte si, že sedíte v letícím letadle, něco si čtete nebo pospáváte. Najednou to cinkne, na displeji nad vámi se ukáže piktogram naznačující, že je třeba si zapnout bezpečnostní pásy, protože letadlo zahajuje přiblížení na přistání. Pokud letíte poprvé, začnete si honem schovávat věci do příručního zavazadla, pilně si postavíte opěradlo sedadla, upevníte stolek a jste připraveni vystupovat.
Jenže ouha. Kromě toho, že se maličko změnil zvuk motorů, se vlastně nic neděje. Pět minut, deset minut, teprve potom projde kolem letuška a kontroluje, jestli jste udělali to, co už dávno máte hotovo. Letadlo stále pomalu klesá. Letiště je však pořád v nedohlednu a vy si musíte připomenout, že o rychlé klesání rozhodně nestojíte. Prostě od onoho prvního cinknutí po dosednutí na dráhu je to pořádný kus cesty.
A s regulérním spaním je to stejné. Začnu usínat, ale místo spánku najednou musím vstát, zapnout myčku, vypustit psy na zahradu, jít se umýt, vysprchovat a převléct. Potom vpustit psy zpátky, v zimě naložit kamna, a zkontrolovat, jestli je zavřený dům.
Co myslíte, chce se mi ještě růžově spát? Správně, nechce. Plně probuzena lezu do postele a musím znovu zahájit přiblížení na přistání… eh, chci říct, že se musím znovu uspat. Chápete už, proč je tak krásné usnout v křesle?
A tak se ptám – jak to máte s přiblížením na přistání, tedy usnutí, vy? 🙂
Ležím v posteli, ale skrz sklo okna (natož, když je otevřené) slyším hlasy sousedů přes ulici. A ani když nejsou nijak hlasité, já si je uvědomuji a někdy trvá dlouho, než je přestanu vnímat a usnu. Zato hlasy (a asi i obraz) v TV mě při vší snaze bdít dokáží ukolébat do spánku. Tam žádné přiblížení na přistání nepotřebuji. Třeba černo-bílý film má přímo hypnotizující efekt (asi že tak nerámusí). Dříve to byl (a je) manžel, kdo usínal, teď se to běžně stává i mne. Naštěstí jen takový mikro-spánek, který si po probrání uvědomím až když zjistím, že mi chybí kus děje (manžel musí doplnit o co jsem přišla). V poctivé posteli a venkovním tichu usnu napoprvé dost rychle, jenže jak mě teď měchýř nutí vstát nejméně 3x za noc, následné usínání pak někdy odpovídá tomu delšímu přiblížení- ale nakonec vždy přistanu 🙂 !
V tom máš pravdu Maričko – konkrétní hlasy lidí ruší víc než film v televizi. Když jdu spát dřív než Martin, který dole kouká na nějaký film, ignoruju ho snadno. Zato slyším, když projede auto, zaštěká pes, promluví lidi 🙂 V zimě je to se zavřenými plastovými okny samozřejmě snazší. V létě mě dokáže držet vzhůru koncert v kempu vzdáleném několik kilometrů – a to obvykle slyším jen duc duc, ne hlavní melodie…
My jsme si předčasné usínání v křesle či na pohovce s MLP vyměnili – on toto provozoval jako mladší a já jsem se zpočátku poctivě snažila donutit ho k přemístění, leč občas mi odpovědí bylo jen nerudné zavrčení, tak jsem to přestala řešit násilím, když nepomohla domluva. 😀 A poslední dobou se situace obrátila a v křesle usínám já – a zlobím se na sebe, když usnu u filmu, který jsem fakt chtěla vidět, a na MLP, že mi telku vypnul. 🙂 No a úplně pak stačí vyčistit si zuby, umýt se a vypustit psa na zahradu, kde dohlížím, že doopravdy zvednul nohu – abych šla do postele poměrně čilá.
Ano, to je rutina psích lidí 🙂 Když je třeba dohlídnout na večerní venčení a člověk je na to sám, časná sprcha a večer v pyžamu moc šancí nemá 🙂 Leda by psi normálně používali zahradu…
Jsem totálně nespavá, u televize neusnu (taky proto, že už pár let koukám jen na počasí), neusnu v autě, neusnu v letadle, mívám problém usnout jinde než ve vlastní posteli. Tam mi to taky někdy trvá dlouho. Nicméně když už nakonec usnu, tak většinou spím.
Jo a na devadesátiminutové intervaly taky věřím.
Milá zano, nemoct usnout je podstatně horší, než usínat kdykoliv je člověk v klidu. Teď na jaře to pro budou dva roky takřka soustavných nervů (nejdřív tatínek, pak Rex), takže mám spaní podstatně pošramocenější, než jsem mívala. Usínám hůř a mnohem snadněji se budím 😛
Já, sova jak vyšitá, jsem byla celý svůj dospělý život donucena být skřivanem. Naštěstí jsem do práce dojížděla a ta tu dobu (cca 3/4 hodiny) jsem se jakž takž stihla probrat a začít s pomalým rozjezdem fungovat 😀 . Pamatuju, že jsem si klienty, pokud to jen trochu šlo, objednávala až tak nejdřív na devátou, v práci jsem byla od sedmi.
Teď si to tedy užívám, straším nejmíň do půlnoci a vstávám před devátou. Ovšem na přerušované spaní nepotřebuju středověk 🙂 , stačí Líza, která zrovna dneska (venku -14) musela ve dvě hodiny ven. Pak si musím vzít hned ráno kolem 5.-6. hod na etapy prášky a pustit domu tu kozu mňoukavou, to ovšem padnu a spím ještě asi s nohama na zemi 😀 . U telky moc neusínám, ale přiznám se, že na mne zákeřně útočí poobědový šlofíček 🙂 .
Jo, zvěř umí narušovat spánek velmi kvalitně – řekla bych, že kočky jsou mnohem důkladnější! Ale pak si vzpomenu, jak Yga chodila přikrývat Brook… a zjistím, že to umí být i vyrovnané 🙂
K usínání před koncem filmu: Vyprávěla mi kdysi kolegyně, že pokud během programu usne a pak se ptá, jak to dopadlo, synáčkova pravidelná odpověď zní: „Vzali se.“ Nebral v úvahu, zda vysílali romantický příběh, detektivku nebo seriál o nutnosti plnit plán.
Nebo hokejové utkání.
😀 Konec konců, pokud to matinka zaspala, tak je to skoro jedno 😛
😀 hlavně skvělá odpověď na výsledek hokejového utkání 😀
Funguju po skřivaním způsobu. Nutné úkony udělám hned po osmé večerní. Do křesla v obýváku sedám v noční košili a županu. A když na mne před desátou přijdou mrákotné stavy, jdu rovnou do postele, zatímco můj muž spí na gauči. V klidu usnu, on dorazí někdy v průběhu noci. A ráno jsem před pátou vzhůru, čilá jako rybička. 🙂
🙂 Líbí se mi, jak rozumně ses přizpůsobila:))
Já si kolikrát říkám, že se vysprchuju už někdy v sedm večer a pak snáz odpluju do postele. Jenže Ari si vzala do hlavy, že na pořádné vyvenčení musí chodit ze zahrady ven (kdysi totéž začala někdy v jedenácti dělat Berry), takže se tím sprcha odsune a… jsem tam, kde jsem byla.
a sprchu před venčením si dáš tak leda v létě a pak stejně po procházce lesem je potřeba další, takže nic to neřeší.
Ariška je zásadová pejska.
Indy má naštěstí rozum a před spaním jí stačí zahrada. A stíhá to tak rychle, že se nestačím z těch mrákot probrat. Je to dokonalý pes. 🙂
Mohla by to vysvětlit Ari 🙂
já skřivan jdu spát ještě před slepicemi nebo s nimi..prostě padne tma a já jsme schopná usnout prakticky ihned..kočky naskáčou na gauč, přitulej se a hurá,spíme!!! Ony mne hypnotizují-jako:chce se ti spát,chce se ti spát…a já poslušně jdu..však mi budík zvoní ve 4,00ráno…někdy se překonám a rozhodnu se sledovat nějaký film..no,většinou nedokoukám…takže spásná krabička a velké úložiště..film nahrán a někdy bude dokoukán… u knih to mám jinak, ty čtu a čtu až je dočtu…na vánoce jsme třeba dokoukala Krakonošovo tajemství…
Kdysi jsem si myslela, že jsem skřivan, ale děti mě z toho vyléčily.
Dnes jsem medvěd 😛
Usínání v obýváku u televize mám skoro každý večer po 21 hodině. Potom mne budí MLP, že jdeme nahoru (do ložnice). Jenže přesně jako Míša začnu ty drobné činnosti bez kterých nemůžu jít spát (sprcha, zuby, zapnout myčku…). Než dojdu do postele, MLP už spí a já doufám, že nebude chrápat. To se pak blbě usíná.
Eh, i tohle řeším 😀
K tomu spaní. Kdysi dávno jsem někde četla, že aby byl člověk ráno fit a dobře vyspaný, musí dodržovat devadesáti minutové intervaly. Totiž že je lépe spát tři hodiny než čtyři, či čtyři a půl než pět a půl.
Já to stále dodržuji, i když teď už je to spíš setrvačností než uvědomělé snažení. Spát chodím před půlnocí, vstávám po šesté hodině… Mezi tím dvakrát pustím psa (psy) na zahradu. I po přerušení spánku mám přiblížení na přistání velmi… Hmm… Strmé 🙂 .
😀 Strmé přiblížení závidím 🙂 Když jsem v noci vzhůru, což bývám, usínám zvolna a jsem snadno vyrušitelná.
Jsem tu správně! Na dnešek jsem spokojeně usnula, zakočičena Eddiem a Miou, na velkorysé pohovce v obývacím pokoji u vypnuté televize. Sice s rozsvícenou lampou, ale nešť! Jednou jsem nakoukla na hodiny, bylo půl páté, ale než jsem se rozmyslela, že jdeme dospat do ložnice, usnula jsem znova…a v 6,15 šel Eddie vrčet za dveře ložnice na zvonící budík na mobilu 😀 Spali jsme jako myšky v dobře zásobeném špajzu 😀
Jinak hláška “ Vstávej, jdeme spát“ je v naší rodině už zdomácnělá 🙂
Tak to by se mi v křesle nepovedlo 😀 Do hodiny a půl bych byla zlomená jak harfy tón 😛
spaní v křesle, ušáku vzor 1. republika, s nohama přehozenýma přes opěradlo a opřená o opěrku, rozevřenou knihu na kolenou, jsem svého času taky dost praktikovala 😀 to velkorysé křeslo k tomu nějak svádí 😀
Naše křesla jsou velkorysá na sezení i sladké usnutí. Ne však na delší spaní:)) Aspoň pro moji opotřebenou tělesnou schránku 😛
Mám to stejně DEDE.
Dívám se na telku a někdy okolo 21 30 hod poklimbávám a nořím se do růžového snění. Blbé je když se mi to stane při sledování detektivky a já nevím, kdo je vrah.
Manžela se ptát nechci.
Po 22 hod ale obživnu. Poklidím pár věcí v bytě a po sprše bych mohla skály lámat. Myslím si, že to souvisí s hodinou mého narození. Já se narodila v 22 20 hod.
Uléhám okolo 23 hod a většinou nemůžu hned zabrat, tak si čtu. Kdybych nemusela vstávat v 5 hod, klidně bych chodila spát až po 24 hod. Ale to bych vstávala až kole 9 ráno. Snad se mi to splní až v důchodu.
Míšo, já jsem se narodila v 11 v noci – tím se to vysvětluje, že jsme sovičky 🙂
Já se narodila pět minut před půlnocí:))
Narodila jsem se 11.30. Žádný skřivan opravdu nejsem. Jsem sova, sice teď jako stará chodím spát přece o něco dřív. Jako mladé mi těch 11.30 vyhovovalo na vstávání, pokud to pochopitelně bylo možné.
Když jsem ještě chodila do práce, tak zhruba do deseti dopoledne jsem pokud možno vykonávala rutinní práce, než jsem se pořádně probudila. Nejvíc mi to myslelo před obědem a pak odpoledne.
Večerní obživnutí dobře znám 🙂
Mám dojem, že čas narození může mít vliv nejen na to, zda je člověk skřivan nebo sova. Starší syn se narodil v 11,55 a věci dělá převážně „za pět minut dvanáct“. 🙂
🙂 To jsme na tom stejně. Jen já jsem o těch 12 hodin později 🙂
Na non-postelovém nábytku usínám, jen když jsem sám doma a je tudíž naprostý klid, to se pak přidá naše kočka Fidorka a přistává se mnou. Jinak ne.
My s Martinem máme v jídelně každý své pohodlné křeslo. Usnout obloženi psy… taky forma štěstí 🙂
Večer usnu na pohovce. Pak se nějak vzbudím, vezmu si mobil a zbytek čaje a odsunu se o patro výš, kde si vyčistím zuby, převléknu se, lehnu si a spím dál. A někdy ve tři ráno blik- a trvá mi zase hodinu, než usnu. Někdy spím celou noc. Ale večer to přiblížení na přistání mám v pohodě 🙂 Vlastně by ani ta hodina v noci nebyla problém, kdybych nemusela v půl šesté vstávat…
To už bude asi, Matyldo, věkem, protože se mi stává to samé. Včetně toho, že musím o půl šesté vstávat. V pohodě zavadnu vsedě na gauči a pak se přemlouvám, abych si šla lehnout. 😀 Tu a tam se nepřemlouvám, překlopím se do lehu a spím dál (proto sedám na ten gauč s vyčištěnými zuby, občas i v pyžamu).
Ta hodina aktivity v noci je asi nějaké lidské prokletí či co. Kdyby sem zašla Tora, vytáhla by někde drabble, že ve středověku se spalo taky na dvakrát a ta hodina nočního bdění se vyplňovala plozením potomstva (dejme tomu), návštěvou u sousedů (to bych dneska chtěla vidět), rozjímáním či čtením (klidně) a podobně (jo, snídaně na ráno, večeře na večer a jakýkoliv jiný nápad).
Jinak jsem koukala na náznak článku o Anglii – zní to velmi lákavě, že nám napíšeš ještě něco podrobněji?
O tom přerušovaném spaní jsem taky četla. Prý je to fyziologické. Když udělali pokus, kdy nechali dobrovolníky žít „bez hodin“ a fakticky bez umělého světla, tedy napodobení středověkých podmínek, do nějakých dvou týdnů (?snad, nepamatuju se přesně) chodili spát dřív a v noci byli vzhůru, tak hodinu a půl až tři.
Asi je to normální – pokud tě nehoní budík.