Mívám raději na cesty autem sychravé počasí. Člověka aspoň pořád neoslňuje slunce a já jsa krátkozraký, sluneční brýle nosit nemohu. Jel jsem z malého města u hranic, a nejelo se mi dobře, protože nemám rád nepřehledné serpentiny. Cesta je tam jinak krásná, všude lesy, skály… Tehdy ale v tom šeru a mrholení se krajina tvářila divoce a nepřátelsky. Mně náladu pomáhala zlepšovat hudba z kazety v přehrávači.

Na kratším rovném úseku mě nedočkavě předjel jakýsi spěchálek, kterému mých padesát kilometrů v hodině bylo v těch zákrutách málo. Divže si při předjíždění nevzal sebou mé zpětné zrcátko. Byl bych rád, kdyby mi někdo někdy vysvětlil, kam ti lidé za volantem pořád spěchají. Do hrobu? To nechápu, každý se jednou dočká. Co když veze zraněné dítě do nemocnice? To možná tak jeden z milionu, nejsme takový národ záchranářů. No, jeďte si spánembohem, upospíchaný pane.

Uviděl jsem ji sedět na svodidlech v prudké levotočivé zatáčce. Za svodidly byl prudký sráz do takového údolíčka, kde tekl potok. Pomyslel jsem si, že si nevybrala dobré místo na odpočinek a chtěl jsem jet dál, ale ona zvedla ruku a mávla na mě. Zastavil jsem, ale nebylo mi lehko, zatáčka nebyla z nejpřehlednějších. Žena seskočila se svodidel a pomalým krokem došla k mému autu. Vypnul jsem hudbu a stáhl okénko.

„Vzal bys mě?“ pronesla temným altem se zvláštním přídechem, nikdy jsem nikoho takhle mluvit neslyšel. Zvláštní je, že si naprosto nevzpomínám, jak vlastně vypadala. Jedinou výjimkou, na kterou si vzpomenu, byly oči. Měla je asi modré, ale ta modř se při přímém pohledu nějak vytrácela a přecházela do špinavě bílé. Byly to prazvláštní oči. Snad byla hezká, ale byla to podivná krása.

„Jasně, pojďte. Kam byste potřebovala?“ zeptal jsem se a trochu mi přeskočil hlas.

„Jen kousek. Já ti včas řeknu.“ odpověděla a přisedla si do auta. Ani mě nenapadlo pozastavit se nad tím, že mi tyká.

Rozjel jsem se mlčky a ani dál jsem nepovažoval za vhodné ustavovat nějakou konverzaci. Nezdálo se, že by o to stála. Byla kolem ní taková zvláštní mrazivá aura. Když říkám mrazivá, nemyslím tím teplotu jako fyzikální veličinu. Spíš neobvyklý pocit jakési výstrahy. Úkosem na mě pohlédla a usmála se. Musela v mé tváři něco rozeznat a asi ji to pobavilo.

„Proč nemluvíš? Ty se mě bojíš?“

„Trochu.“ odpověděl jsem. To byla další zvláštnost. Nedokázal jsem, prostě nedokázal, v její přítomnosti říkat nepravdu. Chtěl jsem totiž říct, že ne, že se jí nebojím. Naše pohledy se setkaly i když jen krátce, nemohl jsem při řízení civět stranou. Ale i v tom krátkém pohledu byla opět divná výstraha i když ne bezprostřední hrozba. Nevím prostě k čemu to přirovnat, je to nepřenosná zkušenost.

„To nemusíš.“ řekla po chvíli. „Ale něco ti řeknu.“

„Prosím?“

„Vpravo dole. Vpravo dole velký nebezpečný nepřítel. Dej si pozor.“

Nevěděl jsem, co jí na to mám prokristapána říci, tak jsem raději mlčel abych neplácl nějaký nesmysl. Zjistil jsem, že se na mě opět úkosem dívá a usmívá se. S vypětím všech duševních sil jsem ze sebe vypravil: „Kde jste se tu takhle vzala? Tady je divočina, nejbližší vesnice je tři kilometry.“

„To bys nepochopil.“

Trochu jsem se urazil.

„Ne…“ zasmála se. „Ne proto že bys byl hlupák, jen bych ti to prostě nedokázala vysvětlit, i kdybych to vysvětlovat chtěla.“

Dál jsem se už o mluvení nepokoušel.  Po dalších odhadem tak třech minutách jízdy jsme se blížili k místu, o kterém jsem věděl, že je tam další nepřehledná zatáčka.

„Zastav,“ řekla.

Neodvážil jsem se neposlechnout i když to opravdu nebylo dobré místo. Ale vhodnějších míst tu stejně bylo velmi málo. Prostě mizerný úsek. Neřekla ani slůvko, vystoupila z auta a šla podél kraje silnice dál. Budiž, řekl jsem si, zařadil rychlost a chystal se ji objet a pokračovat dál. Najednou se prudce obrátila a napřáhla směrem ke mně ruku s rozevřenou dlaní, v jasném gestu STOP! Z očí jí, přísahám, že jsem to viděl, vyšlehlo na zlomek sekundy bílé světlo. Strašlivě jsem se lekl a prudce zabrzdil, naštěstí auto ještě jelo pomaličku. Nechápavě jsem na ní zíral.

„Ty ne,“ řekla přísně a velmi zřetelně jsem ji v autě slyšel, přestože evidentně nekřičela. „Ty ne,“ opakovala tentokrát vlídně a s náznakem úsměvu. Pak se otočila a kráčela rychle po silnici až mi zmizela v zatáčce.

Za živý svět jsem nevěděl, co si mám počít, stál jsem tam v nastartovaném autě dobrých patnáct minut, než jsem si uvědomil nesmyslnost situace a zase jsem se rozjel. Když jsem dorazil do té nepřehledné zákruty, blikala tam modrá světla, stála sanitka, policisté, hasiči a na strom byl strašným způsobem naražený jakýsi vůz, tak doničený, že jsem nerozeznal značku, ale bezpečně jsem poznal ono spěchající auto, které jsem prve viděl. A kdosi zrovna na zemi přikrýval nějaké tělo tmavým přehozem. Celé. Zřejmě tam ležel někdo, koho vyprostili z vozu a museli vzdát oživovací pokusy. Zdravotník na mě jen vrhl krátký uštvaný pohled. Neokouněl jsem tam a jel raději dál. Svou nedávnou pasažérku jsem ale nikde neviděl a zatraceně pečlivě jsem se po ní díval. Nebyla ani u nehody, ani nikde dál na silnici.

Domů jsem dojel jako v transu a až večer, když jsem seděl v tmavém pokoji, přemýšlel jsem o tom zážitku. Nevymyslel jsem nic. Až půl roku na to, kdy mi diagnostikovali rakovinný nádor v pravém dolním kvadrantu jsem si vzpomněl na její slova o nebezpečném nepříteli a naplno připustil myšlenku, která se mi vkrádala celou tu dobu, ale její absurdita mi bránila ji přijmout. Já jsem v autě vezl Smrt.