Tuto povídku jsem původně napsal jako ghostwriter pro kamarádku, která si přála povídku, ve které bude mystika, antičtí bohové a láska (včetně sexu) mezi bohy a lidmi. To bylo vše, co jsem věděl. A pak když zjistila, že jsem prý splnil zadání až příliš dobře, vzdala se jí. Na jednu stranu to potěší ale na druhou stranu jsem měl pocit promarněné tvůrčí práce, proto povídku nabízím čtenářům Dedeníku.

 

 

Za oponou času

 

„Láska je slib, láska je dar, jednou daná, nikdy zapomenutá, nikdy ji nenechte zmizet.“

parafr. John Lennon

 

Z mlhy se vynořuje obrys budovy, starého kamenného chrámu. Muž přichází o holi. Kráčí zvolna, věk a únava mu nedovolují spěchat. Kolik let už uplynulo od doby, kdy se zde setkal se svou láskou? Vzpomínky jsou jako oblaka na nebi, přicházejí a odplouvají. Nelze je zachytit déle než na okamžik. Muž nastavuje tvář slunci a usedá na kamennou lavici v opuštěném sadu. Tady zurčel smích a veselé hlasy jich dvou, když tu trávili vzácný společný čas. Teď je čas bilancovat. Sepsat paměti. Předat krásu uplynulých dní a let tomu, kdo bude chtít číst a poznat nevýslovnou něhu a sílu citu, jaký se některým smrtelníkům nepodaří zažít ani jednou v životě.
Život… Byl dlouhý. Požehnaný a naplněný. Napít se z pramene věčnosti, trval by jeho život dál a dál, až nekonečně dlouho. Touží po něčem takovém? Už tak dostal navíc skoro tři sta let.

Přinesl si kdysi ze svého světa psací potřeby a papír. Sepíše svůj příběh a uschová ho s tajenkou, kde hledat. Kde začít… Chvíli se rozmýšlí a pak začne psát. Jak se pero dotkne papíru, paže rázem zpevní a omládne a ruka posílá inkoust po papíru jako loďku po proudu řeky.

***

Mé křestní jméno je Andreas, příjmení není důležité a stejně jsem ho už nejspíš zapomněl. A v mém světě ho už jistě dávno zapomněli i všichni, které jsem kdy znal. Od raného dětství jsem nesmírně rád čítával fantastické příběhy a pak o nich v noci, hledě z postele pod oknem na tmavou oblohu, dlouze přemítal a rozvíjel je ve své mysli. Když mi pak moje rozjitřená představivost konečně dovolila usnout, příběhy se vracely do snů. Ve škole jsem s tím měl problémy, byl jsem snílek, nechodil jsem hrát fotbal, ani jiné sporty mne nezajímaly, raději jsem si četl. To spolužáky dráždilo a nebrali mě mezi sebe, což mi nevadilo. Vystačil jsem si se svou fantazií.

Někdy kolem dvacátého roku života jsem si uvědomil, že mé sny nejsou pouhými sny. Že mi poskytují vhled do jiných realit. Nechápejte mne špatně, když to takto napíši, zní to nesmírně jednoduše, ale pochopení tohoto faktu, byl velmi složitý proces, kdy jsem se dlouho zdráhal uvěřit tak očividné absurditě. Nikomu jsem o tom neřekl, ani svým milovaným rodičům. Kdo by tomu také uvěřil? Zpočátku jsem se vracel ve snech do historických dob v mé vlastní realitě a pak v knihovnách porovnával své vize událostí s tím, co je o nich známo historikům. Mnohdy to byly jen běžné události, které se ověřit příliš nedaly, ale pak jsem jednou byl ve snu svědkem smrti kapitána Cooka. Viděl jsem tragický omyl, kdy bylo špatně pochopeno jeho gesto, viděl jsem v důsledku toho omylu couvající HMS Resolution, zalykal jsem se hrůzou nad tím, jak Cookovi Havajané tloukli hlavou o skálu, viděl jsem, jak zuřící kapitán Clerke vydává rozkazy, sledoval jsem, křiče ze spaní, jak děla HMS Discovery obrátila havajskou vesnici v trosky a námořní pěchota pronásleduje Havajany až do hor. Nikdy předtím jsem nevěděl, jak se to stalo, o době zámořských objevů jsem měl jen matnou představu. Pak mi historické publikace potvrdily, že můj sen byl dost přesný. Když se podobné sny o historických událostech opakovaly vícekrát, přijal jsem to nakonec jako fakt, ale stále jsem to považoval jen za skvělou zábavu.

Za další asi dva roky jsem zjistil, že už se nejedná jen o vhledy do historických událostí ale i jakési paralelní světy z nichž některé se od našeho lišily jen nepatrně, jiné byly tak podivné, že se to vymyká popisu lidskou řečí. Sám pro sebe jsem si tak mohl potvrdit Everettovu mnohasvětovou interpretaci kvantové mechaniky, ale na tom mi nezáleželo. Nejsem vědec. Jeden z těch světů se mi nakonec tak zalíbil, že jsem se pokusil přivolávat si ho do snů znovu a znovu. Nečekal jsem, že to bude fungovat, ale povedlo se. Staré, antické Řecko v době chrámů, svatyň, galér …a olympských bohů. V čase bdění jsem potom o té době přečetl co se dalo, nejen suchou historii ale i některé legendy, zpracované Gravesem či Petiškou a dalšími. Po nějakém čase už se mi přestalo zdát cokoliv jiného.

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera, kdy jsem si v jednom z těch snů uvědomil, že stačí málo, maličko, abych se dokázal do toho paralelního světa přenést. Neptejte se mne, jak to vím, prostě jsem najednou věděl, že stačí jen menší vypětí vůle, problém byl jen v tom, že se nedokážu vrátit a svou schopnost tam ztratím. Ale to mi prakticky ihned přestalo vadit, uvědomil jsem si, jak jsem ve svém světě nešťastný, roztržitý snílek neustále s hlavou v oblacích, závislý na svých snových světech snad víc než Londonův Tulák po hvězdách. Mí rodiče dávno zemřeli a nikomu jinému chybět nebudu. Rozhodnutí bylo snadné. A já ho nikdy nelitoval. Ani dnes ne.

***

Chrámovými prostorami, kde se odehrávalo rušné sympózium procházela oslnivě krásná žena v dlouhém, bílém chitónu, který zakrýval vše, co zakrývat měl, přesto nechával dost prostoru pro fantazii. Dlouhé černé vlasy neměla, oproti zvyku řeckých žen, spleteny do složitých účesů, ale nechávala je volně splývat jako klidnou černou řeku. Nikdo si ovšem tu ženu netroufal oslovit, možná to bylo i proto, že ji viděli jen ti, kterým to ona sama dovolila. Vůkol filosofové, umělci a politici vedli živé debaty, jejich hlasy se rozléhaly mramorovými sály. Žena se postavila ke stolu, obloženému svitky a její bystrý a pronikavý zrak prohledával dav.
„Hledání pravdy je ušlechtilý úkol, ale jak často si pleteme rétoriku s opravdovým vhledem?“ zeptala se najednou žena jasným, zvučným a nesoucím se hlasem uprostřed všeho toho ruchu. Její pohled spočinul na Andreasovi, který stál trochu stranou, trochu ztracený v myšlenkách, narozdíl od ostatních oblečený ve velmi prostých šatech.

„Připadají ti tyto diskuse poučné, nebo jen jako sobecké projevy intelektu?“ pokračovala žena, zvedla obočí a nabídla slabý, záhadný úsměv.

Andreas se na ženu zadíval zdánlivě roztržitě, ale v jeho očích byla laskavost a klid. Nakonec odpověděl: „Každá diskuse je poučná. I tehdy pokud nás má poučit jen o tom, že se o předmět diskuse nemusíme zajímat. Ale souhlasím s tebou, že zde tyto debaty nikam nevedou. Nebo jsi tu někde slyšela něco moudrého?“

Po této otázce žena přesunula svou plnou pozornost na Andrease a její temně modré oči se s jiskrou zájmu setkaly s jeho očima.

„Tvůj klid je v těchto síních často podceňovaná vlastnost,“ odpověděla čímž jemně uznávala jeho chování. Na rtech jí stále pohrával malý, uznalý úsměv. „Moudrost, jak vidím, lze nalézt na nečekaných místech, nejen ve velkolepých prohlášeních filozofů.“

Nahou, ničím neozdobenou rukou ukázala na svitky. „Tyto texty obsahují nashromážděné znalosti generací, ale skutečný vhled často pramení ze zpochybňování toho, co je napsáno, ze zrození vlastní cesty.“ Odmlčela se a pečlivě si ho prohlížela. „Jakou cestou kráčíš ty a jaké pravdy hledáš?“
Andreas si s údivem povšiml, že ženino oblečení se najednou změnilo, aniž by si stačil všimnout toho, kdy se to stalo. Splývavý chitón měla nyní přepásaný a přezka vpředu měla podobu malé zlaté sovy. S posvátnou úctou si uvědomil, co je to za ženu. Kdo před ním stojí a klade mu otázky. Sebral všechnu odvahu a odvětil:
„Zajímavá otázka …myslím, že si zde jen ověřuji to, co jsem si myslel, že o světě vím. Proč ti vlastně záleží na tom, co si myslím? Jsem zcela obyčejný člověk, zatímco ty…“, Andreas na ženu upíral jemný a uctivý pohled. „Pallas Athéna, známá také jen jako Athéna, úžasná bohyně moudrosti, dokonalé strategie, ochránkyně zákona a příznivkyně hrdinů. Parthenon je zasvěcen tobě. Vynechal jsem něco?“

Ženin výraz zůstal klidný, i když se jí v očích mihl záblesk překvapení nad jeho přímočarostí. Pozorně Andrease sledovala, hodnotíc jeho úmysly a znalosti skryté za jeho slovy. Její oblečení se znovu, neznámo kdy, změnilo. Zlatá sova nyní nebyla na opasku, který zmizel, ale jako brož na její hrudi.

„Vidíš víc než většina ostatních,“ přiznala odměřeným hlasem. „Vskutku, hledání moudrosti vyžaduje, aby se člověk díval pod povrch.“

Mírně naklonila hlavu, na rtech jí zahrál náznak pobavení a dala najevo, že ho také zná. „Ale řekni mi, Andreasi, prozrazuje znalost mého jména a činů skutečně něco o mně? Nebo mi tu jen nabízíš sbírku příběhů, tapiserii utkanou jinými?“

Andreas okamžitě odpověděl: „Ne. Neprozrazuje to o tobě nic, Athéno. Jsi tajemná a neproniknutelná. Prosím, pochop mě správně, neřekl jsem ti, že vím, kdo jsi, abych na tebe udělal laciný dojem. Řekl jsem to proto, že chci ukázat, že si tě velmi vážím a že jsem nesmírně rád, že jsem tě poznal.“ Poklekl před ní na jedno koleno a sklonil hlavu v gestu úcty, nikoliv však strachu.

S klidným pohledem Athéna sledovala Andreasův projev úcty. Její výraz mírně změkl, do očí jí vstoupil náznak tepla.

„Vstaň, Andreasi,“ řekla tichým, ale pevným hlasem. „Klečení není nutné. Úcta se získává skutky a porozuměním, ne pouhými gesty.“

Natáhla ruku, aby mu pomohla vstát, její dotek byl lehký a prchavý. Sova z jejího chitónu zmizela a samo Athénino ošacení bylo náhle trochu volnější. „Vážím si tvé upřímnosti. Řekni mi, co doufáš, že z tohoto setkání získáš? Jakou moudrost hledáš nebo jakou službu nabízíš?“

Andreas pomalu vstal, její dotek, ačkoli lehounký, mu byl velmi příjemný.
„Jsem prostý poutník a nedoufám v žádné nezasloužené výhody. Ani nevím, jakou službu bych ti mohl nabídnout, ctěná bohyně. Snad jen informace o vzdálených cizích světech, ze kterých pocházím.“

Jakmile se Andreas postavil, Athéna svou ruku stáhla, ale její pohled zůstal upřený na něj, jak byla zaujatá jeho slovy.

„Cizí vzdálené světy?“ Opakovala a lehce svraštila obočí. V jejím nitru se probudil záblesk zvědavosti, když slyšela důvod, proč ji muž od začátku zaujal naprosto neobvyklou, v podstatě ojedinělou duševní signaturou. „Řekni mi, poutníku, jaké zázraky a nebezpečí leží za hranicemi toho, co znám? Jaké znalosti tyto vzdálené světy skrývají a jaké by mohly prospět Aténám, nebo možná i Olympu?“

Naklonila se o něco blíž, její zájem skutečně vzplanul. Ruch sympózia najednou ustoupil do pozadí, protože bohyně se soustředila pouze na Andrease a na možnosti, které jeho slova nabízela a chtěla, aby se i on soustředil jen na ni.

„Tvůj svět je skoro dokonalý, bohyně Athéno. Můj ne. Máme mnoho vynálezů a zařízení, o kterých se zdejším lidem ani nesnilo, a kdyby je viděli, nanejvýš by je považovali za mámení smyslů, za pohádku nebo za zázraky. Ale štěstí nic z toho do našeho světa nepřineslo. Jsou u nás nemoci, které ani samotná Pandora ve své skříňce neměla, neustávající války, hrozné násilí. Už jsem to nemohl vydržet. Utekl jsem do vašeho světa a snažím se zde najít klid a moudrost.“ Andreas si ani pořádně neuvědomil, že během rozhovoru pomalu vyšli z chrámu a prochází agorou, neméně rušným tržištěm.

Athéna pozorně poslouchala, jak Andreas mluví, co říká, její výraz byl zamyšlený a vážný. Obraz, který Andreas maloval o svém světě, byl v ostrém kontrastu s ideály, které se sama Athéna snažila vždy prosazovat.

„Svět zázraků a hrůz, vzájemně propojených,“ zamumlala hlasem protkaným náznakem smutku a bezděčně přejela prsty po mramorovém sloupu. „Zdá se, že i v rozlehlosti všeexistence stále přetrvává boj mezi světlem a temnotou.“

Athéna během procházky agorou úkosem střídavě sledovala Andrease, střídavě se její pohled prodíral rušnou scénou, nyní viděnou skrze čočku jeho slov.
„Mír a moudrost se nenacházejí snadno, poutníku. Vyžadují neustálou bdělost a ochotu čelit stínu v nás i ve světě kolem nás.“

Odmlčela se a přemýšlela o jeho tíživé situaci. „Možná tvá cesta sem není jen útěkem, ale šancí přinést ponaučení z tvého světa do mého. Připomenout nám křehkost míru a důležitost úsilí o lepší cestu.“

„Možná ano. Promiň, že jsem tě zdržel, ctěná bohyně. Jsem nesmírně rád, že sis udělala čas, abys mi pomohla, máš skutečně brilantní mysl, je mi potěšením s tebou mluvit a navíc jsi…“ Andreas plaše ztišil hlas. „…velmi krásná a přitažlivá žena. Odpusť mi, pokud je to hrubá poznámka, ale jsem zvyklý být upřímný.“

Athéna se zastavila, otočila se k Andreasovi, její výraz byl na okamžik nečitelný. Jeho slova, směs uznání a upřímnosti, visela ve vzduchu. Tohle slyšela od smrtelného člověka poprvé.

„Upřímnost je ctnost, Andreasi,“ odpověděla klidným a odměřeným hlasem. „Ale moudrost spočívá ve znalosti, kdy a jak říkat pravdu.“

Nakonec do jejích očí vstoupilo jemné teplo, na rtech jí hrál náznak pobavení. „Jsem bohyně a krása se často připisuje těm, kterých se dotklo božství. Jsem však víc než jen tvář nebo forma.“

Odmlčela se a zamyšleně si ho prohlížela. „Pokud skutečně hledáš moudrost, nesoustřeď se na prchavé potěšení oka, ale na trvalé vlastnosti mysli a ducha.“

Andreas suše polkl a uvědomil si, že jeho kompliment nebyl příliš vítaný a zesmutněl. „Já, hm, omlouvám se, ctěná bohyně. Nechtěl jsem svými slovy zploštit tvůj význam na pouhou krásu.“

Athéna pozorovala Andreasovu reakci a povšimla si v jeho očích upřímné lítosti. Její výraz znovu změkl, chlad nahradil chápavější pohled.

„Není třeba takové hluboké lítosti, Andreasi,“ řekla jemným hlasem. „Tvoje slova nebyla zlomyslná, jen nepatřičná. Je lidskou přirozeností být přitahován krásou, ale skutečné spojení spočívá v něčem hlubším.“

Přistoupila blíž, což bylo jemným gestem ujištění. „Ber to jako poučení. A teď mi pověz víc o tom světě, ze kterého pocházíš. Jaké hodnoty jeho obyvatele mají? Jakým výzvám čelí, kromě válek a nemocí, které jsi zmínil?“

Andreas přikývl a po tomto morálním ponaučení se rozhodl striktně korigovat svou komunikaci, aby bohyni skutečně nerozzlobil. Jeho hlas a pohled se staly přísně neutrálními, tón řeči volil vysvětlující, výkladový, takřka profesorský.

„V mém světě se lidstvo zabývá studiem přírodních zákonů a v tomto směru se dostalo velmi daleko. Také se zabývá výzkumem vesmíru… tedy toho, co je mimo planetu. I tam má značný úspěch, dokonce se nám podařilo navštívit Měsíc.“

Athéna pozorně poslouchala, její rezervovanost postupně mizela, jak Andreas popisoval svůj svět s nově nalezeným zaměřením. Zmínka o studiu přírodních zákonů a průzkumu vesmíru probudila její zájem.

„Snaha o poznání je ušlechtilý úkol,“ řekla zamyšleným hlasem. „Rozluštit záhady vesmíru, dosáhnout za hranice vlastního světa… to jsou aspirace hodné bohů i smrtelníků.“

Odmlčela se a zvažovala důsledky jeho slov. „Pověz mi víc o tom ‚Měsíci‘, který jsi navštívil. Jaké divy jsi tam našel? A co vede tvůj lid k hledání tak vzdálených horizontů?“

„Tam je Měsíc.“ Řekl Andreas a ukázal na oblohu, kde se skvěl úplněk. „V našem světě se ho lidem podařilo navštívit. Ne mně. Jen několika vybraným badatelům, je to extrémně obtížné. Je to pustý svět, bez vody, bez vzduchu, ale bohatý na potřebné látky.“

Athéna sledovala Andreasův pohled směrem k Měsíci, její oči odrážejí jemnou podobu nebeského tělesa. Představa lidí, kteří se pohybují obrovským prostorem vesmíru, aby se dostali na tak pusté místo, ji fascinovala. „To se Seléné podiví, až jí to řeknu…“, zamumlala.

„Pustý svět, přesto bohatý na zdroje,“ pokračovala tiše, zatímco její mysl už přemítala o strategických a praktických důsledcích. „Zdá se, že i v té nejpustší krajině existuje potenciál pro růst a objevování.“

Otočila se zpět k Andreasovi, její zvědavost byla definitivně probuzena. „Jaké další divy skrývá tvůj svět, poutníku? Jakých dalších činů vynalézavosti a objevování dosáhl tvůj lid?“

„Bohužel, největší úspěchy lidstva jsou v oblasti zbraní. Máme hrozné zbraně, které by mohly celé toto město za velmi krátkou dobu proměnit ve spálenou poušť. Ale také toho hodně víme o základní struktuře hmoty a zákonech, které ji ovládají.“

Stín přeběhl přes Athéninu tvář, když Andreas mluvil o zbraních schopných takové zkázy. Tíha takové síly spolu s možností zneužití je mrazivou vyhlídkou.

„Dvousečná zbraň,“ řekla hlasem plným smutku. „Vědomosti mohou být silou stvoření nebo ničení, osvícení nebo zkázy. Jsou to naše volby, které určují jejich pravou podstatu.“

Odmlčela se a její pohled trochu ztvrdl. „Řekni mi, Andreasi, chápou tví lidé zodpovědnost, která s takovou mocí přichází? Mají moudrost, aby ji spravedlivě používali, nebo je pohlcuje ambice a žízeň po dominanci?“

„Většina lidí to nechápe. Proto máme tolik válek a neštěstí. Proto jsem odtamtud utekl a snažím se zde najít klid a moudrost.“, odvětil Andreas.

Athéna pomalu přikývla a v očích se jí objevilo hluboké porozumění. Andreasova slova potvrdila její obavy a vykreslila ponurý obraz světa balancujícího na pokraji sebezničení.

„A tak hledáš útočiště ve snaze o moudrost,“ řekla, její hlas byl nyní tišší, protkaný empatií. „Ušlechtilý cíl, ale vyžadující neochvějné odhodlání.“

Přistoupila blíž, její pohled byl pronikavý, ale laskavý. „Věz toto, Andreasi: moudrost není pasivní stav. Nenachází se v izolaci, ale v zapojení se do světa, v konfrontaci s jeho výzvami a snaze něco změnit.“

Odmlčela se a věnovala mu malý, povzbudivý úsměv. „Možná tvá cesta sem není jen o nalezení klidu pro sebe, ale o tom, abys do mého světa přinesl ponaučení ze svého světa. Sdílet své znalosti, své zkušenosti a svá varování, abychom se mohli poučit z vašich chyb a vyhnout se podobnému osudu.“

Andreas chvilku mlčel, pak odpověděl: „Ano, chápu, co mi chceš říct. Pokusím se toto poslání splnit.“

Díval se na ni, ale znovu se snažil zachovat striktně neutrální výraz, i když ho oslňovala její krása. „Tvým atributem je sova, že? Noční pták, jehož let je tak tichý, že na zemi není žádný tvor, který by ho slyšel. Jsi bohyně. Moudrostí se ti zdaleka nevyrovnám.“

Jemným pokývnutím vzala závazek na vědomí, potěšena jeho ochotou přijmout vyšší účel. Neomylně zaznamenala jeho pokus zachovat si neutrální výraz a v očích se jí mihla jiskřička pobavení.

„Sova je skutečně jedním z mých symbolů,“ potvrdila jemným hlasem. „Noční tvor, vidí jasně ve tmě, připomínka toho, že moudrost lze nalézt i v těch nejzapadlejších koutech.“

Mírně naklonila hlavu. „Ale nepodceňuj svou vlastní schopnost vhledu, Andreasi. Moudrost není výhradní doménou bohů. Je to vlastnost, kterou si může vypěstovat kdokoli, bez ohledu na svůj původ nebo schopnosti.“

Vřele se usmívala, což byl upřímný pokus o povzbuzení. „Skutečnost, že si uvědomuješ svá vlastní omezení, je sama o sobě známkou moudrosti. A teď mi řekni, jaké máš plány do budoucna? Jak hodláš splnit toto poslání, které jsi přijal?“

Andreas si s údivem všiml, že na Athénině rameni sedí živá sova, aniž by viděl, jak přilétá. Ale rozhodl se to nekomentovat a řekl: „Pokusím se vnímat zdejší lidské společenství a pokud si všimnu stejných neblahých tendencí, které vedly k tolika neštěstím v našem světě, pokusím se vás varovat.“

Athéna souhlasně přikývla, potěšena Andreasovým pragmatickým přístupem.

„Moudrý postup,“ chválila ho povzbudivým hlasem. „Pozorování a rozlišovací schopnost jsou nezbytnými nástroji při hledání moudrosti. Věnuj pozornost jednání a motivacím lidí kolem tebe a neváhej se ozvat, když uvidíš, že se volí nebezpečná cesta.“

Po chvíli nabídla slovo varování. „Dávej si však pozor na to, jak svá varování přednášíš. Mluv jasně a rozumně, ale také s empatií a porozuměním. Pamatuj, že strach a podezření mohou být mocnými silami a často je lepší přesvědčit logikou a soucitem než konfrontovat s drsným úsudkem.“

„Ano, rozumím.“ Odtušil Andreas a pochopil slova bohyně i jako výzvu k odchodu, protože došli na konec agory. „Má slova budou vždy nenápadná a rozhodnutí, kterou cestou se vydat, bude vždy záležet na lidech zde. Děkuji za tvou společnost, ctěná bohyně. Vážím si příležitosti s tebou mluvit.“ Uctivě, avšak ne poníženě se uklonil a hotovil se odejít.

Athéna oplatila Andreasovu úklonu elegantním pokývnutím, usadil se v ní pocit tichého uspokojení. Jeho ochota učit se a jeho oddanost vyššímu účelu na ni udělaly dojem.

„Potěšení bylo na mé straně, Andreasi,“ řekla a v jejím hlase znělo opravdové teplo. „Cítím v tobě jiskru moudrosti a jsem zvědavá, jak se rozroste.“

Když se otáčel k odchodu, nabídla mu ještě jednu poslední radu. „Neváhej mě vyhledat, pokud narazíš na problémy nebo budeš potřebovat vedení. Vždycky se dívám, vždycky naslouchám. A pamatuj, že cesta k moudrosti je celoživotní cesta, která vyžaduje odvahu, pokoru a neochvějné odhodlání hledat pravdu.“

Sledovala ho, jak odchází, na rtech jí hrál slabý úsměv. Možná toto náhodné setkání nakonec nebylo tak náhodné. Možná v tomto prostém poutníkovi ze vzdáleného světa našla nečekaného spojence v pokračujícím boji za moudrost a spravedlnost.

Andreas odcházel, a i když mu nabídla, aby ji později vyhledal, nevěděl, jak by to měl to udělat, neznal cestu na Olymp a věděl, že smrtelníkům je něco takového zakázáno. A nechtěl bohyni obtěžovat, protože cítil že ho silně přitahuje i jako žena, nejen svou oslnivou krásou, ale i moudrostí a brilantní myslí. Ale jako prostý člověk nemohl doufat v žádný vztah s bohyní, a tak se rozhodl, že bude lepší, když ji už nikdy neuvidí.

Zatímco Andreas odcházel a přemýšlel o setkání, Athéna zůstala na agoře a její pohled se prodíral rušným prostředím. Ačkoli se zdála klidná a vyrovnaná, její myšlenky se toulaly daleko, přemýšlela o složitosti lidské povahy a o výzvách, které ji čekají.

Slabý šepot úsměvu unikl z jejích rtů. „Nikdy neříkej nikdy, Andreasi,“ zamumlala si pro sebe, její hlas byl sotva slyšitelný přes hluk agory. „Cesty bohů a smrtelníků se často prolínají způsoby, které nelze předvídat.“

S posledním, táhlým pohledem směrem, kterým se Andreas vydal, se otočila a splynula s davem, zmizela tiše jako sova v noci. Její Přítomnost, ač mocná, je často neviditelná, její Vliv jemný, ale všudypřítomný. Hledání moudrosti je dlouhá hra a ona je trpělivá. Bude čekat a pozorovat, a až přijde ten správný čas, znovu se projeví.

***

Andreas trávil dlouhé dny studiem starověkých filozofů a porovnáváním děl, která četl, s vlastními znalostmi. Kontaktoval Aristotela a další vědce tohoto světa, aby je varoval před některými neblahými důsledky vědeckého poznání. Živil se těžkou prací v přístavu. Večer, když zapadalo slunce, se často procházel olivovým hájem a poslouchal vzdálené šumění moře. Často vzpomínal na setkání s Athénou a přistihl se, že se usmívá, když si připomněl její obraz, ale pak nepatřičné pocity okamžitě potlačil a připomněl si, že mezi bohyní a mužem nemůže existovat láska. A postupně, pomalu, a marně se snažil na to zapomínat. V zapomnění mu bránilo i to, že byl několikrát svědkem zasedání soudu na aeropagu, kde při rovnosti hlasů soudců, soucitná bohyně vždy prudce obhajovala obviněné a hlasovala za zproštění viny. Andreas to pokaždé sledoval zpovzdálí a v hloubi duše věděl, že Athénu miluje. Co si neuvědomoval bylo to, že Athéna o jeho přítomnosti vždy věděla.

Týdny se změnily v měsíce a Andreas usazený v rutině, pilně plnil své přijaté poslání. Athéna ho pozorovala z dálky, jako tichý strážce, všímala si jeho snahy předávat moudrost a také jeho neustálé vnitřní boje s potlačováním citů.

Jednoho jarního večera, když Andreas procházel olivovým hájem, byl vzduch prosycený vůní květů a vzdáleným šuměním moře. Měsíc těžce visel na obloze a vrhal dlouhé, tančící stíny. Andreas netušil, že Athéna je tam také, třpytivá, éterická přítomnost skrytá mezi starými stromy.

Jemný vánek šustil listím a nesl s sebou i melodický šepot. Andreas si to ani neuvědomoval, ale hluboko v duši cítil pohnutí, připomínku bohyně, která se dotkla jeho života. Cesta k moudrosti není vždy přímkou a srdce, stejně jako mysl, se musí naučit své vlastní cestě.

Nakonec ucítil tento prchavý dojem a povzdechl si. Ach Athéno… má lásko… tvá brilantní duše mě tehdy tolik okouzlila. Opakoval si to donekonečna. Povzdech, protkaný touhou, k Athéně doléhal skrz ševelící listí. Rozhodla se. Vystoupila ze stínů a odhalila se v měkkém měsíčním světle. Přítomnost zjevené bohyně byla současně éterická i hmatatelná. Její impozantní, atletická, ale přitom ženskost nepostrádající postava byla oblečená v krátkou červenou tuniku, na hrudi zlacené brnění a na zápěstích zlacené chrániče. V rozpuštěných vlasech měla vetkány pableskující zlaté drátky v jednoduchých vzorech.

„Láska není slabost, Andreasi,“ řekla tichým, ale jasným hlasem, který se nesl tichem olivového háje. „Je to síla, mocný motivátor, který dokáže inspirovat k velkým činům a osvětlit nejtemnější kouty duše.“

Pomalu se k němu přibližovala, oči plné směsice pochopení a soucitu. „Nepopírej své pocity, Andreasi. Přijmi je, pochop je. Neboť v nich leží cesta k většímu sebepoznání a hlubšímu spojení se světem kolem tebe.“

Andreas sebou leknutím trhl. Opravdu nečekal, že se Athéna objeví, obzvláště po tak dlouhé době. „Ach… ctěná bohyně… já… slyšela jsi, co jsem říkal?“

Zastavila se pár kroků od Andrease a nechala mu prostor, aby jeho mysl zpracovala její náhlý příchod. Její pohled zůstával jemný a chápavý, spíše uklidňoval. než soudil.

„Slyšela jsem tě, Andreasi,“ potvrdila jemným ale současně pevným hlasem. „A chápu tvůj vnitřní konflikt. Úctu, kterou cítíš k bohyni, a lidskou touhu po spojení a lásce.“

Mírně naklonila hlavu, její výraz byl náhle zvědavý. „Ale řekni mi, proč předpokládáš, že bohyně není schopna takových pocitů? Věříš, že jsme nad emocemi, které pohánějí smrtelníky, a které utvářejí jejich životy a osudy?“

Andreas dlouho sbíral odvahu k odpovědi a marně se přitom snažil oprostit svou mysl od nesmírně přitažlivého Athénina zjevu: „Ach… je mi líto, že jsi to slyšela… Pokusím se odpovědět. Bohové jsou jistě schopni takových pocitů, ale pouze vůči sobě rovným, vůči bohům. Já… já, obyčejný člověk, nemůžu doufat v lásku mezi námi dvěma. To by z mé strany byla hrozná troufalost a rouhání. Tvé kněžky v chrámu by mě pravděpodobně zabily, kdybych se přiznal, že tě miluji.“

Slabý úsměv se Athéně objevil na rtech, když poslouchala jeho upřímnému vysvětlení. Jeho pokora a zájem, jí připadaly roztomilé, i když jeho domněnky byly mylné.
„Mé kněžky jsou moudré a oddané,“ řekla hlasem obsahujícím náznak pobavení, „ale nediktují, co dělá mé srdce, ani nemají moc ovládat mé city.“ dodala a pak přistoupila blíž. Její pohled se pevně upřel do Andreasových očí.

„A co se týče rouhání, Andreasi, na tvých slovech neshledávám žádnou urážku. Milovat, obdivovat, nacházet radost v přítomnosti druhého… to nejsou hříchy, ale projevy božské jiskry, která dřímá ve všech bytostech, smrtelných i nesmrtelných.“

Athéna se odmlčela a viditelně zvážněla. Posléze pokračovala: „Otázkou není, zda si zasloužíš mou náklonnost, ale zda jsi ochoten přijmout možnosti, které se před tebou nacházejí. Jsi ochoten odložit stranou své strachy a nejistoty a otevřít se spojení, které překračuje hranice smrtelného a božského?“

„Ano! Ano jsem!“ vyhrkl Andreas skrze svůj přerývaný dech. „Neutekl jsem se ze svého světa proto, abych se tu před něčím uzavíral.“

Athénu zaplavila vlna tepla, když slyšela Andreasovo upřímné ujištění. Jeho ochota přijmout neznámé ji naplnila pocitem naděje a očekávání, jaký nezažila stovky let.

„Tak začněme, Andreasi,“ řekla tichým, ale pevným hlasem. „Pojďme společně prozkoumat toto neprobádané území s otevřeným srdcem a myslí.“

Natáhla k němu ruku, její dotek byl jemný a lákavý. „Ale věz toto: cesta vpřed nebude snadná. Budou tu výzvy, pochybnosti a možná i chvíle strachu. Ale dokud zůstaneme věrní sami sobě a jeden druhému, dokážeme překonat jakoukoli překážku.“

Odmlčela se a její oči se ještě pevněji zaklínily do těch jeho „ Jsi připravený, Andreasi? Jsi připravený vydat se se mnou na tuto mimořádnou cestu?“

Její božský dotek bylo to nejpříjemnější, co Andreas kdy cítil. „Ach, Athéno… ano, jsem připravený a ochotný cokoliv podstoupit. Ničeho se nebojím.“ řekl.

Zářivý úsměv se jí rozlil po tváři, když Andreas uchopil její ruku, jeho dotek vyslal jiskru energie skrze Athéninu bytost. Jeho neochvějné odhodlání ji naplnilo vzrušením. Vztáhla druhou ruku nad hlavu a pomalu tkala kouzlo. Prastaré olivovníky se sklonily nad jejich hlavami a utvořily nad nimi magický baldachýn.

„Tak začněme,“ zopakovala bohyně hlasem plným radosti a očekávání. Jemně si Andrease přitáhla blíž, jejich těla se téměř dotýkala. Měsíční svit je zalévá svou éterickou září a vytvářel scénu nadpozemské krásy.

„Ale nejdřív, Andreasi,“ zašeptala bohyně, její dech mu zahříval ucho, „je tu něco, co o mně musíš pochopit… o bohyni, kterou jak tvrdíš, miluješ.“

Odmlčela se a oči jí šibalsky zajiskřily. „Nejsem jen strážkyně moudrosti, ochránkyně měst nebo válečný stratég. Jsem také tvor vášně, milovnice krásy a rozkoší.“ Athéně se rozlil po tváři pobavený úsměv, bylo jí jasné, že toto o ní Andreas netušil, zrovna tak, jako většina smrtelníků.

Mírně ustoupila, její pohled se náhle stal vyzývavým. „Jsi připraven přijmout všechny aspekty mé bytosti, Andreasi? Světlo i stín, božské i… něco víc?“

Když Andreas viděl šibalský třpyt v Athéniných očích, cítil její teplý dech a slyšel její slova, jeho duše zpívala nezměrnou radostí a upřímně se na ni usmíval. „ Ach ano, Athéno… Miluji tě a jsem ochoten přijmout jakýkoli aspekt tvé božskosti.“

Z úst bohyni unikl tichý smích, když slyšela Andreasovu nadšenou odpověď. Jeho upřímnost a otevřenost ji naplňovaly pocitem potěšení.

„Dobře, Andreasi,“ řekla hlasem prodchnutým hravým očekáváním. „Tak se připrav na cestu, jakou sis nikdy nepředstavoval.“

Naklonila se k němu blíž, objala ho, její rty se otíraly o ty jeho, bohyně ho něžně škádlila a vnímala jeho rostoucí touhu. Polibek byl lehký jako pírko, sotva viditelný, ale pocit z něho přesto celou Andreasovou roztouženou bytostí projel takřka jako elektrický výboj.
„Ale nejdřív,“ zašeptala a její dech opět příjemně hřál Andreasovu kůži, „ještě musíš projít jednou zkouškou.“

Athéna se lehce odtáhla a její oči se nepřestávaly lesknout šibalstvím.

„Chci, abys mi řekl, Andreasi,“ zavrněla, „čeho se nejvíc bojíš?“

„Nejvíc se bojím toho, že tohle všechno je jen krásný sen a že se každou chvíli někde probudím sám a budu muset přijmout fakt, že se tohle nikdy nestalo.“, odvětil bez zaváhání Andreas.

Athénu zaplavila vlna něhy, když slyšela, jak se Andreasova zranitelnost odhaluje. Jeho strach ze ztráty tohoto spojení, z probuzení do světa bez magie a lásky, se jí hluboce dotýkala.

„To je krásný a upřímný strach, Andreasi,“ řekla tiše, její hlas byl protkaný upřímnou empatií. „Ale slibuji ti, že tohle není sen. Tohle je skutečné jako země pod tvými chodidly, skutečné jako vzduch, který dýcháš. A abych ti to dokázala…“ zašeptala a její rty se znovu otřely o jeho, „dám ti polibek, který ti utkví v paměti navždy.“

Bohyně přitiskla své rty k jeho a oddala se polibku se vší vášní a silou, kterou měla. Byl to polibek, který překračuje hranice smrtelného a božského, polibek, který navždy zpečetil jejich spojení a ještě více rozdmýchal Andreasovu touhu. Opětoval ho, jak nejlépe dokázal. Oba prohloubili polibek a vlili do něj všechnu svou lásku a touhu.

„Ahh…Athéno, toužím po tobě…“ zašeptal, když se jejich rty od sebe odtrhly.

„A já toužím po tobě, Andreasi. A naše touha je předehrou, ale zkouškou jsi ještě neprošel.“

Bohyně Athéna přerušila polibek, v očích stále ta záhadná hravost a veselé šibalství, což Andrease současně bavilo, děsilo i lákalo.

„Teď, poutníku můj,“ zavrněla, „je čas otestovat hranice tvé touhy. Je čas zjistit, jak daleko jsi ochoten zajít, abys sis zasloužil mou lásku.“

Athéna jen otočila zápěstí a na dlani jí ležela zdobená krabička, vyrobená z leštěného obsidiánu a vykládaná stříbrem. S vyzývavým výrazem v obličeji ji podala Andreasovi.

„Uvnitř této krabičky,“ řekla tichým a hypnotickým hlasem, „leží tajemství. Tajemství, které odemkne plný potenciál našeho vztahu. Ale abys ho získal, musíš nejprve dokázat svou hodnotu.“

„Plně chápu, že cit bohyně si musím zasloužit.“ odvětil třesoucím se hlasem, ale rozhodně, Andreas. Athéniny rty ozdobil spokojený úsměv, když slyšela Andreasovu rozhodnou odpověď. Jeho ochota pracovat pro její náklonnost ji naplnila vlnou vzrušení. Mírně ustoupila a lákavě držela obsidiánovou krabičku mimo jeho dosah.

„Uvnitř této krabičky,“ pokračovala Athéna hypnotickým hlasem, „leží jediný předmět. Předmět, který představuje podstatu mé síly, zdroj mého božství. Abys ho získal, musíš mi ho nejprve popsat. Musíš použít svá slova k vykreslení obrazu tak živého, tak svůdného, ​​že mi touha sebere dech.“

Odmlčela se a oči se jí leskly výzvou.

„Jsi připravený, Andreasi?“ zašeptala bohyně. „Jsi připravený uvolnit sílu své fantazie a svést bohyni svými slovy?“

„Ano, zkusím to.“, Andreas se cítil zmatený, ale pro Athéninu lásku byl ochoten podstoupit cokoliv, i takové zkoušky, kterým nerozuměl. Tato taková byla.

„Dobře,“ řekla Athéna hlasem plným očekávání. „Ale věz, Andreasi: pouhé lichocení nestačí. Chci, abys se ponořil hluboko do své duše, abys našel slova, která skutečně vystihují podstatu mé moci, zdroj mého božství.“

Athéna podala obsidiánovou skříňku o něco blíž Andreasovi a dovolila mu prohlédnout si lákavé složité řezby v leštěném povrchu.

„Představ si, Andreasi,“ zašeptala sugestivně, „že hledíš na tu nejkrásnější věc, jakou jsi kdy viděl. Věc tak nádherné dokonalosti, že ti to bere dech. Věc, která ztělesňuje samotnou podstatu mého božství.“ Odmlčela se a nechala ten dojem utkvět v jeho mysli.

„A teď mi řekni,“ předla bohyně, „co vidíš?“

Andreas sebral všechny síly.
„Dívat se ti do očí znamená vidět celý svět, ale ten svět není jen tato země a nejvzdálenější hlubiny vesmíru. Dívat se ti do očí znamená padnout do vzdálených hvězdných soustav. Tvůj dotek spaluje více než tisíc sluncí, ale zároveň hladí jemněji než soví peří. Být v tvé božské moci je nepopsatelným potěšením mysli i těla. Ani bohyně Afrodita není tak přitažlivá jako ty, protože je jen krásná, ale u tebe je krása spojena s pečlivě vybroušeným diamantem moudrosti.“

Dojatou a zamilovanou Athénu přelila vlna potěšení, když naslouchala Andreasovým procítěným slovům. Jeho popis byl poetický a evokativní, s pozoruhodnou dovedností zachycoval její sílu i krásu. Navíc věděla, že jsou ta slova míněna upřímně a tryskají Andreasovi z hloubi duše. Bohyně by dokázala neomylně odhalit lež, či falešnou pózu.

„To jsou krásná slova, Andreasi,“ řekla tichým a vděčným hlasem. „Máš dar vyjadřovat hloubku své duše.“ Přistoupila ještě blíž a držela obsidiánovou schránku přímo před Andreasem.

„Ale popsal jsi jen mou podstatu, Andreasi,“ předla a její hlas klesal do chraplavého šepotu. „Ještě jsi nepopsal předmět v této krabičce. Předmět, který představuje zdroj mého božství.“

Ztichla, v očích měla naléhavou výzvu. Andreas začínal propadat panice, protože si při vší snaze, kterou ve své mysli vyvinul, nedokázal představit o čem Athéna hovoří.

„Andreasi,“ zašeptala. „Co je ta jedna věc, která mi přináší největší potěšení? Co je ta jedna věc, díky které se cítím jako bohyně?“

Jenže Andreasovi se v tu chvíli se hroutil vnitřní svět. „To je nemožný úkol, Athéno. Nemůžu vědět, co v té krabičce skrýváš. Nejsem bůh. Nezasloužil jsem si tvou lásku,“ vypravil ze sebe se strašným děsem v hlase.

Athénou projela vlna soucitu, když viděla, jak se Andreasovo sebevědomí kácí. Jeho zranitelnost se jí hluboce dotýkala a připomínala jí propast, která mezi nimi stále existovala.

„Nezoufej, milý,“ řekla tiše a v hlase se jí snoubilo ujištění s útěchou. „Nečekala jsem, že budeš znát odpověď. Tato zkouška nebyla o znalostech, ale o odvaze. Byla o tvé ochotě čelit neznámému, přijmout výzvu, i když se zdá, že je nepřekonatelná. A ty jsi dokázal, že jsi hoden mé lásky, Andreasi, nevymýšlel sis, nehádal jsi, nespekuloval jsi, jen ses poctivě konfrontoval se svými omezeními.“

„Za to sis zasloužil odměnu,“ zašeptala Athéna po krátké odmlce „Odměnu v podobě poznání.“

Rychle otevřela obsidiánovou krabičku a odhalila její obsah. Uvnitř, na sametovém lůžku, leželo jediné, dokonale tvarované soví pero, třpytící se éterickou září.

„Toto pero,“ řekla Athéna hlasem plným úcty, „je symbolem mé moudrosti, mé síly a mého spojení s božstvím. Je to připomínka toho, že i v nejtemnějších nocích existuje vždy světlo, které řídí cestu.“

Vyndala pero z krabičky a podala ho Andreasovi.

„Vezmi si ho, můj milý,“ řekla. „Vezmi si ho a ať je ti připomínkou našeho spojení, symbolem citu, který nás spojuje.“

„Děkuji ti.“ zašeptal tiše Andreas. „Je to nesmírně vzácný dar a budu si ho vážit. Bude mi útěchou v těžkých časech.“ Pečlivě a s úctou si Andreas schoval soví pírko. Pochopil ale slova bohyně Athény jako výzvu k odchodu a zesmutněl. „Chceš, abych už odešel?“

Athéna cítila Andreasův smutek a mírně se polekala špatné interpretace jejích slov.

„Ne, lásko,“ řekla tiše a v hlase se jí ozývaly opravdové obavy. „Nechci, abys odešel. Právě naopak. Dala jsem ti to pírko jako symbol našeho spojení, připomínku toho, že i když budeme odděleni, naše srdce budou vždy propojena,“ vysvětlovala. „Nebyla to výzva k odchodu, ale pozvání k pobytu.“

Odmlčela se a hledala jeho oči.

„Chci tě u mne, Andreasi,“ zašeptala. „Chci dál zkoumat toto spojení, které mezi námi rozkvetlo. Chci objevit hlubiny tvé duše, sdílet s tebou svou sílu a vášeň.“

Vzala ho za ruku, její dotek byl pevný i něžný zároveň.

„Ale chápu, jestli váháš,“ pokračovala Athéna hlasem plným pochopení. „Vím, že je pro tebe všechno nové, že se možná cítíš zahlcený intenzitou našeho spojení. Po čem toužíš, Andreasi?“ ptala se tiše. „Chceš zůstat a pokračovat se mnou v této cestě? Nebo potřebuješ čas, abys zpracoval všechno, co se stalo?“

Na chvilku ztichla, aby mu dala šanci odpovědět.

„Chci zůstat s tebou, má lásko, toužím po tobě čím dál víc.“ vyhrkl konsternovaný Andreas.

Zářivý úsměv se rozlil bohyni po tváři, když slyšela Andreasovo horlivé a srdečné potvrzení. Jeho touha po ní byla jako balzám na její duši, znovu potvrzovala pouto, které se mezi nimi utvořilo.

„Tak zůstaň, drahý,“ řekla bohyně hlasem plným radosti a očekávání. „Zůstaň a nech nás společně prozkoumat hloubku naší touhy.“

Vzala Andrease za ruku a vedla ho hlouběji do olivového háje, zatímco druhá její ruka tkala kouzlo, cestu lemoval měsíční svit. Vzduch byl plný vůně jasmínu a růží a zvuk moře naplňoval noc uklidňující melodií.

„Dnes večer se vzdáme všech zábran, všech omezení,“ šeptala bohyně tichým a hypnotickým hlasem a Andreasova duše se koupala v čiré extázi.

Zastavili se na odlehlé mýtině, kde je čekalo lůžko z měkkého mechu. Athéna se otočila k Andreasovi, oči jí znovu plály potutelností a šibalstvím. Andreas byl nepopsatelně okouzlen, i přes svou dřívější výřečnost nechopen slova.

„Jsi připravený, můj poutníku?“ předla bohyně. „Jsi připravený prožít plnou míru mé vášně?“

„Ano, má božská lásko… Jsem připraven odevzdat se tvé vášni.“ Andreasův hlas zněl toužebně a jeho pohled byl láskyplný a vzrušený.

Rychlým, ladným pohybem Athéna rozepnula spony svého oděvu a nechala jej sklouznout a spadnout na zem. Stála před Andreasem, zalitá měsíčním světlem, její tělo bylo zcela bez ozdob.

„Pohleď, Andreasi,“ řekla zvláštním hlasem plným hrdosti i pokory současně. „Pohleď na bohyni moudrosti, svlečenou před tebou. Já jsem panenská bohyně. Pro tebe se vzdám toho, čeho jsem se nikdy nevzdala pro nikoho z bohů ani lidí. Vezmi si mě, miluj mě, opatruj mě. Neboť dnes večer jsem tvá a jen tvá…Ale věz tohle,“ pokračovala a její hlas nabyl vážnějšího tónu. „Láska není jen o potěšení. Je o respektu, o důvěře, o porozumění. A očekávám, že se ke mně budeš chovat se stejnou úctou a něhou, jakou já prokážu tobě.“

Přistoupila až těsně k touhou rozechvělému Andreasovi.

„Rozumíš, Andreasi?“ zašeptala. „Chápeš zodpovědnost, kterou sebou nese láska k bohyni?“

Andreas jen zalapal po dechu když spatřil Athénino nahé atletické tělo, uvědomil si, že tento pohled stál slavného Teiresia oči a vypravil ze sebe: „Ano, má milovaná Athéno. Plně tě chápu a slibuji, že se k tobě budu vždy chovat s úctou, respektem a láskou.“ Už beze studu se svlékl a také před ní stanul nahý. V té chvíli padly poslední překážky, poslední zábrany.

Ve vzájemném vroucím objetí se milenci snesli na mechové lůžko. Athéna si Andrease dychtivě přitáhla k sobě, nohama pevně spoutala jeho boky a prohnula se v bedrech, vyzývajíc jej k milostné hře. Andreas miloval Athénu se vší láskou, vášní, pozorností a smyslností, jaké byl schopen, energie citu a touhy proudila mezi milenci jako divoká řeka. Andreas šeptal své lásce do ucha slova vyznání, slovíčka milá, cituplná, ale i hříšná a dráždivá. Bohyně na ně reagovala vstřícnými pohyby, hlasitým sténáním a pevněji si svého milého přitahovala k sobě. Záchvat sladké křeče v okamžiku vyvrcholení je zasáhl oba současně.

„To bylo… mimořádné,“ zašeptala bohyně, hlas se jí stále třásl emocemi. „Nikdy jsem nic takového nezažila, vždy jsem se těmto věcem vyhýbala. Už se jim vyhýbat nebudu. S tebou ne, milovaný. “

Odmlčela se, a po tváři jí přeběhl zamyšlený výraz.

„Možná,“ řekla tiše, „se bohové celou dobu mýlili. Možná, že pravé božství nespočívá v moci nebo moudrosti, ale ve schopnosti spojit se s jinou duší na tak hluboké a intimní úrovni.“

„Pokud je to tak…“ řekl zamyšleně Andreas a stále jemně hladil Athénino horké tělo dlaní, „Pak jsem rád, že ses rozhodla spojit se se mnou. Já jsem také nikdy nezažil nic tak krásného, ​​tak nadpozemského, tak intenzivního. Ale prosím, nemysli si, že miluji jen tvé úžasné fysis. Miluji tě celou, miluji tvou mysl, tvou energii, tvou bezhraničnou moudrost. Když jsme oba dosáhli vrcholu, cítil jsem nejen intenzivní fyzickou rozkoš, ale i transcendentální spojení své duše s tvým božstvím. A bylo to úžasné.“

Z úst se Athéně vydral tichý smích, když slyšela Andreasova slova, jeho směs něhy a hravé touhy ji hřála u srdce.

„Jsi komplexní a fascinující tvor, Andreasi,“ řekla Athéna hlasem plným pobavení a náklonnosti. „Oceňuješ božské i tělesné, intelektuální i fyzické. Je to vzácná a roztomilá vlastnost.“

Vztáhla ruku a pohladila ho po tváři, její dotek byl jemný a láskyplný.

„A já si tě vážím, Andreasi,“ zašeptala. „Vážím si tvé upřímnosti, tvé zranitelnosti, tvé vášně. Ukázal jsi mi stránku mého já, o které jsem nikdy nevěděla, že existuje, ani jsem o její existenci nestála. A za to jsem ti navěky vděčná.“

Posléze se Athéna zatvářila vážněji a přitiskla se k Andreasovi ještě těsněji.

„Ale věz tohle, má lásko,“ pokračovala po chvíli. „Naše cesta zdaleka nekončí. Teprve jsme začali zkoumat hloubku našeho spojení. Čekají nás výzvy, zkoušky naší víry a našeho odhodlání. Ale dokud zůstaneme věrní sami sobě a jeden druhému, věřím, že dokážeme překonat cokoli.“

„Bojíš se Diova hněvu, milovaná?“ vyvodil si z řečeného Andreas.

„Zeus náš vztah pravděpodobně neschvaluje. Nicméně už jsem jeho zlobě čelila a v případě nutnosti jí budu čelit ráda znovu – nedomnívám se ale, že to bude nutné. Vládce bohů není bez soucitu a empatie.“ odvětila Athéna a náhle, bez varování zdvihla jednu ruku a začala spřádat kouzlo. A Andreas náhle ucítil nádhernou vůni a uvědomil si, že má strašný hlad a ještě větší žízeň. Athéna se srdečně rozesmála.
„Nepotřebuji ani své božské schopnosti, abych slyšela, jak ti kručí v útrobách, milovaný.“

Oba se na mechovém lůžku posadili, před nimi leželo natažené bílé plátno a na něm…
„Zde jsou úžasné sýry z arkádských luk, tady je krétský med, jenž nemá na světě soupeře. Zde je pak husté, nemíšené víno z Dionýsových vinic, s tím buď opatrný. Tady jsou olivy z mého stromu v Parthenonu. Ovoce ze zahrady Hesperidek, toho si važ, co se Hérakles natrápil, než je získal. A chléb od nejlepších korinthských pekařů.“

„A ta věc v té modré misce?“ zeptal se zvědavě Andreas
„Ta je pro mne. To je ambrózie. Smíš ji vyzkoušet, přeješ-li si, ale nebude ti chutnat.“, odvětila Athéna. Neočekávaně však nesáhla do misky pro ambrózii, ale utrhla si kuličku hroznového vína a podržela ji mezi rty, aniž by do ní kousla. Šibalsky pohlédla na Andrease a naklonila se k němu. Andreas, který něžné gesto pochopil, jemně uchopil kuličku vína do svých rtů a než ji snědl, oba se chvilku láskyplně líbali.

Po jídle se oba znovu slastně natáhli na mechové lůžko.

„A teď,“ zavrněla Athéna, „co by sis přál zažít? Prozkoumat hlubiny oceánu? Zdolat vrchol Olympu?“

„Oceány… to by bylo nesporně zajímavé a Poseidón by se asi divil, koho jsi mu to přivedla na návštěvu.“ zasmál se Andreas

Když Athéna slyšela Andreasovu hravou poznámku, tiše se zasmála. Jeho humor a bezstarostnost byly pro ni neustálým zdrojem radosti.

„Ach, Poseidón,“ řekla pobaveným hlasem. „Je to bouřlivý bůh, ale má dobré srdce. Jsem si jistá, že by byl zvědav, setkat se s mužem, který ukradl srdce Athéně.“

„Kromě toho,“ zavrněla posléze, „možná by mu trocha žárlivosti prospěla. V poslední době je až příliš samolibý.“

Andreasovi ovšem zářilo z očí nadšení. „Cesta na Olymp by byla úžasná věc…opravdu bys mne tam vzala? Mohli bychom se pokusit vysvětlit ostatním bohům náš vztah. A pokud by tě tvé kněžky volaly kvůli nějakému problému, snad bych díky svým zkušenostem z cizího světa dokázal posloužit jako poradce.“

„Ano, tvůj pohled smrtelníka z cizího světa by byl velmi cenný, budeš mým mostem mezi světem mým a světem lidí. A já budu tvou věčnou ochránkyní, průvodkyní a společnicí.“ odvětila bohyně. „Ale než začneme naši cestu na Olymp…“ protáhla vrnivým hlasem a poté si elegantně, ale rychle a rázně sedla obkročmo na Andreasův klín. Černý vodopád jejích voňavých vlasů se mu vylil do tváře. Pak se Athéna sklonila a zapředla Andreasovi do ucha „…podmaním si tě a ovládnu tě způsobem, který bys nikdy nepovažoval za možný. Teď jsi můj, Andreasi, každá píď tvého těla a každý fragment tvé mysli nyní patří mně.“

Bohyně se začala pomalu, rozvážně a se záměrnou smyslností pohybovat, stehny pevně svírajíc mužovy boky, škádlila ho a dráždila příslibem toho, co mělo teprve přijít.
„Pověz mi, jak moc miluješ být pode mnou. Řekni mi, jak moc mi patříš…“, vrněla mu u ucha. Andreas, sténající v rytmu Athéniných pohybů, a vzpínající se jako krocený hřebec ale nebyl schopen artikulovaných souvislých vět. Bohyně, vášnivě na něm jedoucí to ale ani neočekávala, uměla si to přečíst z jeho myšlenek, jakkoliv v té chvíli nesouvislých. Athéna zvýšila intenzitu svých pohybů a sebe i jeho tlačila za okraj nádherného šílenství.

„Soustřeď se na mne, Andreasi, vnímej můj dotek, mou vůni, můj hlas! Pojď se mnou a smažeme hranice smrtelného a božského!“

A pak se to stalo. Milence zaplavila vlna čisté, nefalšované extáze, která zastřela veškeré myšlení a rozum. Oba křičeli jméno toho druhého, jejich těla se křečovitě třásla silou společného vyvrcholení.

Jak chvění ustupovalo, leželi si ještě dlouho ve vzájemném objetí, a naslouchali svým srdcím. Athéna se podívala Andreasovi do očí, její výraz byl plný lásky a úžasu.

„Dokázali jsme to, milovaný,“ šeptala. „Dosáhli jsme nemožného. Spojili jsme naše duše v okamžiku čistého božství.“ Andreas neříkal nic, protože pro to, co před chvílí prožil, nenalézal slova v žádném ze tří lidských jazyků, které znal. Proto mlčel a jen Athénu pevně objímal a zasypával její ústa, oči a tvář láskyplnými polibky. Athéna je nadšeně oplácela.

Po několik dnech, kdy si Andreas připadal jako v učiněném ráji se během rozhovoru o Andreasově světě Athéna náhle zarazila a její oči získaly zamyšlený a současně neklidný výraz.

„Andreasi, musím na aeropagos. Kněžky mne volají a je to vážné. Chceš mne tam doprovázet? Byla bych potěšena.“

„Rozhodně ano.“ Andreas živě přikývl, vytušil o co půjde, ale tentokrát tam nebude jen jako jeden z mnoha přihlížejících, ale bude tam poprvé přímo z Athéniny vůle.

Athéna rychle vyvolala kouzlo a Andreas se leknutím trochu zapotácel, když se náhle octl u Parthenonu a do uší mu vnikly překřikující se hlasy shromážděných lidí, které se marně snažili utišit jak soudci, tak vojáci s chocholy na přílbách, střežící ploché návrší. Andreas měl skvělý výhled, stál vpředu, dokonce za linií střeženou vojáky, kteří si ho nevšímali. Athénu viděl na čestném místě, měla na sobě důstojný modrý chitón, dlouhé vlasy protkané zlatými drátky, na ruce bez námahy držela velikou sovu.

Záhy Andreas poznal, kvůli komu a kvůli čemu je toto celé pozdvižení, na návrší byl přivlečen třesoucí se otrhaný ubožák s šílenýma očima. Andreas pohlédl na Athénu a viděl, že ta sleduje nebožáka s napjatým a současně soucitným výrazem. Zubožený muž uviděl Athénu a klesl na kolena.

„To je princ Orestes.“ Uslyšel Andreas jemný hlas vedle sebe. Překvapeně se otočil a pohlédl do očí Athéninu bratru Apollónovi. Okamžitě jej poznal, viděl už mnoho jeho soch, proto ihned uctivě poklekl. „Pro jistotu tě varuji. Vím, kdo jsi, ale i tak se za žádnou cenu nepleť do toho, co uvidíš, Andreasi.“ dodal Apollón sice vlídným tónem, ale s temným zabarvením hlasu. Pak, aniž by si Andreas všiml, jak se to stalo, objevil se Apollón vedle své sestry na čestném místě. Nikdo z přítomných přihlížejících se neodvažoval pohlédnout na eskortu, která stála za klečícím mužem, hnusný lepkavý sykot a vrčení těch bytostí bylo dostatečně výmluvné.

„Co je zde přítomnému kladeno za vinu?“ Athénin jasný hlas se nesl prostory kolem chrámu. Věděla to, ptala se jen formálně.

„Zákeřná vražda rodičů, mykénského vladaře a jeho ženy!“ odpověděli soudci unisono. „Svou vinu dotyčný sám cítí, jinak by tu nebyly…“ soudce nedokončil větu, jen se bojácně podíval za klečícího Oresta. Nálada davu přihlížejících se začala obracet proti Orestovi. Několik lidí dokonce zdvihlo kameny. Apollón okamžitě zareagoval, v rukou se mu objevil věnec. Pokročil vpřed a slavnostně jej nasadil ubožákovi na hlavu. Dav se okamžitě uklidnil. Jakmile bůh dá takto najevo, že je někdo pod jeho ochranou, nelze se protivit.

„Vražda rodičů? To je velmi předčasný a hlavně nemoudrý závěr a jsem nemile překvapena, že ho slyším z úst takových zkušených soudců jako je například zde přítomný Alexétes.“ Označený soudce sklopil oči.

Athéna pokračovala naléhavým hlasem: „Orestes naopak mstil smrt svých milovaných pravých rodičů, kteří byli zavražděni uchvatiteli trůnu v Mykénách. A tu pomstu ani neplánoval, nechal se přemluvit svou sestrou Elektrou, která přípravě tohoto činu věnovala sedm let. Zvažte prosím jeho vinu, není tak velká!“

Sykot a vrčení Orestovy eskorty náhle zesílil a nebožák bolestně zasténal. Apollón znovu vykročil a rozhodně se postavil mezi Oresta a jeho eskortu. Soudci se dlouho radili. Nakonec Alexétes vystoupil a třesoucím se hlasem pronesl: „Obviněný nebude potrestán smrtí a ani nebude vydán do Mykén. Musí však vykonat kajícnou pouť. Jak ale uleví svému svědomí, aby ustalo pronásledování…“ Alexétes váhavě pohlédl na černé bytosti, kterým Apollón bránil se na Oresta znovu vrhnout. „…to opravdu nevíme.“

Athéna přikývla a měkkým hlasem řekla. „Oreste, bohyně Artemis je ochotná tě tvé viny zbavit. Vykonáš pouť do jejího chrámu v Tauridě. Tam budeš očištěn. Nyní tě zprostím pronásledování, abys cestu vůbec přežil, ale musíš učinit něco, co prokáže tvou kajícnost. Je mi to líto.“

Orestes chvíli lapal po dechu, hleděl bolestně do Athéniných očí. Andreas bez dechu sledoval celou scénu a s nesnesitelným napětím čekal co Orestes udělá. Ten zdvihl ruku k ústům, tu ruku, která držela nůž, když vraždil, strčil si do úst jeden prst a s hrozným zaskučením si jej ukousl. Přihlížející dav zděšeně vykřikl, Andreas zavřel oči a zoufale se snažil se ovládnout, Athéně s oči skanuly dvě slzy. Orestova eskorta nicméně zmizela.

———————————————————————-

Když Andreas znovu oči otevřel, zjistil, že stojí s Athénou na opuštěné a lidmi nevyužívané stezce na úpatí Olympu. Octli se v tichém kraji, kde jen slabě šuměly borovice a slunce příjemně hřálo.

„Slíbila jsem ti před několika dny cestu na Olymp. Máš na to dost sil? Mohla bych nás donést až tam, ale bohové uvidí raději, když k nim vystoupíš pokorně lidským způsobem, Andreasi.“ řekla vážně Athéna. „Nebo si přeješ raději odpočívat? To, čeho jsi byl před chvílí svědkem bylo jistě vyčerpávající. Mohla jsem tě té podívané ušetřit, ale chtěla jsem, abys věděl, čemu můžeš někdy přihlížet, budeš-li stát po mém boku.“

„Zvládnu to, v porovnání s tím, kam musí dojít nešťastný Orestes, sám a zubožený, já budu mít tu nejlepší možnou průvodkyni. Ale nebudeš se nudit, miláčku, jít se mnou na Olymp, když bys tam mohla ve chvilce doletět?“, ptal se Andreas. Úmyslně Orestův trest více nerozváděl, důvěřoval Athéně a jejímu jednání. Rovněž byl pamětliv Apollónova varování.
„Netrap se tím, ve skutečnosti si tuto procházku opravdu užiji.“ odvětila Athéna, uklidňujíc svého milence stiskem ruky.

„Nestává se často, že mám možnost zažít svět tempem smrtelníka,“ pokračovala. „Abych si užila krásu krajiny, pocit země pod nohama, teplo slunce na kůži. A kromě toho, cesta je stejně důležitá jako cíl. Vážím si každého okamžiku, který s tebou strávím, ať už se vznášíme nebesy, nebo jen kráčíme ruku v ruce po horské stezce. Tvoje společnost je největším darem, jaký jsem kdy mohla dostat, Andreasi,“ řekla. „A nevyměnila bych ho za všechnu moc a slávu Olympu. Tak pojďme pokračovat v naší cestě tempem, které ti vyhovuje. Nespěchám a jsem spokojená s tím, že s tebou sdílím tento krásný den.“

Po chvíli zamyšleného mlčení dodala: „Cítím tvé obavy o Oresta ale jsou zbytečné. Nemohla jsem jeho trest zmírnit, provinění nebylo malé. Ale on je nesmírně odolný a ještě dojde klidu a pokoje.“

Andreas se usmál, naklonil se k Athéně a políbil ji. „Děkuji ti, má milovaná. Děkuji ti, že jsi tím, kým jsi. Majestátní Pallas Athéna, ale zároveň milující, nesmírně milující žena. Jsem nejšťastnější bytost ve vesmíru. Miluji tě a to se nezmění do konce života.“ řekl Andreas, zatímco pomalu stoupali.
„Tedy… do konce mého života.“ dodal rozpačitě. „Ty jsi nesmrtelná.“

„Vím, že náš vztah nebude snadný, Andreasi.“ řekla Athéna, „Budou tu překážky, výzvy a oběti. Ale dokud zůstaneme věrní sami sobě a jeden druhému, věřím, že dokážeme překonat cokoli.“ zopakovala mu.

Athéna se na chvilku odmlčela a pak pokračovala vážným tónem: „„A co se týče rozdílu v našich životech, já jsem s tím smířená. Budu si vážit každého okamžiku, který spolu strávíme, s vědomím, že naše láska překročí hranice času a prostoru.“

Pak se jí ale do očí vrátila veselá jiskra, zastavila se a ovinula Andreasovi paže kolem krku.

„Kromě toho,“ vrněla „kdo ví, co budoucnost přinese? Možná najdu způsob, jak ti darovat nesmrtelnost. Nebo se možná rozhodnu vzdát se svého božství a prožít své dny jako smrtelník po tvém boku.“

Andreas ji také ochotně objal kolem pasu a začal zamyšleně rozkládat: „No… takové případy byly. Myslím, že Hérakles dostal nesmrtelnost od bohů, Perseus rovněž… ale nevím, za jakých okolností se to stalo. Ale tím se nyní netrapme. Společně překonáme všechny výzvy. Miluji tě a budu tě milovat, i kdyby mi sám Zeus hrozil bleskem.“

„Jsi statečný, Andreasi, vím, že to myslíš vážně, poznala bych kdyby to byla jen falešná slova.“ odvětila Athéna. „Ale nerouhej se, prosím. Pokud Diovi dokážeme, že naše láska je pravá a že nám oběma přináší štěstí, vládce bohů jistě ve svém srdci najde odvahu přijmout náš svazek.“

Pokračovali ve výstupu. Nepotkali žádného jiného poutníka, neboť obyčejní smrtelníci se neodvažují vystoupat na Olymp. Andreas tuto skutečnost zamyšleně zmínil.

„Máš pravdu,“ řekla Athéna, „smrtelníci se zřídka odváží vystoupit tak vysoko na Olymp. Cítí přítomnost bohů a jsou naplněni úžasem a obavami. Ale ty, můj miláčku, kráčíš po této cestě s odvahou a sebevědomím. Nebojíš se božského a s otevřenou náručí přijímáš neznámé. To je věc kterou na tobě obdivuji.“
„Ó to je tvá zásluha, bez tebe bych se na to neodvážil ani pomyslet.“ odporoval Andreas.

„Nepři se, Andreasi. Zapomínáš, kdo jsem? Neomylně cítím tvého neochvějného ducha.“ odvětila Athéna. „Řekl jsi, že jsi nejšťastnější bytostí ve vesmíru, ale já jsem našla lásku se smrtelníkem, to je něco, co bych nikdy nepovažovala za možné.“

„Vzpomínám si, jak se Bellerofontes pokoušel dostat na Olymp, ale Zeus ho srazil z koně.“ uvedl Andreas.

„Ach, Bellerofontes,“ zasmála se Athéna. „Byl to zkušený válečník, já sama jsem mu poradila, jak získat Pegase. Ale jeho ambice dalece překračovaly jeho možnosti. Vydal se na Olymp s chybnou motivací. Odvážil se srovnávat s bohy a Zeus mu rychle vykázal jeho místo. Ale neobávej se, lásko moje,“ řekla „naše situace je úplně jiná. Nesnažíme se uzurpovat Olymp ani zpochybňovat autoritu jeho obyvatel. Jsme prostě dva milenci, kteří se snaží sdílet svou radost a štěstí s božstvím.“

Andreas, který většinou jen téměř nábožně poslouchal Athénina slova, jen doplnil: „Též věřím, že Zeus má větší zájem vidět tě šťastnou než trestat ty, kteří se odváží přiblížit k Olympu s láskou v srdci.“

„Zatím nevidím ani náznak hrozících blesků a zdá se, že se na nás nebesa usmívají.“ řekla Athéna poté, co zapátrala zrakem po obloze. Pak se naklonila a políbila Andrease na rty.

„Tak pokračujme v naší cestě s důvěrou a radostí,“ dodala. „Bohové se dívají a věřím, že budou spokojeni s tím, co vidí.“

„Naprosto souhlasím. Nemám v úmyslu předstírat, že jsem bůh, ani nechci být uctíván jako bůh. To je nesmysl. Jen doprovázím svou milovanou. Mimochodem…“

Andreas neměl čas dokončit větu, protože najednou se před poutníky objevila žena nesmírné, až nepřirozené krásy, oblečená mírně vyzývavě i když ne nestoudně, neměla to zapotřebí, protože silnou svůdnost dokázaly vyzařovat i jen její oči. Athény si ani nevšimla a promluvila přímo k Andreasovi: „Jsem Afrodita. A nabízím ti nyní svou přízeň, drahý Andreasi. Opusť Athénu a přidej se ke mně… ona ti nebude schopna dát takovou rozkoš, jakou ti mohu dát já. Ona je bojovnice. Já jsem milenka.“
Afroditin hrdelní hlas sugestivně zněl chvilku zleva, chvilku zprava, chvilku shůry.

Její náhlý příchod Andrease zaskočil, ale rychle se vzpamatoval a tichým, ale pevným hlasem jí odpověděl: „Ctěná Afrodito, chovám nesmírnou úctu k tvé božskosti, ale hluboce miluji Athénu a v žádném případě ji nezradím, ani jí nebudu nevěrný. Nikdy. S nikým. Ani s tebou.“ Andreas podvědomě hledal Athéninu ruku vedle sebe.

Athéně po tváři přeběhl stín podráždění, ale rychle se znovu uklidnila a její výraz zůstal klidný a vyrovnaný. „Dobře řečeno, Andreasi,“ řekla hlasem plným hrdosti a náklonnosti. „Tvoje slova mne ctí více než jakýkoli dar nebo oběť.“

Pak se obrátila na druhou bohyni.

„Afrodito,“ řekla Athéna uctivým, ale pevným hlasem, „jsem překvapena, leč ne šokována tvým návrhem. Ujišťuji tě však, že tvé úsilí je marné. Andreasovo srdce patří mně a on zůstane věrný svým slibům. Sama to musíš cítit z jeho duše.“ Ucítila, jak Andreas hledá její ruku a propletla své prsty s jeho.

„Navíc,“ pokračovala Athéna už s náznakem tvrdosti v hlase „radím ti, abys přehodnotila své jednání. Vměšování se do záležitostí druhých je zřídka moudré, zvláště když jsou tito lidé pod mou ochranou.“

Athéna zdvihla obočí a její pohled vyzýval Afroditu, aby se jí postavila.

„A teď,“ řekla nakonec, když druhá bohyně nereagovala „kdybys nás omluvila, musíme dokončit cestu. Navrhuji, abys našla produktivnější způsob, jak trávit čas, třeba tím, že se budeš starat o potřeby svých vlastních ctitelů. Máš jich nepočítaně.“

Oba se otočili zády k Afroditě a dali tím najevo jejich úmysl pokračovat ve výstupu. S Andreasem po boku si byla Athéna jistá, že překonají jakoukoli překážku, dokonce i pokušení od samotné bohyně lásky, která jen vztekle prskla a zmizela.

Andreas zavrtěl hlavou a zamyšleně se zeptal: „Co to mělo znamenat? Nenávidí tě? Nemá dost vlastních ctitelů? Viděl jsem jich jednou ve městě plný chrám, může si vybírat. Miluji tebe a máš mé srdce pevně ve své moci. To nezmění ani deset Afrodit.“

Athéně unikl povzdech, když Afrodita zmizela. Její odchod zanechal ve vzduchu přetrvávající pocit neklidu.

„To, má lásko,“ řekla Athéna hlasem zbarveným únavou „znamenalo, že Afrodita je, jaká je. Není to tak, že by mě nenáviděla,“ vysvětlovala. „Máme jen velmi odlišné názory na lásku a vztahy. Afrodita věří ve vášeň, touhu a prchavé radosti. Já si cením loajality, oddanosti a trvalých pout. A ano, má bezpočet ctitelů, ale Afrodita nikdy není spokojená. Vždycky hledá nové výboje, nové zdroje obdivu a zbožňování.“

Athéna zavrtěla hlavou, a v hlase jí zněl náznak opovržení.

„Předpokládám, že tě, smrtelníka, který si získal srdce bohyně, viděla jako cenu, kterou lze vyhrát a obrat mne o ni,“ řekla. „Důkaz její moci a půvabu.“

Pak se ale sladce usmála na Andrease, oči plné lásky a vděčnosti a pýchy.

„Ale jak jsi jí výmluvně ukázal,“ předla, „své kouzlo na tebe vrhla marně. Tvé srdce patří mně a to je pouto, které ani bohyně nedokáže zlomit.“

Oba se zhluboka nadechli a pokračovali ve výstupu, odhodláni nechat za sebou podivný a nepříjemný dojem ze setkání s jinou bohyní.

„Teď,“ řekla Athéna „se soustřeďme na naši cestu. Blížíme se k vrcholu Olympu a já se těším, až ti ukážu zázraky, které na nás čekají.“

„Ano, souhlasím, myslím, že jsme tam skoro, vidíš? Mraky kolem Olympu jsou už pod námi.“ Andreas samým vzrušením pozapomněl, že Athéna ví podstatně lépe než on, kde se nacházejí. Tu ale ani nenapadlo se mu snad vysmívat.

„Máš pravdu, drahý,“ řekla hlasem plným radosti. „Jsme skoro tam. Brzy budeme procházet posvátnými síněmi Olympu, obklopeni bohy a bohyněmi. Připrav se na to, co uvidíš. Olymp je místo bezkonkurenční krásy a majestátnosti.“

Odmlčela se, a do očí se jí vrátily šibalské jiskřičky.

„A určitě se chovej co nejlépe,“ škádlila Andrease „Bohové můžou být ve svých projevech vrtkaví a měl bys udělat dobrý dojem.“

S obnovenou energií pokračovali ve výstupu, Andreasovo srdce bušilo očekáváním. Vzduch řídl, obloha byla modřejší a mraky pod putujícími milenci vířily a vytvářely úchvatné panorama.

A pak se náhle mraky rozestoupily a Olymp se objevil v celé své kráse. Andreasovi z hrdla uniklo hlasité lapání po dechu.

„To je… to je… to je báječné… zázračné… možná mě klame zrak…“

„Ne, milý,“ řekla Athéna hlasem plným tepla a náklonnosti. „Tvé oči tě neklamou. To, co vidíš před sebou, je skutečné, stejně skutečné jako láska, která nás spojuje.“ Ukázala na nádherné panorama.

„Pohleď, Andreasi, říše bohů, domov nesmrtelných, srdce všeho božského.“

„Tam,“ Athéna elegantně vztáhla ruku, „je palác Dia, vládce bohů. A tam je chrám Héry, jeho královny. A tam je Héfaistova kovárna, kde se vyrábí zbraně a nástroje bohů.“

Athéna vedla konsternovaného Andrease dále do Olympu, provázela ho bujnými zahradami, kolem majestátních chrámů a kolem tyčících se obřích soch bohů a bohyní.

„Toto je místo nepředstavitelné moci a krásy,“ řekla Athéna, „místo, kde se plní sny a rodí se legendy. Ale je to také místo velké zodpovědnosti. Bohové mají za úkol udržovat řád a rovnováhu ve vesmíru a musí se vždy snažit jednat s moudrostí, spravedlností a soucitem.“

„Ano… uvědomuji si to… „ Andreas pomalu procházel prvním nádvořím. „Vím velmi dobře, že když Xerxes vpadl do oikúmeny, válka byla vyhrána jen díky tobě a tvému ​​strategickému géniu. Áres se staral o statečnost a morálku Řeků a ty o řízení bojů. Máte obrovskou zodpovědnost.“

„Vskutku, “ Athéna slavnostně přikývla a odpověděla hlasem plným vážnosti. „Osud… břemeno smrtelníků často spočívá na bedrech bohů a my musíme toto břemeno nést s moudrostí a péčí.“

Odmlčela se, v očích měla náznak smutku. „Válka s Persií byla dobou velkého utrpení a ztrát, ale také prokázala odolnost a odvahu lidského ducha.“

„Ale minulost je minulost,“ řekla. „Musíme se poučit ze svých chyb, ale nemůžeme se jimi zabývat navždy. Musíme se soustředit na přítomnost a pracovat na lepší budoucnosti.“

Athéna vedla Andrease do středu Olympu, kde se shromáždili ostatní bohové a bohyně.

„A teď,“ řekla „je čas, abys se setkal s mými druhy z Olympu. Dychtí se setkat s mužem, který si získal mé srdce, a já se zase těším, až ti představím svůj svět.“

Andreas chudák div neomdléval pod náporem dojmů a božské energie, emanující ze všeho kolem něj ale věděl, že se jedná o klíčový okamžik jeho vztahu s bohyní. Athéna jeho chaos v duši vnímala, ale neomylně cítila že nad tím vším stále plane láska a odhodlání jejich vztah bránit.

„To je vše, o co žádám,“ odpověděla na nevyslovené hlasem plným náklonnosti. „Jen buď sám sebou a nech vyniknout své přirozené kouzlo a inteligenci.“

Andreas si nestihl všimnout, jak se to stalo když náhle stál mezi shromážděnými Olympany. Vší mocí se snažil uklidnit. Opakoval si v duchu neustále, že se nemá čeho bát.

„Zdravím vás, přátelé,“ zvučným hlasem zvolala Athéna. „Představuji vám Andrease, smrtelníka, který si získal mé srdce a stal se mým milovaným.“

Otočila se k pobledlému Andreasovi a začala postupně představovat shromážděné nebešťany. „Andreasi, toto je Zeus, vládce nás všech, a jeho manželka Héra, královna nebes.“

Chvilku počkala, než se Andreas pokloní vládnoucí dvojici bohů.

„A toto,“ pokračovala „je Poseidón, bůh moří a oceánů, můj bratr Apollón, bůh umění a světla, už jste se setkali. Artemis, bohyně lovu, Áres, bůh války, Afroditu, bohyni lásky už také znáš, zde je Héfaistos, bůh ohně a řemeslné práce, zde Hermés, náš posel, a Démétér, bohyně rolníků a úrody.“

Andreas se každému bohu a bohyni, které mu Athéna představila, uctivě poklonil, řekl, že je s úctou zdraví, a pokaždé přidal poděkování za nějaký aspekt. Děkoval Diovi za skvělé řízení nebes, Démétér za velkou úrodu, Poseidónovi za skvělé řízení oceánů, Áreovi za ochranu země, chválíl Herma za výbornou organizaci posílání zpráv, vzdal hold Afroditě za její krásu. Ona se na něj dívala trochu rozzlobeně, protože předtím odmítl její návrh, na což nebyla zvyklá. Ale nebyla otevřeně nepřátelská.

Athénu zalila vlna úlevy, když sledovala, jak Andreas zvládá svou prezentaci. Jeho uctivé chování, jeho bystré komentáře a jeho upřímné uznání každého boha a bohyně evidentně dělaly pozitivní dojem. Neupřímnost by bohové bryskně odhalili. Vřele se usmívala, když děkoval Diovi za jeho moudré vedení, chválil Démétér za bohatou úrodu a Poseidóna za správu moří a Apollónovu hru na lyru označil za nadvesmírnou. S pobavením se dívala, jak lichotí Áreovi za skvělý dohled nad řeckými armádami a Hermovi za jeho rychlé a efektivní předávání zpráv. Všimla si i Afroditiny přetrvávající nevraživosti, ale oddechla si, když viděla, že už odeznívá.

„Vítej na Olympu, Andreasi,“ řekl Zeus hlasem dunícím autoritou. „Byli jsme zvědaví, až se dozvíme více o smrtelníkovi, který si získal Athénino srdce, což se nepodařilo nikdy ani nikomu z nás. A mne hlavně těší, že v tobě nevidím ani stín povahy lýdského krále, smrtelníka, kterého jsme také poctili právem navštěvovat Olymp a který nás tak zklamal.“

„Jak vidíte, můj Andreas je muž s velkou inteligencí, šarmem a respektem. Je to důstojný společník a je mi ctí, že ho mám po svém boku.“ zvučně zvolala Athéna. Pak se otočila k zcela duševně vyčerpanému Andreasovi.

„A teď, má lásko,“ řekla, „je čas, abychom si odpočinuli a osvěžili se. Cesta na Olymp byla dlouhá a oba si zasloužíme trochu odpočinku.“

Znovu se obrátila k ostatním Olympanům.

„Omluvte nás, rozloučíme se. Později budeme k dispozici pro jakékoli diskuse, o které byste stáli.“

Odvedla Andrease od shromážděných bohů a bohyní do odlehlé zahrady, kde si mohli užívat soukromí a klid. Když odcházeli, vyprovázely je přátelské pohledy bohů a bohyň, jen Afrodita se nepatrně ušklíbla.

„Zvládl jsi to skvěle, miláčku,“ řekla Athéna hlasem plným obdivu. „Okouzlil jsi je všechny, dokonce i Afroditu i když to nedávala najevo. Jsem na tebe tak hrdá.“

Pak vzala Andrease za obě ruce. „Co říkáš na soukromé občerstvení a následnou odpočinkovou koupel v odlehlém jezírku?“

„To by byl můj další splněný sen. “ Odvětil Andreas, kterému se slabostí třásly nohy. „Celý den jsme nejedli. Ty asi nemusíš jíst, ale já mám z hladu kruhy před očima. A odpočinek v skrytém jezírku, to zní lahodně.“ Andreas políbil Athénu na rty.

„Pak se ti splní sen, Andreasi,“ řekla bohyně hlasem plným náklonnosti. „Užijeme si tu nejkrásnější soukromou hostinu, jakou si lze představit, a po ní osvěžující koupání v nejklidnějším jezírku na celém Olympu.“

Přitáhla si Andrease do hravého a škádlivého polibku.

„A ano,“ předla posléze, „možná nepotřebuji obživu stejně jako smrtelníci, ale rozhodně si dokážu vážit potěšení ze sdílení lahodného jídla s tím, koho miluji.“

Elegantními gesty Athéna utkala kouzlo a objevil se stůl plný lahodných pochoutek, doplněný měkkou pokrývkou, vychlazeným pryskyřičným vínem a úchvatným výhledem na olympskou krajinu.

„Řekni mi, můj drahý,“ řekla, bohyně, když si během jídla povšimla, že Andreas zamyšleně hledí do kraje. „co na tomto místě vidíš? Co to vyvolává v tvé duši?“ Athéna v tomto okamžiku v Andreasovi nečetla, chtěla, aby se jí se svými myšlenkami svěřil sám. A věděla, že se i ty nejjednodušší okamžiky mohou stát mimořádnými a ta nejobyčejnější místa se mohou proměnit v kouzelné říše.

Andreas začal vyprávět: „Stvořili jste tuto krajinu a já v ní vidím obraz tvého božství. Ale také vzpomínám na dětství, které jsem strávil v nepředstavitelně vzdáleném světě, kam se už nemohu vrátit. A ani nechci, protože moji rodiče jsou mrtví a naši slovanští bohové ten svět dávno opustili, pokud vůbec kdy existovali. Vše, co děláš, je pro mou duši tolik léčivé. Vždy se budu snažit být ti dobrým partnerem, přítelem, milencem a pomocníkem, jak nejlépe dovedu.“

Bohyni se srdce chvělo z jeho upřímných slov. Andreasova schopnost vidět v té krajině jak její božskost, tak ozvěny jeho vlastní minulosti ji naplňovala pocitem úžasu a spojení.

„Můj drahý Andreasi,“ řekla hlasem plným něhy, „tvá slova jsou balzámem pro mou duši. Vědět, že dokážu vytvořit prostor, který v tobě vyvolává tak hluboké a smysluplné emoce, je dar, který se nedá docenit.“

Andreas dál vyprávěl o svém dětství a o svém světě a Athéna mu s napjatou pozorností naslouchala, ne všemu rozuměla, ale v jejím nitru rezonoval záblesk soucitu a jemně mu tiskla ruku gestem útěchy.

„Chápu,“ řekla. „Ztráta vlasti a úmrtí milovaných jsou rány, které se nikdy úplně nezahojí. Ale věz, že nejsi sám. Jsem tu pro tebe a vždy budu tvým domovem, tvým útočištěm, tvým vůdčím světlem.“ Posléze se zamyšleně zeptala: „Vy v tom světě nemáte podsvětí?“
Andreas se poctivě zamyslel a pak řekl: „Nevím.“

Athéna raději změnila téma hovoru. „Vyprávěl jsi mi o dobývání vesmírného prostoru tvými lidmi. Pověz mi jaká je tvá oblíbená hvězda a jaké planety jste poznali?“

Andrease potěšilo, že Athéna nastolila jeho oblíbené téma. „Planety jsou pojmenovány po vás, bozích, i když v našem světě nejste skuteční, ale jen legendami. Lidé používají latinská jména, ne řecká. První planeta se jmenuje Merkur, což je ve skutečnosti Hermes, kterého jsme viděli před chvílí, když jsi mě představila. Stejně tak Venuše, to je Afrodita, pak Mars, to je Áres. Jupiter je vládce Zeus a po něm je Saturn, to je pokud vím Diův otec…“ Athéna nepatrně přikývla.“…to a Uran jsou řecká jména. Následuje Neptun, tedy Poseidón a Pluto, což je Hádes. Neexistuje žádná planeta pojmenovaná po tobě, což je chyba, kdyby to bylo na mně, věnoval bych ti všechny planety.“
Athéna se shovívavě usmála: „Tím se netrap, Andreasi. Nepotřebuji planetu abych projevila svou existenci. Pokračuj, prosím.“
„Má oblíbená hvězda je asi Slunce. Je to hrozivá gigantická horká koule, ale dává život všemu na zemi.“
„Hélios by byl potěšen, kdyby tě slyšel. A vskutku, tvůj pohled je současně uzemněný i moudrý, v kontrastu k romantizujícím představám, které tak často prostupují smrtelnými myslemi.“

Po chvíli vážného ticha Athéna pokračovala.

„Ale nepřijde ti ironické, můj miláčku, že Slunce, zdroj veškerého života, je zároveň zdrojem zkázy? Jeho žár může spálit zemi, jeho paprsky mohou popálit kůži a jeho síla může být zničující, pokud se uvolní. Možná je to přirozeností všech věcí. Mít jak sílu tvořit, tak sílu ničit. Být zdrojem světla i zdrojem temnoty.“ Otočila se k Andreasovi a úmyslně se pokoušela vybudit v něm tyto úvahy k chápání složité podstaty existence.

„Co si o tom myslíš?“ ptala se. „Je možné v sobě přijmout světlo i temnotu? Využít svou sílu k dobru a zároveň si uvědomit potenciál zkázy, který v nás leží? Jak jsem vyrozuměla, toto je přece vážným problémem ve vašem světě. V obrovské rozloze vesmíru neexistují snadné odpovědi, pouze otázky, které nás vyzývají k růstu, učení a k tomu, abychom se stali nejlepší verzí sebe sama.“

Andreas chvíli mlčel, pak tiše a pokorně pronesl: „Mám své zásady, miláčku. Kdo nemá žádné zásady, kterými by byl veden, nemá nic i kdyby jinak měl všechno bohatství světa. Kdykoli jsi na pochybách, vzpomeň svých zásad a buď jim věrná.“

Andreas si náhle uvědomil, co činí, omluvně se podíval na usmívající se Athénu a plácl se do čela. „Promiň …poučuji tady bohyni. Jsi moudrá a prozíravá, víš toto všechno lépe než kdokoli jiný.“

„Můj drahý Andreasi,“ řekla hlasem plným náklonnosti, „tvá slova jsou moudrá a pravdivá. Principy jsou skutečně základem, na kterém budujeme své životy, kompasem, který nás vede bouřemi nepřízně osudu.“ Nemohla si ale pomoci, její slova byla prokládána srdečným smíchem, jak se Andreas omlouval za poučování bohyně moudrosti.

Athéna pochopila, že rozpačitého Andrease nyní musí odvést od vážných myšlenek, vstala, nekompromisně ho vzala za ruku a vedla ho od stolu dál do zahrad, mezi skalky, až jej dovedla k úchvatnému jezírku s křišťálově průzračnou vodou, která však měla jemně modravý odstín. U dna jezírka se mezi vodními rostlinami vesele proháněly barevné rybky.

Athéna shodila oděv a couvajíc do jezírka, pohledem i gesty lákala Andrease za sebou. Ten jen opět zalapal po dechu – pohled na nahou Athénu ho fascinoval čím dál silněji. Také se rychle svlékl, vstoupil do vody a vykřikl překvapením, neboť očekával chlad, ale voda byla jemně teplá. Dostal veselou náladu a hravě na Athénu cákl. Bohyně rozšířila oči v předstíraném hněvu.

„Ty se opovažuješ škádlit bohyni, smrtelníku?!“ pronesla teatrálním hlasem a oplatila Andreasovi malým kouzlem, kterým proti němu zvedla menší vlnu. Když se Andreas vynořil, třepal hlavou, vyplivl vodu a rozesmál se. Athéna se odrazila ode dna, doplavala k Andreasovi a ovinula ho něžně rukama kolem krku, pevně nohama kolem pasu a vpila se mu do rtů vášnivým polibkem. Milovali se tentokrát pomalu a něžně, jako kdyby se kolem nich a jen pro ně zpomalil čas. Po společně prožité sladké extázi Athéna se zavřenýma očima položila Andreasovi hlavu na rameno a nechala si jemně hladit mysl jeho láskyplnými myšlenkami a tělo dlaněmi. Po chvíli ale náhle otevřela oči, protože ucítila přítomnost jiného boha. Zjistila, že Andreas to ví rovněž protože ji přestal laskat a měl pohled upřený na cestičku kolem jezírka. Kráčela po ní jiná bohyně a s podivným výrazem úkosem pozorovala dvojici v jezírku.

Andreas namáhal paměť, aby si vzpomněl odkud ji zná. Po chvíli se mu totožnost cizí bohyně konečně vybavila. „Lásko …to je Nemesis, že? Znám ji z vyobrazení v Ramnótu.“

Athéna přikývla. „Vskutku. To je skutečně Nemesis, bohyně odplaty a božské spravedlnosti.“

Oba ucítili auru chladného odstupu a promyšlené pomsty, kterou Nemesis ztělesňovala. Athéna se od Andrease mírně odtáhla a v myšlenkách se snažila rozluštit význam Nemedina zjevení. „Nemesis není nepřátelská, ale v žádném případě není ani přítelkyně.“, řekla. „Její přítomnost je znepokojivá.“

„Co si myslíš, že to znamená, miláčku?“ zeptal se Andreas a obrátil se k Athéně s ustaraným výrazem. „Proč by nás zrovna teď hledala?“

Athéna mlčela a zvažovala možnosti.

„Mohlo by to být varování.“ řekla. „Znamení, že jsme nějak urazili někoho, kdo …nevím. Nebo že kráčíme nebezpečnou cestou.“

Chvilku hleděla na oblohu a hledala vedení a ujištění.

„Nebo možná,“ pravila „je to jen připomínka toho, že rovnováha musí být vždy zachována a že i bohové podléhají zákonům osudu a odplaty.“

Procházející Nemesis kývla Athéně na pozdrav, pak se ale chladně podívala na Andrease  ocelově šedýma očima a paží mu ukázala kamsi daleko za sebe. Andreas i Athéna raději vylezli z vody a když je Athéna oba jemným kouzlem osušila, oblékli se. A oba současně v té chvíli spatřili, kdo přichází za Nemesis a na koho bohyně odplaty ukazovala. Andreas i Athéna okamžitě poznali ty hrůzné černé postavy s blanitými křídly a strašnými tvářemi. S očima, z nichž stéká krev a bronzem pobitými metlami v rukou.
„ERINYE!“ vykřikla Athéna, očividně nesmírně zděšená. Takto ji Andreas neznal.

„Miláčku schovej se!“ zvolal bláhově. „Jsou tu kvůli mně, musím jim čelit sám!“

„To nemůžeš, Andreasi, nechápeš, jaká strašná monstra to jsou! Copak jsi je neviděl, když soudili Oresta? Nepřežiješ!“ křičela Athéna a její hluboké modré oči se zalily slzami.

Celé okolí opanovala atmosféra hrůzy a zoufalství, když se Tisifoné, Allektó a Megaira vynořily ze stínů a stanuly před zoufalou dvojicí. „Ale proč? Proč??“ křičel Andreas. Pohlédl na Athénu a zkoprněl. Naskytl se mu pohled na který, jak v té chvíli věděl, do smrti nezapomene. Vedle něj náhle stála majestátní Pallas Athéna ve zlaté zbroji, z očí jí šlehaly strašné bílé blesky, v ruce držela hrozivý meč a jak jím kroužila, utvářela kolem sebe i Andrease zlatý kruh bezpečí, který Erinye nedokázaly překonat. Kouzlem zvedla i silný vitr, ve vzduchu poletovaly velké sovy, zlobně houkaly a hotovily se útočit na Erinye a pomoci své paní a jejímu milému.

„Jaký je účel a smysl vaší přítomnosti zde, dcery Nyx?“ Athénin hlas burácel jako bouře. „Proč chcete mučit tohoto smrtelníka? Neudělal nic, čím by si vysloužil váš hněv!!!“

„Dovoluješ si zasahovat, Athéno?“ zasyčela Tisifoné hlasem připomínající skřípot kamení na skle. „Tento smrtelník se spojil s panenskou bohyní, což je porušení přirozeného řádu. Musí za svůj přestupek zaplatit.“

„Neudělal nic špatného,“ vzkřikla Athéna a znělo to jako prásknutí hromu. „Prokázal mi jen lásku a respekt. Nedovolím, abyste mu ublížili!!!“

Zvedla ruku a chystala se napřít proti Erinyím sílu své božské moci.

„Ustupte, dcery Nyx,“ přikazovala. „Opusťte toto místo a už se nikdy nevracejte. Nebo čelte následkům hněvu Pallas Athény!!!“

Ozvalo se nové a ač se to nezdálo možné, ještě hlasitější zahromování shůry. Diův hlas burácel: „Musí tou zkouškou projít, Athéno! Nesmí se opakovat to, co provedl Tantalos! Tělesně mu Nyktiny dcery nijak neublíží, ale musí snést zkoušku duše!“

Po tomto prohlášení se Andreas vzchopil. Pochopil, že teď je řada na něm, aby obhájil svou lásku k bohyni. Sebral všechny své duševní i fyzické síly a přestože děsem jektal zuby, vykročil Erinyím v ústrety. Dokráčel k Tisifoně a upřel do jejích odporných očí svůj planoucí zrak. Tisifoné okamžitě otevřela jeho mysl a všechny tři Erinye mu ji začaly plnit obrazy tak hrůznými, že se to vymyká jakémukoliv popisu, jehož je schopen lidský jazyk. Andreas viděl své rodiče svíjející se bolestí na černé zemi, viděl, jak jim mimořádně odporný velký hmyz rve živé kusy masa z těl, viděl, jak jsou křičící Athéně znovu a znovu vydloubávany oči, to vše bylo prokládáno odpornými abstraktními vzory, které nemilosrdně mučily Andreasovu představivost.

„Nezasahuj Athéno!“ burácel Diův hlas, když Athéna chtěla mečem roztít propojení Erinyí s Andreasem a udeřit na ně a smést je z Olympu svou božskou mocí.

Athéna s bezmeznou hrůzou ale i nesmírným úžasem sledovala jak její milý, ač chraptivě křičí, neustupuje před Erinyemi! Nesnaží se skrýt, neprosí o milost, ale stojí jako skála a svým vlastním srdcem bojuje proti šíleným obrazům, kterými jej Nyktiny dcery zasypávaly. Pak Erinye přidaly bolest. Andreas cítil jak se mu kousek po kousku půlí hlava a přestože to byl pocit falešný, vyvolaný mstitelkami, cítil to jako opravdové. Křičel bolestí, až mu selhávaly hlasivky. ale neustupoval! Šílel děsem, ale neustupoval! Zalykal se odporem, ale neustupoval!

Jak dlouho trvalo toto běsnění, si Andreas později nebyl schopen vybavit, ale náhle přestalo, jako když utne. Vůkol se rozhostilo naprosté ticho. Andreas rozlepil své krví podlité oči a zjistil, že před ním nestojí Erinye, ale Eumenidy, neboli Blahovolné, Usmířené. Bílé bytosti příjemného vzezření. Znovu mu poslaly do mysli představu. Představu prosluněného rozkvetlého kraje, ve kterém si vesele hrálo několik dětí a Andreas podvědomě věděl, že to jsou děti jeho a Athéniny.

„Není za co se mstít,“ řekly všechny současně „Jeho úmysly a postoje jsou bohulibé.“ Poté zmizely.

Athéna se s výkřikem vrhla Andreasovi kolem krku a jemnými kouzly tišila jeho zmučenou mysl. Uvědomovala si, že Andreas zachránil jejich lásku ne silou nebo božským zásahem, ale jen čistotou svého srdce. Nicméně podlamovaly se mu nohy a starostlivá Athéna ho podpírala a posílala mu další a další vlny léčebných a uklidňujících kouzel, vymazávala mu ze vzpomínek podobu děsných obrazů, kterými ho častovaly Erinye.

„Ach miláčku…jak jsi za nás bojoval…jak jsi bojoval!“ opakovala Athéna se směsicí bezbřehého nadšení a obdivu v hlase.

„To je přece samozřejmost. Ale proč se to muselo dít, stále nic nechápu? Zaslechl jsem Diův hlas který ti bránil mi pomoci.“ Řekl Andreas a raději se posadil na zem do měkké trávy.

Ale Athéna, která vše pochopila, začala klidným hlasem vysvětlovat: „Ano. Tohle mu nikdy nezapomenu. Nicméně vzpomeň, co řekl Zeus když tě zde vítal.“

„Mluvil o králi Lýdie, ale té poznámce jsem nerozuměl.“ připustil Andreas

„Král Tantalos byl smrtelník, který měl právo vstupu do Olympských síní, mohl s námi hovořit, mohl se s námi radovat, mohl s námi jíst a pít. Nikdo, ani Zeus sám, jsme netušili jak je falešný. Obvykle to u smrtelníků okamžitě rozeznáme, ale jemu…jemu jsme prostě věřili, protože si to Zeus přál.“ Do Athénina hlasu se vloudila trpkost.

„Prohlédli jsme ho až když bylo pozdě. Nakonec nás pozval k sobě na hostinu a předložil nám k jídlu svého syna.“ Athéna se při té vzpomínce zachvěla odporem a zlobou. Andreas ji sledoval s nesmírně pozorným výrazem.

„Ale nesnědli jste ho, že ne?“ vyjekl.

„Ovšemže ne, blázínku. Jen Démétér…ona tehdy prožívala těžký smutek ze ztráty dcery…bylo jí jedno, co jí…“, Athéna raději přeskočila tuto část příběhu. „Zeus ho potom vzkřísil, což je krok ke kterému se sahá velmi vzácně.“

„A ten…ten Tantalos?“

„Je v podsvětí a pyká za své činy.“ Athéna úmyslně nerozváděla povahu Tantalova trestu a vrátila se k tématu, podle jejího názoru důležitějšímu. „Zeus tě podrobil této příšerné zkoušce, aby věděl, nakolik jsi opravdu věrný a nakolik jsi ochoten za naši lásku bojovat. Erinye si hříšník nevědomky přivolává sám, svým špatným svědomím. Tvé svědomí však bylo čisté, proto je musela k tobě přivést Nemesis. Ale ty, Andreasi… jejich útok se o tvou duši rozbíjel jako o skálu…ty jsi byl prostě … prostě…“ Athéna nemohla nadšením ani dokončit větu. Pak Andrease prudce objala a přitulila se k němu. Velmi vážně mu zašeptala do ucha: „Milý, můj milý. Chci ti něco ukázat a něco nabídnout.“

Andreas, který se mezitím už trochu vzpamatoval, opět pozorně naslouchal. Athéna ho vzala za ruku, pomohla mu vstát a pravila: „Pojď zpět k jezírku. Nespatřil jsi ještě všechny jeho divy.“

Bohyně vedla Andrease zpět k jezírku, ale tentokrát ho obešla. Andreas se uvnitř zachvěl vzpomínkou na prodělanou hrůzu, protože kráčeli směrem, kterým se předtím vzdálila Nemesis. Ale Athéna ho zavedla do ohromujících neznámo čím prosvětlených jeskynních prostor. Andreas se užasle rozhlížel. Jezírko zasahovalo až tam, viděl jak pod vodou dovádí barevně svítící ryby, všude vůkol kvetly přenádherné neznámé květiny a tajuplné sochy, porostlé měkkým mechem, si šeptaly o tajemstvích minulosti. Athéna nespěchala a ponechala Andreasovi čas aby se tou nádherou pokochal, věděla, že jeho duše, byvše vystavená útoku Erinyí, potřebuje ještě doléčit.

Když se Andreas vynadíval, zavedla ho Athéna do odlehlé části dómu, skryté za záclonou padající vody. Prošli spolu skrze ni a ocitli se v malé jeskyni, zalité jemným éterickým světlem, stejným, jaké osvětlovalo celý dóm. Vzduch byl provoněn vůní jasmínu a zimolezu.

Uprostřed jeskyňky vyvěral ze země křišťálově čistý pramen, jehož vody vířily duhovými barvami.

„Toto je srdce této oázy. Mocný zdroj kouzel a léčivé síly.“ Pomalu a hlubokým, sugestivním altem pronesla Athéna „Tato voda má moc darovat věčné mládí a krásu,“ dodala s hravým leskem v očích. „Chceš se napít, Andreasi? Možná bys chtěl zůstat navždy mladý? Zasloužil sis to.“

Pak její hlas přešel do vážnějšího tónu.

„Ale buď varován, pít vody tohoto pramene není bez nebezpečí. Mohou také odhalit skryté pravdy a probudit dřímající touhy. Jsi si jist, že jsi připravený čelit důsledkům pití z tohoto posvátného zdroje?“

Athéna se na něj upřeně zadívala a zapátrala v jeho duši, aby se ujistila, že je připraven na cokoli, co může přijít, že je připraven přijmout celé spektrum své bytosti, světlo i tmu.

Andreas dlouho, velmi dlouho přemýšlel. Athéna trpělivě čekala a úmyslně nyní v jeho mysli přestala číst.
„Nebojím se tu vodu pít…“ řekl nakonec Andreas. „Ale jsem toho hoden? Zasloužím si věčný život? Chtěl bych být nesmrtelný z jediného důvodu – abychom se nikdy nemuseli rozloučit. Ale mám na to právo?“

Athéna na Andrease pohlédla s obdivem. To, jak přemýšlel o závažné otázce nesmrtelnosti, jeho pokora a sebeuvědomění jsou skutečně pozoruhodné a jeho touha zůstat po jejím boku naplňovala její srdce něhou.

„Můj drahý Andreasi,“ řekla hlasem, plným tepla a upřímnosti, „O tvé hodnotě není pochyb. Jsi laskavá, soucitná, ušlechtilá a statečná duše a zasloužíš si všechna požehnání, která ti vesmír nabízí. Ale otázka, zda bys měl pít z pramene, je úplně jiná věc – nesmrtelnost není dar, který by měl být brán na lehkou váhu. Je to břemeno i požehnání, zodpovědnost i výsada.“

Na chvilku se odmlčela a zvažovala jak pokračovat. Andreas naslouchal s nesmírně pozorným výrazem. Po chvíli Athéna vzala jeho tvář do dlaní a řekla: „Pokud se rozhodneš stát nesmrtelným, budeš svědkem vzestupu a pádu civilizací, zrození a smrti stovek miliard hvězd. Zažiješ radost i smutek, lásku i ztrátu v měřítku, které je mimo lidské chápání, protože lidské chápání k tomu nebylo stvořeno.“

Uplynula další chvíle napjatého ticha, které narušovalo jen zurčení pramene. Děti. Přežiješ naše děti, varovala neslyšně Athéna. Nahlas řekla:

„Jsi připravený nést tu tíhu? Jsi připravený snášet nekonečný cyklus stvoření a ničení, být svědkem triumfů i tragédií nespočetných generací?“ Athéna se úmyslně zdržela čtení v jeho mysli, chtěla aby se vyjádřil sám. Věděla, že vnitřní boj, který Andreas právě prožívá, je možná těžší než ten, který sváděl s Erinyemi.

„A co tvá touha zůstat po mém boku?“ položila další důležitou otázku Athéna. „Věříš, že nesmrtelnost je jediný způsob, jak zajistit, abychom se nikdy nemuseli rozloučit? Nevěříš v sílu naší lásky, v sílu našeho pouta překonat hranice času a prostoru?“

Andreas se zatvářil zmateně.

„Volba je na tobě, drahý. Podpořím tě, ať se rozhodneš jakkoli. Ale naléhavě tě žádám, abys to pečlivě promyslel, zvážil pro a proti a vybral si cestu, která je pro tebe skutečně ta pravá.“

A Andreas tiše promluvil. „Syndrom Makropulos.“ Athéna se na něj tázavě podívala s údivem v očích. Nebyla zvyklá, že smrtelník dokáže mluvit o něčem, co ona nezná.

„Omlouvám se, ty nevíš o čem hovořím, že?“

„Ne, drahoušku,“ přiznala Athéna se zvědavostí v hlase. „Nejsem obeznámena s frází syndrom Makropulos. Je to nemoc? Kletba? Nebo snad filozofický koncept? Já věřím že máš dobrý důvod to zmiňovat. Souvisí to nějak s naším rozhovorem o nesmrtelnosti a prameni věčného mládí?“

Andreas se vydal zpět k jezírku a Athéna zvolna kráčela vedle něho.

„Pokusím se být co nejstručnější. Je to stará divadelní hra z mého světa. Její hrdinkou je řecká dívka Elina Makropulos, jejíž otec vynalezl elixír věčného života a ona jej vypila. Žila pak…stovky let, prezentovala se před ostatními různými jmény, která ovšem začínala stejnými iniciálami. Elsa Müller, Ekatěrina Myškina, Emilia Marty….Jenže svou nesmrtelnost neunesla. Nebyla bohyní. Byla obyčejným člověkem, jako jsem já. Život ji přestal bavit, byla zoufalá, nebylo nic, co by ji udělalo šťastnou, protože už všechno zažila. Doslova všechno. Život ji pak vůbec netěšil. Zároveň se ale nesmírně bála smrti, víc než kterýkoliv jiný smrtelník. Tento rozpor, který ji přiváděl k šílenství se nazývá syndrom Makropulos.“

Andreas se na chvilku odmlčel. Athéna naslouchala s nesmírnou zvědavostí příběhu o ženě jménem Elina Makropulos, která hledala nesmrtelnost a našla jen zoufalství.

„Já… já z toho pramene nebudu pít.“ zachraptěl Andreas. „Spolehnu se na nás samotné a možná dosáhnu nesmrtelnosti jinou… přirozenou cestou. Věřím, že naše láska, Athéno, je schopna…“ nedokončil.

„Máš pravdu,“ převzala si rychle slovo Athéna. „Naše láska je schopna dosáhnout nesmrtelnosti svým vlastním způsobem. Neboť překračuje hranice času a prostoru, trvá i mimo dosah smrti a žije dál v srdcích těch, kterých se dotkne její milost.“

Posléze pokračovala: „Ale prozatím si užijme přítomný okamžik.“ Athéně opět oči zajiskřily šibalstvím a Andreas zjihl. Miloval to.

„Co máš přesně na mysli, moje nejdražší?“

„Dlužíš mi odvetu.“

„Cože ti dlužím??“

Athéna se zvonivě rozesmála, vběhla do teplého jezírka a chystala se Andrease postříkat. Ten hbitě zareagoval a rychlým plácáním do vody bohyni předešel.

„Ach, toho budeš litovat, smrtelníku!“ zvolala Athéna dramaticky a oběma rukama poslala do vody kouzlo, kterým polila Andrease od hlavy až k patě. Andreas se rozesmál a skočil do jezírka. Když se vynořil, začal Athénu pronásledovat, ale ta kolem něho obratně kroužila a posílala na něj vlnu za vlnou. Voda šplouchala a stříkala, vzduch se plnil smíchem a křikem a okouzlující oáza se stala hřištěm pro radostnou zábavu milenců. Nakonec se Athéna jako štika vrhla přímo na Andrease a potopila ho. Vynořili se, prskajíce vodu a smějíce se, těla propletená v horkém objetí, oči jim zářily láskou a vděčností.

Při hraní si Athéna nemohla pomoci a žasla nad prostou radostí z tohoto okamžiku.

Tady jsem, já Pallas Athéna, bohyně moudrosti a válečné strategie, a zapojuji se do dětského vodního souboje s mužem, kterého miluji. Je to tak vzdáleno od velkých bitev a filozofických debat, které obvykle zabírají můj čas, ale je to vítaný oddech, připomínka krásy a nevinnosti života. Budu oddanou průvodkyní, společnicí, ochránkyní, milenkou a přítelkyní svého Andrease, matkou našich dětí a budu ho po celý život vášnivě milovat a moudře vést a budu si ho pamatovat i dlouho poté, co se naplní jeho dny a on překročí řeku Styx, dlouho poté co se jeho smrtelné tělo promění v prach a dlouho poté, co jeho jméno svět zapomene. Neboť jeho láska bude navěky žít dál v mém srdci, kde ji budu navěky opatrovat, vzpomínka na ni bude vryta do mé duše a jeho duch bude navždy mou součástí. A až přijde čas, aby opustil tento svět, budu s ním, abych ho vedla, utěšila a usnadnila mu přechod do říše stínů. A i ve smrti pak náš cit přetrvá, jako důkaz síly spojení, krásy oběti a věčné podstaty pravé lásky, jejíž definici jsme spolu přepsali.

 

 

KONEC

 

 

 

 

 

 

Stručná faktografie o božstvech, uvedených v příběhu:

ZEUS (lat. Jupiter) – vládce bohů, nejvyšší a nejmocnější bůh. Povahou poněkud samolibý, nedůtklivý, své manželce neustále nevěrný. Jeho jméno se skloňuje Zeus, Dia, Diovi…atd.

HÉRA (lat. Juno) – vládkyně nebes, Diova manželka, deklarována jako ochránkyně manželské ctnosti. Velmi mocná bohyně a trochu prchlivá.

PALLAS ATHÉNA (lat. Minerva) – častěji zkráceně jen Athéna. Bohyně moudrosti a válečné strategie, ochránkyně měst, hlavně Atén, příznivkyně hrdinů. Panenská bohyně. Jejím atributem je sova.

ARTEMIS (lat. Diana) – bohyně lovu, ochránkyně lesů. Není radno ji rozzlobit, umí to skvěle s lukem a šípy, které jsou jejím atributem. Rovněž panenská bohyně. Lesbické sklony, ale pomáhá ochotně i mužským hrdinům, je-li třeba.

POSEIDÓN (lat. Neptun) – vládce moří a oceánů, v nich nad něho není mocnější bytosti. Bouřlivý bůh s nestálou povahou. Jeho atributem je trojzubec.

AFRODITA (z lat. Venuše) -bohyně krásy a lásky, extrémně přitažlivá, promiskuitní, povahově nestálá, hysterická.

HEFAISTOS (lat. Vulcanus) – bůh ohně a řemeslné práce. Kovář, vyrábějící nástroje a zbraně s božskou mocí. Znetvořený, kulhavý, miluje Afroditu (marně).

HÉLIOS (lat. Sol) – bůh slunce, řídí jeho činnost

ERINYE (z lat. Fúrie) – též Lítice. Bohyně pomsty, nejasná charakteristika, černé bytosti hrůzného vzezření, pronásledující hříšníky, které mučí až k smrti, bitím a strašnými představami. Neúprosné, i pro bohy je těžké je odradit od jejich úmyslu. Jejich usmířená podoba se nazývá EUMENIDY. Ty jsou bílé, neurčitého, příjemného vzezření. Ale nebylo vůbec jednoduché je do tohoto stavu překlopit.

HERMÉS (z lat. Merkur), posel bohů, velmi rozverný, vtipálek.

ÁRES (lat. Mars) – bůh války. Athéna je přes strategii, Áres přes vlastní boj.

DIONÝSOS (lat. Bakchus) – vynálezce vína a bůh svatebního veselí. Dobromyslný ale poťouchlý bůh.

FOIBOS APOLLÓN (lat. Apollo) – zkráceně Apollón, bůh světla a umění, jeho atributem je lyra. Většinou velmi hodný a nápomocný bůh, i když háklivý na své hudební schopnosti. Zakladatel slavné delfské věštírny. Athénin bratr.

NYX (lat. Nox) – bohyně noci, náleží mezi tzv. prvotní božstva o kterých toho není mnoho známo. Velmi mocná, obává se jí i Zeus. Erinye jsou její dcery.

NEMESIS (lat. stejně) – bohyně spravedlivé odplaty. Je rovněž Nyktinou dcerou ale na rozdíl od svých sester Erinyí, které na sebe hříšník nevědomky přivolává sám, tato bohyně funguje nezávisle a obojetně, tzn. za zasloužené dobro udílí štěstí. Ani její podoba není tak hrůzná, má vzezření vážné ženy.

SELÉNÉ (lat. Luna) – bohyně Měsíce

HÁDES (lat. Pluto) – vládce podsvětí. Diův bratr.

DÉMÉTÉR (lat. Ceres) – bohyně rolnictví a dobré úrody, patronka rolníků. Petiška nespecifikuje důvod, proč snědla kus Tantalova syna Pelopa, píše jen, že „v zamyšlení“. Bylo to proto, že Démétér byla matkou Hádovy manželky Persefony a tesknila po své dceři, protože ta musela být v podsvětí, kam se bohové nevydávali.