Jako mladší jsem to řešila oslíkama. Když to vypadalo, že se budu při nějakém filmu bát, brávala jsem si na klín knížku „Aby oslíci měli kde spát“ od Mileny Lukešové, abych mohla od hrozných výjevů utéct do bezpečí něžných slov. Tehdy byly děti malé a já teprve poznávala, čeho všeho se člověk může v životě bát, když má zodpovědnost za víc, než jen svůj život.
Dnes se na takové filmy nedívám vůbec – moje frustrační tolerance totiž s lety velice strmě klesá. Jak život jde, tak zjišťuju, že o umělá dramata seriálů a thrillerů vůbec nestojím. Dobré filmy, či obecně vizuální umění, ztvárňující emociálně drsná dramata, se mi umějí vrýt do srdce a já na hrůzy jimi zobrazené nedokážu zapomenout.
Silné dojmy se zavěšují na moje osobní vzpomínky a zkušenosti, a bez problémů mi umějí aspoň na nějaký čas rozvrátit duši. Knihy snáším lépe, ale i tam si už poslední roky vybírám.
Sama sebe úplně nechápu. Můj muž miluje filmy, hlavně dobré filmy – a ty, řekněme si upřímně, obvykle veselé či optimistické nebývají. Přesto se od nich dokáže zvednout a odfiltrovat je ze své mysli. Zamyslí se nad nimi, ale nenechá se týrat. Co dělám špatně, že to neumím?
Možná je to jedna z forem, jakou se daní láska a zkušenosti. Když máte jen jedno nebo druhé, obvykle jste odolní. Nebo spíš odolné – zjistila jsem, že tyto pocity z drsnější umělecké tvorby se týkají především žen. Podle mě je potíž v tom, že v takových dílech ožívají utajené noční můry a ženy vůči nim bývají přece jen zranitelnější.
Zjistila jsem, že je důležité aktivně nutit svoje podvědomí, aby neblblo a připustilo, že tohle není celý život a netrvalo za každou cenu na černých brýlích, když ty růžové mají v podstatě stejné opodstatnění. I díky takové snaze potom člověk dokáže potomkovi jednu nevrazit, když tento s nesmyslnou sebedůvěrou zahlásí: „Neblbni, co by se mi jako mělo stát?“
(PS: Andy si pořídil už druhou motorku:))
Eh… jak jste na tom vy? 🙂 Mají na vás stejný vliv knihy a filmy, nebo jedno z médií k vám umí proniknout blíž?
vse nejlepsi k svatku!
tohle povidani mi mluvi z duse.
na filmy nemuzu koukat na zadne (nastesti nemame televizi a pocitace mam dost pres den) – max 1-2x do roka nejakou pohadku ci komedii z dvd s detmi.
knihy projde vse, thrillery, detektivky, musi mit teda hlavu a patu. jsou pro mne nocni murou jen tehdy, kdyz jde o potencialne realne pribehy, jako M. Knedler ap.
(i kdyz nekolik let po detech jsem nemohla otevrit ani davida copperfielda…)
Od mládí jsem „citlivka a plačka“, s věkem čím dál víc. Triller, kde se už na začátku objeví pes či kočka, už předem trnu, kdy a jak se nebohé zvíře z různých důvodů stane obětí (tohle fakt přímo nenávídím). Na válečné filmy (z jakékoli doby) se už dávno odmítám dívat, už jen ukázky moderních „trháků“ mě odrazují. Současní filmaři dokáží natočit kruté scénu v dokonale realistickém provedení a myslí si, že tím film získá na kvalitě. Pak i v jinak zajímavém filmu jsou nejen zbytečně dlouhé drsné části, ale i intimní scény, že má člověk až pocit, že místo kvalitního filmu sledujeme porno. Prostě moje tolerance je v tomto směru na minimu. Takže, když se v jinak zajímavém filmu či seriálu blíží drsná zápletka, buď zavřu oči a ucpu si uši, častěji se ale zvednu a jdu třeba na záchod. Manžel mi pak ve zkratce „jemně“ doplní co se stalo, aby mi neušel děj. Na film se díváme každý večer, ale díky TV streamingu si v poslední době (spíše už letech) vybíráme hlavně starší až staré filmy (tak od 80. let zpět), kterých je naštěstí velký výběr. Ty nejenže nejsou plné peprných nadávek, ale i krutosti a rvačky jsou kratší. A každý dospělí se tam může domyslet, když dva zamilovaní dojdou ke dveřím do pokoje, co se za nimi asi stane.
Vyjímky byly – jak tu bylo zmíněno – Bondovky, ty jsme si užily, to byla čistá fantazie. A pak serie filmu Taken (Liam Neeson), tak krutostí byla víc, než dost. Ale Liam tam zachraňoval rodinu a padouši byly tak odporní, že jejich postupné, plně zasloužené likvidování bylo přímo vítané 🙂
Maričko, opravdu tě chápu 🙂 Taky jsem kdysi utíkala, ale teď se už s filmy moc neobtěžuju. Já byla vždycky spíš na čtení a teď už se ani nesnažím předstírat, že je tomu jinak.
A máš pravdu s tím trestem pro padouchy, taky si ho užívám. Ta katarze (potrestání) je potřeba.
My to máme doma rozdělené, ta tvrdší a cyničtější osoba jsem já, kouknu se na leccos (pokud se mi to nelíbí, samozřejmě, že, to nedokoukám). U nás je křehčí MLP, některé filmy a knihy fakt nezvládá. Tak mu vždycky vyprávím, co jsem viděla a četla za něj. Některé moje oblíbené knihy nečetl a oblíbené filmy neviděl.
Ale třeba Tarantina máme oba rádi moc, on je ironik.
U nás doma je celkem běžné, že se náš vkus liší. Neřešíme to 🙂 Jen, když někoho něco moc osloví, pochopitelně o tom tomu druhému vypráví:))
Jsem bytostná optimistka, životem a prací poučená. Knížky jsou silnější vjem, protože pracuje vlastní fantazie a ta umí vykreslit věci tak nevídaně barevné/temně šedočerné, že se jeden nestačí divit.
Čtu detektivky, přátelíme se s autorem detektivek, jen primárně a programově nechutné knihy a filmy filtruji a odkládám na ignorlist. Kafku jsem četla jako povinnou četbu na gymnáziu a víckrát mě k tomu nikdo ani slibem obrovské kytice a drahého šampaňského nepřiměje. Abych koupila Zámek, Proces a Proměnu a vzala si to jako čtení na dovolenou, to se nestane.
Andy… co dodat. motorka je životní styl. Jen prosím, ať neříká “ Co by se mi tak mohlo stát?“ ale „Dám na sebe pozor“.
„Dám na sebe pozor“ je o hodně lepší. Udělat všechna bezpečnostní opatření, minimalizovat rizika, a pak doufat, že se něco nepokazí.
A hlavně nepodceňovat situaci. Frajerů jsou plný… doplň si sám každý, hodně možností je správných.
Ale on si pozor dává. Je opatrný a předvídavý řidič, používá ochranné pomůcky – nejen přilbu, ale i oblečení a boty. Teprve na tomto základě mi tvrdí, že je to ok. No a já se snažím nebát 🙂
Poslední dobou jsem schopný se dívat na zfilmované komixy, a to ještě jen některé. Přijde mi, že se tvůrci v poslední době shlédli hlavně v existencionálních dramatech nebo naprostých úletech.
Jako poslední Batman nebo Superman jsou toho docela zářným příkladem.
Člověče mě nějak nebaví koukat na nic 😀 Nevím jestli je to tím, že nic ke koukání není nebo že vše co jsem chtěl už jsem viděl, nebo je to mým zastydlým nihilismem. 😀
Zastydlý nihilismus! Člověče, jestli na tom nebudu podobně 😀
😀 😀 to by mě potěšilo, připadal bych si méně divný. 😀
Ano, staré klasické komiksy, to je gejzír barev a hlášek! Mám osobní rituál – kolem Halloweenu si pustím Batman Forever, začne advent a pak jsou Vánoce, dívám se na Batman Returns a Vánoce Hercula Poirota 🙂
Ty dva filmy, které zmiňuješ, jsou tak akorát na jízdenku do nejbližší psychiatrické léčebny.
To jsem opravdu ráda, že v tom nejsem sama. Teda v tom filtrování filmů. Já jdu bohužel i trochu dál a nedívám se na filmy, kde předpokládám nějaké lidské drama. Na druhou stranu miluju detektivky jak v televizi, tak čtení. A číst dokážu i krváky, prostě to přeskakuju.
Dokážu číst krváky, kde je to součást nějaké nadsázky. Třeba x mrtvých v bondovce se mě nedotkne, zajímavé, co? No a pak člověk vidí Zelenou míli…
Protože bondovky (a další filmy jako jsou bláznivé komedie Naked gun nebo Lethal weapon), tam na diváka autoři jedním okem mrkají, jakože „to není skutečné, to je jen jako, to se nikdy nemůže stát“. A divák to tak podvědomě cítí. Ale u „vážných“ filmů se autoři snaží nabudit dojem „tohle je doopravdy, to by se mohlo stát a stává.“ A i to tak divák vnímá.
Máš pravdu, naprosto přesná analýza. Takto mi nevadí třeba katastrofické filmy – dost často i proto, že zhruba po úvodní scéně, někdy i v ní, udělají autoři obvykle nějakou fyzikální-chemickou-technickou-biologickou-atd. chybu. A bohužel, od té chvíle se mění vážně míněný film v nechtěnou komedii až grotesku. Holt odborná úchylka – i když podobně by reagovali i historici, kdyby u Lipan bojovali Číňani anebo jeden z římských legionářů šlapal v plátěnkách. 🙂
V bondovce je to naprostá obrovská nadsázka…a to je něco, proč to hlava vyhodnotí jako nezapamatovatelné. Kdežto Zelená míle…to je herecký koncert a šlupka do duše najednou.
Jsem vyhlášený specialista na katastrofické scénáře.
Válečné filmy a knihy jsou pro mne už dávno tabu, poslední roky už i severské detektivky, takže se utíkám do světa sci-fi a fantasy, případně detektivky z dávných časů (Vondruška). Dokonce si s potěšením přečtu i tzv. červenou knihovnu, což bylo pro ne tak před 10-15 lety naprosto nemyslitelné 😀
Alimo, tzv. romány pro ženy dokážou být i legrace a prima čtení. Jen si člověk musí vybírat – ale kde nemusí, že?
Ano mají, ze stejného důvodu se už odmítám dívat na válečné filmy nebo číst takto zaměřené knihy. Ostatně viděl/přečetl jsem jich až až.
Mé temné severské trilogii, která vyšla zde v Literárním létě jsme také s Evou B. nakonec dali dobrý konec. Hodně hodně mi vadí i díla samoúčelně používající brutalitu, naposled mě takhle zklamal slovenský autor Jozef Karika, jehož Trhlinu považuji za skvělý román. Dostala se mi nedávno do ruky jeho kniha odehrávající se před listopadem a líčící příběh majora StB, vyšetřujícího podivné vraždy na Slovensku a ta je přesně téhle samoúčelné brutality plná. Odložil jsem ji v polovině přestože byl příběh jinak velmi zajímavý.
Ano, to je další stopka – zbytečná brutalita, stejně jako patlání se v hnusotě. Pokud autor nedokáže vyvolat dojem jinak než nadužíváním něčeho, co má být použito jen jako koření nebo vykřičník, pak to číst nechci a nečtu.
Já osobně vnímám tyto filmy a knihy jako přípravu na případný střet s tvrdou realitou. Mám obrovskou výhodu, že se obklopuji báječnými a důvěryhodnými lidmi, žiji v bezpečném prostředí. Ale tohle je jen velmi malá část reálného světa. Dovolím si malý spoiler – byla jsem naprosto uchvácena druhou řadou Zrádců. Jak lehce lze zmanipulovat lidi různého věku a profesí. Prostě svět není jen růžový a to je třeba občas připomenout.
Milá Alčo, tenhle přístup ti trochu závidím – máš to jako Martin. Já mám problém s katastrofickým myšlením. Mně není třeba varovat, ukazovat špatné věci – naprostou většinu z nich už mám za svůj život v hlavě a bublají mi v podvědomí. Není to samozřejmě něco, co bych chtěla! Jen se zajímám o lidi, o osudy… Psychologie a sociologie jsou mým koníčkem. Pochopitelně jsem i já si přečetla svůj podstatný díl „děsivé literatury“ – od válečné po psychologickou. Jenže už hodně let mám na to stopku. Prostě stačí s otevřenýma očima sledovat svět kolem nás. Ostatně v poslední době to připomíná absurdní tragikomedii…
Třeba před lety jsem viděla film Goyovy přízraky. Bohužel se mi ho nepodařilo zapomenout. Jen jeden případ za hodně…
Tenhle film jsem před lety viděla také a litovala jsem, že jsem se na něj koukala. Některé scény na mě byly opravdu moc. A na filmy drasťáky programově už dávno nekoukám. I knížky se zbytečnou surovostí nemusím. I když detektivky čtu, ovšem v těch starších (např. Agatha Christie) je mrtvola použitá jen jako rekvizita, bez níž to nejde. A nepopisuje se na pěti stránkách, jak přišla o život. A kde někdo trápí děti nebo zvířata, to nechci číst ani vidět taky.
Jo, s těmi detektivkami souhlasím!
Vlastně i s tím trápením dětí a zvířat…
Možná i proto píšu tak, abych řekla vše, co chci, ale pokud možno bez těchto rekvizit.
Tenhle film se mi líbil a moc. Prostě vím, že je to jen film. Ale raději mám „dojáky“. Animované. Takže Doby ledové, Jak vycvičit draka… Na tohle můžu koukat stokrát.
Naprosto s tebou souhlasím. Mám to stejně.
❤️
Milá Dede,
dík za zamyšlení. Máš pravdu, že optika nahlížení na některé věci se s věkem mění – půjčila jsem si teď od syna 451 stupňů Fahrenheita a je to daleko větší drasťák, než jak jsem ho vnímala zamlada (Dočtu, konec je relativně útěšný, na celou tu mizerii. Nesnáším autory, kteří na konci depresivzbuzující knihy čtenáře ještě dorazí tím, že mu nedopřejí možnost katarze, Kafka zářně temný vzor.) Takže tím pádem je mi jasné, že některé knihy si už nepřečtu, filmy neuvidím a chybět mi to nebude, i kdyby to byl skvost všemi kritiky do nebe vychvalovaný. Filmy a knihy mám nastejno, oslovit umí obojí.
Já ti mám pocit, že od knihy dokážu utéct včas… od filmu je to těžší (zvlášť, pokud je jeden v kině:))