Začalo to Vampýrem. Ve špatnou dobu na špatném místě to pokračovalo. Ale jak to bylo celé doopravdy?

 

 

ZAČÁTEK

Smíchov, nájemní vila, září. Sedm let po akci „Dacascos“.

Sametové noční ticho ve starém domě prořízl nevybíravý zvuk zvonění z prioritního čísla.

Dalibor se napolo probral z hlubokého spánku a naučeným pohybem sáhl na poličku pro mobil, přičemž se mu podařilo shodit novou noční lampu, na kterou si ještě nestačil zvyknout.

„Kovacs,“ ohlásil se rozespalým hlasem. Po paměti natáhl ruku na sousední část široké postele. Nahmatal jen kupu polštářů.

„Tady Tomek.“

„Jsou tři ráno. Vy snad vůbec nespíte? Co se děje?“

„Dalibore, alarma. Dacascos utekl a zmizel.“

Těch pár slov stačilo vystřelit bývalého detektiva Kovacse do plné bdělosti.

„Jak? Kdy?“

„O tom osobně. Posílám k vám svoje lidi a posily ze Španělska. Jedeme k vám se Sophií. Byt máte zajištěný?“

„Bez starosti. Pánové jsou taky doma.“ Mínil tím pistoli ráže 9 mm Heckler & Koch, uschovanou v trezoru.

„Do půl hodiny jsme u vás.“

„Rozumím.“

Dalibor vyskočil z postele. Vypil sklenici vody a udělal pár protahovacích cviků, aby se rozhýbal.

Yvona, jeho přítelkyně, dnes nocovala doma, ve svém bytě na Vinohradech, aby měla ráno blíž na výuku na fakultě, jak si teď uvědomil. Doufal, že Tomek pošle lidi i před její dům.

Uběhlo teprve pár měsíců od chvíle, co se k sobě vrátili po šestiletém odloučení. Opatrně znova poznávali jeden druhého a společný život ve dvou. S překvapením oba zjistili, že obnovená vlna vzájemného citu a vášně, nečekaně silná, v nich nevyvolává žádné rozpaky, naopak. Naplno si ji užívali, vědomi si její ceny.

Pamatuj si, že život druhýma šancema neplýtvá, řekl mu na rozloučenou Barnabáš Liška, jeho spolužák ze školy, při odchodu do výslužby z NCOZ. Dalibor tomu věřil a nepřestával děkovat osudu, že mu tu šanci dopřál.

To si teď nechával prolétat hlavou pod deštěm studené sprchy, aby nemusel myslet na zcela zřejmé a nemilé následky Tomkova sdělení. Včetně toho, že to může dát jejich novému, dosud křehkému vztahu definitivní ránu.

Oblékl se do provozního oblečení a nechal zahřívat kávovar. Poslouchal přitom noční zvuky domu a snažil se rozpoznat změny proti běžnému šumění a skřípotu nájemní vily, v níž vlastnil tento byt. Stíny na ulici neříkaly nic o přítomnosti jiných tvorů než ježků a puštíků na nočním lovu. Zatím.

Navolil kombinaci trezoru a vytáhl na světlo zbraň, jednu ze tří, které vlastnil soukromě. Zaváhal nad Sig Sauerem, ale pak usoudil, že vzpomínkami opředený H&K bude k věci zcela přiléhavý. Už jsi ji jednou viděl a málem použil, da Silvo. Jestli si to máme připomenout, tak se vším všudy.

 

Sakra, já to takhle nechci, proč?!zaúpěl v duchu. Nemohli jste ho uhlídat v Turecku nebo v Itálii nebo kam jste ho vlastně odvezli? Nebo mu namíchat nějaký koktejl od da Silvy č. 2, podle pověsti super nadaného chemika a farmaceuta, téměř alchymisty, aby zapomněl a ztratil zájem o nějakou pomstu?

Asi jsem se neměl tehdy pouštět do pátrání, proč po mě jde, uvažoval Dalibor. Měl bys teď větší překvápko, že to Dacascos ještě nevzdal, dodal sám k sobě. Kdo ho najal, se objasnilo díky pomoci komisaře Tomka.

Zbabělec s mořem peněz, kterého jsem dostal tam, kam patřil a že je ještě na svobodě, za to může děkovat výměně na postu státního zástupce. V důsledku pochopitelných průtahů v řízení stihl úspěšně zorganizovat přímo spektakulární útěk z vazby. Při převozu, jak klasické. Jasně, byla to z mojí strany chladná pomsta, protože ty nezapojené členy vězeňské stráže jsem znal a vím, jak moc to odnesli.

Tohle jsem nemohl nechat jen tak. Dva roky pátrání. Zapojil jsem všechny mozky a ruce, co mne jen napadly, až se pavučina utkala. Lovci hlav šli najisto. Málem ho lapili, ale někdo ho na poslední chvíli varoval. Takže zase zmizel, tentokrát jen s částí svého majetku. To mi nemůže zapomenout.

Zářijová noc byla vlídně teplá, ale Dalibora zamrazilo při pomyšlení na možné varianty a jejich konce. Na schodech se ozvaly tiché kroky a za pár vteřin cinkla na mobilu zpráva „Já a já“. To značilo, že za dveřmi je detektiv Tomek s komisařkou Calderón a kolem domu nenápadně rozmístěná lehká kavalerie.

Otevřel, skryt v zádveří a pustil kolegy dovnitř. Pak zajistil dveře oběma zámky a řetězem.

Tomek ho představil Sophii.

„Mrzí mě to, pane kolego,“ pronesla vážně Sophia.

„Dalibore, když dovolíte, paní komisařko. Jsem lovná zvěř, nemusíme se zdržovat oficialitami.“

„Dobře, Dalibore. To je ten váš český smysl pro humor, že, Miri?“ obrátila se na Tomka.

„Ano, to je přesně on a poznáš ho asi ještě lépe, jestli s námi budeš dál spolupracovat,“ usmál se na ni Tomek.

„Detektive… v první řadě, měli bychom se postarat o bezpečnost mé přítelkyně.“

„Buďte bez obav, o to jsem se postaral zároveň s tím, kdy jsem vám volal. Zatím ji nemusíme nijak znepokojovat, jen bude mít doprovod na každém kroku. Probereme její program a pohyb, všechno, co má naplánováno, pokud o tom víte. Nicméně vás mohu poněkud uklidnit – zakázka, jak jsme zjistili, je jenom na vás, naši osobu nikdo z vaší rodiny ani přátel nezajímá. Tak složitě úkol nezadal. Chce osobní mstu. Jeden za jednoho.“

„Je to zbabělec,“ řekla znechuceně Sophia. „Kdyby měl odvahu, vyzve detektiva Kovacse na osobní souboj.“

„To by bylo pěkné. Staré časy měly něco do sebe. Jenže tady není O.K. Coral a my teď musíme vymyslet, co dál,“ podotkl Tomek.

„Pojďte si dát kávu, jestli na vás není moc pozdě – nebo brzy,“ vybídl je Dalibor.

„Já si dám vodu s citronem a potom později čaj, jestli mohu,“ odpověděla Sophia. Tomek samozřejmě kávu neodmítl.

Posadili se k jídelnímu stolu a Tomek vytáhl složku s případem.

„Nejdřív bychom vám měli říct, kdo je vlastně Marco da Silva, který na vás tenkrát před sedmi lety zaútočil. Dacascos si říká podle herce z devadesátkových akčních filmů a seriálů. Podoba, styl, chování…Je to špičkový nájemný žoldák. Je jako zmije. Vyhledá, zaútočí, zmizí. Pistole nebo útočný nůž. Nic jiného. Nikdy neužívá výbušniny. Nenechává stopy. Nikdy neodchází od nedokončené práce. Pokud má objednávku, splní ji. Je velice drahý, ale spolehlivý,“ dodal Tomek s odporem. „Interpol po něm jde už dlouhou dobu a polapit ho tady v Čechách bylo kvitováno s velkým obdivem pro naši i španělskou stranu.“

Dalibor je nechal hovořit. Nebylo mu zrovna skvěle při připomínce těch zážitků. Především nepovažoval za nutné, aby věděli, co všechno mu tehdy sdělil Marian.

„Měli jsme ho ve vazbě a čekal na proces. Spis obžaloby má několik tisíc stránek.“

„A teď je pryč,“ konstatovala znepokojeně Sophia.

„Fakta jsou taková: Včera v noci se da Silvovi podařilo oklamat…personál a dostat se z objektu, kde pobýval,“ začala. „Měl to skvěle naplánované, využil… pomoz mi, Mirku,“ obrátila se na Tomka.

„Časového okénka při střídání stráží. Času, kdy jsou všichni abonenti při nočním klidu ve svých pokojích a personál obchází celý dům a všechny chodby. V tu dobu se aktualizuje kamerový systém a každý jednotlivý pokoj je na několik minut mimo dohled, respektive vchod a okna. Obyvatelé mají určité právo na soukromí, i když jsou to… zarazil se… to není podstatné. Když se kamery znova zapojily, zaznamenaly dveře da Silvova pokoje dokořán a on sám byl pryč. Alarm se nespustil, byly otevřené oprávněnou osobou. Přesněji univerzálním klíčem pro případ požáru, takže nelze určit, kdo ho použil. Personál okamžitě zablokoval všechny vchody z objektu, ale da Silvu nikde nenašli.“

Dalibor přikývl. Bylo zbytečné klást otázky na standardní postup v případě útěku zajištěné osoby, znal ho jako svoje boty.

„Prohlédli všechna vozidla. Negativní. Nikdo v danou dobu neopustil budovu ani areál – venkovní kamery mají dva samostatné okruhy a když se aktualizuje jeden, skenuje prostor záložní. Už dávno se uvažovalo o tom, zajistit takto i vnitřní prostory, ale vyhodnotilo se to jako nadbytečné. Přece jen, obývají to…“

„Ehmmm…“ odkašlala si Sophia.  „Dalibore…mohu ještě?“ Zvedla sklenici.

„Jistě.“ Přinesl velkou karafu vody a bez ptaní hodil všem třem do sklenice rozpustnou tabletku Magnezia s vitaminem B6.

„Kde jsem to…“ navázala na Tomka. „Psi. Nenašli v okolí ani stopu, ani prášek, nitku, zkrátka nic. A přivezli maintrailery s bloodhoundy, ti najdou i schovanou malou myšku. Natož u tak čerstvé stopy.“

„Jsme si jisti, že se bude snažit dostat do Španělska… ke svým lidem… no, to pro vás není důležité. Ale především bude chtít dokončit zakázku. Na vás, kolego.“

„Musíme tomu za každou cenu zabránit, protože…“ zarazila se, zdánlivě, jak hledala správné výrazy. Dalibor na ni tázavě pohlédl, už po několikáté za poslední dvě hodiny. Nechal si pro sebe údiv nad tím, že po sedmi letech od zadržení není soudní proces s atentátníkem a nájemným střelcem pravomocně skončen, i zvláštně volené pojmenování pro místo vazby.

„OK, fakta znám. Jaký máte plán?“ vstoupil do diskuse technickou poznámkou.

„Očekáváme, že se v nejbližších dnech objeví tady v Čechách, konkrétně v Praze. Když vezmeme v úvahu časovou osu od útěku a vzdálenost…“ Sophia ani Tomek blíže nespecifikovali místo ani kilometry. Oba byli tak soustředění na věc, že si snad nepovšimli dalšího pátravého pohledu.

„Možná už je tady, některé indicie tomu nasvědčují. Musíme jednat rychle a obezřetně,“ pokračovala Sophia.

„Potřebujeme znát vaše pracovní a osobní plány na další dny a totéž u vaší přítelkyně. Největší problém představuje to, že neznáme Dacascosovy kontakty tady v Čechách. I když o něm víme mnoho, toto nemáme vůbec zmapované. Není vyloučeno, že má svoje zdroje a pracuje vždycky sám. Na nikoho se nespoléhá, nikoho nepotřebuje. Tudíž žádné stopy, vedoucí k němu, žádné komplikace z jeho strany.“

Byl to skoro zázrak, že ho Marian vyčíhal tady v Praze, tenkrát před sedmi lety, zamyslel se Tomek. Sophia na něj ostře pohlédla.

Dalibor hleděl nezúčastněně jako vždy, když přišla řeč na jeho bratrance, s nímž před lety přerušil kontakt právě kvůli Dacascosovi. O čemž tito dva samozřejmě neměli ani tušení.

Vytáhl svůj diář a rovněž Yvonin sdílený elektronický a přeposlal oběma žádané údaje.

Bylo pět hodin ráno, když probrali všechny dostupné informace a alternativy rizik.

„Nechám vám tu kopii spisu, co se nám podařilo dát dohromady o Dacascosovi. Podívejte se na něj v klidu, třeba vás ještě něco napadne, co nás ne. Máte jiný úhel pohledu na věc než já a kolegyně,“ řekl Tomek a zvedli se k odchodu.  „Už nám to nikomu nemyslí, je ráno a padáme na hubu, dáma promine.“ Dáma se jen ušklíbla.

„Před Feratem, za Feratem, nikdo nesmí stát, nebo nebude vampýr spát,“ mumlal si pro sebe Tomek, když vyšli z vilky, nad jejíž střechou se zvolna probouzel nový den.

„Miri?“

„Ale nic, Sophi, jen si tak pro sebe rozpočítávám, kdo musí z kola ven.“

„To je tím, že ty jsi měl kávu a já ne. Zamysli se nad sebou,“ poznamenala.

„Musím se tě na něco zeptat,“ obrátila se na něj Sophia, jen nasedli do zaparkovaného auta.

„Prosím,“ odpověděl Tomek. Očekával tu otázku celou dobu.

„Jaký zájem má špičkový nájemný střelec na nějakém metodikovi z policejního prezidia?“

„Soph…asi tušíš, že ta otázka je předem zodpovězená. Viděla jsi ho na vlastní oči a při tvých zkušenostech se vyznáš v lidech.“

„Chceš mi tím říct, že pan Kovacs není jen tak nějaký… policajt z předměstí, tak to říkáte v Čechách.“

Tomek neradostně přikývl.

„Svět je malej, tak to říkáme u nás v Čechách. Nevěděl jsem, že se zamotal do celé té záležitosti. Něco málo mi naznačil Marian – že tehdy zabránil útoku díky tomu, že sledoval Dacascose a vyhodnotil, že tu má soukromý úkol. Ne, jen práci pro svoji organizaci. Tehdy ještě nic netušil o jeho spojení s Feratem. Já jsem zapátral a dohledali jsme souvislost s jednou velkou kauzou, kterou kolega Kovacs dovedl do úspěšného konce. Ten viník je stíhán na útěku. Zbytek si domyslíš. Velké peníze, velká pomsta.

Na tom dvoře… stačilo málo a dnes jsme neměli s kým hovořit. Velkým otazníkem zůstává, jestli by Marianův – náš – člověk stihl zasáhnout a jestli by tím neohrozil svoje krytí. O tom kolega nemá ani tušení.

Pěkně se nám to smotalo dohromady, že?“

„Přesně tak. Nemá cenu tvořit scénáře co by, kdyby, musíme vyjít z toho, co máme a ty dva uhlídat.“

„Pojďme se trochu prospat a odpočinout si. Máme spoustu práce a musíme se udržet ve formě, aby nám to myslelo.“

„Máš pravdu, Mirku. Pojedeme k tobě? Je to blíž než do mého hotelu.“

„Souhlasím.“

 

 

VZPOMÍNKY

Dalibor zůstal sedět u kuchyňského stolu a promýšlel další strategii. Na spánek neměl ani pomyšlení. Později se na chvíli natáhne na pohovku, jen aby si narovnal záda a na okamžik zavřel unavené oči.

„Necháme tu naše lidi,“ řekla na rozloučenou Sophia Calderón. „Uložte si moje číslo na rychlé vytáčení a ještě toto. To je velitel mého týmu. Stačí náznak a vletí sem se vší razancí.“

Vyprovodil oba ven, pak zamkl a zajistil dveře. Připravil si zbraň a zkontroloval všechny vstupy do bytu. Celá akce na něj činila dojem, že jde o mnohem víc, než mu jeden každý z nich může a smí sdělit. Vzájemné pohledy a bezhlesné souhlasy a nesouhlasy, když mu objasňovali jednotlivé kroky případu, byly pro zkušeného detektiva jako kódovací tabulka pro dešifranta.

Ne že by se necítil dost důležitý jako člověk, jemuž hrozí akutní nebezpečí od nájemného zabijáka. Odpověď spočívala v tom, proč musí být útočník polapen a odstaven dřív, než se stihne jakkoliv kontaktovat se svými lidmi. Na tom by standardně nezáleželo. Vyhledat a zneškodnit, hotovo, konec. Caught in the act, dead or alive, řekl by šerif na Divokém Západě.

Rozhodl se to neřešit, i když jeho profesní nastavení se tomu vzpíralo. Raději promyslet další postup. Co říct Yvoně a jak ji ochránit. Nehodlal spoléhat jen na Tomkovy a Sophiiny lidi, jakkoliv perfektně vycvičené a zkušené ve svojí práci. Svoji partnerku si ochrání především sám, ostatní budou pouze spolehlivá záloha pro případ krize. Co asi dělá právě teď? Určitě spí. Měl bych být s ní…

V hlavě mu běžel film z nedávné doby…

 

Policejní prezidium Praha, duben, úterý odpoledne

Kirstiin Paavoläinnen, policejní psycholožka, se rozhlédla po zaplněné konferenční místnosti a zapojila projektor ke svému notebooku.

Na její přednášky a školení chodili všichni dobrovolně, a dokonce s radostí. Snažila se jim prezentovat podstatné vědomosti ze svého oboru způsobem, který zaujal i staré harcovníky se zkušenostmi z praxe, jaké mohla jen obdivovat. Aspoň v tom duchu se tichou poštou doslechla svoje hodnocení a pochopitelně ji potěšilo. Vždy se hojně diskutovalo a často vzešly nápady na řešení komplikovaných problémů nebo postupů. To samozřejmě Kirstiin velice oceňovala.

Dnešní téma znělo „Jak předejít konfliktu s problémovou osobou“ a Kirstiin ho hodlala pojmout šířeji než jen ve smyslu „policista versus drsný pachatel“ nebo „vyšetřovatel versus advokát“. Navrhl ho jeden z metodiků, působících na Prezidiu. Kirstiin s ním osobně dosud nejednala, komunikovali jen po mailech a přes WhatsApp a Teams.

„Vážené kolegyně a kolegové, opět se scházíme, abychom si pověděli něco nezáživné teorie, překlopené do dobrodružné praxe,“ uvítala všechny. Vím, že máte četné zkušenosti s různými druhy lidí, a ne na každou situaci je návod. Nicméně si řekneme něco málo o těch nejvýraznějších a jak na ně, když je dost času a prostoru. Není-li, voláte samozřejmě bomb squad,“ dodala se zcela vážnou tváří a přesně jak očekávala, většina přítomných se začala usmívat, někteří přímo pochechtávat.

Ledy byly prolomeny, mohla začít přednášet.

„Tedy, začněme tím, že v běžné populaci je podle posledních odhadů cca 45 % neurotiků, 1 % psychopatů a procento osob labilních všeobecně nelze přesně určit, neboť mnozí nevyhledají lékařskou pomoc, a tedy jejich obtíže zůstanou skryty.  Co můžeme standardně očekávat, si nejlépe osvětlíme na příkladech jednotlivých nejvýznamnějších diagnóz. Kdykoliv mne můžete přerušit otázkou nebo doplněním, to už znáte.“ V místnosti souhlasně zašumělo.

Kirstiin otevřela připravený Power Point a začala výklad s jednotlivými slidy včetně obrázků, připravených z její bohaté knihovny a spisů i od otce z Finska. Finská specifika zaujala vždy, měla je v každé přednášce na zpestření.

Prohlédla si osazenstvo. Kolegové si přinesli nahrávací zařízení, která měli už předem na pozvánce schválená, staromilci přišli vybaveni bloky a propiskami.

Nikdy nemusela připomínat, aby účastníci ztlumili mobily s výjimkou prioritních čísel nebo je vypnuli. To všichni činili automaticky, protože se chtěli soustředit na její výklad. O to víc ji překvapil ostrý zvuk vyzvánění na mobilu člověka, sedícího ve třetí řadě na kraji.

Byl to kolega, kterého dosud na přednášce neviděla. Zaujal ji od počátku. Pohledný čtyřicátník s uzavřeným výrazem ve tváři a upjatým držením těla, jako někdo, kdo se velice dobře ovládá, aby nedal okolí na vědomí svoje skutečné pocity. Oči ovšem hovořily úplně jinak. V kontrastu s řečí těla se díval na Kirstiin pohledem plným překvapení, zdálo se jí, že téměř zjihlým, snad odleskem nějaké dávné vzpomínky. Kirstiin se vyhýbala očnímu kontaktu, aby ho neuvedla do rozpaků.

Rusovláska, sedící vedle něj, se na něj přísně a tázavě podívala. Bleskově se zvedl a s omluvným gestem vyšel z místnosti. Kirstiin se nemohla zbavit dojmu, že s velkým ulehčením.

Rozhlédla se po auditoriu. „To byl můj šéf, magistr Kovacs,“ prohlásila rusovláska. „Asi něco urgentního, omlouvám se.“

„V pořádku,“ mávla Kirstiin „my jsme se ještě osobně nesetkali, i když se virtuálně známe.“

„Bude se to muset doučit a napíše si písemku sólo,“ poznamenal jiný kolega. Zazněl smích.

Přednáška plynula dál už bez vyrušení a debata se rozproudila ještě víc, než Kirstiin doufala. Nakonec se poučila bohatě i ona sama. Několik kolegů vyzvala, aby jí mailem poslali svoje zkušenosti a nápady a domluvila si s nimi osobní schůzku.

Přesně, jak to říkala Tomášova česká prababička – od každého se můžeš něco naučit.

Po dvou hodinách byl základ tématu probrán. Kirstiin se rozloučila se všemi slovy „Děkuji vám všem za čas, pozornost a cenné připomínky. Určitě se uvidíme při jejich probírání a na další přednášce.“

Dav pochvalně zabzučel a mnozí jí zatleskali.

O tři dny později potkala Dalibora Kovacse na chodbě se složkou dokumentů pod paží. Kývli si na pozdrav.

Zastavil se: „Měl bych se vám omluvit, paní doktorko, že jsem tak nezdvořile vypadl z vaší přednášky.“

„Nic se nestalo,“ řekla Kirstiin, „vaše asistentka mi pověděla, že bylo to naléhavé. Celý syllabus máte v mailu, posílala jsem vám ho s pozvánkou.“

Náhle pojala myšlenku. „Ale jestli máte teď chvíli, můžeme ke mně do kanceláře a doplním vám to, co bylo v diskusi.“

Přikývl s jistým zaváháním. „Dobře.“

Posadila ho naproti sobě ke svému pracovnímu stolu, aby si mohl psát poznámky, ne do křesel pro hosty.

„Budeme mluvit česky, ano? Potřebuji se stále cvičit, abych všechno nezapomněla, až zase budu doma ve Finsku. Někdy poskládám složitá souvětí a pak mi vypadne jednoduché slovíčko. “

„Mluvíte velice dobře, pochválil ji, nemáte žádný přízvuk.“

„Děkuji, to mě těší,“ usmála se Kirstiin.

Znova zaznamenala zkoumavý, zadumaný pohled, když jí pozorně naslouchal. Měla dnes na sobě hladké, přiléhavé šaty a vlasy smotané do uzlu s pár pramínky kolem tváře, protože ji měl kolem jedné po poledni vyzvednout Tomáš a vzít ji na oběd.  Nazítří odlétal zpět do Finska, kde dozoroval stavbu jejich nového domu.

Zarolovala v poznámkách, hledajíc jednu konkrétní pasáž a na chvilku se odmlčela.

„Ta podoba…“ bylo to spíš šeptnutí, téměř neslyšitelné.

„Prosím? Říkal jste něco, pane kolego?“

„Ne, nic, nevšímejte si toho,“ odpověděl a sklonil se nad svými zápisky, aby mu neviděla do tváře.

Kirstiin se znova obrátila k notebooku, aby mu poskytla čas. Věděla s jistotou, že ji instinkty opět neklamou a kolega má nějaký problém, se kterým by ovšem sám nepřišel. Že to není pracovní věc, bylo zjevné jako slunce na obloze, které se právě opíralo do oken a laškovně vytvářelo stíny na zarámovaném Rorschachově testu, pověšeném na stěně. Vzpomněla si na rozhovor, který se tu odehrál před nějakým časem – s Adamem Týneckým, tehdy ještě těžce se dostávajícím ze složité životní situace, dnes už rodinným přítelem, spokojeným a vyrovnaným, s partnerkou a zázemím.

Měla stejný pocit z kolegy, sedícího tu s důsledně nasazenou pracovní maskou zdvořilosti a perfektního sebeovládání.

„Tedy dále,“ obrátila se zpět. „Dostali jsme se s kolegy od původního tématu k debatě o tom, jak komunikovat s lidmi obecně. Ve vztazích na pracovišti, na veřejnosti, doma. Zjistila jsem, že si to zaslouží samostatnou přednášku, spíš debatní kruh. Co myslíte? Příští měsíc jsem ještě stále tady v Čechách. Co na to říká váš diář?“

„Ano, určitě bychom to mohli uspořádat. Vaše přednášky jsou očekávané a vítané,“ podotkl.

„Obecně jsem toho názoru, že komunikace je základem všeho. Vedle zdvořilosti a otevřených dveří…“ váhala nad českým ekvivalentem anglického výrazu, míníc jednoznačné upřímné vyjadřování.

Zvedl se ze židle:

„Promiňte, paní doktorko.  Nemohli bychom to projednat kompletně po mailu nebo po Teamsech?“

„Ale jistě. Spěcháte?“ poskytla mu Kirstiin únikovou cestu. „Tedy všechno vám naposílám, tak se to řekne, že?“ Teď už věděla, že odhadla správně, bylo ovšem na jejím protějšku, jestli se chce svěřit a cokoliv řešit. V tom případě byla připravena mu pomoci. Pokud ne, zůstala by rezervovaná a nikterak by nezkoumala, o co kráčí. Obešla stůl a podala kolegovi ruku.

„Na shledanou a co nejdříve mi prosím napište možné termíny, ano?“

Přikývl, její ruku ve svojí, zlehka a profesně zdvořile. Jen osoba tak zkušená a vnímavá, jak byla Kirstiin, mohla rozpoznat, jak bojuje sám se sebou a vlastní uzavřeností, neochotou se svěřovat.

„Vy… jste jako ona. Stejně milá, stejně empatická. Jste… si podobné. Být s vámi v jedné místnosti je na mě až moc. Omlouvám se.“ Přešel do společné angličtiny, asi aby překonal rozpaky z toho, že hovoří tak otevřeně.

„Přišel jsem o ni. Odešla.“

„Ona…“ otázala se Kirstiin v náhlém zděšení. Výraz „She´s gone“ znamená jak opustila mne, tak i odešla do nebe.

„Ne, to ne. Nezvládla život se mnou, protože jsem to nezvládal já sám.“

„Život s policistou není snadný,“ přitakala Kirstiin, stále česky, konverzačním tónem. „Vím o tom něco, vyrůstala jsem tak. Moje mami byla v tom ovšem zásaditá… ne, zásadová. Práce nesměla přes práh domu. Neposadíte se ještě?“

Přikývl. „Nechci vás zatěžovat svými osobními problémy,“ řekl, stále s váháním, jestli se svěřit.

„Nezatěžujete. Jsem tu i pro to, zasáhla dřív, než se začal znova zavírat. Jestli můžu nějak pomoci? Někdy stačí věci pojmenovat. Mluvit.“ Jasně viděla, že musí otevřít další řeč sama. „A než mi cokoliv řeknete, vězte, že cokoliv tu vyslovíte, bude jen mezi námi dvěma a těmito zdmi. Nikdo další se o tom nedozví.“

Znova přikývl.

„Vaše paní… manželka?“

„Ne, nestihli jsme se vzít. Stalo se to předtím, než jsem přišel sem na Prezidium. Už nemohla snést, co jsem. Kdo jsem? Snažila se. Já jsem nechápal náznaky ani přímou řeč. Byl jsem přesvědčený, že to, jak se k ní chovám a kolik jí říkám o sobě, stačí. Až nakonec…odešla a zmizela mi ze života. Naprosto dokonale. Je to už šest let a za celou dobu jsme se ani nepotkali. Má svůj život, asi partnera a děti, co já vím. Myslel jsem donedávna. Až před pár dny… jsem ji viděl. Náhoda.“

„Řekla vám tenkrát, proč odchází?“ zeptala se Kirstiin opatrně.

„Ano, řekla. Všechno jsme si vysvětlili a požádal jsem ji o prominutí. Ale bylo toho na ni příliš a už se nedokázala vrátit k našemu společnému životu. Vy tomu asi jako psycholožka rozumíte lépe než já.“

Přitakala. „Když se potíže nakupí nad únosnou mez a nemají řešení, člověk rezignuje. Vzdá snahu o zlepšení. Pak se buď zhroutí nebo otupí nebo poslechne pud sebezáchovy a uteče. Odejde ze vztahu, odstěhuje se ze země, zruší všechny vazby. Když má ještě dost sil a dobré zázemí, začne znova, obohacen zkušenostmi. Ví, co už nemá – nesmí opakovat.“

„To jsou všechno obecné pravdy, platí v partnerství i v práci. V zásadě nejsem vztahová terapeutka, ale všechno se vším souvisí.“

„Jak dlouho jste byli spolu?“ zeptala se, aby navázala a dala kolegovi možnost uspořádat si myšlenky. Cítila, že mu stále není příjemné o tom hovořit, ale dobu neřešené pocity nutně potřebují utřídit, pojmenovat a vytáhnout na světlo.

„Čtyři roky, než se stala ta věc. O tom mluvit nechci.“ Jak se zatvářil, jasně definovala tehdejší zničující dojmy. Bylo znát, že tápe, jak pokračovat dál a dostat se k meritu věci.

„Možná mi přece jen řekněte, co se stalo…ne co to bylo za případ, spíš co jste udělal, že se to vaší paní dotklo,“ pomohla mu Kirstiin.

S ulehčením přikývl. Už byl rozhodnutý všechno vyprávět, i když to znamená znova otevřít Pandořinu skříňku tehdejších událostí.

„Udělal jsem to, co vždycky, když jsem měl nějaký opravdu velký problém nebo neřešitelnou záležitost. Stáhl jsem se do vlastní ulity a přestal komunikovat se světem. Zmizel jsem všem z dohledu. Obrazně i doslova. Prostě jsem se odlogoval. Incommunicado, nevím, jestli znáte tu písničku.“

„Tehdy jsem málem přišel o práci a vyšetřovala by mě i inspekce, nebýt skvělého advokáta a velkých nejasností, kdy se pak ukázalo, že to celé bylo na mě nahrané. Yvona… tak se jmenuje.“ Kirstiin viděla, jak těžké je pro něj i vyslovit jméno jeho bývalé partnerky. „Snažila se mi pomáhat a já jsem ji od sebe odstrčil. A to byla poslední rána našemu vztahu. Přimělo mě to přemýšlet, proč tohle všechno dělám. Proč se takhle chovám. Nepřišel jsem na to, i když mám z psychologie nastudováno taky dost.“

Upřel na Kirstiin upřímný pohled. „Co jsem to za člověka? Yvona byla první partnerka, která mi rozuměla a snažila se přijmout mě se vším všudy, jaký jsem. Myslel jsem, že jí to vracím dostatečně, asi jsem jí spíš často ubližoval. Teď už raději nikoho nehledám, nemá to smysl.“

Kirstiin se zamyslela s pohledem na něj. Dávné vzpomínky se draly na povrch jako podzemní říčka, stačilo jen lehce usměrnit jejich tok a citlivě reagovat.

„Povězte mi, proč si myslíte, že je chyba ve vás? Vztah tvoří dva lidé. Pokud se nedohodnou a nevyladí si vzájemná pravidla a priority, nemůže fungovat. Je to…“ hledala český ekvivalent… „dvoucestný ventil.“

Dalibor se nechtěně musel usmát nad takovým přirovnáním. Už se uvolnil a pochopil, že dělá dobře, když se odhodlal se svěřit.

„Dvoucestný ventil… to je pěkné přirovnání. Ten můj se asi často přicpával. Ale proč? Tomu nerozumím.“

„Víte, možná se vám ta otázka bude zdát nemístná, pane kolego. Ale povězte mi, v jakém znamení Zvěrokruhu jste se narodil? Odhadovala bych, že jste Vodnář.“

„Ano, jak jste to uhodla?“ podivil se Dalibor.

„Myslím, že je to jasné a všechno do sebe zapadá. Můj manžel je také Vodnář, narozený na sklonku ledna. Já sama jsem Blíženec. Je na tom dost pravdy, že každé znamení je něčím specifické, a to ovlivňuje jejich vztahové nastavení.“

Zaujalo ho to a zvědavě se na ni zadíval.

„Vodnáři, jak ukazuje moje zkušenost, jsou velice svobodomyslní tvorové. Mají velkou, opravdu velkou potřebu osobního prostoru, do kterého pustí jen ty nejbližší. K ostatním jsou zdvořile rezervovaní. Neubližují, ale nevážou se a nenechají mnoho lidí do jejich osobního prostoru vstoupit. Pokud potřebují řešit problémy, často se odtahují od ostatních a chtějí být sami, aby si uspořádali myšlenky a zaujali postoj k řešení. Pak se vrátí s čistou hlavou. V tom, jak si chrání soukromí a svoji… bublinu? jsou až nevybíravě přímočaří. Nedají se spoutat konvencemi ani pravidly, pokud je nepovažují za správné a dobré. Nesnášejí stereotyp, jsou zvídaví, potřební nových podnětů. Bývají charismatičtí a okouzlující, jejich okolí se s radostí vyhřívá v pohodě, kterou kolem sebe šíří, aniž by to museli cíleně činit. Jsou prostě takoví.“

„Vztahy, to je kapitola sama pro sebe. Zpravidla s nikým dlouho nevydrží a netrápí je, pokud někdo jen proletí jejich světem, předá jim, co měl předat a zmizí. Mívají někdy až tendence zanedbávat a odstrkovat osoby, které k nim přilnou. Tak se to může zdát z druhé strany. Ve skutečnosti se těší z poznání, že na nich někomu záleží, ale nesnaží se ho příliš zaplavit svými city.“

Zaznamenala odevzdaný pohled s velkým otazníkem.

„Když ovšem potkají toho pravého člověka, který k nim patří, osudového partnera, řečeno velkými slovy, je to vztah naplno a navždy. Pro toho udělají všechno, co je v jejich silách. A nikdo další nemá do této nejsoukromější sféry vstup,“ dokončila Kirstiin.

„Pak se ale dostáváme ke vzájemným interakcím… Ne každý toto pozná a dokáže pochopit. Málokdo si dokáže v tom druhém číst jako v otevřené knize. Zamilovaní to prý dokážou, říká se v jedné pohádce. Ale v reálném životě je spíš potřeba spolu mluvit. Říct druhému, kdo jsem, co mohu a kam už nemohu.“

Doplnil její slova: „Dát mu vědět, když se potřebuju ztratit. Když je toho na mě moc. Aspoň se ozvat kratičkou zprávou, když jsem pryč. Že jsem v pořádku a vrátím se. Nebo… nečekat, jestli protějšek má natolik vyvinuté instinkty, že dokáže poznat, že jsem nebo nejsem v pořádku a nedělat si starosti. A naznačit, že budu pryč kvůli práci. Bože můj. Je to tak jednoduché. Jak to, že…“ spojil ruce k sobě a opřel si o ně čelo.

Kirstiin mlčela a dávala mu čas.

Zvedl hlavu a podíval se na ni.

„Ano, sám jste to pojmenoval správně. Opravdu stačí málo.“

„Nenapadlo mě nic z toho, považoval jsem to za samozřejmé, že se ozvu, když můžu a rámcově říkám, kdy a kde budu. Odpovím na zprávy, až budu mít čas.“

„Nikdo není taková vědma, aby vždycky věděl nebo uhodl, jak se má jejich protějšek,“ řekla Kirstiin. „A lidé, kteří nejsou tolik empatičtí, se mohou domnívat, že protějšek o ně nestojí, když se jim tři dny neozve na zaslanou zprávu nebo zmeškaný hovor. To bohužel platí o partnerech jako o přátelích.“  Dodala humorně: „To je ostudné plýtvání magickým nadáním, používat ho k plošnému skenování, kde je partner nebo kamarád.“

Pousmál se. „Vidím, že jako psycholožka čtete zajímavé knížky, paní doktorko.“

„To patří k povinnostem, pane kolego. Kdybyste věděl, co všechno jsem přečetla ve Finsku při rešerších k některým případům…“

„A ještě jedna věc… nespojujte svoji práci, to, co vám ve vás po ní zůstalo, se vztahy.“

„Jak to myslíte?“

„Nemám povědomost o tom, na jakém postu jste přesně pracoval před nástupem sem na Prezidium. Jen si dokážu domyslet podle vašeho chování, návyků, té dokonalé uzavřenosti, zdvořilého odstupu. To bylo znát i v písemném projevu, ve zprávách, které jsme si vyměňovali.“

Vzpomněl si na dávnou debatu s Marianem v bytě ve vile… Sloužím stejně dlouho jako ty a dělal jsem věci, který si ani nechci pamatovat.

„Ne. Nemusíte se nechat ve vztazích…“ hledala přiléhavý výraz „…rozcupovat, protože se snažíte očistit z toho, co jste musel udělat z povinnosti. Protože to byla vaše práce a bylo to nutné a nevyhnutelné. S kým jste se musel stýkat, jak jednat. Rozumíte mi?“

Místo souhlasu řekl: „Už vím, proč vám tak říkají. Čarodějka ze Severu. To vás asi vystihuje ze všeho nejvíc.“

Pousmála se: „Znám všechny svoje přezdívky.“

„Všechny jsou lichotivé,“ ujistil ji.

„Tomáš říká, že minimálně o jednu jsem přišla, když jsem si ponechala svoje příjmení. Jenže Kožíšek by nikdo ve Finsku nedokázal vyslovit. A tady bych určitě byla Polární Liška.“

Ta představa Dalibora pobavila. „Dovolíte mi otázku?“

„Jistě, ptejte se.“

„Jak zvládáte to, že se vám lidé svěřují a vy se do nich dokážete podívat. Až na dno duše. Neznám nikoho jiného, kdo by to dokázal. Ano, kdysi se na mně takto zadívala Yvonina matka… to už je dávno. A nebylo to tak silné jako u vás. Mám neodbytný pocit, že byste dokázala vytáhnout i moje myšlenky a utajené vjemy, kdybyste chtěla. Ale neuděláte to… ne bez mého výslovného svolení. Mýlím se?“ Probudil se zkušený detektiv s velkými znalostmi o lidech.

„Přesně tak, neudělala bych to bez vašeho výslovného svolení. To je nezdvořilé a nesmí se to. Bylo by to stejné jako vejít bez klíčů do vašeho domu. Tak. Ale ptal jste se, jak se to dá zvládnout. Jako každé nadání, je to zároveň dar i prokletí, pokud se s ním nenaučíte dobře zacházet. Je třeba umět ho regulovat a využívat jen, když je třeba. U vás jsem nic takového nevyužila, jen jsem naslouchala a vy jste se svěřil.“

„Musím také umět filtrovat informace a rychle je pouštět pryč a zapomínat.“

Netuše proč, řekl: „Vy… budete mít moje vzpomínky.“ Sám si nebyl jist, zda to konstatuje nebo se táže.

„Ne,“ odpověděla zlehka. „Nepotřebuji je. Přijdou ke mně, ale nenechám si je. Nechám je odplynout pryč. Zavřu za nimi. Zůstane mi jen vjem a pocit z vašich dnešních slov. Nic víc.“

„Zbývá otázka, co s nimi mám udělat já. A co vůbec dál.“

Zadívala se za dobu debaty poprvé jemu přímo a cíleně do očí.

„Udělejte to, po čem toužíte nejvíc. Vy víte, co, já to nezkoumám, i když… je to lehce k poznání, když jste mi mimochodem dovolil si to přečíst. A pusťte obavy ze zřetele. Hůř, než špatně to dopadnout nemůže,“ řekla s humorem spíše českým než finským.

„Nakonec prý vždycky všechno dobře dopadne…jak říkal John Lennon,“ zkonstatoval Dalibor. „Může něčemu takovému věřit vysloužilec jako já?“

„Když nebude věřit, nestane se nic z toho, co očekáváte.“ odpověděla Kirstiin. „Jděte za ní a zeptejte se, jestli se znova můžete vídat. Víc vědět nepotřebujete. Jestli ano, je to jen na vás a na ní. Já vám jen mohu přát štěstí.“

„Vystydla vám káva,“ povšimla si. „Dáte si čerstvou?“

„Ne, mám rád studenou. Ale vám vystydla také.“

„To je prý na krásu, říkají Češi. Tomu úplně nerozumím, ale to nevadí. Doladíme ještě termíny školení, jestli s sebou máte diář.“

Odcházel po další půlhodině z Kirstiininy kanceláře, s plány na příští dny a týdny. Cítil se klidný, myšlenky uspořádané. Uvést přání do reality je věc jiná.

Nikdy by nedokázal odhadnout, kolik odvahy musí člověk vynaložit, aby se přiblížil splnění svého snu. Nakonec naznal, že nejjednodušší řešení jsou ta nejlepší a pozval prostřednictvím kytice a vizitky s rukou psaným vzkazem, zaslaným do nakladatelství, Yvonu na kávu do Palladia. Jak očekával, v nakladatelství tento počin vyvolal emotivní nadšení, poté, co se Yvona svěřila, od koho je náruč lučních květů podle jejího vkusu, velká tak, že se drobný poslíček za ní téměř schoval.

Odpověděla mu za tři dny, což pochopil jako letmou připomínku, slovy: „Půjdu s tebou na kávu, když se mnou potom půjdeš do YMCA plavat.“

Nečekal to nikdo z nich, ale po dvou hodinách plavání a řádění ve vodě, totálně vyhladovělí a krásně unavení odjeli bez dalšího přemýšlení do Yvonina bytu na Vinohradech a tam se místo vybrakování ledničky zamkli jeden do druhého. Šest let zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Spát šli až v sobotu nad ránem a snídali v nedalekém bistru v 11 hodin nedělního dopoledne. Nemuset do práce, zopakovali by si to i v neděli. Tak tedy namísto toho šli na dlouhou procházku, dopřáli si pozdní oběd či spíše svačvečeři v italské restauraci a pak si do noci povídali o všem možném.

Yvona následující den pracovala z domova. Dalibor se vydal domů trochu prospat a převléknout do pracovního formálního oblečení. Šel pěšky a cestou pozoroval další lidi, procházející se a bavící se v ulicích centra. Po dlouhé době se na ně díval jen prostým okem chodce, ne jako ostražitá šelma na lovu.

V jednu hodinu ráno odemykal svůj ztichlý byt ve staré vile a cítil se jako nejšťastnější chlap na světě.

To bylo před pěti měsíci…

 

 

NEDÁ SE NIC DĚLAT…

Byt Dalibora a Yvony, odpoledne téhož dne:

Dalibor chodil po bytě a se zoufalou netrpělivostí se díval co chvíli na hodiny na kuchyňském pultíku. Konečně klaply vchodové dveře a Yvona vešla. Rozevlátá a půvabná, se spokojeným výrazem ve tváři jako vždy, když se výuka dařila a studenti byli pozorní a aktivní.

Přišla ho políbit na uvítanou. Sevřel ji do náruče a držel. Myslel, že neslyší, jak si šeptá „Nechci o tebe přijít, už nikdy“.

Vyprostila se z jeho objetí a zatahala ho za vlásek. „Málem jsi ze mě vytáhl duši. No tak, vždyť jsem byla pryč jen jednu noc!“

„Jen jedna noc bez tebe – to je příliš dlouho,“ řekl vážně.

„Everyday without you in my heart everyday I’m fallin‘ apart,“ doplnila se smíchem svoji vyzváněcí píseň na mobilu. „Půjdu se převléknout do domácího. Nebo někam půjdeme?“

„Nene, zůstaneme doma, jestli nevadí. Musíme si promluvit.“ Pracně nasazená maska „Nic se neděje, všechno je v pořádku“ začala padat.

Yvona zpozorněla.

Všechno v ní začalo křičet na poplach. Ne, tohle ne! Neříkej, že zase potřebuješ čas. Že je všechno moc rychlé. Nebo že musíš odjet a nemám vědět, kam a proč. Tohle už nezvládnu. Znova ne.

Pak se ovládla a poručila sama sobě: Yvono, klid! Nejdřív fakta, potom překlad!

Přistoupila k němu a položila dlaň někam tam, kde zběsile tlouklo srdce nervozitou a napětím, jak už na něm teď jasně viděla.

„Tak, ruku na srdce, lásko. Řekni mi, co se děje? Víš, jak tuhle hlášku nesnáším. Je to jak ze špatnýho filmu.“

Položil svoji ruku na její.

„Neutíkám a nechci, abys musela utíkat ty. Ale jinak se neděje nic moc pěkného a musím ti toho spoustu říct.“

„No, tak když nejde o útěk, jde celkem… o co, povídej. Ale nejdřív mě na chvilku omluv, převléknu se.“

Zaplula do koupelny a pak do šatny. Když se vynořila, oblečená ve splývavých domácích šatech, vlasy v ležérním uzlu s poletujícími pramínky kolem tváře, Daliborovi se málem udělalo mdlo při představě, že by jí měl někdo ohrozit nebo jí ublížit.

To se nestane. Nikdy.

„Poslouchej,“ řekl jí, když se posadili do jídelního koutu kuchyně a nalili si ledový čaj. „Prosím tě, nevyděs se a věř mi, že vím, co dělám. A nejsme na to sami.“

Přikývla. Ať je to, co je to. Horší, než šest let bez tebe to být nemůže, pomyslela si. Ale může, ale může, pošeptala jí intuice poučené optimistky.

„Mám svolení říct ti všechno a v bytě je rušička odposlechu.“

„Ehm… byla tady vždycky?“ Otázala se Yvona. Ve tváři měla výraz… směs pobavení a rozpaků.

Pochopil okamžitě. „Ano, odjakživa. Nemusíš mít obavy.“

„Obavy? Klidně ať závidí, co doma nemají,“ odpověděla s typickým rodinným humorem.

„Budu hádat – někdo po tobě jde kvůli bývalé práci?“

„Je to tak. Teď už ti můžu vyložit, co se stalo tehdy, když jsme se rozešli.“ Nadechl se a objasnil Yvoně všechno. Úplně všechno, co se tehdy odehrálo. Vynechal jen podrobnosti španělské strany ohledně související kauzy s firmou, která zaměstnávala Marianova syna. I tak mu bylo jasné, že si Yvona domyslí dost na to, aby se zpětně zhrozila nad celou věcí.

„A tak toho člověka, co ho na mě tenkrát najal, drželi pěkně pod zámkem v dobře střeženém ústavu, jak jsem pochopil. Jenomže se mu podařilo utéct. Nevím jak, to se snaží objasnit kolega Tomek. Tuším, že bohatě podplatil personál. Teď je neznámo kde. Říká se o něm, že nikdy neodchází od nedokončené práce, a to mu Marian tenkrát překazil.“

Vzápětí by si byl za poslední větu raději prokousl jazyk, protože Yvoně došel celý rozsah toho, co jí vypráví.

Snažil se ji neobratně upokojit.

„Jde po něm celý tým, protože se za žádnou cenu nesmí dostat do Španělska a spojit se s bývalými obchodními partnery. O tom nepotřebuješ nic vědět, nemá to s námi žádnou souvislost. A hlavně, Tomek i paní Calderón mě ujistili, že on se vždycky stará o svoji zakázku, netahá do ní další lidi. Protože by zbytečně přitáhl pozornost, a to není v jeho zájmu. Civilisti mimo okruh zájmové osoby jsou mimo hru.“

Yvona nadskočila na židli. „Proboha, teď mluvíš zase jako polda! To se jako nemám bát, když mě by si ten… člověk… teoreticky nevšímal a tebe by se snažil… zabít?“ Poslední slovo jí šlo z úst těžko, až ji přepadl kašel.

„Lásko, prosím tě… tak to není. Já jen… snažím se zůstat nad věcí, abych tě… nás dokázal udržet v klidu. Pořád jsem, co jsem a vím, co se má a dá udělat. Prosím tě jen o jedno – zůstaň se mnou a buď opatrná. Budeš mít – vlastně už máš – doprovod. Pro všechny případy. Ani si jich nevšimneš, jsou na to perfektně vycvičení.“

„A ty?“

„Já budu fungovat jako obvykle. Tenhle týden jsem měl práci z domova, tak nebudu moc vystrkovat nos z bytu, jen se sem tam ukážu venku. On stejně ví, kde bydlím a kudy se pohybuji, nemá cenu chovat se jinak než obvykle.“

Jestli se má něco stát, ať se to stane tam, kde to znám, přečetla si Yvona podprahově. Dívala se na Dalibora v útlumu ze šoku, jaký právě dostala. On to zřetelně viděl, jako už tolikrát ve své staré praxi. Až prvotní šok odplyne, dostaví se náraz reality. Věděl, co následuje dál. Proto vstal a vzal Yvonu znova pevně do náruče.

„Je to hrozný. Je to šílený a nebezpečný. Já vím. Tvůj svět a moje realita. Prásk. Jsou v sobě. Já to zvládnu. Nic se nám nestane, musíš tomu věřit,“ říkal jí a snažil se působit přesvědčivě.

On sám tomu příliš nevěřil. Zkušenosti, odložené do rezervního disku, se znova probudily a s nimi instinkty šelmy. Ty ho varovaly před optimismem v každém směru. Před Yvonou to za žádnou cenu nesměl dát najevo, aby ji nevyplašil. Věděl dobře, jak je schopná se do něj vcítit, ale tohle si troufal zabarikádovat a nedat jí poznat.

„Yv. Nedrž to v sobě. Plač. Nadávej mi, můžeš do mě bušit nebo něco rozbít. Ne ty hrnečky od Trnky, prosím, to ne! Klára už žádné další nemá!“ hovořil naléhavě s kouskem provokace.

Zabralo to stoprocentně.

„Jsi hroznej! Strašnej, příšernej, úplně bez pudu sebezáchovy! Někdo po tobě jde a ty se bojíš o naše památeční hrnky!“

Začala do něj cvičně bušit sevřenými pěstmi. Při jeho postavě to bylo, jako když kočička pošťuchuje plyšovou myš. Pak se napětí uvolnilo a začala se smát a plakat najednou. Pohled pro bohy.

Maličko se odtáhla. Začala hledat kapesníky. „Takže já teď budu akční hrdinka a budu se nechat ochraňovat, zatímco ty a ostatní půjdete po padouchovi, ano? Tak dobře. Ale víš, že se na akční filmy nekoukám. Pověz mi, jaký je scénář?“

Předtím, než k němu znovu přitiskla, zvážněla a pravila rezolutně:

„Najděte ho a přiveďte mi ho sem do kuchyně. Domlátím ho litinovou pánví a pak si ho můžete sebrat a zavřít napořád.“

Netušila, že není až tak daleko od pravdy. Dalibor v tu chvíli věděl, že jeho ženská je pořádná dračice a bude v pořádku. Neskutečně se mu ulevilo. Zbývalo najít Dacascose a postarat se, aby se k ní ani nepřiblížil.

 

PŘED KONCEM ZA KONCEM

Praha, Staré Město, kavárna U tří lemurů

„Vím, že ho ještě nemají a je někde poblíž. Nehodlám se pořád bát a ohlížet se na každém kroku,“ pravila zlehka Yvona.

„Rád bych ti odpověděl, že jsem takových uhonil za ta léta spousty, jenže tenhle je extraordinérní, lásko moje. Je čeho se bát.“

Yvona pronesla cosi ve francouzštině.

„Hmm???“

„New four letter word,“ pronesla jedovatě, na adresu jejich společného nepřítele. Vida výraz její tváře, musel se začít smát. Vzal její ruku do svojí, jako to momentálně činily i další z párů, sedících v kavárně.

„Dobře, budeme se bavit o něčem příjemnějším, než je tahle kreatura.“

„Bohu nemilá a nám protivná,“ přidala hlášku Yvona. „Stačí, že dva z těch spolusedících tady vesele předstírají, že jsou pár a hlídají nás. No, vlastně jim to přeju, když tady sedíme, mají taky na chvíli klid,“ dodala tiše. „O čem třeba“, otázala se s natěšeným výrazem v očích.

„Třeba o tom, že ta kytka, co tu máš, je jen začátek. Co bys řekla na další plány? Třeba prodloužený víkend v Krkonoších? Teď v září tam bude krásně, málo lidí, vím o jednom příjemném penzionu se zahradou. Budeme ráno při snídani pozorovat les a veverky nám budou chodit za dveře loudit. A ohlídám nás tam sám. Budeme jenom my dva spolu a nikdo jiný.“

„Schváleno všemi hlasy,“ řekla rozhodně. „Koupím si zítra nové boty na chození po horách. Už tenhle víkend nebo příští?“

„Tenhle. Od čtvrtka do neděle.“

„Prima. Ještě nemám výuku, můžu odjet a případně něco málo přeložit tam.“

„Myslíš na pařezu v lese?“

„Jasně, ty vtipálku,“ mrkla na něj.

„Hned to potvrdím,“ vytáhl mobil a otevřel stránky penzionu.

„Hotovo. Vezmeš si s sebou ty modré šaty, co se mi v nich líbíš nejvíc?“

„Určitě,“ usmála se na něj a pohladila ho po tváři. Koutkem oka zaznamenala spokojený výraz u dvojice takzvaných zamilovaných o tři stolky dál.

„Naklonil se k ní se šibalským pohledem. Půjdeme už?“

„Půjdeme. Dej mi chviličku.“

Yvona cestou na toaletu předstírala, že nikoho z přítomných nezná, on procházeje nenápadně pokývl na znamení, že všechno je v pořádku a mají oba namířeno domů.

Yvona se do něj zavěsila a loudali se vyhřátou ulicí kolem obchodů a galerií. Jen znalé oko by odhalilo, že Dalibor v jejich výkladcích kontroluje pohyb za nimi a kolem nich. Všude vládl běžný odpolední turistický ruch. Domácí spěchali za svými povinnostmi, před hotelem stál dveřník v livreji a rozhlížel se kolem.

„Mám nápad,“ zašeptal Dalibor Yvoně do ucha. „Pojď, na chvíli se ztratíme.“

„Určitě to chceš?“ Zaváhala. „Chci. Potřebujeme nějaký odvaz po tom ustavičném sledování.“ Uchopil ji za ruku. „Pojď. Veď mě.“

Zachichotala se, pořád trochu nejistá. Dalibor vypadal klidně, nechala se strhnout jeho nadšením. Proběhli pasáží a ocitli se v na opačné straně čtvrti. Ulička sem, ulička tam. Průchody s vinárnami a butiky, dvorky pavlačových domů s květináči plnými letních kytek.

„Taková krása,“ vydechla Yvona. „Tady bydlí Liškovi, rodina kolegy,“ poznamenal Dalibor. Dostal jsem druhou šanci a už ji nepustíme, budeme si ji opatrovat, pomyslel si. „Tady jsem se chtěl tenkrát ztratit, v krajním případě za Liškami.“

Nechal se dál vést směrem k řece.

„Ne, tudy ne, prosím tě,“ zarazil ji, když zabočila do další ulice, plné omšelých domů s průchody na dvorky a zahrady.

Tázavě na něj pohlédla a zastavila se před jedním z průchodů. Byl tmavý jako tlama velryby.

„Pojď pryč,“ začalo mu být náhle velice nepříjemně. „Vrátíme se na náměstí a najdeme naše lidi. Neměli bychom tu být. Tady… to tenkrát začalo.“

„A tady to taky dneska skončí,“ ozvalo se z průchodu češtinou se silným španělským přízvukem a hrubá ruka smýkla Yvonou dovnitř. Okamžitě skočil za ní. Sotva stihl sejmout sluneční brýle, aby se zorientoval v přítmí. Dopadalo sem jen trochu světla ze dvora, který velice dobře znal.

Neznámý odhodil Yvonu na zeď. Klopýtla, ale udržela se na nohou. „Dalibore!“

Útočník ho uchopil zezadu kolem krku a k boku mu přitiskl cosi ostrého. „Ona mě nezajímá. Přišel jsem za tebou. Práce se musí dokončit. Byl jsem ti za patami tři dny a ničeho sis nevšiml. Ani ti tvoji strážní andělé. Jsou úplně nanic.“

„Dneska nemám zbraň. Tohle mi stačí. Neboj se, Kovacsi, já pracuji rychle a spolehlivě. Naučil jsem se kvůli tobě česky, doufám, že to oceňuješ.“

Dalibor zůstal nehybně stát a bleskově promýšlel další kroky. Silná paže kolem krku mu znemožňovala málem i dýchat, natož mluvit. Da Silva ho vláčel ke dvorku, zafixovaného tak, že všechny obranné postupy byly nanic. Jakmile se pokusil o úkrok stranou, Dacascos zarýpal útočným nožem do žeber. Nic moc realita, napadlo Dalibora se zbytky humoru. Namísto relaxace na horách budu rozpíchaný jak jehelníček.

Sykl jen co mu hlas stačil: „Uteč, Yvo!“ V přítmí zahlédl světlo monitoru jejího mobilu, Yvonu nebylo vidět.

„A teď pěkně do sklepa, Kovacsi,“ zavelel Dacascos, otočil se a postrčil Dalibora před sebou. „Tam to dokončíme a já zmizím. Jen abys věděl, dostal jsem zaplaceno jen půlku, ale za ten pohled na tebe mi to bude stát. Až tě skopnu z těch schodů, jako tam hodil tvůj kumpán mě před šesti – ne – sedmi lety.“

„Jak ses vůbec dostal ven,“ snažil se Dalibor získat čas. Začínalo se mu tmít před očima. Musel se někam trefit, uvědomil si. I když mě teď pustí, neubráním se. Ani Yvu. Jsou momenty, kdy se vteřiny mění ve dny.

„To bys určitě rád věděl, ale já ti to neřeknu. Svoje společníky nezrazuju. To dělají akorát ti tvoji. Tak pohni, nemám na tebe celý den.“

„Nikam nejde, ty hajzle prašivá,“ ozval se jim za zády hlas rozzuřené lvice a vzápětí svist čehosi těžkého. Da Silva zvláčněl a poskládal se na dláždění dvorku, jen tři kroky před pavučinami opředenými dveřmi do sklepa. Stejně jako tenkrát…

Yvona znovu napřáhla kiyogu. „Ne, lásko, dorazila bys ho, nech to být,“ zvládl ze sebe vypravit Dalibor. Chytila ho kolem pasu a podepřela. Obušek nechala spadnout na zem.

V téže chvíli se ozval dupot a volání z ulice a na dvorek vběhli těsně za sebou s odjištěnými zbraněmi Sophia Calderón, Mirek Tomek a Marian Čornej, následovaní napůl naštvanou, napůl zahanbenou ochrankou.“

Marian skočil po omráčeném da Silvovi jako kočka po vypasené myši, bleskově ho svázal a nasadil mu na hlavu kuklu.

„Ahoj, bratránku,“ pronesl s úlevou. „Máš takovou kliku, že Yvona má nás tři na rychlém vytáčení.“

„A že vás dva Marian už dva týdny hlídá osobně,“ dodala Sophia. „Nechtěl, abyste to věděli, kvůli minulosti.“

Dalibor zbytkem sil natáhl ruku. Marian mu ji stiskl. „Nemáš za co. Dlužil jsem ti to. Záchranka je tady, pokývl k chodbě. Zvládneš jít?“ uchopil ho z druhé strany.

Sophia s uznalým výrazem pohlédla na zbraň u Yvoniných nohou. „Jste statečná. Do protokolu to uvádět nebudeme, co říkáte?“

„Napište tam, že jsem ho praštila kabelkou.“

„Vážení, všichni na stranu, nejdřív se postaráme o zraněného,“ udělala si místo osádka záchranky a lékařka. „Jdu sám,“ mávl odmítavě k nosítkům.

Zdravotnice přehodila přes Dalibora termofolii proti šoku. „Pojedeme na František, zavolejte,“ hodila přes rameno na stojící.

Yvona kráčela s nimi k sanitce. Otočil se k ní, než nastoupil dovnitř: „Díky za záchranu.“

„Dáme vám ho do pořádku, nebojte. Zavolejte a přijďte.“ Zaklaply dveře. S těžkým vydechnutím se poskládal na lehátko.

„A teď už můžete konečně ztratit vědomí, vy statečný člověče, my vás pohlídáme,“ sdělila mu lékařka a zkontrolovala připíchnutou flexilu. „Jedeme!“

Poslední, co ještě vnímal, bylo kvílení houkačky a slova: „Budeme muset na sál. Někde to teče, nevím odkud.“

 

 

O čtyři měsíce později, Policejní prezidium Praha

„Vítejte zpátky, pane magistře,“ zaradovala se Simona Beránková, když Dalibor vstoupil do kanceláře.

„Jak je vám? Jste v pořádku?“

Přikývl, aby to dál nerozváděl.

„Přišel jste o spoustu školení, porad a jiné zábavy,“ snažila se jeho asistentka odlehčit děj.

„I netopýr se po letech opět dostavil?“ Zažertoval.

„Ne, ten…“ zaleskly se jí oči. „Vy…děláte jako by se nic nestalo. Měla jsem o vás takový strach! A my všichni!“

„Ale no tak…“ Pak chvíli nebylo jasné, kdo koho vlastně ochranitelsky objímá. Pohladil ji po rameni:

„Děkuju. I za to, že jste celou dobu hlídala pevnost.“

„Samozřejmě,“ usmála se konečně a utírala si oči.

„Pojďte, dáme si první pracovní kafe po dlouhé době a probereme, co se tady nashromáždilo.“

„To podstatné máte s mými poznámkami na vašem stole, seřadila jsem to podle času. A pro vás dneska raději čaj?“

„Dobře, tak čaj, zelený. Díky. Simono?“

„Ano?“ Otočila se.

„Jsem rád, že jsem zpátky. A ne, prosím vás, už neplačte,“ všiml si znova zamlženého pohledu. „Vždyť jsem se nevrátil z hrobu jako Dracula, jen ze zdravotní dovolené, ne?“

„Vy jste strašný, víte to?“

„Vím.“

Začal běžný pracovní den.

 

Západní Krkonoše, září o rok později:

Odpolední slunce se opíralo do tmavé hladiny Huťského rybníku. V ní se odrážely koruny bříz a smrků, čechraných teplým zářijovým větrem. Sem tam vykoukla pod hladinou ukrytá kláda, čekající na uzrání na formy pro místní sklárnu.

„Kam vede ta cesta?“ ukázala Yvona na štěrkem vysypanou pěšinu podél kameny vydlážděného náhonu rybníka.

„To je Vstupdolesa,“ odpověděl zcela vážně Dalibor.

„Který? Vstupdolesa Stanislav?“ uculila se Yvona.

„Je jich tu víc. Tohle je Hubert, paní překladatelko. A kousek dál je ještě…“

„Vstupdolesa Dalibor. A co myslíš, bydlí tu taky Sova? A Králíček?“

„Sojka určitě,“ přisvědčil. „Jsi v Krkonoších, nezapomeň.“ Jako na důkaz vysloveného proletěla nad jejich hlavami jedna představitelka ptačí říše a usadila se v koruně vysokého smrku.

„A Krakonoš nám přeje počasí. Děkujeme,“ zavolal nahoru. „Pojď, Yvi, zamířil na cestičku. Tohle je teprve začátek procházky. Chci ti něco ukázat.“

Štěrková cesta mezi stromy je po chvíli zavedla k soutoku dvou dravých říček pod vzrostlými buky, teď, na kraji léta, opulentně zelenými. Jako by je chtěly pozdravit, stromy šuměly ve větru a prohýbaly větve. Průzračně čistá voda běžela přes omleté kameny a mělčiny z drobných oblázků.

Yvona si klekla na břeh a cachtala se v jiskřivě chladném proudu. Celá rozzářená se otočila na Dalibora:

„Tady je tak krásně! Úplně k neuvěření. Jak jsi věděl, co tady najdeme?“

Usmál se a podal jí ruku, aby mohla vstát.

Obrátila se k němu a zadívala se mu do očí. Snažila se uhádnout, na co právě myslí.

Nepouštěl její ruce ze svých a díval se na ni jako na obrázek. Pak sebral odvahu a vyslovil, co střádal celou cestu sem:

„Ano, tohle je výjimečné místo. A výjimečná chvíle. Chtěl jsem tě sem zavést, protože se tě musím na něco zeptat.“

„Vezmeš si mě?“

„Ano. Ano. Ano. Není nikdo, s kým bych chtěla strávit zbytek života radši,“ vyřkla s naprostou jistotou.

Stáli na mostku bez zábradlí, zamotaní jeden do druhého, aby drželi balanc. Protože ohlazené kulatiny, postříkané rozvernou říčkou, klouzaly jako náledí.

Připadalo jí, že se zastavil čas. Všude bylo úplné ticho, jen šumící les, voda a oni dva, úplně sami. Něco, co se nedá vymyslet, co se musí jedině zažít. Nemuseli vyslovovat, jak jsou oba šťastní. Nebudou už žádné úniky do šedé zóny, pravil smíšek v Yvonině mysli. Pomyslně ho plácla, aby nerušil tak vzácnou a něžnou chvíli.

„Půjdeme dál, ano?“ řekl po chvíli Dalibor. „Ještě je tu spousta úžasných míst, co ti musím ukázat. A taky spousta borůvčí. Ať máš modrou pusu k těm modrým šatům, co si oblečeš dneska na večeři.“

„To budeme v lese celé odpoledne,“ varovala ho rozesmátá Yvona. „Já a borůvky? To mě ještě neznáš. Něco jsem tušil, proto jsem vzal do batohu i plecháčky a termosku.“

„Myslíš na všechno,“ konstatovala. „A kdybychom náhodou zatměli, odneseš mě domů na zádech,“ předstírala, že mu chce skočit kolem krku.

Pomyslel si, jak je dobře, že se zranění z loňského roku tak bez následků zahojilo. Přenesení přes práh je přece neopominutelnou tradicí.

Toulali se po lese a hráli si na sběrače celé dlouhé odpoledne. Plecháčky sice zůstaly ladem, protože většinou to, co nasbírali, nasypali do úst jeden druhému, ale fialový jazyk i rty Yvona dodržela na 200 procent. K nerozeznání od barvy hedvábných šatů, ve kterých vešla vedle Dalibora večer do restaurace.

Tam na ni čekalo další překvapení. Na stole, rezervovaném pro ně dva, stála ve velké váze rozcuchaná kytice pestrobarevných kvítků, podobná, jakou před rokem ponechali v kavárně U tří lemurů a chladicí nádoba se šampaňským.

Vrchní odšpuntoval láhev a podal jim každému napěněnou sklenku.

„Na nás dva?“

„Na nás dva, napořád,“ dopověděla Yvona.

„Po všem, co jsme spolu zažili, nechci promeškat jediný okamžik s tebou. Mohla bys teď zavřít oči a nastavit ruku?“

Postavili skleničky na stůl a Yvona udělala, oč ji žádal.

„Už můžeš.“ Držel její ruku ve svojí, díval se jí do očí a pak jí navlékl na prsteníček kroužek z bílého zlata ve tvaru dráčka, svírajícího nepravidelně broušený narůžovělý diamant.

Vydechla překvapením a stočila se mu do náruče. Personál decentně poodstoupil, aby nerušil romantickou chvíli.

„Jestli chceš, svatba může být klidně zítra,“ řekl Dalibor tiše. I jeho, drsňáka, zjizveného životem i prací, přemáhalo dojetí nad jeho úžasnou snoubenkou, zářící štěstím a láskou k němu.

„Blázínku… kdykoliv. Jen bych u toho chtěla mít rodiče a brášku jako svědka. A taky nemám šaty!“

„Tak pozítří,“ řekl.

„Tak dobře,“ rozesmála se a políbila ho.

Vrchní jim přišel dolít skleničky a oba pokynuli, aby si personál připil s nimi.

„Na Yvonu a Dalibora…Už můžeme?“

„Můžete,“ přikývl Dalibor. Do restaurace se pomaloučku vloudili hosti, zatím čekající na přední terase. Procházejíce kolem jejich stolu, usmívali se a kývali na znamení blahopřání.

Obsluha přinesla karafu s vodou a jídelní lístky spolu s doporučením dnešního menu, vymyšleného na oslavu jejich zasnoubení.

„Jak jsi tohle všechno…vždyť jsme přijeli teprve předevčírem a nehnuli jsme se od sebe.“

„Včera, když jsi konverzovala s paní domácí o růžích a zakládání kompostu. Vyprávěl jsem majiteli, že jsem tě ztratil a znova našel a že jsi mi zachránila život. Usnesl se, že si to žádá mimořádnou výpravu. Líbí se ti to?“

„Zbytečná otázka. Je to úžasné. Neuvěřitelné.“

„Nemá to háček?“

„Nemá to háček. Jen já nemám šaty na svatbu.“

Rozesmál se.

„To už bude to nejmenší. Hlavní je, že jsi mi řekla ano. A že jsme spolu.“

 

LOV

Policejní prezidium Praha, březen následujícího roku

Cedulka na Daliborově pracovním stole hlásila: Pane magistře, šla jsem k zubaři, budu zpátky kolem desáté. Sháněla se po vás paní psycholožka, je to prý naléhavé. Tak se jí ozvěte. Podpis: S. a zubatý smajlík. S. byla Simona Beránková, stále na svém místě asistentky, dokonalé a výkonné, šířící kolem sebe humor a dobrou náladu. Na tom se za poslední rok vůbec nic nezměnilo.

Dalibor zvedl sluchátko interní linky: „Paní doktorko? Děje se něco?“

„Ano,“ odpověděla Kirstiin. „Volal můj táta, má pro vás něco neodkladného, ptal se, jestli mu můžete co nejdřív zavolat. Říkal, že se to týká Objednatele. Že vy už budete vědět. Posílám vám kontakt.“

„Díky, paní doktorko, zavolám mu hned.“

„Vrchní komisař Paavoläinnen, Policie Kuopio, přejete si?“

„Kovacs, Prezidium Praha. Dobrý den, pane kolego. Vaše dcera, Kirstiin, mi vyřizovala vzkaz…“

„Ano, jistě,“ přerušil ho komisař Paavoläinnen. „Toto musíte vědět. Našli jsme a zadrželi Tadeáše Rudzinskeho. Komisař Tomek mi sdělil, že je to vaše zájmová osoba a žádal mě, abych vás neprodleně informoval, pokud ho zadržíme. Schovával se v jednom továrním areálu tady v Kuopio, netušil, že tam budeme dělat razii proti černému obchodu. Pošlu vám do mailu podrobnosti, jsem teď v terénu.“

„Díky za ochotu, komisaři, jsem vám velice zavázán,“ vypravil ze sevřeného hrdla Dalibor. Mechanicky zavěsil a zůstal sedět bez hnutí.

Klaply vstupní dveře.

„Už jsem zpátky, zuby mám všechny svoje,“ zavolala Simona ze svojí kanceláře a nakoukla k Daliborovi.

Zarazila se ve dveřích a začala couvat před jeho pohledem plným chladné nenávisti a jedovatého zadostiučinění.

„Simono? Je vám něco?“

„Děsíte mě,“ vysoukala ze sebe. „Měl byste se vidět. Takhle už se na mě, prosím vás, nikdy netvařte.“

„Snad to nebude potřeba,“ odpověděl. Znělo to jako hlas automatické ústředny.

Rozpačitě dodala: „Jste… v pořádku?“

„Ano, jsem. Jen informace z Finska, od otce doktorky Paavoläinnen. Všechno je, jak má být.“

Chvíli se na něj dívala a pak jí v očích svitlo:

„Má to něco společného s tím, co se stalo…tenkrát, jak jste byl pryč?“

„Přesně tak. Nechcete podobnosti. Jenom to, že je to definitivně vyřešené.“

Simona stála na prahu, jeden velký otazník.

„Dobře. Finové zadrželi toho člověka, co si na mě tenkrát najal střelce. Byl v pátrání Interpolu, má toho na triku spoustu tady v Čechách s přesahem do jiných států. Teď už se mu z vazby nepodaří utéct, vsadím se o to.“

„Asi nechci vědět víc, máte pravdu. Řeknete o tom vaší paní, Yvoně?“

„Ne, nepotřebuji ji tím znepokojovat. Myslí si, že toho člověka, co si na mě objednal… tenkrát zavřeli.“

„Až zčernal!“ přisadila Simona a hned dodala: „Ne, nebudete jí to říkat. Byla by hrozně vyplašená. Určitě si myslí, že je dávno po všem a tady na Prezidiu vám nic nehrozí.“

„No a navíc…“ roztál Daliborův sveřepý výraz a nahradil ho zjihlý úsměv. „Měla by teď být v co největší pohodě.“

Simona pochopila okamžitě. Rozzářená k němu přiskočila, sotva se stačil zvednout ze židle. Objala ho a zazpívala: „Gratuluju, gratuluju. Moc vám to oběma přeju! A držíme palce i drápky!“

„Jak vás znám, už začnete vymýšlet dárek ke křtinám,“ poznamenal.

„To si pište, šéfe.“ Vtiskla mu pusu na tvář a odkráčela k sobě. „A zamlouvám si hlas při volbě jména, ano?“ otočila se ještě ve dveřích.

„Máte ho mít,“ rozesmál se. Na chvíli se zadumal a opustil pracovní nastavení. Dopřál si pár minut čistě radostných úvah o budoucnosti, kterou už teď nebudou kazit žádné mraky z minulosti. A nechal si čas, než se ponoří do čtení mailu od komisaře Paavoläinnena, který ho zřejmě nechtěl nechat v nejistotě a zařídil odeslání zprávy o zadržení jeho prapůvodního abonenta z minulých časů instantně.

Tadeáš Rudzinski. Jméno, které doufal už navždycky zapomenout a pohřbít ve starých archivech svojí bývalé hodnosti a pracovního zařazení. Chlapec z dobré rodiny, jemuž rodiče, restituenti rodinného majetku po předcích, dopřáli vynikající vzdělání na prestižních školách. Chladný, vypočítavý, okouzlující …zmetek. Po absolutoriu pracoval v rodinné firmě na výrobu skleněných vláken pro chemický průmysl. Nikdo netušil, jakým směrem posune svoje nesporné nadání pro techniku. Nikdo nechápal, kde se v něm vzala neutuchající touha bořit a ničit. Všechno odstartovala jedna drobná nehoda v tovární laboratoři, které byl svědkem a poté dva roky vymáhal na pojišťovně odškodnění za zničený majetek. Kdo ví, jestli tehdy s výbuchem preparačních kolon nevyletělo do ovzduší ještě něco dalšího. Rozhodně se od té doby začal měnit rodičům a obchodním partnerům před očima. Precizně, strojově uvažující obchodník, kterého nikdo nedokázal oklamat sebelepším scénářem se změnil v noční můru všech, kdo s ním přišli do styku. Nálady a nenálady se střídaly jako odlesky slunce na hladině řeky. Otec se ho snažil nejprve ponouknout, pak donutit k návštěvě lékaře pod záminkou toho, že jako junior šéf navštěvuje chemické provozy a je třeba chránit zdraví a kontrolovat ho pravidelně. Poslechl, ale nic se nenašlo. Tadeáš byl naprosto a detailně zdráv. Ani stínek jakékoliv nemoci.

Až poté, co na rodinné sešlosti bez stínu pohnutí přihlížel, jak jeho sestřenice málem spadla ze schodů v horním podlaží, vybavil se matce její děd – nesmírně nadaný technik a obchodník, ale chladný, vypočítavý, citově plochý, téměř sociopat. Jak pravila kronika rodu, ohavná povaha se projevila ve stejném věku jako u Tadeáše. Celý zbytek života ho rodina střežila a filtrovala, s kým se stýká a jedná, aby nezraňoval svoje okolí slovy a nedej Bože skutky.

Tadeáš se nesnažil nikomu ničit život ani iluze. Vyžadoval jen, aby ho ostatní nechali na pokoji a v klidu pracovat. Rodinné firmě to dozajista prospívalo, rozvíjela se a rostla. Obchodní partneři byli upozorněni, že mladý Rudzinski se nechová příliš decentně a pro svůj obchodní prospěch se s tím faktem víceméně smířili. Ti, kteří ne, se jednání s ním důsledně vyhýbali nebo trvali na tom, aby jednání byl vždy přítomen senior šéf – Tadeášův otec, před nímž se choval alespoň zdvořile.

To fungovalo do momentu, než se při jednom pracovním meetingu setkal se zástupcem amerického koncernu, Jacobem Spacekem. Nikdo netušil, že kromě českých kořenů má pan Spacek též vazby na svět organizovaného zločinu. Navenek CEO a solidní obchodník si udržoval dvě tváře a jak se zdálo, ani úřady v jeho zemi neměly buď snahu nebo možnost je odhalit.

Jacob byl přesně stejně chladný a vypočítavý, nadto ovšem násilnický a záludný mizera. Jakmile se ti dva poznali blíž a padli si do noty, bylo dílo zkázy na povaze mladého Rudzinskeho dokonáno. Zpočátku rodina nic netušila, obchody na zákonné bázi s americkou stranou jen kvetly a Mr. Spacek dohodil i další odběratele – s přihlédnutím k potřebě solidního krytí zásadně z čisté strany zákona.

V pozadí uváděl Tadeáše do svého druhého světa. Světa černého jako noc. Plíživě a postupně. Zbraně. Drogy. Daňové úniky, připravované pro obchodní partnery ze skryté části podnikání. Rizika a vzrušení z toho byly pro Tadeáše mocným stimulantem.

Navenek se ještě nějaký čas držel i ve svojí čisté podobě. Ale to nemělo dlouho trvat. Rok a půl poté, co se pánové seznámili a začali spolu obchodovat, zachytila česká strana stopu k obrovské dodávce zbraní na černý trh do Albánie a Turecka. Ne že by Turci neměli dostatečně silný a vyvinutý oficiální zbrojní průmysl. Na černém trhu se ovšem točí peníze v takových částkách, jako by si je zprostředkovatelé a výrobci přímo tiskli. To je obecně známo i čtenářům kriminálních románů, natož specializovaným vyšetřovatelům. Tadeáš se už vůbec nezdráhal účastnit se jejich organizování a vůbec se netajil tím, kdo je. Naštěstí jen za hranicemi státu.

Díky zahraničním partnerům dostal otec spolu s předsedou správní rady zprávy o tom, co provádí nejmladší výhonek rodu. Tak se to alespoň podávalo v jistých kruzích. Dalibor neměl iluze o tom, že někdo skutečně vysoko postavený a zároveň přítel rodiny, který znal morální zásady Tadeášova otce, mu dal nenápadně echo. Aby ochránili firmu a rodinnou pověst, okamžitě odvolali Tadeáše ze všech funkcí, formálně z důvodu trvalého odjezdu do ciziny. Snaha utajit pravý stav věci před matkou byla marná. Ta se uzavřela do sebe a nebýt Tadeášových sourozenců, kteří ji drželi nad vodou, neodvolatelně by se zhroutila.

Mladý pán se bez váhání a emocí odlogoval od rodiny a začal už plně podnikat na vlastní triko se Spacekem a jeho kumpány.

A tady jsem do toho vstoupil já, vybavil si Dalibor. Panáček přehraboval svoje špinavé prachy vidlemi a neštítil se už vůbec ničeho. Trvalo, než jsme se dostali k osnově celé té sítě a začali ji rozplétat nitku po nitce. V prostředku seděli dva vypasení pavouci, Spacek a Rudzinski. Spacek létal mezi Amerikou a Českem, zrovna byl na cestách, když naše centrála udeřila a začala nenápadně, ale usilovně cídit ten Augiášův chlívek. Na pana Spaceka si počkali doma ve Státech, ten už nás tolik nezajímal. Zaměřili jsme se primárně na Tadeáše.

Zbývalo vyřešit, jak toho chladného parchanta nenápadně zadržet, protože byl tak obratný, že jsme netušili, jestli má nebo nemá ochranku, jestli je ozbrojený on sám, jak se zachová ve stresu. Byl naprosto nevypočitatelný. Vymysleli jsme s kolegy šílenou akci, o které nevěděl ani můj nadřízený. Navenek jsme stopli veškeré pátrání, nenápadně se rozhlásilo, že úřady jsou v koncích s objasňováním záležitosti daňových úniků, jejíž stopu zachytily. Věděli jsme, že se to panáčkovi donese. Stalo se.

Rudzinski si bohorovně seděl v klubu po obědě s několika obchodními partnery, když jsem za ním došel a požádal ho, jestli by měl chvíli čas na rozhovor mezi čtyřma očima. Bylo to dobře vymyšlené. Když chci, umím se tvářit jako mizera nejhoršího kalibru. Měl za to, že mě posílá někdo z jeho odběratelů jako nového zájemce o spolupráci. Odeslal svoje spolustolovníky pryč a hodlal si se mnou dát kávu, koňak a doutník. Měl se lépe dívat. Výborná káva. Probudil se po ní až v cele.

Můj tehdejší šéf…nezuřil. Jen se na mě podíval, zvedl oči k nebi a raději odešel z kanceláře.

Podcenil jsem Tadeášovu vrozenou povahu, tu nenávist, co v něm doutnala, vztahovačnost a urážlivost. Nemohl mi to odpustit. A když se navíc po svém grandiózním útěku č. 2 musel spokojit jen s částí svých aktiv, zuřil nesmírně a nepopsatelně. Znal moji tvář a pro Spaceka bylo asi hračkou dobrat se toho, kdo jsem a dalších údajů. Díky svým kontaktům na druhé straně zákona získal doporučení na služby da Silvy, Dacascose, stejně chladného a cílevědomého jako on sám.

V mailu byla proloženě vsunuta poznámka od majora Tomka pro finského komisaře – americká strana zjistila, kdo pana Rudzinskeho varoval před lovci hlav. Už je suspendován a dostal roky po právu. Napomáhání trestnému činu je trestné všude na světě, snad s výjimkou banánových republik.

Zmizel tehdy velice dobře, nebylo o něm slyšet celých sedm let. A celou tu dobu v něm doutnala pomsta.

Mail od komisaře Paavoläinnena obsahoval neuvěřitelné informace o dalším vývoji děje. Tadeáš Rudzinski se vůbec nebránil, nedomáhal se advokáta a práv, což mu samozřejmě kvůli procesním předpisům poskytnout museli. Naopak se hrdě hlásil ke všem svým skutkům a finskou stranu doslova zahrnul líčením všeho, co podnikal za posledních sedm let. Dalibor přeskočil dlouhou pasáž mailu, neměl žaludek na to, číst o dalším obchodování toho člověka, či spíše nestvůry. Jediné, co ho zaujalo a kvitoval to s povděkem, bylo, že za Rudzinskim nezůstaly žádné mrtvoly ani zranění. Nedomníval se, že by to snad byl projev jeho estetického a lidumilného cítění. Prostě ho protivníci jen nezajímali a když mu šli z cesty, považoval by za plýtvání časem, penězi, silami na jejich odstranění.

Já jsem byl jiný případ, konstatoval pro sebe hořce. Bylo to osobní. Přece jen proběhl pasáž o obchodech, aby se dozvěděl, jak se Tadeášovi podařilo znova se opeřit natolik, aby mohl zinscenovat a zaplatit Dacascosův elegantní útěk. A jakým způsobem se zadařilo dostat da Silvu ven ze střeženého objektu. Přiznal sám sobě, že je především zvědav, kde Da Silvu dokázali držet celých sedm let tak bezpečně, že by se bez Rudzinskeho pomoci ven nikdy nedostal.

Začichal známou parfémovou vodu smíšenou s dezinfekcí zubní ordinace. Vzhlédl od čtení.

Simona před něj právě položila velký šálek horké kávy, konvičku s mlékem a nový džbánek neperlivé vody místo prázdného.

Neříkala nic, na tváři měla napsáno: Tenhle mail rozhodně nechci přeposlat.

„Díky,“ řekl jen a znova se ponořil do čtení.

Vrátila se s talířkem, na němž se smály dva velkorysé kousky jablečného závinu, načepýřené skořicovým cukrem. Zavoněly tak silně, že se musel odtrhnout od nevlídných řádků na obrazovce.

„Když jste nebyl na obědě…“ dodala a pomyslela si: „Máte barvu jako nejspíš Yvona po ránu“.

Svačina-oběd nastartovala šedé buňky mozkové do té míry, že se Dalibor soustředil na záludný plán, upletený za účelem vyproštění Marca da Silvy z detence – protože jinak se místo jeho dlouhodobého pobytu nazvat nedalo.

Sanatorium pro zhýralé členy nejvyšších obchodních a urozených kruhů v podhůří Švýcarských Alp. Jak skvostně umístěné a vybavené, tak extrémně drahé odkladiště pro nezvládnutelné synky, propadnuvší hazardu a drogovému šílenství. Stejně tak útočiště s luxusní a vybranou péčí pro doyeny rodu, postižené Alzheimerem nebo stařeckou senilitou, kteří nebyli schopni dožít v kruhu rodiny. Nebo které rodina hodlala strčit někam, kde se o ně vlídně a nadstandardně postarají a ostatní je nebudou mít na očích, zhodnotil cynik… realista.

Záhadou zůstávalo, proč Tomek a Sophia dělali tajnosti s tím, že právě tady strávil Dacascos – pravý da Silva minulá léta. Nejspíš nebyl výjimkou potvrzující pravidlo a sanatorium náhodný výběr, když ho nebylo kam strčit, odkud by se normálně nedokázal dostat.  Dalibor to chápal. Major Tomek měl řadu známých v různých pozicích u policie, ale nemusel také znát všechno, co se kde šustlo. A on si uvědomoval, že jeho původní práce vzbuzovala v lidech, kteří neměli o věci pojem, zvláštní pocity…Někdy oprávněný respekt, leckdy odstup a negaci.

Vstal a protáhl se. Četl a promýšlel všechny návaznosti celé záležitosti tak dlouho, že Simona už odešla a všude se rozhostilo ticho.

Zadíval se z okna kanceláře. Proč to vlastně čtu, otázal se sám sebe. Mohl bych to nechat kompletně být. Dacascos je bezpečně za mřížemi. Rudzinski tam brzy skončí taky. Americká strana požádala o vydání da Silvy, když dostali informaci, že ho – už podruhé – máme. Dostali, po čem jejich úřady toužily. Chybět nám tu vážně nebude. Jenže zvědavost a touha dobrat se vždycky jádra věci, neodpáratelně mu vrozená, ho nutila dočíst až do úplného konce, aby si poskládal kompletní obrázek.

Takže sem do pozapomenutého romantického koutku Švýcarska odvezli da Silvu z Prahy, kde ho Marian tehdy schoval do sklepa a zinscenoval onu velkolepou šarádu s mojí zbraní. Tady si bydlel v luxusním pokoji, za mřížemi skutečnými i pomyslnými. Dozajista dostával s ranní kávou a večerním drinkem na dobrou noc i jiné dobroty, aby toho příliš nevymýšlel. Kdo ví, třeba se mu ten klid a nečinnost i zamlouvaly…Sanatorium bylo vybaveno vším možným pro arteterapii, muzikoterapii, velkorysou zahradou pro pěstování květin a stromků. To všechno, jak Dalibor věděl z rodiny a od přátel, velice prospívá pacientům s různými formami neduhů mysli.

Šest let a pár měsíců. Tolik času relativního klidu na naší straně a bezpečně zajištěné neúčasti Dacascose na vnějším nezákonném dění. Tolik času trvalo Tadeáši Rudzinskému než se, už znova bohatě finančně zajištěný, dopátral díky Spacekovým kontaktům a jednomu bezskrupulóznímu agentovi místa Dacascosova pobytu. Je neuvěřitelné, jaká náhoda mu pomohla ke spředení dokonalého plánu na jeho osvobození.

Nikdo si nedokázal vysvětlit, jak se mohl da Silva dostat ze střeženého areálu, přes zabezpečení, bez dopravního prostředku, beze stopy, zkrátka se vypařit.

Jako každá záhada zamčeného pokoje měla i tato svoje zcela jednoduché, logické a přehledné vysvětlení.

Dalibor vstal a začal přecházet po kanceláři, v níž se zvolna začaly dloužit stíny. Ještě se mu nechtělo rozsvěcet světlo. Potřeboval přemýšlet. Vyhrál jsem nový život. Daleko od toho, co jsem dělal a co určovalo celou moji podstatu. Moje možnosti normálního fungování s rodinou, zázemím, bezpečím pro mě a moje blízké. Odsloužil jsem si svoje. Možná mne Marian tou svojí šarádou tenkrát zachránil od toho, co by se ze mě nutně za čas stalo. Studený, necitelný, lhostejný tvor. Protože když dlouhodobě nemůžeš žít podle svého, otupíš a okoráš.

Měl bych někomu sdělit, na co jsem přišel. Jestli da Silva nebyl jen ojedinělý případ, musí to někdo na patřičných místech vědět. Ale bez toho, že se do toho znova zamotám jako nositel informace.

Sophii téměř neznám a instinkty mi říkají, že ví mnohem víc a má mnohem vyšší postavení než jen oficiální zařazení u Policia Nacional. Marian je mimo hru, nedosahuje tak vysoko a je to zcela mimo jeho referát.

Zbývá major Tomek. Taky se asi k věci připletl jako netopýr na Prezidium a když vidím ty jeho zkušené, zvídavé oči a to, co z nich občas probleskne… Jediná možnost. A jsem si jist, i když nevím proč, že zrovna on dokáže pochopit moje pohnutky a prostě jen vezme informaci a naloží s ní správným způsobem.

Dalibor rozsvítil lampu nad pracovním stolem a vytáhl mobil, druhý ze tří, který vlastnil. Tento měl pro jednorázová volání na čísla, která mu volaní dali jen pro něj.

Nejdřív ale naťukal ze soukromého mobilu zprávu pro Yvonu. Dnes věděl už dopředu, že se v práci zdrží, byť to, čemu se měl původně věnovat – přípravu metodického pokynu, upgrade po předchůdci, odložil na zítra. Proto si domluvila povídání s kamarádkami, nákupy a pak večer a nocování u rodičů. Už věděli, že budou brzy prarodiči a přiměřeně tomu dceru rozmazlovali a hýčkali. Neméně tak bábi z Moravy, jejíž štěstí na tím, že bude prababičkou, neznalo mezí.

Odpověď přišla okamžitě spolu s fotem rozesmátých tváří, vyřádkovaných nákupních tašek a cappuccin s kvítkem a různých domácích limonád. O Yvu bylo postaráno. Mohl se vrátit k nepříjemným záležitostem.

„Detektive? Jak se vám daří? Dlouho jsme se neviděli.“

„To máte pravdu, pane kolego. Vám se daří na prezidiu dobře, jak jsem slyšel. Mám k vám zítra cestu, budete u sebe? Že bych se u vás zastavil?“

„Jistě, rád vás uvidím. Kolem jedenácté?“

„Domluveno.“

Chytřejší, než jsem myslel. Došlo mu to okamžitě, pomyslel si Dalibor. Že volání z jednorázového čísla neznamená zdvořilý dotaz na zdraví, musel Tomek vědět. Karty jsou rozdány, snad jsem vynesl dobrou.

Cítil se zase jako šelma na lovu. Jak snadné bylo vklouznout zpět do staré kůže. Tentokrát ale svírala a táhla. Nechtěl nic takového. Vybavil si s hřejivým pocitem foto rozesmátých kamarádek a Yvu v jejich středu. Ne, teď na ni nesmíš myslet, poručil si. Nebo ti do pár minut volá a bude se dožadovat odpovědi, co se děje. Co děláš a kde jsi. Bylo to vskutku prazvláštní, ale s jiným stavem se v Yvoně probudily instinkty, jaké dosud neměla a schopnost nahlédnout všemu pod pokličku, obdobně jako to bylo dáno její matce. Nedokázal před ní utajit sebemenší nepohodu nebo únavu z práce. Tohle nesmí ani stínem tušit.

Odrušil se silou vůle a vytáhl kopii spisu o da Silvovi, toho, který mu tehdy nechal Tomek a Sophia Calderón, když ho před rokem a půl probrali uprostřed noci se zprávou o jeho útěku.

Na další kávu už neměl chuť. Šel prohrabat zásoby v kuchyňce, kde věděl, že Simona má přehledně vysázené čaje, kávu, sušenky, čokoládové bonbony a další nezbytnosti pro pohodlné přežití kancelářského života a pro návštěvy.

Šípkový čaj s mátou. Zajímavá kombinace. Nadechoval se vůně z kouřícího šálku a probíral se spisem. Nitka, zprvu slabá, nabírala objemu a najednou to bylo zcela zjevné. Odjakživa měl skvělou paměť na jména a tváře. Teď opět došla uplatnění. O tomto místě už někdy četl nebo slyšel. Ale kdy?

Facebook na soukromém NTB. Otvírání galerie moderního umění v Curychu. Přítomny celebrity, ředitelé bank a významných podniků, rozliční mecenáši. S doprovodem luxusních manželek, oficiálních milenek, nezřídka vydávaných za dcery z prvního manželství a jiných společnic odpovídající úrovně.

Pan Nicholas Leonard Leoni, lékař, psychiatr, majitel a ředitel sanatoria a rehabilitačního ústavu v… Dalibor se zastavil u odkazu na zařízení a rozklikl ho.  Věhlasný pan ředitel zde pózoval u vstupních dveří svého léčebného domu, poté ve francouzském parku – zahradě, taktéž u svého domu, zrcadlového dvojčete sanatoria. Historie pravila, že po dramatickém rozvodu s matkou svého jediného dítěte před deseti lety se pan doktor uchýlil do samoty tohoto domu a věnuje se jen zdraví svých klientů a dobročinnosti. Poslední fotografie dávaly najevo, že dotyčný se již zrestauroval a žije opět nejen pro svoje klienty. Na společenské akce v minulém roce a půl ho doprovázela přítelkyně, kterou se rozhodl konečně představit světu. Tmavovláska s pronikavýma černýma očima, oblečená v modelových šatech s hedvábnou šálou kolem krku. Proboha, to snad ne! Daliborovi přejel po zádech mráz.

Nadskočil na židli a pro jistotu vypnul soukromý mobil. Kdyby náhodou Yvoně instinkty nedaly pokoj, vypnutý mobil pro ni znamená „Všechno je OK, mám moc práce.“

Soustředěně hleděl na fotografii černooké krásky, téměř identického dvojčete Marca da Silvy. Minimálně podobou. Musel to okamžitě ověřit. Oficiální kanály v tuto chvíli nepřicházely v úvahu. FB bude zcela nevinná záležitost, vždyť hledá jen celebritu, ne? Pro jistotu zadal vyhledávání bývalé manželky ředitele sanatoria i současné přítelkyně.

Výsledek na sebe nedal příliš dlouho čekat. Tak, jak byla původní paní Leoni jedovatě sdílná o soužití, financích a výkonnosti či spíše nevýkonnosti pana ex-manžela, byl pan ředitel, doktor, mecenáš umění a dobroděj nadšeně sdílný stran svojí nové přítelkyně, jejíž krásu, něhu a jemnost vychvaloval do nebes. Neopustil si rýpavou poznámku na adresu ex-manželky, kterou zajímaly jen jeho úspěchy, společenské postavení a peníze, aniž by jedinkrát zavadila pohledem o sanatorium a bohulibou v něm činnost pro nemocné. Nová partnerka naproti tomu ochotně a s nadšením pomáhala s běžným provozem ústavu a zapojovala se do terapeutické činnosti. Klienti se na ni dívali jako na nadpozemsky krásný obraz, znělo sdělení pana doktora.

Dalibor začínal se vší určitostí tušit, odkud se vzala ta křesťanská ctnost. Zbývalo ověřit fakta a dosadit technické detaily. Proklikal se znovu fotografiemi něžné láskyplné mladé dámy a na druhé půli obrazovky si promítl aktuální a starší foto Dacascose. Minulost udeřila.

Bylo skoro devět večer, dávno předtím odešly i uklízečky. Nakoukly do Simoniny a jeho kanceláře a s pozdravem vycouvaly, když ho spatřily soustředěného nad klávesnicí počítače. Taky je určitě od vstupu a dotazu „Můžu vám vynést koš a vyluxovat?“ odradil jeho neslyšně vysílaný signál „Nerušit!!! “

Teď rozhodně nemělo cenu jezdit domů na Smíchov. Nikdo tam nečekal a nedokázal by se tam soustředit na cokoliv jiného než skládání střípků skládanky o da Silvovi a Rudzinskem. Tady v kanceláři měl všechno potřebné pro přespání a rezervní šatstvo – zvyk z bývalé práce, kde leckdy na to ani nedošlo. Po svém nástupu sem nechal kancelář vybavit i pohodlnou pohovkou, na které sedávaly návštěvy a na jednu-dvě noci byla přijatelná. S jistým humorem si zkusil představit, jak by se tvářila Simona, najít ho tu při příchodu do práce u kompu ve včerejším šatstvu.

Ještě pro jistotu otevřel soukromý mobil a poslal Yvoně přání na dobrou noc. Odpověděla mu rozesmátou fotkou v pyžamu s beránky, opřená o polštář s natištěnou fotografií Poopyho, kocoura jejích rodičů, velikánské mourovaté šelmy, mazlíka, trhače a devastátora. Jeho heroickým kouskem se stalo rozervání složky daňových přiznání klientů pana Bartka, kterou poté odmítl vydat, aby ji pán mohl slepit a ve stavu jakž takž zrekonstruovaném přece jen odevzdat v poslední den lhůty na finanční úřad. Poopíš Ničitel zněla od té doby kocourova přezdívka.

S úsměvem nad tou vzpomínkou odešel do sprchy. Jak se mu stávalo běžně doma, pod proudem vody ho napadaly různé myšlenky. Než se vrátil do kanceláře už s vyčištěnými zuby a zívající, měl rámcovou představu Dacascosova Velkého útěku v živých barvách. Zbývalo si ji ověřit, což hodlal nechat jiným.

Následujícího dne dopoledne, kancelář na Policejním prezidiu:

„Komisaři, vítám vás. Jak se daří?“

„Díky, detektive, stále v jednom kole.“ Neslyšná otázka „Co pro nás máte“ byla zřetelná jak bílý den.

Konstatování „Máte neobyčejně chytrou asistentku“ vyslovil major Tomek už nahlas, když Simona poté, co jim předložila kávu, vodu a koláčky, vzala stoh listin a oznámila, že jde na personální oddělení a vrátí se za 40 minut nejdříve.

Dalibor otočil k Tomkovi obrazovku a nechal další slova na něm.

„Berte to jako informaci z anonymního zdroje, komisaři. Nechci se do toho znova zamotat. Mám svojí práce dost a tohle, jak mi zkušenosti napovídají, je vaše a španělská věc. Budete si s tím umět poradit a máte zdroje a postupy. Jestli je to tak, jak se domnívám, musíte tu nitku vzít, dojít až na konec a v krajním případě tohle chráněné území vyřadit z možností užívání. Není vyloučeno, že majitel vůbec netuší, co se děje jemu přímo pod nosem. Je na vás, abyste to nenápadně zjistili a zařídili se podle toho.“

„A vy sám byste se přikláněl ke které verzi?“

„Chcete to vážně slyšet?“

„Ano, určitě,“ odpověděl Tomek.

Dalibor se nadechl a ponořil se do vzpomínek. „To sanatorium v Alpách. Znám ten kraj, kdysi jsem tam měl možnost strávit nějaký čas. Na dovolené,“ dodal na tázavý pohled komisaře. Oči říkaly „Nevyptávej se“.

„Zkrátka je tam krásně a ať tam člověk jede jakkoliv off-line, skvěle si odpočine a dá se po všech stránkách do pořádku. Lezení po kopcích mě bavilo odjakživa. Podobné vily jsou tam rozesety v krajině, tahle byla zajímavá jednou věcí. Dvě vily vedle sebe. V jedné léčebné zařízení, ve druhé, zrcadlově obrácené, sídlo majitele a zároveň ředitele.

Tehdy jsem se tam dal do řeči s místními, pochlubili se, že všechno stavěli a vybavovali, jen technické zařízení dodávala firma z hlavního města. Byli na to patřičně hrdí. A mezi jiným jsem se dozvěděl, že majitel je svému podniku tak oddán, že si nechal vybudovat i spojovací chodbu mezi podzemními garážemi a vinným sklípkem, aby nemusel přecházet ze svého domu do sanatoria venkovní cestou. Jako ve starém opatství.“

Tomek překvapeně vzhlédl od monitoru, kde projížděl foto sanatoria a jeho okolí.

„Podle bulváru a dalších zdrojů je to asi dva a půl roku nazpět, co se pan majitel seznámil se slečnou jménem Verónica Herrera.

„Jako když z oka vypadla panu da Silvovi.“

„Když si dáte tu práci zjistit její curriculum vitae, možná se vám ukážou zajímavé souvislosti. Podle mého je to dost jasné, stačí to doložit fakty.“

„Tohle přece bývala součást vaší práce a byl jste v tom zatraceně dobrý,“ řekl konverzačním tonem Tomek. Neušlo mu, že pro Dalibora je jen debata o věci téměř fyzicky nepříjemná. „Pomůžete nám? Budeme potřebovat rešerše v oficiálních zdrojích z nenápadných adres, dopátrat kontakty, profilovat technické provedení… pro vás je to snadné jako dýchat.“

Narazil na neproniknutelný pohled.

„Ne, nevyptával jsem se na vás nikde. Stačí mi, co vidím, když se setkáme a Sophia taky není žádný začátečník. Přečetla si vás na první dobrou. Pochopte, tohle není vůbec moje pole působnosti. Mám svoje kontakty, ale lidi, které bych mohl požádat o pomoc, už nemají přístupy k databázím,v  a hlavně znalost prostředí, tak jak jste mi teď řekl vy. Potřebujeme vás zapojit do věci. To místo samozřejmě můžeme oželet, ale musíme vědět, jestli to byla ojedinělá záležitost a Dacascose dostaly ven velké peníze a dobře připravená hra nebo jestli je to celé špatně, řečeno úplně jednoduše.“

„Ne,“ řekl Dalibor a znělo to jako svist ledového větru na Aljašce. „Už ne. Nevrátím se k minulosti za žádnou cenu. Tohle mě stálo šest let života a nechci skončit jako… Ne, dost debat. Na tohle zkrátka už nemám.“

„Ale…“ začal Tomek.

Dalibor ho přerušil gestem ruky: „Dám vám všechny svoje informace a vyšetřovací verze, které mne napadly, když jsem to celé prostudoval. Teď hned si to všechno můžete poznamenat a jít po tom. Přesně a jasně vám ukážu směr, kudy se pustit. Zbytek bude na vás. Nechci vědět, co všechno je za tou věcí ani to, kdo a co je v celém rozsahu pravomocí paní Calderón a jak do toho zapadáte vy sám.“

Tomek se musel usmát. „Věděl jsem, že od určité doby před vámi nebudu moci hrát usedlého taťku, detektiva Brůžka. A díky, že se nevyptáváte.“

„OK,“ přitakal Dalibor. „Zpátky k věci. Poslouchejte. A mimochodem – jak to, že se znáte s otcem doktorky Paavoläinnen? To by zajímalo zase mě.“

Tomek se znovu usmál. „To je hodně dlouhá historie, ale na rozdíl od jiných to není žádné tajemství. Poznali jsme se v souvislosti s jedním mým zapeklitým případem. Jestli budete chtít, někdy vám to povyprávím. Jedna věc je bez diskuse – Kirstiin pomohla za tu dobu, co je tady, hodně lidem.“

„Souhlasím. A teď skutečně k věci. Rudzinski se speciálně nepochlubil, jaké bylo technické provedení Dacascosova úniku, panáček záludný. Jen to, že ho to stálo nehoráznou spoustu peněz. Tenkrát na tom dvoře mi Dacascos řekl, že dostal zaplaceno jen polovinu ceny. Dalo by se dopátrat, co se stalo s tím zbytkem. Jestli si ctnostná snoubenka pana ředitele nepřilepšila na budoucí časy, pro případ, že by něco nevyšlo. Protože pokud je něco známo o obchodech mladého pána, vždycky platil svoje účty řádně a včas. I ty špinavé.

Moje verze je tato:

Slečna Herrera se průhledně seznámí s movitým a vysoce společensky postaveným majitelem sanatoria, mecenášem a lidumilem. Okouzlí ho svým zjevem a předstíraným zájmem o jeho práci a dobročinnost. Kdo ví, možná se při tom i bavila. V rámci soucitné výpomoci klientům se dostane k přesným informacím, jak to v obou domech funguje a jestli je tak vycvičená, jak předpokládám, nedá jí moc práce zjistit si plány zabezpečení.  Pak se nám scénář rozdvojuje. Zjistěte, jestli v době Dacascosova uniku byl ředitel přítomen či nikoliv. Vyvoďte si z toho závěry. Podle mého využila možnosti jeho odjezdu na nějakou konferenci nebo obchodní cestu a provedla plán, aby na něj nepadlo podezření a mohla se nadále hřát v jeho přízni a dostatku, který z toho vyplývá.

K požárnímu klíči musí být volný přístup – všichni klienti až na výjimku jsou členy význačných rodin, není přípustné, aby došli jakkoliv k úhoně pro nedostatek ochrany před nebezpečím. Určitě ho viděla a sdělil jí, jak se používá, kdyby nastala situace, že on nebude přítomen a dojde k havárii.

Nuže vyčká na správný okamžik, vezme klíč, jde, použije klíč. Soukromá spojovací chodba nebude ústit dále než pár metrů od hlavní chodby nebo haly…obstarejte si plány všech poschodí. Ty původní, od stavitele.“

Dalibor se nadechl a opřel si na okamžik hlavu do spojených dlaní. Tomek trpělivě čekal na další slova.

„Co dál. Verónica odvede Dacascose soukromou chodbou do sklepa ve vile. Ví, kde jsou kamery, aby se jim vyhnuli. Vsadím se, že část noci nebo možná několik dní strávil Dacascos ve vinném sklípku. Pan ředitel v něm jistě pořádá degustace pro přátele a obchodní partnery a donátory pro jeho nadaci.“

„Nadaci?“

„Má nadaci. Přispívá na výzkum prevence a léčení Alzheimerovy choroby. Co říkají staré policejní zásady?“

„Vědět všechno o oběti.“

„Tak je. Tenhle pán je možná svým způsobem oběť. Možná byste mu neměli brát iluze, jestliže se v dohledné době rozkřikne například to, že pro nepřekonatelné rozpory zrušil svoje zasnoubení se slečnou Herrera. Nebo že ji vyslal do Jižní Ameriky, například do São Paula, aby tam založila odbočku jeho nadace a vedla ji.“

Tomek ho pozoroval okem starého policajta a viděl, že je opět ve svém původním nastavení. Bez mrknutí oka sázel fakta jedno za druhým. Varianty. Odbočky. Směry. Zkušené oko též vidělo, kolik sebeovládání ho to stojí, zůstat nad věcí a nepropadnout emocím – nechuti z celé věci, kterou už dávno považoval za uzavřenou.

„Náš střelec – pokud nebyl pan ředitel přítomen, starala se o něj velkoryse ve vile, dokud se nenaskytla příležitost, jak ho odtamtud nenápadně dostat. Autem je to ze Švýcarska do České republiky kus, ale dá se to zvládnout. Všichni hledali okolo sanatoria, možná scanovali letiště a hraniční přechody, ona vybrala cestu, kterou nikoho nenapadlo hlídat. Tohle je na vás. Policejní rutina. Tiše, nenápadně. Znáte to.

Kdo ví, třeba se v souvislosti s tím dopátráte i jeho kontaktů tady v Čechách. Někde přece musel bydlet, stravovat se, nakupovat? I když… tvrdil, že nám dvěma byl za patami tři dny a nikdo jsme si ho nevšiml. Ani Marian, který je sám jako had. Takže kdo ví? Třeba nikoho nepotřebuje, jen místo k bydlení a to už tady mohl mít dávno.“

„Obstarat si zbraň?“

„Ne,“ zamítl Dalibor. „Tu mu hladce a snadno dodala slečna Herrera. Buď je to její pravé jméno a jsou nevlastními sourozenci nebo si ho nechala úředně změnit.

Takže – máte po čem pátrat a co řešit. Já se budu věnovat svému.“

Klaply dveře od Simoniny kanceláře. „Jsem zpátky,“ zavolala. „Trochu se to protáhlo, potkala jsem ještě novou mzdovou účetní, nevěděla, jak zadat do systému návštěvu lékaře a osobní volno povolené. Nic vám nechybí?“

„Ještě jednu kávu, nebo už spěcháte, komisaři?“

„Jednu úplně maličkou bez cukru a mléka bych si dal, děkuji,“ odpověděl major Tomek s úsměvem. „Pak už pojedu, ještě mám dneska povinnosti.

„Díky, tohle bylo vyčerpávající shrnutí. Budeme na tom pracovat. Dám vám vědět, jak…“

„Ne, nechci to vědět,“ pravil rezolutně Dalibor. „Maximálně to, jestli jsem se někde mýlil. Jinak už jen chci, aby se Dacascos a celá jeho suita propadli do minulosti a zůstali tam. Napořád.  Vás, komisaři a paní C. samozřejmě při jakékoliv jiné příležitosti velice rád uvidím. A díky za vaši součinnost.“

Major Tomek přikývl na souhlas. Káva v moka šálku zavoněla jako arabské tržiště. Simona se potutelně usmála a dodala: „Udělala jsem vám svoji specialitu, s kardamomem. Schválně, co vy na to.“

Komisař si vychutnal omamně vonící doušky a spokojeně si odfoukl. „Výborná. Pro dobrou náladu.“

„To by bylo krásné, kdyby byl vždycky takový klid jako v posledních pár minutách, že, kolego? Třeba to tak někdy i bude. Iluze jsou pěkná věc, ne?“ dodal Tomek s úsměvem a zvedl se k odchodu.

Byl nakonec rád, že se Dalibor tak rázně rozhodl odmítnout žádost o širší pomoc s případem. Aspoň někdo bude mít klidné spaní, protože nebude ani tušit, jaké sítě se kolem splétají. Protože on sám není jejich rozplétání nijak účasten.

Vyšel na ulici před prezidium a zamířil ke svém autu. Dálkové ovládání prohlédlo systémy vozidla a poté nastartovalo. Zvedl mobil a vytočil Sophiino číslo na soukromou pracovní linku.

„Sophi? Máme toho mnoho k probrání. Kdy tě zastihnu na nemonitorovaný hovor? Dobře. V 17 hodin. Měj se zatím krásně. Na slyšenou.“

 

KONEC 3. ČÁSTI