Tenhle moribundus si mě oťukával skoro měsíc, než konečně udeřil naplno. Zpočátku jsem se snažila ubojovat remízu. Znáte to. Budu doma odpočívat, pít léčivé lektvary, jen zajdu se psima ven. Na chvilku! A zastavím se v obchodě. Jen tam vběhnu a zase vyběhnu! Dosmlouvala jsem to až po „ještě zvládnu ten workshop, co jsem ho už dávno slíbila“ než se moribundus naštval a definitivně mě uzemnil.
Když jsem zrovna nespala, ploužila jsem se domem a tiše kvílela. Můj muž mi trpělivě vařil bylinkové čaje, nosil paralen a honil mě zpátky do postele. Když jsem se v koupelně na sebe podívala do zrcadla, skoro jsem se lekla. Vypadala jsem jako planoucí duch.
Kombinace bledé tváře, tmavých kruhů pod očima a momentálně zářivě rezatých vlasů vypadala až strašidelně. Unaveně jsem na sebe zírala a automaticky přemýšlela nad barvou vlasů vhodnou pro tuto příležitost. Kafebraun dozelena! To by odpovídalo. Měla jsem pocit, že se sotva vleču, přes rýmu starou belu vidím i slyším. Najednou mě se znepokojením napadlo. Že by takhle bylo cítit opravdové stáří?
Vím, že to tak může být. Může být i horší. Ale… a v tom je naděje… může být i lepší! S úsměvem jsem si totiž vzpomněla na starého pána, který si nedávno ve frontě přede mnou kupoval polštář. Čekala jsem, když se rozhodoval, odpovídal na prodavačovy nabídky, platil. Trvalo to, ale nikdo kolem nejevil známky netrpělivosti.
Poslouchala jsem jen okrajově, ale najednou mě upoutalo prohlášení. „Víte, já mám auto, ale když jsem byl na devadesátileté prohlídce, už mi nedali řidičák. Tak teď mám svou čtyřkolku.“ Zvědavost je mojí podstatou, i pospíšila jsem si se svým nákupem ven. Starý pán se zrovna chystal odjet. Usmáli jsme se na sebe. Elektrická, zářivě červená čtyřkolka bravurně vycouvala z parkovacího stání a já s obdivem sledovala, jak sebejistě odjíždí.
V devadesáti! Borec. Vím, že se to nepodaří každému. Ale víte co? Doufat můžeme!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2025
Tak co, taky smlouváte s nemocí? 🙂 Uznávám, že to nebývá rozumné, ale když… se psima musím aspoň na chvilku! 😛
Dede, přeji brzké a hlavně dokonalé uzdravení, jak už napsali jiní, dej léčbě čas, nesnaž se ji „rozchodit“
Já tu mám teď do rána také maroda. Manžel už včera večer hlásil, že na něj „¨asi něco leze“ a přes noc tedy skutečně vlezlo. Horečku naštěstí nemá, ale kašle a sotva mluví. Museli jsme proto odříci dnešní pozvání na steaky. Ty se naštěstí grilují vždy až na poslední chvíli, takže v mrazáku prý na nás počkají na jindy. Oba už jsme nestonali opravdu hodně dlouho (honem klepu), tak snad i tohle bude jen krátká „24 denní chřipka“.
Přeji všem – hlavně pracujícím – abyste zvládli zimu bez nemocí a pokud se jim nevyhnete, aby byly co nejkratší.
Děkuju moc, milá Maričko 🙂 Ať je manželovi brzy líp 🙂
Jsem zvyklá, že mi pořád něco je, ale touhle dobou obvykle chytím něco extra hnusného. Zatím klepu, hlasivky mi ještě fungují (před dvěma lety jsem měla touto dobou po covidu parezu hlasivek a nemohla hrát až do února 🙂 a i to bylo přes zákaz. Trvalo skoro rok, než se to opravdu zlepšilo. Stejně od té doby nedokážu pořádně zpívat. Takže tiše šeptám „zatím dobrý!“ 🙂
To mi Dede moc radost neděláš s těmi dlouhodobými následky po covidu. Měla jsem ho teď asi před měsícem, skoro nic mi nebylo, ale po pár dnech mě začala bolet obě kolena, a nelepší se to. Přičítám to tomu covidu. K doktorovi se mi ovšem zatím nechce. Ještě, že je pes už starší a nevyžaduje bůhvíjak dlouhé vycházky.
Hm, nedělám a ty bolesti po covidu fakt jsou. Martin kvůli tomu musel přestat běhat. Spravilo se to, nakonec. Tak aspoň to 🙂
Podobný moribundus jsem měla koncem září, nejdřív jsem se snažila to podcenit, protože ,, si na mě moribundus nepřijde“ . Ale přišel. Vrátil se mi v plné síle tak, že jsem z toho dostala zánět středního ucha a byla antibiotika..
Marodění s kočkami je o něco snazší…pokud páníček/panička zvládnou aspoň naplnit misky granulemi a vodou a vyčistit záchůdek, považují kočky za svoji povinnost a zároveň skvělé povyražení zalehnout maroda v posteli, příst a hřát 🙂 To by v tom byl čert, aby se chcíp před takovou přesilou nedal na útěk 🙂
Jo, to by se mi líbilo! 🙂
Pravda, Rex by si (možná:)) dal se zalehnutím říct, ale se svojí váhou by mi nejspíš zarazil i dýchaní 😛
Až na ty zářivě rezavé vlasy jsem to prožívala jako přes kopírák. A aby to bylo jó echt, přivezla jsem si to z Prahy. Jako ostatně vždycky.
K doktorovi jsem se dokopala až po neuvěřitelných čtyřech týdnech. Pořád jsem si říkala, to už přece musí přestat, takhle dlouho to nemůže trvat. Může. Musela jsem ke křížku, dostala vynadáno a ještě mám pár dní s ATB. Přeji ti, aby tě to tak dlouho netrápilo, ale sílu toho viru/bacilu nepodceňuj. Ehm, ty český jsou nějaký trvanlivější, čičo!
Eh, Jano, jak ti rozumím! Já jsem po atb a stejně se to vzdává pomalu. Ale je fakt, že v sobotu jsem už hrála divadlo a příští (a přespříští:)) sobotu budu hrát zase 🙂
Tohle se prostě uklidnit čajíčkama a coldrexem (ten mi obvykle skvěle funguje:)) nedalo…
Měj trpělivost, trvá to dlouho. To ani nepamatuji při covidu. Ta strašná únava přetrvává, nechuť k jídlu a to když musíš vařit není na nic. Zhubla jsem několik kilo.
Jo, únavu potvrzuju. Mám dojem, že si už nějak nepamatuju, co je to být doopravdy vzhůru 😛
Bylo, nebylo, v časech dávno před Covidem, na mě jedna slečna ve vlaku nakašlala opravdu hnusný moribundus. Odsedla jsem si až po asi 50 km, což už bylo pozdě. Prostě jsem nechtěla být neslušná (ehm… kdopak to řekl…). Přitom seděla v kupé přímo naproti mně a při kašlání si před pusu dávala ruku ve tvaru trubičky – tím ještě mnohem lépe zacílila. Za dva dny už mě ten moribundus držel ve spárech. Trvalo to dobře tři, možná čtyři týdny, měla jsem kromě kašle a strašné rýmy jen mírné teploty na úrovni 37 – 37,2 C, za to, ale celou dobu. Bylo to málo na to, abych úplně lehla a moc na to, abych se cítila alespoň trochu slušně. Když to konečně přešlo, slabost se mě držela minimálně další měsíc, než jsem se alespoň trochu zberchala. Takže dávej na sebe pozor, odpočívej a teď se nikam nežeň.
Jo, a od té doby, pokud to jde, když slyším někoho kašlat, jdu klidně i do dalšího vagónu (do práce pravidelně jezdím vlakem – po Praze super), normálně se přede všemi seberu, a to hned.
Máš pravdu – s tím odsednutím. Lidé by měli být ohleduplné, ale nejsou… Je třeba se chránit.
Když jsem ještě chodila do práce, tak jsem s prvním zakašláním neulehla, ale obvykle jsem byla po 2-3 dnech „vyhozena“, ať neroznáším bacily, nebo jsem přestala mluvit a bylo stejně vymalováno.
Teď, když jsem doma, obvykle to chytnem oba, takže neležíme ani jeden a vaříme si čaje navzájem.
Ale docela lituju dnešní pracující, ono to marodění není jen tak. I když asi jak kde, ale syn má podstatnou část benefitů vázanou na bezchybnou docházku, takže ho 2-3 dny marodění vyjdou na docela velké peníze. To se potom marodí špatně 🙁
copak nemají sick-days právě na takovéto krátké vyležení?
Nemají, bohužel 🙁
Mám to stejně. Takže vyležení s ekoná odpoledne nebo o víkendu, což při ztrátě hlasu dělám proto, že v posteli mě to donutí nemluvit a usnu. Sick days nemáme.
Viz pod Evou… Rozumný zaměstnavatel má pro tyhle případy určené ony sick days. Jednak se lidé rychleji dají do pořádku a jednak neroznášejí nemoci v kolektivech.
Jenže tam, kde vládne apriori nedůvěra k lidem, tak to lidem nedají. A za nemoc trestají. Za mě blbost.
Jelikož vím, že běžný chcíp se dá s čajíčky od Evžena a dvěma dny klidu v pelíšku s kočkami na ústup, už neprovokuji tím, že bych se ho snažila přecházet. stejně toho v práci moc neudělám a vůbec mi to nemyslí. Může být, že člověk všechno zrušit nemůže, tak aspoň čajíčky, v posteli pár hodin a rychloprášek. a jak je možnost, ležet a doléčit to.
Rozumný zaměstnavatel má pro tohle pochopení – ty dva, tři dny dokážou zázraky.
Já také smlouvám s nemocí, ale s věkem, čím dál tím méně.
Prostě už toho moc nevydržím.
Jako mladá, jsem i s horečkou chodila do práce.
To byla blbost na entou.
To dnes tedy ne.
Míšo, nejrozumnější je nesmlouvat. Vím to! jen se mi to ne vždy podaří (aneb psi, že jo:))
Milá Dede, především přeji brzké uzdravení, ať Tě moribundus co nejdříve přejde a ať Tvá bazva vlasů září co nejvíce.
Pán je frajer. Hodně záleží na tom, jak člověk své stáží pojme a hlavně se nelituje. Možná mu mohli nechat řidičák alespoň na omezenou vzdálenost (to jde), aby do těch obchodů mohl tím svým autem dojet. Vyřešil to ale parádně.
O řízení auta mám pár historek s maminkou. Jednou se chystala odjet z chalupy zpátky do Prahy, což je 170 km. Zrovna při odjezdu tam byli sousedi, kteří si stěžovali, že jejich děda ve věku cca 80 chce řídit, ale už by určitě neměl. Máma zdvořile pokývala hlavou, že pán má věk, načež si na hlavu nasadila basebolku s nápisem „Eagle“ a odjela doslova středem. Tenkrát jí bylo 89 let a bohužel už bylo podezření na nepěknou diagnózu. Druhá story byla, když jsme s kolegou měli služebku v Jižních Čechách, a protože jsme tam koupili pstruhy, vzali jsme to mírnou oklikou přes naši chaloupku, kde máma zrovna byla, abych jí také nějakého dala. Mohlo jí být okolo 85 let. Podiskutovali jsme o provozu, načež řekla, že z Prahy na chaloupku to dala za 2 hodiny 10 minut. To ale znamená cestu po D1, od Mirošovic na Benešov a Tábor. Kdo to zná, tak pochopí.
Ještě jsem kdysi viděla v televizi žokeje Havelku, když slavili jeho 90 narozeniny. Ke stájím přijel Superbem, zastavil smykem. V rámci dostihového dne pak jel na koni celou cílovou rovinu ostrým cvalem. Byl s ním rozhovor a ještě ukázali, jak běhá schody na tribuně nahoru a dolů. Tak to jsem zírala.
Apino, shledávám, že tvoje maminka byla dvojčetem Elišky Junkové!
Apino, tvoje maminka byla hodně výjimečná, si myslím 🙂 A taky mám pocit, že to s ní nemohlo být jednoduché. Když někdo totálně zvyklý být pánem svého života najednou potřebuje pomoc… No, každopádně jsi pro ni udělala všechno, cos mohla ❤️
Ano, maminka byla opravdu silná žena, možná až moc. Máš pravdu, že to s ní vůbec nebylo jednoduché. Náš vztah byl dlouho hodně komplikovaný, to se těžko vysvětluje. Nakonec jsme si ale dokázaly hodně věcí vyříkat. Do něčeho jsem se ale nepouštěla, protože už jsem ji nechtěla ranit.
V mámě se ze strany babičky a jejího otce (pradědečka Antonína – viz kdysi mé povídání) nějakým podivuhodným způsoben zkřížily moravské geny, které měly takovou nějakou životní zemitou podstatu a geny jednoho původně malého šlechtického rodu ze strany dědečka, mámina otce. Ti byli historicky různými purkrabími, vedli kovohutě, primasové Rokycan a direktorové na šlechtickém panství hrabat, která měla úřady ve Vídni. V té rodině se dbalo na vzdělání a současně se brali lidé podobné majetkové kategorie, kterou si ale museli zasloužit, což značí, že to většinou hlupáci nebyli. Z toho rodu vzešlo mnoho dalších zajímavých lidí včetně jednoho malíře a operní pěvkyně ve vedlejší linii.
Mimochodem, naživu je ještě můj vídeňský prastrýc (mámin bratranec). Je stejně starý jako byla máma, byl profesorem biochemie na vídeňské univerzitě, je mu 96 let a píšeme si anglicky!!!
Úžasné! Však ty jsi taky úspěšná členka vaší zajímavé a vzdělané rodiny ❤️
Moje rýma si jede po obvyklé dráze- v sobotu jsem úplně ztratila hlas a skončila v posteli. Včera už bylo líp, ale nijak jsem se nehonila, protože dneska obíhám úřady kvůli vývozu. Ale den v posteli byl výrazným urychlovačem zlepšení.
Jo, tohle je peklo, když jsi v procesu. Jak moc jsem ráda, že už jsem jen v tom svém osobním! 🙂
No jo, já jsem nemocná často, většinou jsem doma sama a tak smlouvám. Vím, že je to hloupé, ale pokud nejsem totálně zničená, obvykle mi chvilka v lese spíš prospěje. Tentokrát jsem to přehnala, no. Ten workshop (divadelní, vedla jsem ho já:)) byl sice skvělej, ale dojela jsem domů až v osm večer a to už bylo těžce přes čáru, no…
Taky nejsem nemocný často. Většinou, když na mne něco leze, tak si zalezu. 2-3 dny většinou stačí, když to chytnu na začátku.
Jak to nechytím včas, tak je to pak na delší kurýrování.
Chytit včas je nesmírně důležité, jsem na tom stejně.
Dede, vydrž a brzo se uzdrav.
Jo a mimochodem, Dede, ten výraz s kým čím „se psima“ je kouzelný, odkud to je? Z podkrkonoší?
Mně se taky moc líbí! 😀
Já ho prvně slyšela v roce 2001, kdy jsem šla s Kazanem a Daníkem ve Dvoře Králové na cvičák. Používal ho místní výcvikář. No a já neodolala a stalo se to součástí mého slovníku. S mým mediálním dosahem ho pilně šířím dál 🙂
takže skutečně z Podkrkonoší 🙂 Kouzelný kraj a půvabné nářečí 🙂
Podívej, já nevím. Kromě něho jsem to ještě od nikoho neslyšela… 🙂 Možná to byl jeho osobní slovní patvar 😛
Ona je ve své podstatě každá nemoc strašně nezdravá, že ano, jak praví klasik. Taky ji do poslední chvíle vždycky zkouším přemlouvat a nikdy se to nepovede. Naštěstí nejsem nemocný často.