Bylo to divné. Ne, že bych to nečekala! Ale stejně. Nikdo mě nepozdravil, nezamával. Mladá sousedka nezaběhla na kus řeči. Je to jasné. Moje auto je natolik součástí mé obecné vesnické identity, že když zmizí, virtuálně zmizím také.
Nezmizela bych, pokud bych si na svém autě neodřela dveře. Na malé vesnici jsem na autě závislá, i měla jsem na dobu nutnou náhradní vozidlo. Nazvala jsem ho Myšák, protože bylo malé, bystré a matně šedé. Neviditelné nejen na silnici, ale i na vsi, kde nikdo nevěděl, komu patří. Při letmém pohledu totiž jen málokdo pozná, kdo je za volantem!
Tady na vsi totiž auta registrujeme. Je přece třeba pozdravit sousedy a přátele. Pohled na dvorek zase ukáže, kdo je doma a kdo ne. Moje auto je nápadné, tedy zapamatovatelné. Kolikrát jsem ve městě potkala někoho, kdo mi radostně sdělil: „Věděl jsem, že tu někde jsi, viděl jsem tvé auto!“ Takže pokud za takových okolností začnu jezdit náhradním vozidlem, zmizím. Za těch deset dní mě poznali jen dva lidé, na které jsem přímo z Myšáka promluvila:))
Připomnělo mi to moje pejskařské roky v Praze. Jako panička jezevčíka Maxe jsem proslula coby paní Maxová. Já zase znala třeba paní Badovou, pana Andyho, dokonce i paní Dášeňkovou. Byli to lidé, které jsem potkávala skoro denně po celé roky. Jenže pak si někdo z nich zákeřně s sebou nevzal psa a co? Zmizel! Zatímco psy si pamatuju velmi dobře, lidské obličeje mi neutkví. A ne, nebyla jsem v tom sama. Se slovy „Jo, to jste vy!“ jsme se navzájem překvapovali v metru nebo v obchodech.
Obličeje jsou důležité. Jen nám s uspěchaným věkem často splývají. Proto nám pro rozpoznávání tak dobře funguje kontext a náhradní znaky osobní identity. Řekněte sami – kolikrát jste nepoznali oblíbenou prodavačku, pokud jste ji potkali mimo její obchod? I proto jsem ráda, že už zase jezdím ve svém autě. Je skvělé, když jeden skutečně existuje!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2025
Tak co, pamatujete si obličeje? A třeba k nim i jména? 🙂 Jak si pomáháte, pokud máte s pamatováním si obličejů problém? 🙂
Na sídlišti se taky známe podle psů. Jak se jako lidi jmenujeme, to skoro u nikoho nevíme. Bez psa kolikrát člověka nepoznám. A co teprve, když není ve psím oblečení a jde slušně oblečen do práce. To jsem úplně mimo. Těší mě, že v tom nejsem sama.
Vzpomínám na dávný trapas, jak jsem kdysi na ulici nepoznala naši závodní doktorku, ke které jsem jinak se vším chodila. Holt neměla ten bílý plášť a neseděla v ordinaci, no.
Jo, takové trapasy znám 🙂
DEDE já dělám ve FN a tady chodíme všichni v bílém.
A když je pak potkáš v civilu, máš problém je poznat.
“ Uniforma “ bere tvář.
Míšo, to ti věřím! 🙂
Vůbec! Mám zřejmě tu poruchu, kdy si nedokážu přiřadit lidi (myslím, že ji má i Brad Pitt 🙂 ). Můžu toho člověka denně zdravit na ulici, pokud ho potkám odpoledne v obchodě, nejenže vůbec netuším, kdo to je, ale dokonce nemám dojem, že jsem ho kdy viděla. Proto zásadně zdravím všechny lidi, kteří se na mne jenom podívají – což znamená, že zdravím spousty lidí, kteří mne vidí poprve v životě, a zřejmě i naposledy.
Taky už jsem vypilovala hovory (někdy docela intimní) s lidmi, o kterých ani netuším, kam je zařadit. Ono je mi blbé se ptát, odkud se známe – co kdyby to byl zrovna soused!
P.s. zajímavé, že psy si většinou pamatuju.
Chichi, to jsme na tom velmi podobně 😀
Jednou takhle přijdeme domů a u dveří stojí týpek a říká mému příteli „Ahoj Petře.“ Pů zahlaholil „Nazdaaar chlape, jak se máš, to je let co jsme se neviděli. Pojď dál.“ Zkrátím to, týpek seděl u nás v obýváku, pil kafe a Pů mě v předsíni úpěnlivě prosí: pro lásku boží pomoz mi, já vůbec netuším kdo to je. 😀
No pane jo! A přišli jste na to, kdo je nečekaný návštěvník?
Byl to jeho spolužák. Vyřešila jsem to tak že jsem na něj hodila přímou otázku „odkud se znáte“ a zapíchla jsem pohled přímo týpka aby bylo jasný že odpovědět má on a ne Pů.
To měl Pů veeeliké štěstí, že jsi byla doma. 😀
Jak by se z toho dostával sám, fakt netuším. 😀
😀 tak doma se mi to ještě nestalo – na ulici ano 🙂
No, jmenovat se podle psa je ještě dobré, podle auta by to už nebylo ono protože aut má hodně lidí ty samé. 😀 Na tváře paměť mám, ale problém je v mém tunelovém vidění. Kolemjdoucích si prostě nevšímám.
Moje auto má nezvyklou barvu, proto to poznávání. Stinnou stránkou je, že mě ve Dvoře snadno identifikují policajti 😛 (ne, že bych měla tolik přestupků, ale jeden ze státních bydlí naproti a to k identifikaci stačí, auto mi stojí na dvorku:))
Chi, já, která v téhle ulici bydlím přes dvacet let a ze sousedů znám jen pár lidí, tohle vůbec neřeším. Kdo mě pozdraví, toho pozdravím, když se mnou zapřednou rozhovor co máti, co manžel, jak kočky, tak ráda odpovím – a doma se pak snažím dotyčného vypodobnít, aby mi muž řekl, kdo asi to byl. Jsem asi totální asociál, no. Je fakt, že zatímco v bývalém bydlišti jsem znala půlku města, tady znám minimum lidí. A nějak mi to vůbec nevadí. Já si tak nějak vystačím sama 😀
Bydlím na vsi 24 let, z toho 8 jsem byla v obecním zastupitelstvu a vedu zdejší divadelní spolek. Takže mě aspoň číst místních snadno pozná, stejně jako pak usoudí, že když oni poznají mě, já musím poznat je 🙂
Paměť na tváře celkem mám a na jména jsem si ji vycvičila taky. Jen když člověk potkává celkem stálý okruh lidí, paměť na jména nějak začne ponechávat v rezervním disku. a pak je někdy veselo. Klika, když se dotyčný připomene třeba “ No Jana přece, teď jsem (dosaďte si jméno), vzala jsem si Míru z první lavice!
Nebo když se k člověku hrne povědomá osoba a sama říká “ My se známe, ale ta paměť!“ „Jo, mám to stejně. Neměla jste taky šicáčka?“ „Nojo, to jsem já!“
Jo, to je dar, když nemá jasno ani ten druhý a nebojí se to přiznat 😀
🙂
Tak koukám, že v tom nejsem sama 😀 My tady máme chalupu 30 let, 12 a půl roku jsme tady nastálo, ale pořád znám paní Adárkovou, pana Rexe atd 😀 Nebo nás zdraví synovo kamarádi, ale dneska jsou to tátové od rodin kolem 45 let a já si je pamatuju jako 18-20 leté kluky :D. Navíc ji je pamatuju pod různými přezdívkami, tak to je potom těžký 🙂
Tak přezdívky jsou zákeřné, když jejich majitelé významně dospějí 😀 Takové to „a vy jste Pinďa, že jo?“ nemusí být úplně ono:))
No právě 😀 .
Nedávno jsem se před obchodem dala do řeči s paní, která pracovala u nás na poště a zdravíme se cca 25 let 😀 . Ptala se mě na syna, tak vykládám, jak se má atd a potom jsem se zeptala, odkud ho zná? No on přece kamarádí s naším Petrem ! Petrem? V duchu úpím, protože já žádného Petra neznám. Pak mi svitlo – jo, s Vilíkem myslíte? Nadšeně přikývla. On totiž Petr byl kudrnatý blonďáček, stejný, jako Vilík od včelky Máji 😀 Pak se v tom má jeden/jedna vyznat 😀
😀 To je skvělý!!! 😀
Mám podobně zeleného rapida a taky lidi mávají spíš na auto 🙂 A se psima to mám úplně stejně, jen občas dokážu psa přiřadit i k lidem bez psa (a stejně je to páník od Brity, Charlese, Clinta…) A stává se mi, že když potkám známou tvář, dlouho přemýšlím, odkud ji znám- z obchodu? Z angličtiny? Z kreslení? Z keramiky? Od holičky? Protože tady v okolí se pořád pohybují ti stejní lidé 🙂
No jo, máš plno společenských okruhů 😀
Jinak si myslím, že když nefunguje auto-identifikce, jsem „ta s těma psama“, případně konkrétněji „ta s těma vlčákama“ 😀
Já jsem ta paní se psama, co se srandovně jmenují 🙂 děti si jejich jména kupodivu pamatují a školí rodiče. Další problém jsou lidi, co znám jen podle přezdívky- a třeba už dvacet let! a když jméno někdo řekne, urputně tvrdím, že toho neznám- a jo, Lišák? Jerry? Jeťák? Tak to jo, ty znám!
Dobré ráno všem,
autem mě lidi neidentifikují, ale bývala jsem paní Dvojčatová. Bez dětí vzduch a krajina. 🙂
Pamatování jmen a obličejů jsi viděla, Dede, sama. Mladý muž se ke mně nadšeně hlásil a já sotva vylovila z hlavy, že studuje chemii. 🙂 Lepší to už asi nebude.
Mimochodem, dvě knížecí rady, jak předejít tomu, že dotyčného člověka nepoznáte:
1. Napište si na ruku možná jména…. Ehm, tak dlouhou ruku nemám.
2. Představte se, dotyčný udělá totéž…. Obvykle ano, ale ta setkání začínají „Jé, paní JJ…“ To mám pokračovat ‚Těší mě, JJ…“?
Nějaká použitelná ráda by se ale hodila.
Na „Ahoj, jak se máš?“ se taky blbě odpovídá „Těší mě, JÁ“. A jak píše Matylda, opatrně hledám aspoň okruh odkud se známe. A nejlepší jsou „A pozdravuj Petra!“. No, fajn, ale od koho???
Formálnímu představování to poslední dobou moc nepřeje. Znám spoustu lidí naprosto neformálně, od vidění a mnohokrát ke mně jejich jména nikdy nedoputovala. Takže zvládat srdečnou konverzaci s tím, že se vyhýbám oslovení jménem, je poměrně zásadní dovednost 🙂
Hihi, jsme skupina lidí kteří se potkávají v bazénu. Nejen, že u většiny neznám ani křestní jméno, ale když se potkáme oblečení a nedej bože s brýlemi… Bývá to občas hodně veselé.
Blondyma