Kdysi před mnoha lety jsem nemohl spát a seděl jsem dlouho po půlnoci u televize. Měli vysílat nějaký koncert z Rotterdammu, tak jsem si řekl, že se podívám, oč jde. S úžasem jsem sledoval záběry na hasičské čluny proplouvající sem a tam, měly stříkačky otočené vertikálně nahoru a utkaly téměř jednolitou stěnu z vodní tříště. Do té stěny začaly odkudsi pálit lasery a vytvářet tam fantaskní pohyblivé obrazce. A skrze tohle všechno zazněly čisté monumentální syntezátorové tóny skladby Chariots of fire (Ohnivé vozy).

Neustále drobně pršelo, takže hudebník, který tam ty tóny vyslal, měl syntezátory přikryté igelitem. Řecký hudební skladatel Evangelos Odyssey Papathanassiou, prezentující se zdrobnělinou svého křestního jména – Vangelis.

Přestože se asi nikdy nesetkal s Mikem Oldfieldem, o kterém jsem psal nedávno, lze mezi ním a Vangelisem vnímat společné prvky. Oba byli osamělí tvůrci, kteří potřebovali mít vše pod kontrolou, a oba nedůvěřovali moderním produkčním metodám. Rozdíl byl až v tom, že Mike stavěl vrstvy zvuk po zvuku, aby zachytil vnitřní hlas, Vangelis hrál všechno najednou, aby zachytil vnitřní dech. Ale princip byl stejný – hudba jako přímý záznam duševního pohybu.

Přestože je Vangelis znám jako brilantní hráč na klávesové syntezátory, tyto nástroje ho paradoxně nesmírně frustrovaly, protože z jeho pohledu zpomalovaly duši. Přál si mít nástroj, který reaguje jako člověk. Protože takový neexistoval, stal se svým vlastním nástrojem. A to je možná důvod, proč jeho hudba zní nesmírně životně, organicky, i když je „elektronická“. V jednom rozhovoru vyprávěl svůj zážitek s mladými hudebníky z USA, kterým si postěžoval, že moderní syntezátor neumí reagovat rychle. Prý ho přesvědčovali, že to není pravda a pokusili se mu to dokázat a on… „potom co jsem je viděl několik minut programovat, došlo mi, že oni už nevědí, co je to rychle.“

Je to jen přibližná citace ale tenhle výrok o rychlosti je slavný a dokonale charakterizuje jeho povahu, on nebyl technik, byl naprostý hudební intuitivista. Rychlost pro něj byla reakcí mezi myšlenkou a zvukem. Když hrál, chtěl, aby nástroj reagoval okamžitě – jako klavír, nebo spíš jako hlas. Což byl důvod, proč tak miloval ikonický syntezátor Yamaha CS-80, ten umí měnit barvu zvuku, dynamiku, vibrato i aftertouch podle tlaku prstů. Vangelis často říkal, že CS-80 „dýchá“ – že to není stroj, ale živý organismus. Moderní digitální syntezátory ho proto rozčilovaly. On nepotřeboval tisíc presetů, on potřeboval kontakt.

Jednou řekl: „Hudba musí proudit přímo z těla. Když mezi tím stojí menu a displej, už je pozdě.“ Spolupracoval s inženýry, aby vyvinuli nástroj, který by mu umožnil „malovat zvukem“ v reálném čase. Na přelomu 80. a 90. let se podílel na vývoji syntezátoru Yamaha RSF-01, pracovního prototypu, který nikdy nešel do výroby, ale používal ho ve svém studiu Nemo.

„Když něco prožíváš, musíš to zahrát hned. Za pět minut už to není pravda.“

Vangelisova hudba byla svým charakterem přímo předurčená pro film. Měl na svém kontě mnoho skvělých soundtracků, podívejme se nyní alespoň na jeden z nich. A ne, nebudou to notoricky známé Ohnivé vozy ale album Antarctica.

Když v Japonsku natáčeli výsostně národní film Nankyoku Monogatari (příběh polární expedice a jejích psů), vybrali si řeckého skladatele, který do té doby působil spíš jako „vesmírný mystik“. Přesto to dokonale zafungovalo možná právě proto, že Vangelis v sobě spojoval to, co japonští tvůrci tolik obdivují – disciplínu, řád a duchovní pokoru. V Japonsku jeho jméno tehdy už znali díky hudbě k filmu Blade Runner, který tam měl kultovní status, ale Antarctica z něj udělala něco jiného – symbol duchovní krásy Západu a dali mu přezdívku „básník ledu.“ Vangelis se nepokoušel o pro západní skladatele tak typický hudební heroismus a monumentálnost, místo toho vytvořil hudbu ticha, chladu a světla. Syntezátory Yamaha CS-80 a Roland Jupiter 8 zní, jako by samy dýchaly mrazem.

Žádná dramatická crescenda, jen dlouhé, čisté plochy a pulzující motivy, které připomínají dýchání pod ledem. Skladby jako „Theme from Antarctica“ nebo „Song of White“ jsou dokonalým příkladem hudebního zenového minimalismu – několik tónů, nekonečný prostor, žádný patos. To je přesně to, co japonská estetika miluje, krásu neokázalosti, ticha, přirozeného pomíjení. Vangelis, i když Řek, tohle instinktivně cítil, proto do jejich kulturního rámce zapadl tak hladce. Výjimkou je v tomto soundtracku snad jen skladba „Kinematic“, která zní jako sněhová bouře, proud energie, rytmický chaos, který není nepřátelský, jen nezkrocený. Z duchovního hlediska je to okamžik, kdy člověk ztrácí kontrolu a musí přijmout, že existují síly větší než on.

Kinematic (Remastered)

Přeskočme nyní v čase a podívejme se na stručně nazvané album „Voices“. Vangelis napsal i spoustu krásných písní, ale tady poprvé opravdu spojuje syntetický orchestr se skutečnými lidskými hlasy. Nejen vokály, ale dech, výdech, šepot. Přesně proto to album nese název Voices. Jako by chtěl říct, že hudba je nejen tón, ale i samotný dech života. Přestože skoro všechno hraje na klávesových syntezátorech, celé to zní neobyčejně organicky. Psal jsem skoro všechno, tou výjimkou je violoncello zpěvačky a hudebnice Caroline Lavelle.

Kdo více posloucháte Loreenu McKennitt, tak ji budete znát. Dále se na albu objevují hlasy Paula Younga a Stiny Nordenstam. Zejména skladba Ask the Mountains se Stinou je až bolestně nádherná. Jemnost jejího hlasu a Vangelisův oblak zvuku vytvářejí něco, co je napůl modlitba, napůl dech hor. Celé album je jako setkání techniky a duše. Vangelis tady dokazoval, že elektronická hudba nemusí být chladná, že může být až embryonálně teplá. Zní to, jako by posluchač byl v prázdné katedrále, kde místo varhan hraje vesmír.

Ask the Mountains

Zatímco Antarctica zkoumala hlas ledových pustin, Voices zkoumaly hlas duše, album El Greco zkoumá hlas víry. Co bylo v Antarctice chlad a ve Voices dech, to se v El Greco mění ve světlo. Je to snad ze všech Vangelisových alb to nejduchovnější, ne nábožensky, ale vnitřní sktrukturou. Hudba se stává modlitbou bez slov, harmonií, která není „řecká“ ani „křesťanská“, ale univerzální. Tam, kde v Antarctice člověk vzdoroval živlům, tady už je s nimi spojený – bouře se proměnila v klid. Hudebně je to cítit v přechodu od pulzujících arpeggií typických pro Antarcticu k pomalým, roztaženým akordům, které se nerozvíjejí, jen září.

Na začátku stojí člověk v bouři (Antarctica – Kinematic), uprostřed člověk, který se nadechuje (Voices), na konci světlo, které už dýchá samo (El Greco). Když to posloucháte v tomto pořadí, zjistíte, že to je celý Vangelisův duchovní cyklus – z přírody do člověka a z člověka zpět do světla. Antarctica už v sobě nese semínko El Greca. Ten samý tón, který v „Kinematic“ burácí jako vítr, se v „Movement IX“ z El Greca mění v paprsek světla, který už není třeba zastavit.

Často mám pocit, že Vangelis i Mike Oldfield o kterém byla řeč dříve, hledali totéž. Jen jeden v elektronech, druhý ve strunách – nástroj, který dýchá spolu s člověkem. Možná proto jsou i jejich písně tak úžasné, zajímavé a atypické. Protože to nejsou tuctoví autoři, protože jejich hudební fantazie je taková, že to zabrání tomu, aby stvořili něco, co je obyčejné. I kdyby to měla být „jen“ popová píseň.

Leader rockové skupiny Yes, Jon Anderson věděl, proč si vybírá písně těchto dvou skladatelů. Oldfieldovi i Vangelisovi bylo cizí být „obyčejní“. Ne ze snobství nebo ambice, ale prostě proto, že obyčejnost se k jejich přirozenosti nehodila. Oni nevěděli, jak napsat tuctovou píseň, všechno, co z nich vycházelo, už mělo nějaký vnitřní svět. A Jon Anderson to vycítil instinktem šamana. U obou platí, že když už napsali popovější píseň, i ta byla jiná. Oldfieldova Moonlight Shadow (popřípadě Shine, abychom zůstali u Andersonovy interpretace) nebo Vangelisova „Find my way home“ to nejsou jen popové megahity, to jsou malé spirituální události v převleku za pop. Zní jednoduše, ale každá nota je propojená s celkem, a každé echo má význam.

Jon & Vangelis – I‘ll Find My Way Home

Evropská kosmická agentura vyslala ke kometě Čurjumov/Gerasimenko misi, sondu nazvanou Rosetta. Dostižení komety sondou bylo mimochodem ukázkou brilantní kosmické navigace, ale u cíle se přistávacímu modulu Philae nepodařilo harpunami pořádně chytit povrchu komety, utrhl se a zmizel. Vangelis se událostí nechal inspirovat s typickou noblesou. Místo aby psal jen „hudbu o kosmu“, zachytil emocionální duši vědy, radost, naději, trpělivost a to tiché, dětské nadšení, že se člověk opravdu dotkl hvězd.

Evropská kosmická agentura ho o spolupráci nepožádala dopředu, Vangelis sám sledoval misi a rozhodl se hudbou vzdát hold vědcům a strojům, které nesly lidský sen do vesmíru. Když lidé z ESA jeho hudbu slyšeli, okamžitě ji přijali jako oficiální soundtrack mise (později vytvořil ještě jeden k misi Juno – sondě která krouží kolem planety Jupiter). Takže album Rosetta je vlastně jeho hudební dopis vědcům, plný něhy a respektu.

Rosetta se po ztrátě modulu Philae nevzdávala, hledala ho, kroužila kolem komety, poslouchala na všech frekvencích, a nakonec ho našla. V té hudbě (skladba Mission accomplie – Rosetta´s waltz) nádherně zní radost z úspěchu a jásot lidí v řídícím středisku, když se jim na monitorech objevil proud dat. Vangelis tam použil valčíkový rytmus, ne jako tanec lidí, ale tanec stroje a komety. Lehký rytmus vytváří pocit pohupování, jak se sonda vznáší v mikrogravitaci, a do toho přichází melodie, která se rozzáří, přesně ten okamžik, kdy se na monitorech objevila data. Je to hudební metafora znovunalezení spojení – tón za tónem slyšíme, jak se z napětí stává úleva a pak tichý, hrdý úsměv. Takové emoce umí jen Vangelis – spojit technologii s lidskostí.

Mission Accomplie (Rosetta’s Waltz)

Velmi pozorný posluchač může objevit paralelu mezi Rosettou – čistou oslavou poznání a soundtrackem k filmu Blade runner – temnou dystopií o zániku lidství. Když se totiž zaposloucháte hlouběji, zjistíte, že Vangelis v obou případech řeší stejnou otázku, co to vlastně znamená „žít“ a „dotknout se světa“.

„Viděl jsem věci, kterým byste vy lidé nevěřili. Viděl jsem místa, jaká vy lidé nikdy neuvidíte. Stál jsem na zadní palubě návěstní lodi mířící do plutonských táborů a slzícíma očima sledoval hořící útočné lodě v rameni Orionu. Velel jsem průzkumné lodi vracející se z černé galaxie. Sledoval jsem paprsky C, třpytící se ve tmě u Tannhäuserovy brány. Všechny tyto chvíle se ztratí v čase, jako slzy v dešti. Čas zemřít…“

K tomuto monologu (ve filmu je nakonec silně zkrácený) si filmaři nemohli vybrat lepší hudbu, než tu Vangelisovu i když je to jen několik akordů (F – Gm – Dm – Bb – F/A – Gm7 – A7sus4 → Dm).

Titulní skladba ze soundtracku Blade runner:

Blade Runner (End Titles)

Píseň It´s five o´clock z dob Vangelisových začátků v řecké skupině Aphrodite´s child. Autor písně Vangelis nepřekvapivě za klávesami. Zpívá a hraje na basovou kytaru Demis Roussos.

Aphrodite’s Child – It’s 5 O Clock (HQ) – (Remastered)

Překrásná skladba ze soundtracku k historickému filmu 1492: Dobytí ráje.

Pinta, Nina, Santa Maria (Into Eternity)