Stalo se to v době, kdy jsem byl kvůli prodělané těžké nemoci padesátikilová troska s respirátorem na obličeji a podpůrnou holí v ruce, ale výroční koncert skupiny Bacily jsem si nemohl nechat ujít. A stálo to za to. Mimo jiné jsem mohl tehdy poprvé a naposled přímo pozorovat, a hlavně poslouchat hru Oty Petřiny, jednoho z nejlepších českých rockových kytaristů, skvělého skladatele, jednoho z těch nenápadných géniů, kteří svou hloubku nesli spíš tiše uvnitř, než by jí projevovali navenek.

Když píši o nenápadnosti, mám na mysli spíše jeho chování. Extravagance Petřinova zjevu byla za socialismu bohužel trnem v oku tehdejším vládcům kultury a musel kvůli tomu skupinu na dlouho opustit.

Petra Janu – Exploduj!

Ota Petřina stál u rockových začátků zpěvačky Petry Janů – kdo by neznal písně Motorest nebo Exploduj! Dlouhou dobu byl ústředním mozkem kytarového a (spolu s Honzou Neckářem) autorského zvuku Bacilů a má na svém kontě i dvě sólová alba, která jsou skutečnými klenoty české art-rockové hudby. Jeho kytara je vždy velmi dobře k poznání, tak osobitého zvuku nikdy nedociloval dokonce ani Mike Oldfield.

Petřina měl totiž několik unikátních technik, například extrémně citlivé dotekové vibrato bez použití páky, posouval zvuk o půltóny, prováděl neobvyklé intervalové sesuvy, které znějí jako ztichlé nářky. Ale není to pláč. Je to duch kytary. Oldfield pracuje s celou orchestrovou symfonií kytar. Petřina pracoval vždy s jedinou kytarou, ale takovou, která mluvila jako duše.

Zmíněná dvě sólová alba jsou natolik ojedinělým zjevem na české rockové scéně, že alespoň první z nich, album „Super robot“ si zaslouží bližší zmínku.

Máte rádi obrazy Jana Zrzavého? Kdo ano, tak ví, že Zrzavý maloval svět mlhavě, něžně, bez ostrých kontur, jeho obrazy vyzařují prazvláštní melancholii, která není smutná. Je tichá. Působí pocitem vzdálenosti, jako by věci byly za mléčným sklem. S jemností, která jako by nepatřila tomuto světu.

A přesně tak zní úvod alba Super robot, skladby „Já nejsem já“ a obzvláště „Čas neodeslaných dopisů.“ Je to hudba, která není přímo tady, ale jako by přicházela odněkud, z míst, kde je čas pomalejší, světlo měkčí a vzpomínky nejsou bolest, ale stopy na vodě. Ota Petřina tam používal zvláštní typ harmonie, který nevyvrcholí, nikam nevede, zůstává nedořečený. Je to hudba nevysloveného, přesně jak říká název.

Slova, která měla zaznít a nezazněla. City, které byly příliš křehké na to, aby se zpevnily v řeč. To je melancholie, která není tragická. Je pokorná, tichá, jemná. Je to bolest, která nikoho neobviňuje. Rytmus tam je místy náhlý, ale melodie zpomaluje. Je to zvláštní rozpor, vytvářející pocit, že stojíte, ale čas kolem se posouvá a někde za vámi se zavírají staré dveře. Přesně jako když stojíte před Zrzavého obrazem a víte, že jste na hraně mezi dvěma sny.

Ty první dvě skladby zkrátka působí tak hluboce proto, že mluví o tom, co zná každý dospělý člověk. Nevyřčené věty, neodeslané zprávy, lásky, které se nestaly, omluvy, které přišly pozdě, chvíle, kdy jsme mlčeli místo toho, abychom řekli „zůstaň“. A Ota Petřina to vše nechal zaznít ne v dramatické podobě, ale v jemném, skoro mlhavém tónu.

Podívejme se ještě na závěrečnou, titulní (a stejnojmennou) skladbu alba. Pojednává o člověku, který přestal člověkem být, stal se mechanismem, bytostí, která přišla o city. O duši, která byla nahrazena funkcí. To není science-fiction. To je obraz člověka v totalitě, v systému, v okolnostech, které mu tu duši berou. Skladba se v tomto duchu postupně láme, sílí, padá, zvedá. Je to zápas.

Nyní si rozeberme podrobněji, co se v té skladbě děje. Mechanicky přesný rytmus, má napodobovat stroj, automat, rutinu, ticho v duši. Ale současně to narušují melodické vstupy – to je pokus super robota znovu cítit. Text je unikátní – zároveň syrový i poetický. Mluví o odcizení, strachu, společenském tlaku, ztrátě vlastní identity, zoufalé touze být znovu člověkem. Na to, že je to rok 1978, je to naprosto vizionářské.

Skladba je temná, ale není nihilistická. Je v ní odpor, hněv, vzpoura a příchod světla. Petřinova kytara říká „nejsem stroj. A nikdy nebudu.“ Tohle je něco, co Mike Oldfield nedělal, protože nikdy nemusel vytvořit kytarový protest proti odlidštění. Petřina ano.

Skladba má ve strukturách zvláštní cykličnost. Téma nastoupí, odumře, znovu se dere nahoru, zase spadne, uteče do ztracena, a na konci se úplně rozpadne To přesně napodobuje robotickou rutinu, zhroucení lidské identity, a zároveň zoufalý pokus znovu se nadechnout. Je to spíš krátká rocková opera než píseň. Není o robotech. Je to o člověku, kterého systém drtí, ale on se uvnitř ještě nevzdal.

Nejsilnější pocit je asi naděje, emotivní zvolání v písni „má zvláštní hlas, pod víčky jas, dýchá jak já, on má tvář jak já!“ V tom lze slyšet, ve spojení s oslavnou „epickou“ sekvencí hudby v podstatě poznání, že i přes veškeré pokusy vyrobit robota, systém nedokázal potlačit jeho lidskost. To není zjištění, že robot se podobá člověku. To je zjištění, že člověk se sice stal strojem, ale zároveň uvnitř stále něco hoří.

Hudba tomu v té chvíli dává křídla, vymkne se z rytmického rámce, vyšplhá do výšek a rozsvítí se jako kometa. Na konci skladby však necítíme vítězství. Spíše varování, protože na konci se hudba ztiší do takového temně vyčkávacího kytarového motivu, který se opakuje a Ota jen jemně dozpívává „já… já… já“ prostě, jako by chtěl říci – ano, vyhráli jsme v tom smyslu, že jsme neztratili lidství, ale to byl jen první krok, ostražitost je stále na místě. Je to moment mezi dvěma světy. A to „já… já… já…“ není triumf. To je pokus znovu definovat, kdo to „já“ vlastně je, nenechat si ho sebrat ale zároveň vědět, že o něj může kdykoli zase přijít. V té ozvěně je víc otázek než jistot.

Ota Petrina – SUPER-ROBOT (1978) – 7. Super-robot (1/2) – YouTube

Ota Petrina – SUPER-ROBOT (1978) – 7. Super-robot (2/2)

Z druhého sólového alba s názvem „Pečeť“ se podívejme alespoň na jednu relativně kratší, nenápadnou skladbu, „Odchod.“ Odchod je skladba, kde Ota Petřina udělal jednu geniální věc – rozdělil hudbu a text na dvě zcela odlišné roviny, které si zdánlivě odporují, ale dohromady vytvářejí ohromně silný symbol.

Hudebně působí „Odchod“ jako nástup velké síly, vztyčení hlavy, odvážný krok někam dál, něco jako filmová hudba k momentu, kdy hrdina překročí hranici starého života. Mohutné akordy, široké plochy, dramatický nástup. Je v tom síla. Je v tom odvaha. Je v tom osudovost. A kdybychom slyšeli jen hudbu, mohli bychom mít pocit, že jde o začátek cesty, heroický čin, důležitý vstup do neznáma nebo okamžik, kdy se láme děj. Ale pak přijde text… a všechno se převrátí.

Text je tichá, smutná lidská scéna, pozorovaná z okna protějšího domu. Pozorovatel se dívá z okna a vidí odcházet někoho, kdo se možná bojí, není si jistý svým krokem, možná je nešťastný, možná nemá kam jít. V textu není velkolepost. Je tam tichý popis, lidská křehkost, zvláštní nepřiznaný soucit, prchavost tohoto okamžiku. Je to téměř civilní poezie. Ten kontrast je účel, ne náhoda. Petřina v téhle skladbě ukazuje hlubokou pravdu Pro toho, kdo odchází, je to velký krok. Epicentrum jeho života. Zlom. Bod, ze kterého se nebude vracet stejný. A proto hudba burácí. Pro toho, kdo se dívá z okna, je to jen okamžik. Někdo kráčí ulicí. Někdo mizí za rohem. Nic víc. A proto je text tichý, pozorující, civilní.

Skladba je o tom, jak každý lidský osud má dvě tváře, zevnitř je to drama, hrdinství, bolest, změna, zvenčí je to jen stín na ulici, obyčejný krok, nenápadný pohyb. Je to jedna z nejhlubších Petřinových reflexí vůbec. Naše největší životní zvraty nikdo jiný plně neprožije.
Pro ostatní jsme jen postavičky za oknem. A zároveň někdy ten, kdo odchází, sám netuší, jak velký krok právě udělal. Proto ta hudba, ona totiž slouží měřítku jeho vnitřního světa, ne měřítku pozorovatele.

Ota Petřina – Pečeť (1983) – 3. Odchod

Lze říci, že nejpůsobivější písně Vaška Neckáře a Bacilů obecně, napsali právě Petřina a Honza Neckář. Mám nesmírně rád všechny, ale na to zde není prostor, tak se podívejme alespoň na dvě. „Nautilus“ a „Royal“. Obzvláště ty verze nahrané s Tanečním orchestrem českého rozhlasu, dirigenta Josefa Vobruby. Tyhle dvě skladby jsou doslova zjevení v české populární hudbě a současně přesná ukázka toho, jak se spojila Petřinova genialita jako skladatele a kytaristy, Zdeňka Rytíře jako famózního textaře a vizionáře, Václava Neckáře jako interpreta a Josefa Vobruby jako dirigenta, který tomu dal orchestrální podobu.

Skladba Nautilus je první česká science-fiction báseň v hudbě, ale zároveň intimní zpověď. Petřina zde spojil rockovou rytmiku s téměř filmovým orchestrálním zvukem a přidal melancholickou melodickou linku, která má světovou kvalitu. Vobrubův orchestr tomu dal podmořskou majestátnost, která nemá u nás obdoby. Povšimněte si, jak zvláštně místy brouká do akordů basová kytara, kdyby zněla samostatně, působilo by to dokonce vesele a bezstarostně.

Není to píseň o ponorce. Není to dobrodružství. Je to báseň o tom, jak se člověk izoluje, jak se uzavírá do svého „pancéřového světa“, jak se noří do samotného nitra sebe sama, aby unikl světu, který ho bolí. Nautilus je lidská duše, která se potopila, protože nahoře bylo příliš hlučno a sní o tom, jak by mohla světu pomoci. A Václav Neckář to zpívá tak, jako by sám byl kapitánem ztracené posádky.

VÁCLAV NECKÁŘ – NAUTILUS

Nu a Royal? Pro citlivější posluchače extrémně působivý žalozpěv za bytost, která byla vypravěči příběhu nesmírně drahá. Petřina opět vytvořil jemně rockové jádro, orchestrální nadstavbu se smyčci a koncertním křídlem (v kombinaci s elektrickou kytarou a basovou kytarou to zní nádherně), výrazné melodické oblouky a nekýčovitou citovost. I tato píseň má stejně jako Nautilus světovou kvalitu, je to něco mezi art-rockem a šansonem.

Václav Neckář – Royal (1970)

Daly by se o Petřinově hudbě napsat ještě stohy stránek, jako vždy není problém co napsat, ale naopak co NEnapsat. Ale tak už to chodí.

Ota Petřina umřel před deseti lety.

Na závěr ještě dvě skvělé ukázky jeho skladatelského umu z alba Bacilů „Tomu, kdo nás má rád.“

Václav Neckář – Dítě snů (1974)

Tomu, kdo nás má rád

Dede: Děkuju moc milému Pů za další hluboký a poetický text s velmi zajímavými odkazy. Zase vím víc! A tak se dnes ptám:

Posloucháte českou hudbu? Jak na vás působí právě hudba skupiny Bacily? Máte nějaké podobné hudební lásky?