Vampýr nikdy nespí… Tady to v létě začalo: jistě si vzpomínáte na Půovu povídku Vampýr. Čtěte, zdali to dnes také skončí.

 

 

1. ČÁST – VE ŠPATNOU DOBU NA ŠPATNÉM MÍSTĚ

 

Praha, dvorek činžovního domu v centru

Oprýskané zdi domu porůstal zelený břečťan a psí víno. Muž v černém se rozhlédl kolem sebe a zamrazilo ho v náhlém prozření. Stál o dům dál, než měl původně v plánu. Předtím udělal kolotoč a svým pronásledovatelům na chvíli zmizel. Jenže pak udělal chybu. Tento dvůr nebyl průchozí.

Dávno by byl doma po překvapivě klidném pracovním dni, nebýt na poslední chvíli zprávy: „Jeď metrem“. Ušel sotva sto metrů od zaparkovaného auta, když si všiml, že má společnost.

Zhodnotil svoje vyhlídky na úspěch, pokud nebude mít kudy uniknout. Služební zbraň po povinných střelbách uklidil a svoji soukromou u sebe neměl. Budou muset stačit ruce, nohy a v krajním případě vystřelovací nůž. Motorkářská bunda ochrání ty nejdůležitější části těla. Na hlavu bude myslet podle vývoje okolností.

Pronásledovatelé se beze slova přiblížili a prostřední z nich odhrnul lem saka. Vyřídíme to rychle, značil ten pohyb.

„Ale, ale, ale! Copak to tu máme? Tři na jednoho?“ ozvalo se zčistajasna z domovního průchodu. „Borku, Borku, copak tě maminka neučila, že se nemáš prát se slabšími?“

Taser zasyčel a postavy se jedna vedle druhé poskládaly na dlažbu, ani se nestačily ohlédnout, kdo je oslovil.

„Ahoj, Máro. Rád tě vidím. Ale poradil bych si sám,“ pronesl oslovený.

„Jasně, jako vždycky. Jenže tentokrát by to nebylo 1:1, bratránku,“ pronesl štíhlý čtyřicátník v černém tričku, džínech a černém bomberu.

„Tady po tom,“ strčil špičkou těžké boty do nohavice jednoho z útočníků, „ …jdeme už dva roky. Interpol ho má v merku za pár věcí. A ten druhý, to je takový jeho poskok. Toho třetího neznám, nejspíš řidič. Konečně jsme je tady zachytili, tak si pro ně přijela kolegyně ze Španělska. Bude mít radost.“

„No jo, asi poslední kšeft, shrábnout prachy a pak se zdekovat někam hodně daleko. Kdopak tě tak moc nemá rád, že na tebe poslal tuhle šajbu, co?“ zeptal se zvědavě chlapík v černém.

„Co já vím? Pořadník na mě je pěkně dlouhej,“ odpověděl Dalibor. „Na tebe by byl taky, kdyby někdo znal tvůj obličej, rodinu a zvyky. To ale tobě naštěstí nehrozí, viď?“

„No, ta rodina určitě ne. Včera jsem si vyzved pravomocnej rozsudek.“

„Už zase? To je, jestli dobře počítám, už podruhý.“

„Život je takovej. Jsi v pohodě? Nic ti není?“

„Ne, ani se nedostali na dosah, trollové.“

„Měl bys to ohlásit,“ pohlédl bratranec na Dalibora. „Tohle nebylo letmý varování. Ti tři tě měli dostat a vsadím se, že by se jim to povedlo. Koukni kolem sebe, kde stojíš. Na co jsi sakra myslel, že se necháš vtáhnout na takový místo? Není odtud kam utéct, kam se schovat, nic.“

„Volám, ať si přijedou pro toho ptáčka. Nejdřív se ale juknem, jakej si na tebe přinesli arzenál. Aby nám ještě nepřipravili nějaký překvápko, až se proberou.“

„Hmm. Klasika…Klasika…záložní v ponožce…tady si někdo hraje na akční film. A hele, H & K, to je konečně trochu úroveň,“ konstatoval.

„Tak tak. Když nepřesvědčili Palacký s Emičkou, zaberou pánové Heckler & Koch,“ parafrázoval hlášku ze starého seriálu. „Nemáš náhodou taky takovou?“

„Kupovali jsme ji spolu, Máro,“ zašklebil se Dalibor a naklonil se bratranci přes rameno. „Moment. Vždyť to je ona!“

„Cože?“

„Povídám, že to je moje pistole, jsi hluchej nebo co? Podívej, tady má značku. Nechal jsem si ji tam vyrýt, protože to byl dárek.“

Podívali se na sebe, jeden nevěřícně, druhý s počínajícím zděšením.

„Jak k ní ten zmetek přišel? Ty snad nenecháváš zbraně povalovat jen tak někde, kde si je může kdekdo vypůjčit.“

„Doma v trezoru…Pane Bože!“

Došlo jim to oběma najednou. „Kdys ji tam viděl naposledy, bratránku?“

„Dneska ráno, vybíral jsem z trezoru nějaké věci a byla tam.“

Marian napřáhl ruku: „Rukavici – máš?“

„Nevypadá, že by se z ní střílelo. Tys byl na střelnici naposledy kdy?“

„S touhle před měsícem, jinak dneska dopoledne na střelbách.“

„A do háje. Pojď, vypadneme odtud. Sbal si ji a mizíme. Přesněji řečeno, TY zmiz, já tady pánovi a jeho společníkům zařídím odvoz. Je u tebe někdo doma?“

„Neměl by být, Yvona je v práci a pak jde cvičit nebo někam za kamarádkou. Měli jsme mít sraz na kafe až někdy v sedm.“

„Kam ty přijdeš v půl devátý nebo o půlnoci, když vůbec,“ uchechtl se Marian.

„Nemám náladu na vtípky, ty vole, teď fakt ne!“

„No to pardon! Vůl rozhodně nejsem! Tady v tom rozsudku…“ poklepal si Marian na vnitřní kapsu bombera, „…se píše o výživném na nezletilou.“

Na bratranci byla vidět jednoznačná chuť mu jednu vrazit.

„Klid, kámo, klid. Snažím se tě dostat do normálního stavu myšlení, chápeš to laskavě? Víš co? Dej mi tu pistoli a běž domů. Přijedu za chvíli a zařídíme se podle toho, co doma najdeš. Případně koho tam najdeš, kdyby něco. A pro sichr si vezmi tohleto,“ podal mu kiyogu. „Nezákonný, ale účinný.“

Dalibor přikývl.

 

O pár ulic dál ve stejnou dobu:

Mobil zazvonil majoru Tomkovi na stole přesně ve chvíli, kdy se usmál na vrchního a přiložil platební kartu k terminálu. Měli kliku. Vychutnali si se Sophií společný pozdní oběd v malé hospůdce u řeky, aniž je pronásledovaly telefonáty a požadavky na okamžitou pomoc, radu, akci. Když se jim zadaří ještě chvilka klidu, měli v plánu se přesunout do detektivovy kanceláře a tam do konce pracovní doby vyřizovat papíry. „A já si napíšu taky nějaké poznámky,“ poklepala Sophie na brašnu s NTB právě, když mobil zaječel.

„Tomek. Mariane? Co pro nás máte? Dva? Kde? Kdy? Předávám.“

„Místo digestivu si odvezeš dárek, Soph,“ pronesl Tomek s hrdostí. S potěšením se usmála. Ovšem bylo po klidném zbytku odpoledne.

„Dacascos? Co to je za jméno?“

„Přezdívka,“ pravila Sophia. „Ve skutečnosti se jmenuje Marco da Silva, ale říká se mu tak, protože je podobný tomu herci z akčních filmů. A on se do něj stylizuje. Účes, capoeira, oblečení…“

„Devadesátky jako vyšité,“ zasmál se Tomek. „Ale jeho akce zrovna nejsou úsměvné, viď?“

„To opravdu nejsou,“ ochladl Sophiin úsměv. „A ten jeho poskok, toho má na úklid po špinavé práci. Věř mi, že někoho takového nechceš potkat. V žádném smyslu toho slova. No nic, posily už tam jedou a já si je odvezu s doprovodem domů. Zvládne to tam ten tvůj kolega chviličku, než dorazí?“

„Marian? Určitě. Umí si poradit. Jestli nám volal, má je zpacifikované, že se ani nehnou. Na to se spolehni.“

„Půjdeme? Máš pravdu, lepší pracovní dárek jsem si nemohla z Prahy odvézt.“

„Vrátíš se, až je doma předáš?“

„Určitě, Mirku, jen to možná pár týdnů potrvá, nezlobíš se, že?“

„Jistěže ne. Hlavně když přijedeš.“

 

O městskou čtvrť dál ve dvoře…

Marian Čornej se opíral o zeď domu a přemýšlel o životě, zatímco čekal na eskortu pro dva muže, teď nehybně ležící na dlažbě, pro jistotu svázané na rukách a nohách. Přesvědčil se, že pravidelně dýchají a víc ho nezajímali.

Dávno neměl iluze o svojí práci. Sloužil od jednadvaceti, nejprve v uniformě, postupně se vypracoval na detektiva kriminální služby a teď se potkával s realitou policejní práce na protidrogovém oddělení. S významným historikem ho spojovalo jen shodné příjmení, nebyli nikterak příbuzní.

Mezi kolegy měl přezdívku „Černej“ jelikož ho prakticky nikdy nebylo vidět jinak než v černém nebo šedém oblečení. Oči měl tak světle modré, že se zdály být také téměř šedé. Lidem, kteří s ním měli co do činění, připomínal chřestýše, ovšem bez chřestítka – zaútočí, aniž by varoval okolí. Dokázal zapadnout do jakéhokoliv davu a udělat ze sebe bezvýznamnou nezapamatovatelnou postavu.

To se mu mnohokrát v práci hodilo a vytáhlo ho z hrozícího průšvihu. Díky tomu měl tetování na pažích a noze jen ze záliby, a ne k zakrytí jizev po pracovních úrazech.

Dávno si nedělal iluze ani o sobě samém. Heslo, že dobrá věc je správně pochopené sobectví, ho definovalo lépe než cokoliv jiného.

Teď se to opět mělo potvrdit. Rodina je nejpřednější, připomněl si. Zadíval se na zbraň, kterou mu tady nechal bratranec. Odpusť, Borku. Na špatném místě ve špatnou dobu.

Když se protnou moje a tvoje zájmy, jsi na druhé koleji. Tohle je hra. Já musím udělat, co je potřeba a ty musíš na chvíli z kola ven.

Netušíš, že jsi tady dneska nebyl náhodou. A že mám už tři týdny spárovaný tvůj soukromý mobil.

V průchodu zadupaly těžké boty. Ukázal průkaz a nechal kolegy, aby si vyzvedli dva teď už napůl probuzené útočníky. Nic dalšího od něj nepožadovali. Kývl na pozdrav a vyčkal, až delegace zmizí.

Zamračil se a podíval se na hodinky. Není na co čekat. Zvedl mobil a naťukal do něj zprávu o dvou slovech „Teď hned“.

Pak se rozhlédl kolem sebe a otevřel dveře do sklepa, napolo skryté za popelnicemi. Podrážky bot tlumily kroky na schodech. Odjistil bratrancova H & K a opatrně sestoupil až dolů, kde měl zamčenou třetí z postav.

 

Na druhém konci Prahy o 3/4 hodiny později:

V třípokojovém bytě v nájemní vilce na Smíchově nevládl klid. Běžný civil by nic nepoznal, profesionál ovšem okamžitě prohlédl vstup cizáka. Okolí zámku neslo drobné škrábance po náhradním klíči a primitivní, ovšem maximálně účinné opatření – pár vlasů – bylo porušené. Dalibor vstoupil domů tak tiše, jako myška do otevřeného špajzu. Kromě slabého, pro necvičený nos neregistrovatelného chemického odéru ve vzduchu tu nebylo nic jinak než běžně.

Trezor byl na svém místě a uzamčený. Vnitřek nenesl žádné stopy násilného vniknutí, nakonec na to byl konstruován, aby se při neodborném otevření vzepřel a podal hlášku na bezpečnostní službu.

Kromě devítky tu nechybělo nic, doklady a peníze byly složené přesně tak, jak je sem sám vložil. Kombinaci znal jen on a pak byla nenápadně uložená v mobilu. Tak, aby její označení bylo natolik připitomělé, že nikoho nenapadne pod ním hledat jeho pravý účel.

No a co teď? Má s tímhle cenu něco dělat?

Asi nic, rozhodl se. Půjdu se převléknout, dám si malé kafe, počkám na Mariana a pak pojedu do města vyzvednout Yvon.

Kdyby ho v tu chvíli napadlo, že příští převlékání se bude konat na urgentu FN a on bude přitom mít na tváři kyslíkovou masku, obrátil by se na patě a zdrhal z bytu jako mouchy před Biolitem.

„Můžeš mi sakra vysvětlit, co se zase dělo?“ ječela vyděšená Yvona jako protržená přehrada, sestry nesestry, pacienti nepacienti. „Čekala jsem na tebe dvě hodiny a pak jsem šla domů. Tam smradu jak v hradu, na stole cedule od Máry, že jsi v nemocnici a že mu mám kdyžtak zavolat.“

„A ty jseš tady a vypadáš jako voják z první světový, co dostal zásah bojovým plynem!“

„Taky dostal, něčím takovým. Zavolal jsem ti a šel jsem si udělat kafe. A najednou – já nevím. Dostal jsem zásah rovnou do nosu a probral jsem se tady.“

„Vidíš aspoň duhový jednorožce?“

„Ne, lásko, vidím jednu rozzuřenou krásku, se kterou chci jít domů.“

„No tak na to zase vesele zapomeňte, minimálně do zítřka si vás tu necháme,“ ozvalo se ode dveří. Postarší doktor v bílém plášti pleskl složkou výsledků o stůl a zatvářil se nekompromisně.

„To, co jsme vám našli v krvi, by chtělo trošku vyvětrat. Kdybyste byl v Pardubicích, tak bych to možná i pochopil, tam se svinčíku nadýchá každou chvíli někdo. Ale tady v Praze? Co děláte, člověče, za práci, že na vás doma číhají s aerosolem z derivátů krevních jedů?“

„Z čeho?“

„Žertuju, pochopitelně. Poslouchejte. Chemické složení toho sajrajtu vám nic neřekne. Na zítra máte omluvenku z práce a zkoumejte, komu tak vadíte, že vám tohle provedl. Že by žárlivý milenec tady mladé paní?“ ušklíbl se a zavolal sestru.

„Nemůžu tady zůstat, musím minimálně mluvit s Marianem. Kde mám vůbec svoje věci? Mobil?“

„Věci jsem ti přinesla, mobil tam nebyl. Chceš můj?“

„Máro? Máš ji u sebe? A můj mobil?“

„Jo, mám ji u sebe. Klíče taky. O tvém mobilu nevím nic. Našel jsem tě v bytě. Bylo odemčeno, dveře dokořán. Odfordil jsem tě na Karlák, pak jsem to tam pozamykal a nechal vzkaz pro Yv. Kde jseš? Pořád tam? Tak jedu za tebou a probereme to. Španělka už vyřizuje papíry na převoz a byla šťastná jako blecha. A Tomek… počkej, toho ty vlastně neznáš. No hele, další osobně. Jedu.“

Stál ve strmé ulici pražského Smíchova a v rukách protáčel klíče od bratrancova bytu. Pak se otočil a zamířil k metru.

 

 

2. ČÁST – PODEZŘENÍ

 

 

Policejní prezidium Praha

V místnosti bylo přes zapnutou klimatizaci mrazivé dusno. Dalibor a jeho nadřízený se měřili pohledy. Třetí v místnosti, zástupce šéfa, se tvářil nezaujatě, málem lhostejně, jako by se ho celá tato záležitost vůbec netýkala.

„Bez advokáta už neřeknu ani slovo. Moje soukromá zbraň byla celou dobu zamčená v trezoru u mě doma a kód k němu nemá nikdo jiný než já. Vloupání do bytu jsem nahlásil po návratu z nemocnice. To je všechno, co k tomu chci uvést.“

„Na rukou jsi měl po výstřelové zplodiny a na šatech taky.“

Chladný, zatvrzelý pohled.

Kde je sakra Marian? Nechci ho do toho namočit a nebudu ho zmiňovat, dokud si s ním sám nepromluvím.

„Promiňte, pane majore, je tady advokát,“ otevřela dveře mladá policistka v civilu.

„Dobrý den, pánové,“ pokývl sportovně oblečený šedesátník. „Doktor Košvanec, podal přes stůl průkaz advokáta. Omluvte ten nedbalý oděv, vytáhli mne z rybářské akce. Zde je moje plná moc k založení do spisu.“

Dalibor s bezvýraznou tváří podškrábl lejstro a postrčil ho svému nadřízenému. Stálo ho to zbytky sebeovládání, které ještě měl, což advokátovi neuniklo.

„Takže – co máte proti mému klientovi? A jen fakta, prosím, žádné neověřené domněnky. Všichni víme, kde jsme a nebudeme ztrácet čas planými řečmi.“

Doktor poslouchal, četl protokoly a tvářil se čím dál nespokojeněji. Pak se zvedl a rezolutně pronesl: „Pokud nemáte proti panu Kovacsovi nic zásadnějšího, my odcházíme. Veškerou další debatu povedeme oficiálně písemně.“

„Pojďte, pane magistře.“ Zlehka vzal Dalibora za loket a postrčil k východu z místnosti a pak z budovy. Rozhodně se nemusel namáhat s pokynem „Mlčte, všechno si řekneme v autě“. Jeho klient neřekl ani popel.

Volvo v tmavě šedé metalíze zastavilo před novou administrativní budovou na Smíchově, jen kousek od Daliborova bytu.

„Prosím, pojďte, probereme všechno potřebné u mě v kanceláři,“ ukázal doktor Košvanec ke vchodu.

Košvanec, Drtina, Zenkl a partneři, stálo na dveřích do suity místností s menší zasedací halou uprostřed. Všechno tu hovořilo o zavedené a úspěšné praxi. V jakém odvětví, Dalibor netušil, s touto kanceláří neměl nikdy co do činění.

„Vezměte místo,“ vybídl ho advokát. „Kávu? Minerálku? Brufen?“ Pohled na klienta mu odpověděl sám za sebe.

„Děkuji, že jste přišel, pane doktore. Ale známe se? Odkud jste věděl, že…“

„Že potřebujete právní zastoupení? Zavolal mi váš kolega, pan Čornej a sdělil mi, že věc nesnese odkladu. Zálohu na palmáre že složí, jakmile mu sdělím částku a účet. Takže jsem se rovnou sebral a jel za vámi na prezidium. On zajisté užíval poněkud explicitních výrazů, nebudu ho citovat. Nuže, měl byste mi asi říct vlastními slovy, co se stalo a jak jste se do té šlamastyky zapletl.“

„Rád, pane doktore. Jenže bych musel nejdřív sám vědět, co se vůbec stalo. Popsal advokátovi celý průběh minulých dnů včetně svého záživného pobytu na interně fakultní nemocnice.“

„Jsem si naprosto jistý, že jsem na nikoho nestřílel, nikoho nikam nezavíral a rozhodně nejsem ničí žoldák,“ dodal ostře.

„Dobře tedy,“ přikývl advokát. „Z toho vyjdeme. Zatím na vás nemají nic průkazného kromě po výstřelových zplodin, což je irelevantní, jelikož jste prokazatelně střílel toho dne ze služební zbraně na střelnici. O tom je záznam. Pak snad toho, že jste byl na tom dvoře, odkud si zásahová jednotka vyzvedla dva hledané zločince. Vy říkáte, že tam byli tři. Kolega Čornej mluvil o dvou, když volal detektivu Tomkovi. O vaší zbrani jste nemluvil s nikým a v protokolu o ní taky není ani zmínka. Takže se ptám – jak to, že váš nadřízený věděl, že jeden z těch dvou nebo tří měl vašeho Hecklera & Kocha? Pracují s verzí, že jste s tím člověkem měl nějaké nevyřízené účty z minulosti, našel jste u něj svoji pistoli, vzal jste mu ji a pak ho kamsi odvlekl a tam si to s ním vyřídil. Přesně řečeno do sklepa v jednom z těch domů, je tam vchod ze dvora. Našli tam nábojnice, krev, o které zatím nevědí, komu patří, ale žádné tělo.

Ten průběh děje mi nesedí. Jak by ten člověk přišel k vaší zbrani? Pokud by to bylo tak, jak mi říkáte, musel by o tom váš kolega – bratranec minimálně něco vědět. A to, že najednou není nikde k nalezení, je zvláštní. Ti dva, které si vzala španělská strana, budou určitě mlčet jako ryby a nedostane z nich nikdo ani slovo. Dost pochybuji, že od těch by se vaši nadřízení cokoliv dozvěděli. Naše štěstí i smůla je, že v té ulici nejsou kamery, takže vás ani útočníky nikdo neviděl.

Jak jste na tom teď? Mimo službu?“

„Mám nařízenou dovolenou do odvolání. Asi na mě nastoupí inspekce, není pochyb. A dál? Netuším.“

„Říkáte, že zbraň jste uložil zpátky do trezoru po návratu z nemocnice? Tudíž ji měl celou dobu u sebe pan Čornej?“

„Ano, tak to bylo. Vyzvedl mě z nemocnice, dovezl domů a uložili jsme ji spolu.“

„Mimochodem, kde máte mobil?“

„Tady. Našel jsem ho doma pod pohovkou, když jsem se vrátil z nemocnice. Vůbec netuším, kde se tam vzal. Měl jsem ho u sebe, než jsem dostal chemikálii do nosu a pak nikde nebyl.“

Doktor Košvanec pokývl hlavou: „Výsledek sledování vašeho mobilu už taky mají. To si tedy pospíšili, nezdá se vám? Má ještě někdo klíče od vašeho bytu a od kanceláře? Kromě vaší partnerky pochopitelně.“

„Ne, pokud vím, tak ne. Je to bezpečnostní zámek, jsou od něj jen dvě sady klíčů. A do kanceláře se dostanete jen přes službu u vstupu do budovy, jinak ne.“

„Dobře. Plnou moc od vás mám, bez mojí přítomnosti od teď ani slovo. To vám nemusím znovu připomínat. Jeďte domů a odpočiňte si. Podívám se na to, co jsme dostali ze spisu, podrobně a ozvu se vám za dva tři dny. Záloha zatím není třeba.“

 

3. ČÁST – ŠEDÁ ZÓNA

 

O deset dní později:

Dalibor chodil po bytě jako tygr v přepravní kleci. Bral do ruky nahodilé věci a zase je odkládal. Yvona měla naštěstí tolik rozumu, že se na nic nevyptávala, jen vařila jednu kávu za druhou a přemluvila se i upéct koláč, jeho nejoblíbenější s tvarohem a drobenkou navrch.

Vzala si práci domů, protože o něj měla strach.

Po týdnu opatrně navrhla, že by mohli odjet někam pryč, aspoň na hory na chalupu… nikdo mu nepřikázal, že se nesmí vzdálit z Prahy a ona může pracovat na dálku odkudkoliv. Takovou výbušnou reakci nečekala.

„Myslíš, že na horách mi bude míň mizerně než tady v Praze? Že zapomenu, jak ze mě dělají lháře, a navíc uklízeče pro nějakou zahraniční partu? A že se nemám, jak obhájit? Nic jsem neudělal, jediný, kdo to může podpořit, zmizel a mlčí. Když se to nevysvětlí, bude mě to stát místo a kdo ví, jestli jen to. Chápeš to vůbec nebo jsi tak natvrdlá?“

To už křičel, až mu okna vracela ozvěnu.

„Ale to já přece vím, tak se nezlob.“

„Já se nezlobím. Já jsem totálně naštvanej na celej svět. To znamená úplně na všechny!“ Udeřil sevřenou pěstí do kuchyňské linky, až šálky s kávou nadskočily a káva se rozlila. Pozoroval lhostejným pohledem potůček tmavé tekutiny, stékající na podlahu.

„Jen jsem chtěla říct, že z výšky uvidíš všechno s nadhledem a v té správné perspektivě,“ dodala Yvona tiše.

Zašla do šatny a zavřela za sebou dveře. Tu noc strávili každý zvlášť. Yvona, zamčená v pokoji pro hosty, nespala vůbec. Až když se nad ránem konečně propadla do spánku, zdálo se jí, že slyší klapnutí dveří u ložnice. Pak ticho rušil jen tikot starožitných hodin v hale.

 

Španělsko, komisariát Policie Madrid:

„Obávám se, že máme problém, paní kolegyně,“ pravil sotto voce nadřízený Sophii. „Přivezla jste dva pěkně vybarvené ptáčky z Čech a pochvala byla zasloužená. Jenže ten chlápek, co ho máme pod zámkem, není Dacascos. Ani náhodou. Je mu podobný, to ano. Ale nesedí otisky.“

„Jak je to možné? Otisky, co mu vzali v Praze, souhlasily. A tvrdil, že je Marco da Silva a tvrdí to pořád.“

„Není možné, že by došlo v Praze k záměně?“

„Ne, to v žádném případě,“ pronesla Sophia s naprostou jistotou. „Byla jsem u toho, když jim brali otisky a proháněli je databází. Všechno 100 % shoda.“

„Nesouhlasí ani DNA, co máme v databázi z minulých kauz, paní kolegyně. Da Silva nemá bratra ani bratrance. Takže tu máme dvojníka a pravý je zas v nedohlednu. Běží srovnávání – jestli ten, co ho máme, má něco na svědomí, ztotožníme ho. Vsadil bych se, že to nebude marná námaha.“

„Zbývá vyřešit, kde je Dacascos. Ten skutečný.“

„Zatím to držte v tajnosti, rozumíte? I před českou stranou. Dokud nezjistíme, kdo si to s námi hraje tuhle podivnou hru.“

„Ano, pane,“ přitakala Sophia. „Ale pokud ten zadržený není v databázi naší ani Interpolu?“

„Budeme ho muset pustit s omluvou na neoprávněné zadržení.“

„Budu vás informovat, pane a zařídím všechno potřebné. Včetně případné omluvy.“

 

Praha, advokátní kancelář Košvanec, Drtina, Zenkl a partneři:

„Zdravím vás, pane Kovacsi,“ ohlásil se doktor Košvanec do telefonu. „Máme dnes schůzku, nemýlím-li se, ve 13 hodin. Potřebujete změnit čas?“

Na druhé straně si nervózně odkašlal ženský hlas.

„Tady je Yvona Bartek, pane doktore. Volám vám, protože jsem našla poznámku v diáři o vaší dnešní schůzce s magistrem Kovacsem ve věci… eh… vy víte o co jde, že?“

„Ano, je to tak. A vy jste, prosím?“

„Já vlastně nevím, kdo jsem,“ sdělila rezignovaně Yvona.

Kolega Zenkl by volající v takovém případě doporučil služby spřátelené psychoterapeutky, avšak doktor Košvanec takové žerty nepovažoval za dobré ani přiléhavé. Volající mu připadala podle hlasu spíše nešťastná nebo minimálně v rozpacích.

„Promiňte, můžete to poněkud upřesnit?“

„Ano, jistě. Dalibor Kovacs je… můj partner. Nejsme manželé. Sdílíme byt. Jak se zdá, donedávna jsme sdíleli i rodinný život. To už nejspíš neplatí, dodala, snažíc se mluvit k věci a bez dojetí.“

„Paní Bartek, já sice bez souhlasu klienta nemohu hovořit o jeho záležitostech, ale myslím, že byste měla přijet sem, pokud vám to čas dovoluje.“

„Ráda,“ odpověděla Yvona. „V kolik se vám to hodí, pane doktore? Jsem v domácí kanceláři, mohu se k vám hladce dostat do dvaceti minut.“

Advokát zalistoval diářem. „Pochopil jsem správně, že pan Kovacs se pravděpodobně nedostaví?“

„Ano, obávám se, že je to tak.“ Yvona držela ze všech sil nasazený svůj pracovní klobouk.

„Tudíž bychom se mohli potkat dnes ve 13 hodin. Budu vás očekávat.“

O dvacet minut později pohlédl doktor Košvanec do tváře příchozí ženy a zauvažoval, co se skrývá pod pečlivě upraveným zevnějškem. Činil tak vždy a rád se sázel sám se sebou o to, jestli správně rozklíčuje osobu, kterou vidí poprvé.

Yvonu nebylo třeba nijak dlouze zkoumat. Pevné podání ruky a pohled do očí mu prozradily zdravě sebevědomou a samostatnou, toho času rozpačitou a znejistělou mladou ženu, sbírající střepy rozhodnosti k jednání.

Posadili se a asistentka přinesla kávu a karafu s vodou.

„Povězte mi, co se děje, vybídl ji k hovoru. Jak jsem pochopil, můj klient se někam vzdálil a není k dosažení?“

„Ano, pane doktore. Před týdnem někam odešel a od té doby o něm nic nevím. Nechal doma mobil, proto vím o dnešní schůzce s vámi, donedávna jsme měli sdílený diář – v těch podstatných věcech, soukromých věcech. O jeho práci vlastně nevím skoro nic. Nemám vědět. A ani nechci.“

„A vy sama máte jaké povolání, paní Bartek, mohu-li se zeptat?“

„Jsem překladatelka z italštiny a francouzštiny. Proto mohu pracovat z domácí kanceláře nebo odkudkoliv.“

„Co překládáte? Beletrii?“

„Ne, dětské knížky, básně, říkánky, pohádky. Kromě toho na půl úvazku učím na Filozofické fakultě jazyky.“

„To je velice hezké. Ten nejnovější překlad Pinocchia? Ten byl od vás, vzpomínám si. Okouzlující.“

„Děkuji za pochvalu,“ pousmála se Yvona.

„Jak je to dlouho, co vám pan Kovacs o sobě nedává vědět?“ zeptal se advokát.

„Druhý týden. Jistě, zase se propadl do svojí šedé zóny,“ pravila trpce.

„Kam to, prosím?“

„Odejde, bez rozloučení a vysvětlení a není k zastižení. Nikde a pro nikoho. Naprosto incommunicado. Pak přijde zpátky a je zase všechno jako dřív. S prací to nemá nic společného.“

„Neuvažovala jste…“ začal advokát.

„Ne, pane doktore, to určitě ne. Jednou se takto ztratil na deset dní. Po týdnu Marian – jeho bratranec, také policista…“

„Ano, vím o něm.“

„Nechal ho vyhlásit do pátrání jako pohřešovanou osobu. Měli jsme tehdy oba strach, jestli se mu něco nestalo. Byl po nedávné autonehodě.“

„Když se vrátil, strašlivě se pohádali. O narušení osobního prostoru, respektování soukromí, samostatnosti a podobně. Pak spolu nemluvili snad půl roku.“

„A teď? Než odešel? Pohádali jste se vy dva kvůli něčemu?“

Yvona odpověděla se smutným pohledem. „Myslím, že je to jasné. Chtěla jsem, abychom si oba odpočinuli a odjeli někam, kde nebudeme mít každý den na očích to, co se stalo. Křičel na mě jako ještě nikdy. Pak jsem nad ránem slyšela dveře a byl pryč. Nevzal si ani mobil. Vůbec nevím, co mám dělat.“

Advokát se naklonil a zlehka jí poklepal na ruce, složené na stole. „Bude vám to znít neprofesionálně, ale nic. Naprosto nic. Nesmím o klientech hovořit, ale skutečnost je taková, že ani já jsem nelenil a v tuto chvíli jsem si na 90% jist, že vašeho partnera dokážu v té věci očistit. Je mrzuté, že právě teď není k zastižení, protože bych nutně potřeboval jeho spolupráci, abych celé to klubko domněnek rozpletl“.

Yvona na něj pohlédla s nadějí a důvěrou: „Takže?“

„Takže vy po naší schůzce půjdete domů a budete pracovat jako obvykle. Jakmile se pan Kovacs znova objeví doma, ať mi neprodleně zavolá a přijde za mnou. Nic dalšího vám nemohu říct, je mi líto. Čeká nás ještě spousta práce. Ale věřím, že vyhrajeme. Prosím, hlavně, až se znova setkáte, nevyčítejte, nevyptávejte se. Nehádejte se. Ano?“

„Ano. A děkuji za pomoc.“

„Za málo,“ usmál se na ni vlídně advokát.

 

Smíchov, nájemní vilka o tři dny později:

Odpolední slunce se opřelo do kuchyňského okna a nekompromisně odhalilo šmouhy po posledním umytí.

Yvona bádala v otevřené spížní skříni.

Udržuj svou ledničku plnou, hlásá stará písnička. Nikdy nevíš, kdy se to může hodit, dodávala žertem Yvonina máma. Osoba s nezměrnou trpělivostí, vypěstovanou lety soužití s kočkami a pochopením pro lidské slabosti a výstřelky, k čemuž ji pro změnu přivedlo její dlouholeté působení na postu právničky na odboru dopravy krajského úřadu.

Yvona se jí se svými peripetiemi soužití s Daliborem nesvěřovala, byť věděla, že máma dokáže poznat i pečlivě zakrývanou ne náladu. Když se poprvé setkala s Daliborem, jen na něj pohlédla svýma velkýma sovíma očima, schopnýma nahlédnout až na dno duše, jak potom konstatoval. Pak se usmála a přijala ho do rodiny.

Jediné, co Yvoně řekla, bylo: „Zařiď se podle sebe. Ať jsi nezávislá. Jak jsem tě to vždycky učila. Jinak se mi líbí. Nudit se s ním rozhodně nebudeš.“

Yvona věděla, že její máma by nikdy nepronesla větu „Já jsem ti to říkala“. Držela se zásady nevměšovat se. Kdyby ovšem vycítila, že partner její dceři svým chováním ubližuje, dala by mu nevybíravě najevo, že takto tedy ne. Zásadou, že zdvořilost je základní ctnost, se řídila celý svůj život – soukromý i profesní, to ale neznamenalo, že by si neuměla sjednat pořádek, kde bylo třeba.

Mami, teď by mi tvoje rady mohly pomoct najít nějakou čokoládu, sakra práce, hrabala Yvona v policích. Donutila se dokončit překlad říkánek pro děti z italského originálu, prvotinu neznámého autora a nutně potřebovala surovinu na spravení nálady i chuti.

Poslední zapadlá tabulka tmavé čokolády z Ekvádoru se na Yvonu usmála z poličky lednice. Výborně. Teobromin bude! Tuhle krásu je škoda připravit za horka, hotovila se jí rozlámat a rozpustit pomaloučku v ústech. Přivoněla k tabulce… a do nosu jí vstoupila neznámá vůně. Dřevo. Spadané listí. Mech. Vlhká zemina. Bleskově se otočila po čichu a vykřikla leknutím.

Před ní stál Dalibor. Tichý a pozorující.

V nadšeném hledání zjevně přeslechla klapnutí vchodových dveří. Nebyla schopná slova ani pohybu.

Kladu vám na srdce…připomněla si advokátova slova a přinutila se usmát.

„Ahoj, lásko,“ řekl klidným hlasem.

„Hledala jsem čokoládu,“ hlesla první, co jí napadlo.

„Necháš mi kousek?“ zeptal se jí, jako by se viděli naposledy před půl hodinou.

„Jasně. Chceš ji takhle nebo mám připravit horkou?“ Dál se snažila mluvit jakoby nic.

Vzal jí čokoládu z ruky a odlomil dva kousky. „Jeden tobě, jeden mně.“

„Jeden Poopíšovi,“ dodala opatrně jejich starou vtipnou hlášku z dob, kdy se teprve seznamovali.

Bez dalších slov ji přitáhl k sobě a schoval si hlavu do kapuce její domácí mikiny. Odvážila se přitisknout. A zase bylo všechno jako dřív.

„Máš zavolat doktoru Košvancovi,“ řekla mu bez otálení, když se vynořil ze sprchy, už převlečený do domácího oblečení. Neptala se, kde byl, co tam dělal, proč zmizel. Snad jí to jednou řekne. Když ne, raději nepátrat. Věděla jediné – že toto byl poslední únik do šedé zóny, který je ještě ochotna a hlavně schopná snést.

„Je to nutné. Má pro tebe nějaké informace. Mluvil se mnou, když jsi měl mít schůzku a nechal jsi tu mobil.“

Přikývl a sáhl po mobilu.

„Já se půjdu převléknout, jsem domluvená s mami, že k ní přijedu. Jdeme na výstavu a pak u ní zůstanu na noc.“

Nepřítomně pokýval hlavou. Políbila ho na tvář a zmizela v šatně, spojené s pracovnou. Tam rychle dobalila věci na cestu a vyběhla z bytu hbitě jako kočka.

„Nemusíš nic říkat,“ řekla paní Bartek dceři o hodinu později v předsíni rodičovského bytu a objala ji. „Půjdeme na tu výstavu, potom na svačinu a zůstaň, jak dlouho chceš. Nebo dokud se nebudeš chtít na čas přesunout k sobě. V bytě máš uklizeno, stačí si nakoupit.“

 

„Advokátní kancelář Košvanec, Drtina, Zenkl a partneři:

Dobře, že jste se mi ozval,“ konstatoval bez vyptávání na nepřítomnost advokát. „Máme předvolání k podání vysvětlení na zítřek, desátou hodinu. Teď jen základní informace:

Začali vás vyšetřovat na základě anonymního udání. To se stává ve vaší branži dost často, řekl bych. Ukázali mi ten dopis – na běžném papíru, obyčejná obálka, žádné otisky. Ne mail, ne telefon. Někdo vás potřeboval na čas odstavit. Udělal to z mého pohledu natolik nešikovně, že při troše snahy se mi podaří smést veškeré argumenty o vašem zapojení do celé té věci. Možná právě to byl účel. Dojedeme k vašim nadřízeným, uvidíme, co si pro nás nachystali.“

„Začínám z toho být zralej na prášky,“ zamumlal Dalibor.

„Doporučil bych vám spíše odvar z třezalky tečkované,“ pravil doktor Košvanec vlídně. „Aspoň se pořádně vyspíte.“

 

Policejní prezidium Praha:

Doktor Košvanec se s udiveným úsměvem obrátil na oba vyšetřující:

„Vy tedy tvrdíte, že podle stop na místě je ten zraněný, kterého měl napadnout můj klient, Marco da Silva, řečený Dacascos? Tělo ovšem nemáte? Zvláštní, když uvážíme, že tohoto člověka si před třemi týdny odvezla zástupkyně španělské policie s doprovodem, že? Nepochybně při předání nejevil žádné známky tělesné újmy, natož střelného zranění. Předpokládám, že než jste ho vydali španělské straně, ověřili jste si totožnost v mezinárodní databázi a shoda byla 100%. Rád bych viděl výsledky z laboratoře. Mezi zadržením a předáním týmu paní Calderón se jistě nekonala žádná zastávka či přerušení cesty?“

„Ano, tak to bylo,“ museli přisvědčit oba nadřízení.

„Jak mi tedy vysvětlíte, že údajně napadený mým klientem je živ a zdráv ve vazbě ve Španělsku a čeká tam na proces? Naproti tomu zatím nikdo neřešil napadení mého klienta doma, při kterém mohlo dojít k manipulaci s jeho osobními věcmi. Ani vloupání do jeho bytu. Mimo záznam, vážení – důvěřujete víc anonymnímu udání, které má s logikou pramálo společného než důstojníkovi policie s vysokou prověrkou, léty praxe a dosavadní naprostou bezúhonností?

Nenuťte mne, abych si začal myslet něco o podjatosti nebo úmyslném křivém nařčení. Jen to, že zatím nedošlo k formálnímu obvinění mého klienta, mne zdržuje od toho, abych z věci vyvodil v jeho zastoupení patřičné právní důsledky.

Je na vás, abyste případ odpovídajícím způsobem vyšetřili. Vůči mému klientovi budu očekávat v nejkratší možné době zrušení všech sankcí a písemné sdělení omluvy. Doufám, že si rozumíme.

Magistr Kovacs dočerpá nyní dovolenou a vrátí se od prvního následujícího měsíce zpět na svoje místo. To je vše, pánové. Vyčkáme na podpis protokolu. Bylo mi ctí. Pojďme,“ pokynul svému klientovi. Ten ho mlčky následoval do chodby ke křeslům pro návštěvy. Oba věděli, že podstatné si sdělí následně až v advokátní kanceláři.

„Ještě to neskončilo, to je vám určitě jasné,“ zhodnotil doktor Košvanec u kávy v kanceláři. „Dokud není jasné, kdo byl ten údajný zraněný ve sklepě, pokud tam vůbec kdy byl a neobjeví se váš bratranec, aby k tomu podal nějaké vysvětlení, zůstává celá věc nedořešená. Mezi okamžikem, kdy vás doma našel váš bratranec a kdy jste podle svého tvrzení odešel ze dvora toho domu, je dost velké časové okno.

Vy jste z toho formálně venku, ale otázky, nesčíslná řada otázek, zůstává. S vaším svolením bych si nechal plnou moc, bude to jistější. Všichni zúčastnění budou vědět, že nejste na všechno sám.“

„Rozhodně souhlasím,“ přitakal Dalibor. „Co navrhujete podniknout za další kroky?“

„V první řadě potřebujeme zjistit, kde je pan Čornej a hovořit s ním. Ideálně dřív než vaši nadřízení. Máte nějaký nápad, kde začít hledat?“

„Možná. Znal jsem jeho první manželku, se kterou má syna. Už dospělého. Stálo by za dotaz, jestli není u nich. Nebo se synem na nějaké akci. Igor závodil v autech, je řidič od Pánaboha. S tím by se pochlubil a měl by naplánovanou dovolenou. Což taky nesedí. Měl rozpracovaný nějaký případ. Měl jsem dojem, že to chtěl se mnou zkonzultovat, než se stala ta věc s přepadením a odlovením těch španělských radikálů. Pokud by to souviselo s mojí věcí, není to proti pravidlům.“

Advokát zpozorněl.

„Vy mi nejspíš nesmíte ani naznačit, o co v té věci šlo, ale že jste pracovně propojení, je důležité.“

„Nesmím, ale nějak to souviselo s těmi Španěly. Proto nás možná taky na tom dvoře zastihl. Dochází mi, že to nemohla být náhoda. Za běžných okolností bych jel domů autem, ale…“ zarazil se.

„Ne ne, neříkejte mi nic, co nesmíte. Byť jsem váš advokát a jsem vázán naprostou mlčenlivostí o tom, co mi sdělíte.“

„Přemýšlím, jestli sledoval je nebo mně,“ řekl opatrně Dalibor.

„Vy se běžně tak často nestýkáte?“

„Ale to ano. Pracovně se vidíme každou chvíli. Moje agenda je s tou jeho dost provázaná. Není nic zvláštního na tom, že si vzájemně předáváme informace a postupujeme společně. Nebo jsme v jednom vyšetřovacím týmu velkého případu. Proto vím, kdo je paní Calderón. O detektivu Tomkovi jsem do té doby slyšel jen v souvislosti s jednou velkou kauzou s bezdomovci.“

„Řekl vám, oč jde tentokrát?“

„Ani nenaznačil. Byl teprve na začátku, shromažďoval informace.“

„Začneme tedy u bývalé paní Čornejové. Máte na ni kontakt? Nebo na mladého pana Čorneje?“

„Jistě, najdu ho.“ Dalibor prohledával archiv v mobilu, až se zastavil u staré SMS. „Tady to je. Radši volejte vy.“

„Čornejová, oblastní charita. S čím vám mohu pomoci?“

Advokát se představil a přednesl svoji prosbu. Chvíli naslouchal a pak s poděkováním ukončil hovor.

S nepředstíraným údivem, nepadnoucím k jeho běžnému uhlazenému sebeovládání, odložil mobil a oznámil Daliborovi výbušnou zprávu.

„Mladý pan Igor je ve Španělsku, pracuje tam jako zkušební jezdec pro jednu nadnárodní společnost, vyrábějící závodní vozy na objednávku. Rodiče se to dozvěděli až před nedávnem. Váš bratranec jel za ním. Nikomu to neřekl, paní nechtěně odposlechla jeho rozhovor s nějakým člověkem odtamtud.“

„Takže je ve Španělsku. To musel odjet hned potom, co mě vyzvedl z nemocnice. To jsem ho viděl naposledy. Za dva dny nato na mě udeřili v práci.

Co se to, proboha, děje? Tohle třezalka tečkovaná nevyřeší. Mám dojem, že mi spíš něco dalo tečku mezi oči, pane doktore. A co dál?“

„Dál… vy mi dáte číslo na mobil vašeho bratrance a já se ho budu pokoušet zastihnout. Možná bych se mohl pokusit kontaktovat pana Tomka, toho detektiva. Jestli pánové spolupracovali, může vědět něco, co nám pomůže pana Čorneje najít a spojit se s ním.“

„Co mám udělat já?“

„Vy se po dovolené vrátíte do práce a zjistíte, jestli vám nenechal nějaké vzkazy nebo pokyny k tomu svému rozpracovanému případu. Může tam být další vodítko. A budete odpočívat a pokusíte se nestresovat. Je nezbytné, abyste byl ve formě.“

„Rozumím,“ přikývl Dalibor. V hlavě mu přitom probíhaly všemožné scénáře a netýkaly se jen práce.

Praha, Ořechovka:

Ing. Bartek položil přepravku plnou jablek, zavařených okurek a řepy na odkládací stolek a jal se hledat po kapsách klíče od bytu. Překvapeně se otočil:
„Dalibore! Co vy tady tak sám, bez Yvonky?“
Pár okamžiků na sebe s rozpaky hleděli.
„Přijel jsem z Moravy, ukázal Yvonin otec na zásoby. Tři dny jsem sázel a sklízel. Bábi nás zase vybavila na půlku zimy.“
„Pojďte dál, vypadá to, že nikdo není doma. Tak mi to pomůžete uklidit a dáme si něco studeného k pití. Podávejte, zavelel,“ skloněn ke spížní skříni, a přitom se po očku díval na hosta.
Jestliže paní Bartek měla soví oči, pak její manžel oplýval vynikajícím sluchem a ještě lepším instinktem. Když zapadla dvířka za posledním jablkem, napřímil se a s lahví minerálky v ruce se bez okolků otázal:
„Kde je problém? Můžu nějak pomoct?“
„Yv není doma. Říkala, že jede k vám, ale to bylo před týdnem a od té doby nejsme v kontaktu. Mobil má vypnutý a maily se mi vrací nepřečtené.“
„A vy určitě netušíte, proč,“ doplnil pan Bartek bez ironie.
„Vím, jen jsem si nemyslel, že by…“
„Skutečně odešla?“
Přikývl. „Nechala doma prakticky všechny svoje věci. Všechno, co si pořídila, co jsem jí koupil, co jsme spolu… tam zůstalo. Chybí jen nějaké šaty a pár knížek a slovníky. A notebook. Nerozumím tomu.“

„Vztahy jsou někdy složité,“ podotkl Yvonin otec. „Zhusta je to vidět na daňových přiznáních.“

„Nevěděl jsem, že daňoví poradci mají smysl pro humor.“

„Ale ano, mají, Dalibore. Černý a jízlivý, ale mají.“

„Yvona určitě ví, co dělá. Řeknu vám jen tolik – když jeden nebo druhý z páru potřebuje oddechový čas, je dobré, aby dal tomu druhému aspoň vědět, že je v pořádku a ozve se, až bude moci.“

Dalibor sklopil hlavu, ve tváři výraz přistiženého psa.

„Co se děje? Řekl jsem něco?

Aha. Rozumím. My dva se mezi vás nebudeme vměšovat. To by ničemu nepomohlo. Rozhodně ale Yvu pohnu k tomu, aby se vám ozvala. Nutit ji nemůžu, to chápete.“

„Chápu. Asi bych měl jít.“

Pan Bartek na něj hleděl a uvažoval. Pokud dcera nebyla doma, mohla být v nakladatelství ve městě nebo ve svém bytě na Vinohradech. Jenže pokud o něm svému příteli neřekla, on by to také neměl dělat.

„V nakladatelství jste byl? A ve škole?“

„Jdu odtamtud, řekli mi, že Yv pracuje z domova.“

„No dobře. Nestůjte tady jako Svatá hora nad Příbramí a posaďte se přece. Mohu udělat jediné – zavolám manželce, jestli je Yva v pořádku a necháte jí vzkaz.“

„Děkuji i za to… asi je to moje chyba, všechno…“

Pan Bartek ho zarazil pohybem ruky. „Ne, tohle si řekněte vy dva. Kdybyste se mi svěřil, bude vám trapně, jestli se to mezi vámi vyřeší a budeme se dál všichni potkávat.“

Před takovou noblesní moudrostí musel Dalibor smeknout.

Mobil paní Bartek zvonil a zvonil.

 

Praha, advokátní kancelář Košvanec, Drtina, Zenkl a partneři:

„Myslím, pane kolego, že jsme dosáhli svého. Omluvu vůči vaší osobě jsem přijal ve vašem zastoupení, tvářili se velice komisně a byli rádi, že je to skončeno smírně. Jak se vám teď pracovně daří?“

„Od prvního následujícího měsíce přecházím na policejní prezidium. Nabídli mi místo metodika. Je vám určitě jasné, proč. Přijal jsem to. Jinak bych odešel a ukázal tak, že na celé té věci bylo něco pravdy.“

Advokát přikývl. „Udělal jste dobře. Ten stín podezření by si někteří nenechali vymluvit.“

„Je to dobrá práce, zabere čas. A nebude ovlivněná žádnými politickými zemětřeseními,“ dodal Dalibor s lehkým úsměškem.

Zkušený advokát vycítil, že jeho – už ne klienta trápí ještě něco jiného, ryze osobního, o čem se mu nechce hovořit. Nenaléhal. Jen na rozloučenou dodal:

„Jsem rád, že jsme tu proklatou záležitost nakonec zdárně vyřešili. Kdybyste v budoucnu cokoliv potřeboval, neváhejte se obrátit. Moje soukromé číslo i do kanceláře máte.“

„Děkuji za všechno, pane doktore,“ řekl Dalibor zdvořile. „Ať se vám daří i nadále a na shledanou při lepší příležitosti.“

 

Smíchov, byt v nájemní vile, o půl roku později:

V zamračené středeční odpoledne si Dalibor připravoval podklady pro pondělní schůzku meziresortní komise. Odešel z kanceláře dřív, aby měl klid na práci, protože v úřadu probíhalo umývání oken a jakési hlučné aktivity v druhé části chodby. Jak následně zjistil, konaly se tam manévry s odchytem netopýra rezavého, který se usadil na dámské toaletě a děsil osazenstvo. Být netopýrem, některé lidi straším permanentně, pomyslel si.

Uprostřed největšího soustředění se ozvalo lehké zaklepání na dveře a poté krátké cinknutí na zvonek. Věděl, komu patří.

S údivem pohlédl na bratrance Mariana, stojícího ve dveřích, neutrální úsměv na tváři.

„Ahoj, Borku. Musíme si promluvit. Můžu dál?“ Měl tolik rozumu a pudu sebezáchovy, že svůj vstup neuvedl slovy „Přišel jsem zkontrolovat, jak si žije prezidiální kancelářská myš“ nebo něco podobného.

„Máme o čem?“ otázal se lhostejně Dalibor.

„Ano. Dlužím ti vysvětlení o tom, co se stalo před půl rokem a předtím.“

„Hm. Tak pojď dovnitř. Vyznáš se tu, udělej si kafe nebo co chceš, pokynul mu do kuchyně.“ Pozoroval, jak se bratranec činí u kávovaru. Bez ptaní položil šálek s kávou před oba.

„O co jde, že to nemohlo počkat do kanceláře v práci? Když sis na to přinesl rušičku odposlechu.“

Marian se zatvářil vyčítavě.

Dalibor na něj pohlédl s nechutí: „Nedělej ze mě pitomce, Mariane, vím, že ji máš a ty víš, že já ji tu mám taky. Takže buď vysyp, proč jsi přišel a co mi chceš říct nebo vypij to kafe a můžeš se zase ztratit jako před půl – ne – tři čtvrtě rokem.

Dovol, abych ti připomněl, žes mě tehdy nechal v průseru, odjel sis do Španělska za synem a nebyl jsi k zastižení, když jsem tě nejvíc potřeboval, abys objasnil moji nevinu. Musel jsi to vědět, když jsi mi poslal advokáta. Máš k tomu co dodat?“

Marian přikývl. Bylo to tehdy dost jinak, Dalibore. Proto jsem dneska přišel. Promiň ten teatrální vstup. Máš pravdu, zatáhl jsem tě do svých záležitostí… Musel jsem tě na čas odstavit, abych dotáhl složitě poskládanou věc. Nebyla jen moje. Poslouchej.

Jde o Igora. A nejen o něj, jak jsem se dozvídal postupně.

Víš, že jsem ho vždycky odrazoval od toho, aby byl polda jako já.“

Daliborův výraz jasně pravil „To by teda byla výhra pro sbor.“

„Naštěstí po tom nijak netoužil. Chtěl být policejním technikem jako děda – můj táta. Pracovat se zbraněmi. To by nebylo nereálné, mohl by jít na zbrojařskou školu v Uherském Brodě, má to tam výbornou pověst, znám lidi, kteří tam vyučují. Nakonec ho víc lákala auta, tak šel na automobilovou průmyslovku. Má cit pro motory, řídí od osmnácti a všechno možný. Opravoval i veterány, ve škole stavěli Tatru 815 z komponentů. Pak nastoupil v automobilce. Tam ukázal, co umí a nalákali ho dělat zkušebního jezdce. Když jsem zjistil, jak to tam vedou, tahal jsem ho odtamtud doslova heverem. To není jako v dobách před dvaceti lety, kdy tam byl zkušebním jezdcem tvůj táta. Oni vytáhnou lidi z dílny, z kanceláře, dají jim úplně nový auta a pokyn „Ať to ukáže, co to umí“. Žádný zaškolení, žádná bezpečnost provozu, nic.

Igor má naštěstí zdravej rozum a šel odtamtud sám – dřív, než by se někde přimotal do hromadný havárky nebo něčeho ještě horšího.“

Marian zamíchal lžičkou kávu a pokračoval.

„Řekl mi, že si dá přestávku, než nastoupí do BMW v Německu a že pojede s kamarády, taky nadšenci do motorů, na jih, do Francie. Poslední zpráva byla z pobřeží, závodili v písku na čtyřkolkách. Tu fotku mám schovanou. Pozoruje je tam nějaký chlapík a fotí si je. Pak se odmlčel. Tři měsíce ani zprávička, fotka. Mobil bez signálu. Kamarádi mi řekli, že se odhlásil z hotelu a odjel, neřekl jim kam. Zapátral jsem po standardních cestách – nemocnice, úřady, kolegové ve Francii. Nic.

No a pak mi zavolal…“ Marian se zarazil při zvažování, co a jak bratranci podat.

Dalibor se obrnil trpělivostí a čekal.

„Detektiv Tomek. Našel Igora někde na kamerách ve Španělsku, poznal, že je to on, je mi neuvěřitelně podobný. Řídil nějaké neznámé auto jak z futuristického filmu a nevypadal vůbec zdravě.“

Zase se odmlčel.

„Tomek požádal paní Calderón, aby mi ho pomohla najít a dostat zpátky do Čech. Spolupracovali jsme na víc věcech, zběžně se známe, to přece víš. A tak jsem se sbalil a odjel pro něj.“

Dalibor na něj upřel zkoumavý pohled.

„Dobře, tak jo. Řeknu ti úplně všechno.“

Před osmi měsíci:

„Zdravím, Mariane,“ ozval se v mobilu detektiv Tomek. „Potřeboval bych od vás doplnit pár drobností, ale důležitých, ve spisu Pačese a Uhlíka. Mohl byste se tu za mnou zastavit?“

„Jistě. Stačí pozítří nebo v pondělí?“

„Uvítal bych svižnější reakci,“ sdělil Tomek v odpovědi. Tón a výrazy, od detektiva poněkud nezvyklé, Marianovi napověděly, že by bylo na místě dostavit se ASAP.

„Dnes odpoledne? Dobře, jedu.“

Tomek ho bez dalšího na místě zavedl do odhlučněné místnosti.

Marian považoval komisaře Tomka za spořádaného, usedlého taťku, detektiva ze staré školy, jehož obdivuhodné výsledky, téměř 100% objasněnost, pocházely z poctivé mravenčí práce a záviděníhodného policajtského čichu. Zapadal by mu spíš do doby rady Vacátka nebo legendy Markoviče.

Teď proti němu seděl někdo úplně jiný – šelma na lovu. Nezdržoval se zdvořilostmi a beze slova k němu otočil monitor notebooku.

Záběr ukazoval závodní vůz, podobný obrazům Theodora Pištěka a řidiče, neoddiskutovatelně mladší verzi Mariana. Obraz vozu byl lehce rozostřený, řidičova bledá tvář byla jasně zřetelná a podoba s policistou byla do očí bijící.

Marian se neovládl: „Igore! Kde to je? Odkud máte ten záznam, komisaři?“ Upřel prosebný pohled na Tomka. Tomka, znajícího ho za každých okolností jako vysoce výkonného a racionálně uvažujícího kriminalistu, chřestýše bez známek emocí, takový projev překvapil.

„O tom později. VY mi vysvětlete, proč váš syn – protože je to váš syn, že ano? – řídí právě tenhle vůz.“

Chvíli na sebe nechápavě hleděli.

„Je to můj syn, Igor. Hledám ho už půl roku,“ hlesl Marian konečně. „Odjel s kamarády na dovolenou a odtamtud se záhadně ztratil. Původně na závody motorek, pak někam na pobřeží na čtyřkolky a za měsíc měli být všichni zpátky. Igor nastupoval v Německu do práce a ti další na vysokou. Není po něm ani stopa. Klasické postupy jsem už proběhl.“

„Váš syn je řidič?“ otázal se Tomek.

„Ano, řídí od 18. Kromě autobusu a nákladního auta má řidičák na všechno, co si vzpomenete. V poslední práci dostal tak dobré reference, že ho chtěli do BMW jako mechanika a zkušebního jezdce.“

„Kde je? Vy o něm něco víte?“ Marianův obvykle chladný výraz roztál. Tomek to naprosto chápal. Jeho děti pro něj byly také tím nejdůležitějším a šel by na kraj světa a do krajnosti, aby je ochránil. Bylo až krutě zjevné, že kolega netuší vůbec nic o tom, do čeho se jeho syn zamotal. Kdo ví, jestli to tuší on sám. Podle vzhledu za volantem vozu už pravděpodobně zčásti ano.

„Váš syn je ve Španělsku,“ sdělil Marianovi. „Ten záznam je dva týdny starý, zachycuje silnici u Zaragozy. Podle toho, co mohu odhadnout, je váš syn živ a zdráv, i když je určitě značně vysílený. V tuto chvíli vám nemůžu nic víc říct ani vysvětlovat. Jenom jediné – jestli máte možnost a odvahu, jeďte za ním a dostaňte ho zpátky.“ Podíval se na Mariana tak, že nebylo třeba dodávat „Zachráníte mu život“.

Zauvažoval a pak se rozhodl. „Je tu možnost… mohl bych požádat paní Calderón, aby vám byla při hledání syna a odvozu domů nápomocna.“

„Určitě, budu vám neskutečně vděčný,“ hlesl Marian. „Mám o něj strach. Má raritní krevní skupinu, kdyby měl v cizině nějakou nehodu, nedokázali by mu pomoci.“ Neušlo mu, že se Tomek při tom sdělení zarazil a zadíval se na něj se zvláštním výrazem ve zkušených očích.

„Promluvím s ní ještě dnes a podám vám zprávu, souhlasíte?“ řekl poté. „Pojďte. Vyvedl Mariana na chodbu a obvyklým pracovním tónem pronesl:

„Díky za doplnění. Je to důležité kvůli advokátům. Znáte to, budou se vrtat v každé podrobnosti. Takhle to na Uhlíka ukazuje úplně jasně. Zůstaneme v kontaktu. Budu vás ještě potřebovat v té věci se Španěly.“

„Ano, s tím počítám. Kdybyste ještě něco potřeboval, stačí zavolat. Od 15. budu na dovolené, když do toho nic nevleze, pak zase na příjmu.“

Potřásli si rukama a rozloučili se. Tomek neslyšně pronesl „A hodně štěstí!“

 

Téhož dne – rozhovor mezi Českou republikou a Španělskem:

Hovor z čísla, uloženého pod názvem Fer 26 třikrát zazvonil a spadl do hlasové schránky. Vzápětí přišel zpět hovor z chráněné linky:

„Ano, Miri? Co se děje, že voláš sem?“

„Máme problém, Soph,“ sdělil vážně komisař Tomek Sophii Calderón. „Oni mají mladého Igora Čorneje, Marianova syna. Vypadá to, že pro ně pracuje jako zkušební jezdec. Musíme ho odtamtud dostat. Mohlo by to ohrozit i další operace. Marian se chystá do Španělska. Pomůžeš mu?“

„Na 200 %. Teď by se zatraceně nehodilo, aby někdo zvenku nešikovně vrtal do železa. Vysvětlím ti to osobně, Mirku. Zítra odjíždím do Prahy i s týmem. Vím, že jste na stopě člověku, kterého hledáme. Zastav ten odjezd a vysvětli panu Čornejovi, že s naší pomocí dostane syna odtamtud snáz.“

„Ano, rozumím. Soph, měla bys vědět ještě něco – mladý Čornej má unikátní krevní skupinu. Umíš si představit, jak je pro Ferat důležitý a cenný. A jakou to pro nás představuje komplikaci a nebezpečí.“

Slyšel i přes telefon, jak Sophia strnula. „V tom případě… musíme detektiva Čorneje zasvětit do naší věci. On pomůže nám, my zachráníme jeho syna. Doufejme, že se to povede. Všechno se bude odvíjet od toho, jak rychle se nám podaří najít našeho člověka… do té doby budeme čekat a plánovat. Musíš prominout, ale nebudu tě moci do všeho zasvětit.“

„V pořádku, to chápu.“

„Uvidíme se v Praze, Mirku. Možná budeme mít i chvíli pro sebe.“

 

Marian pokračoval:

„Nedalo se nic dělat, zapojil jsem se do velké akce, co pořád běží. Jen okrajově a zase jsem vypadl, když jsme dostali Igora zpátky domů.“

„A jak do toho zapadám já, přesněji řečeno – ta komedie, kterou jsi se mnou sehrál na tom dvoře, zeptal se Dalibor ledovým hlasem.“

Marian zvážněl: „To bylo zčásti neplánované. Šel jsem tehdy po Dacascosovi, už dlouho, z naší strany i pro Interpol. Objevili se ti tři, a tak jsem je sledoval, abych dal hlášku a mohli si pro ně přijet. Při tom jsem zjistil, že jdou po tobě. Tak jsem toho využil. Přemýšlej, ze které staré věci to může být. Někdo na tebe najal Dacascose a nebýt tam já, dostal by tě. On nikdy nenechává nedokončenou práci, bratránku. Pěkně jsi je povodil po staré čtvrti, ale pak tě zahnali do toho zavřeného dvorku. Proč jsi vlastně nejel domů autem?“

„To snad víš, když jsi mi poslal zprávu, abych jel metrem, ne?“

„Ne, to jsem rozhodně nebyl já. Taky mě překvapilo, když ses najednou otočil od auta a zamířil pryč. Kdo se vlastně postaral o tvoje auto, když jsi skončil ve špitále?“

„Nevím. Yvona neřídí. Den potom, co jsem byl doma, mi ho přivezli technici.“

„No, bratránku, někdo tě má asi hodně rád a hlídá tě jako ostříž,“ pokýval hlavou Marian.

„A já jsem potřeboval…“ zarazil se. Dalibor pochopil, že ve věci je zamotáno víc, než je bratranec ochoten nebo smí říct. „No dobře, pak jsem… chceš to vážně vědět?“

„Chci. Pokračuj.“

„Měl jsem tvého H & K. Když jsi odešel, zatáhl jsem Dacascose do sklepa a ty dva zbývající jsem pohlídal a předal. Ten sklep je hluboký a je to tam opuštěné, nic není slyšet. Párkrát jsem vystřelil, jednou jsem ho zlehka škrábl, aby to vypadalo, že je postřelený nebo je po něm. Pak jsme ho uklidili. Španělka s týmem odvezla, pro koho si přijela, na mezinárodní úrovni maximální spokojenost.“

„Neptej se mě na další podrobnosti, nemůžu ti nic říct.“

„Jak to, že jsi měl mého H & K? A jak se dostal tomu mizerovi do ruky? Měl mě odkrouhnout mojí vlastní zbraní?“ řekl Dalibor hlasem ostrým jako břitva.

No… Předtím jsem ti do bytu poslal svého spolehlivého člověka. Ten samý tam potom na tebe čekal s koktejlem ve sprayi, abys byl na chvíli ze scény. Když jsem tě potom vyzvedl z nemocnice, uklidili jsme spolu H & K do trezoru. Nebyl jsi zrovna ve stavu zkoumat, jestli se z něj střílelo.“

Daliborovi došly souvislosti rychlostí světla.

„Ty zmetku. Tys mi hacknul mobil???“

„Jo, to jsem udělal. Ale tvoje soukromé zprávy jsem nečetl. Nejsem šmírák. Hele, kdo nebo co je Po-o“

„Už ani písmenko!“ Dalibor přemáhal nezkrotnou chuť vstát a trefit bratrance kávovým šálkem přímo do tváře. Včetně ještě horké kávy. Připadal si jako hozený do trnitého keře bez šatů.

„Co bylo dál?“

„Pak jsem odjel do Španělska, našel jsem s pomocí paní C. Igora a odvezl jsem ho domů. A to je všechno,“ dodal bratranec. Bylo nanejvýš zjevné, že další informace si hodlá nechat pro sebe.

Dalibor se napružil na židli. „A to má být jako všechno??? Vážně ze mě chceš dělat blbce? Tak víš co, Máro? H & K mám pořád v trezoru. Tys mě hodil přes palubu a teď mi hodláš krmit uši pohádkama bez konce. Budeš někomu chybět, když ji tentokrát doopravdy použiju? Možná Igorovi a té mladší? Těm to nějak vysvětlíme, že ano?“

Na chvíli se Marian vyděsil, že bratranec nežertuje. Ten seděl na židli proti němu přes stůl, tvář bez výrazu, oči klidné, jako by si kupoval koláček v pekařství na rohu. Pak se prokysličil a vydechl:

„Borku… tebe je koukám taky dost.“

„Tak mluv. Nemám na tebe náladu na celej zbytek dne.“

„Dobře, tak dobře. Úplně všechno. Odjel jsem do Španělska a podle pokynů paní Calderón jsem se tam projevoval tak hlasitě, že mě lidi od té firmy, pro kterou Igor dělal zkušebního jezdce, sami oslovili.

Jo, je to špinavej kšeft. Oni vyvíjejí nějaké nové modely aut s autonomním řízením, ale propojené s řidičem. Ty svoje řidiče dopují vším možným, aby byli schopni auta ovládat a testovat jejich schopnosti. Říkají si Ferat. Chápeš to? Jako ta firma ze starých městských legend o upírech. Co jsem postihl, mají opravdu velkou spotřebu zkušebních řidičů. A kdo sedne do těch jejich aut bez přípravy, škaredě to odnese. Tamější policie prý už vyšetřovala řadu podivných nehod, kde byl řidič zdánlivě nezraněný, ale zemřel při převozu do nemocnice.

Poslali za mnou jejich pověřence a zároveň dvorního dodavatele substancí pro jejich řidiče. Dacascose.“

„Cože?“

„Jo, toho. Pomohl mi, protože je v jeho vlastním zájmu udržet mě dál od Feratu. Tím pádem i Igora. Dohodl se mnou oboustranně přijatelné podmínky obchodu. Oni propustí Igora ze svých služeb a já zapomenu, že se vůbec kdy něco stalo a už nikdy se tam neukážu. Naordinovali mu na rozloučenou nějaký koktejl, aby mu vymyli hlavu a už nikdy nebyl schopen propojit se s jejich vozidlem. Navíc si na nic si z posledního půl roku, co pro ně pracoval, nebude pamatoval. Bez dalších následků pro tělo a hlavu. Dacascosova vlastní receptura.“

 

V okamžiku prozření se na něj Dalibor zadíval:

„Ty jsi je… vyměnil.“

„Jo, vyměnil. On je k nerozeznání od skutečného da Silvy. To byl husarský kousek, dostat ho do jejich organizace. Dokonce ho využívali jako dvojníka, aby zametli stopy po pravém da Silvovi, když se jim to hodilo. Proboha, nemyslíš si snad, že bych tvoji zbraň dal skutečnému Dacascosovi!!! Paní Calderón si odvezla mého člověka a da Silvovu pravou ruku. Zasvětil jsem ji do svojí věci, když mi slíbila pomoc pro Igora. Nějak to zapadalo do jejich vlastního vyšetřování – pátrají po skutečných vlastnících Feratu, finančních zdrojích, průtoku drog a co já vím, co ještě. Aby jim mohli ty jejich rejdy zatrhnout. Do toho se jim nemíchám. Pro mě je důležité, že díky Dacascosovi mne u Feratu považují za vyděšeného taťku a nestojí jim za to, abych je otravoval. To se radši vzdali schopného řidiče.“

„A co otisky a DNA?“

„Nevím, to byla starost paní C. Nevím, jak to zařídila, ale funguje to. Proto tě taky zbavili všech podezření. Pan da Silva byl přece předán španělské policii a čekal na proces ve vazbě, takže jsi mu nemohl ve stejnou dobu ublížit, že? Neptej se mě, jak ho dokázala dostat na svobodu, to nevím a nepátrám po tom.

Dacascos č. 2 je teď v kontaktu s paní C. přes prostředníky, má to spolehlivě vyřešené. Mají někoho i tady v Čechách pro případ potřeby, ne mě, já jsem profláknutý. A to je vážně všechno, Borku. Jsem zpátky, dělám svoji práci a dělám, jakože se nikdy nic nestalo.

Čekám otázku, kde je pravý Dacascos,“ poznamenal Marian. „Čekáš odpověď. A pak tě musím zastřelit a zahrabat na zahradě.“

„Furt ty samý vtipy,“ odpověděl Dalibor. „Vůbec mě to nezajímá. Dělej si s ním, co chceš. To není moje hra a hrát ji s tebou nebudu.“

Zavládlo ticho. Jen lžička nervózně cinkala o šálek další kávy.

Dalibor hleděl na Mariana s rozporuplnými pocity. Kriminalista vyhodnocoval dokonalé spletení plánu, člověk měl chuť vrčet zlostí a zklamáním.

„A teď co?“ Otázal se konečně.

„Teď? Už nic. Igora se mi podařilo dostat ven z celého toho šíleného podniku. Je zpátky doma, tedy momentálně ve Švédsku. Pracuje pro Volvo. Z nějakého důvodu mu připadalo Německo moc blízko.

Už nikdy nechce jet do Španělska, ani na dovolenou. Vypadá to, že Dacascos nelhal s tou věcí, co mu dali na rozloučenou. Klika. Má zpátky svůj život.“

„Zkrátka ho využili a pak odkopli,“ konstatoval Dalibor. Jako ty mě, zněl podtón toho sdělení.

„Rozumíš mi? Chápeš, že jsem to všechno musel udělat?“ tázal se naléhavým hlasem Marian. „Kvůli němu, kvůli jeho mámě, i když spolu nežijeme?“

„Taky kvůli sobě samému, jen to řekni,“ dodal Dalibor.

„Ano, i proto. Kdybys měl děti, pochopil bys to.“

 

Dalibor vystartoval: „Chtěl bych býval děti! S Yvonou! Copak ti není divný, že jsem doma sám? Přijdeš si jako nic a ani se nezeptáš, jak se mám? Ta tvoje trojitá přesírka mě stála úplně všechno, víš? Yvonu. Soukromý život. Důstojnost. Práci. Ano, vykopli mě nahoru, aby mi zavřeli hubu. Vzal jsem to, z čistě sobeckých důvodů. Ty jsi svoji rodinu zachránil, moji jsi zničil. Co k tomu chceš ještě dodat?“

„Yvona odešla? To jsem nevěděl. Nenapadlo mě, že se to rozroste do takových rozměrů. Bylo to upletené tak, aby tě Košvanec z toho pro naprosté rozpory hladce dostal.“

„Nenapadlo? Ty jsi o tom ani neuvažoval. Znám tě léta, nic mi nevykládej. Sledoval jsi svoje zájmy a kdo to odnese, ti bylo fuk.“

„Nešlo to jinak, opravdu ne.“

„Vážně, Máro? A co třeba mi všechno vysvětlit a požádat mě, abych ti kryl záda?“

Marian zavrtěl důrazně hlavou: „Ne. To nešlo. Říkal jsem ti, že jsem šel po da Silvovi dávno předtím, za nás i pro Interpol. Mám s ním hodně nevyřízených účtů. Ty jsi moc chytrej a umíš si domyslet souvislosti. Byl by ses začal vyptávat, a to jsme nemohli potřebovat. Nesměl jsem riskovat. Co kdybys někde něco nechtěně…“

Dalibor vyletěl jako sabrážovaný špunt z lahve.

„Nemluv se mnou jako se studentem policejní akademie z prvního ročníku! Sloužím stejně dlouho jako ty a dělal jsem věci, který si ani nechci pamatovat. Nejsem idiot. Tak si nech ty svoje demotivační řeči na příští teambuilding protidrogovýho.“

Mára se zazubil: „Myslíš buzerační poradu u šéfa. Tam já nechodím. Výmluva se vždycky najde.“

Dalibor se na něj chladně podíval: „Už jsi skončil? Mám dojem, že jsi mi toho navykládal tak akorát dost. Co ode mě ještě chceš?“

„Abys to pochopil. Tu síť kolem Feratu je nezbytné odhalit a rozbít. Borku, tohle je větší než my dva nebo naše osobní zájmy, rodina, přátelé.“

Dalibor pomalu vstal od stolu. „Doufám, že si uvědomuješ, cos právě řekl,“ pronesl tichým, vražedně ledovým hlasem. Marian se zvedl a zadíval se mu do tváře. Stáli proti sobě jako dva predátoři, připravení k útoku. Chřestýš a tygr.

Pak se v jediném okamžiku nepříčetná zlost překlopila do tiché rezignace. Dalibor rozevřel pěsti a řekl jenom:

„Díky za vysvětlení, Mariane. Otoč se a zavři za sebou. Jdi, než si to rozmyslím a vyprovodím tě ze schodů. Běž, prosím tě. A napříště se mi vyhýbej, ve vlastním zájmu. Pracovně už se potkávat nebudeme. A kdybych někdy spolupracoval s vyšetřovací skupinou, ty v ní rozhodně nebudeš.“

Marian přikývl. „Opatruj se, bratranče.“ S tím vycouval z bytu a zavřel za sebou klapnutím dveře.

Dalibor zůstal stát opřený o stůl s pohledem do prázdna, v hlavě úplně vymeteno, dokud ticho v bytě nepřerušil zvonek, ohlašující zprávu na pracovním mobilu od jeho nesmírně zdatné sekretářky:

„Pane magistře, připomínám vám program na zítřek:

Od 8,30 máte schůzku s účetní kvůli daňovému přiznání, od 10 hodin schůzka na ministerstvu vnitra a v 13,30 si vás žádají na konzultaci k veřejné zakázce na nákup počítačového vybavení, jelikož jste taky právník.

V mailu máte poznámky. A toho netopýra odchytili a odvezli do záchranné stanice Nyctalus, kdyby vás to zajímalo.“ Přidala smajlík s létající myší.

Proti své vůli se musel usmát. Simona Beránková. Chytrá, vtipná, schopná perfektně organizovat čas. Měla přehled o jeho diáři a mohl se na ni stoprocentně spolehnout. Oceňoval její zdvořilost a diskrétnost. Nikdy se nezeptala, proč kromě připomínek „volat rodičům“ a pravidelného volného odpoledního okna, označeného „mami a tati“ nemá v diáři jedinou soukromou aktivitu s výjimkou cvičení a střelby. Navíc hezká, přívětivá a šťastně vdaná. Manžel veterinář, kterému občas pomáhala v jeho ordinaci. Stejně jako šířila dobrou náladu mezi lidmi, se kterými jednala na pracovišti, působila asi i na zvířata.

Vzpomněl si, jak hned v začátku jejich spolupráce, kdy přešla k němu od odchozího kolegy, dorazila do práce kulhajíc a s pohmožděným ramenem. Jeho ochranitelské pudy okamžitě nastartovaly lavinu otázek. Smála se a odpověděla, že za všechno může Bubu.

Kobylka, vysloužilá steeplerka, plnokrevník křížený s arabem, vysvětlovala. Kopla mě a zkusila mě kousnout za mrkev, co jsem jí nesla. Chudinka. Zranila si zadní nohu na proutěnce při posledním dostihu a majitelé ji odepsali. Za všechny ty peníze, co jim vyběhala, by jí poslali do salámu!

Tak Michal – manžel – poslal do háje je a odvezl ji k nám na statek, že ji zkusí vyléčit. Asi se k ní chovali jak k řeznickému psovi. Koně, co tahají dříví v lese, vypadají líp než ona, když ji přivezl.

Tak jsem ji začala přemlouvat, že všichni lidi nejsou takoví. Tohle mám za to. Ale ona si zvykne. Taky ji asi ještě bolí ta noha, co jí Michal spravuje.

Cca po čtvrt roce se zkusmo zeptal, co kobylka a dostalo se mu zasvěcené a nadšené odpovědi.

„Má se skvěle. Odkoupili jsme ji od původních majitelů. Dostihy už běhat nebude, na tu nohu nemá takový spoleh, ale na rekreační ježdění to bude. Nemá moc ráda dospělé, asi si pořád pamatuje, jak s ní zacházeli, když už nemohla závodit. Snese tak Michala a taky mě. Ale děti, ty objevila a úplně je miluje. Ony se vůbec nebojí té její výšky a ona je nosí, dokud nejsou unavené. Občas ji půjčuji kamarádce na hipoterapii pro ty odvážnější děti s křivými zády. No, to není medicínsky precizní vyjádření, ale vy mi rozumíte.

Já ji vodím na procházky, výšky nejsou nic pro mě a na Bubu bych opravdu lezla po žebříku, zasmála se upřímným, osvěžujícím smíchem. Lezu jen na nízké koníky. I tak je to fajn. Z té výšky vidíte svět ve správné perspektivě.“

Hloubavě se na ni zahleděl.

„Promiňte, řekla jsem něco?“

„Ne ne, nic, v pořádku.“

„Michal vám vzkazuje, že se můžete kdykoliv zastavit, kdybyste si chtěl zaběhat s kobylou po louce nebo měl odvahu se na ní svézt.“

To znělo dobře a za čas se skutečně na statek přijel podívat. Bylo to zvláštní, jak s vysloužilou závodnicí sladili krok. Než se Dalibor odvážil vyskočit do sedla, chodil s ní na úvazku po pastvinách a loukách, odvážili se i do lesa. Nikdy dřív si tak nevyčistil hlavu od pracovních starostí. Začal na statek jezdit pravidelně, minimálně dvakrát za měsíc o víkendu. Vysloužil si pochvalu Simonina manžela, protože kobylce krásně rozhýbal nohu a doladil její smířlivý pohled na svět. Když měl přijet, podupávala ve stání nebo u ohrady a tiše ho vítala po koňském způsobu, tedy taháním za kapuci bundy nebo lehounkým očicháváním a pošťuchováním.

Vlastně teď žil klidný život. Marian se mu úspěšně vyhýbal, což vzhledem k rozdílnosti jejich práce bylo snadné. Yvona se mu bohužel vyhýbala též a se společnými přáteli se víceméně míjel. Čas plynul. Dva roky, tři, pět, zdálo se, že ho nemá co narušit. Jen si občas říkal, jestli takhle jednotvárně budou roky plynout už napořád…

 

O šest let později:

„Adélko, seber si plyšáčka a půjdeme. Je čas na bazén. Máš dopitý džus?“

„Ano. Mimi? Já bych strašně chtěla pejska, víš to?“

„Vím,“ zasmála se mladá žena.

„A co s tím provedem, řekni, mimi?“ otázala se holčička asi pětiletá, sbírajíc do batůžku plyšáka a pastelky.

Dalibor se otočil po hlase. Zazvonil mu v uších povědomým tónem, jako zvoneček z Lorety.

Kavárna v Palladiu byla v předpoledním čase obsazená jen z poloviny, čehož využil k pracovní schůzce s kolegyní. Zabrali se do práce a okolní hosty úplně odrušil. Kolegyně znala jeho zvyky a tak vybrala stolek u okna, s přehledem na celou kavárnu.

Teď strnul jako zasažený bleskem. O pár stolků dál konverzovala Yvona s dívenkou s nezaměnitelně podobnou tváří a úsměvem jako ten Yvonin ze starých fotek z dětství.

„Kolego? Dalibore? Je vám něco?“ Kolegyně odhlédla od ujednání smlouvy, na kterém mu právě tužkou vyznačovala pasáž k úpravě.

Neodpovídal, jen tiše hleděl směrem k těm dvěma. Šest let. Tolik dlouhého plynutí času od posledního setkání.

Doteď si vybavoval každé slovo z jejich rozhovoru.

„Můžeme si promluvit? Prosím? Víš, že nedokážu říkat velká slova, ale musím ti to všechno vysvětlit.“

Němé přikývnutí a Yvonin zdvořilý, rezignovaný výraz.

„Tohle jsem nikdy nechtěl. Vím, že jsi celou tu dobu respektovala moji práci, moji povahu, to, kolik potřebuju osobního prostoru. Že ti neříkám všechno o sobě, i když bych mohl. Snažil jsem se ti to vynahradit, jak nejlépe umím. Jsi nejdůležitější člověk v mém životě a vždycky jsi byla. Nechci, aby sis myslela, že si tě dost nevážím nebo tě nemám dost rád, když musím čas od času zmizet a být sám.

Ta poslední věc – bylo toho na mě moc. Tolik nejasností, taková nespravedlnost. Ty jsi mě podpořila a chtěla jsi mi pomáhat. Já jsem tě odstrčil.“

Nadechl se.

„Teď se tě ptám se vší upřímností, co mám: Můžeš mi odpustit? Být s tebou je to jediné, na čem mi záleží. Nemůžu ti slíbit, že budu někdo jiný než doteď. Ale udělám všechno pro to, abys nemusela zažívat nejistotu nebo strach.“

Yvona mu hleděla přímo do očí. Pak konečně promluvila:

„Já tomu všemu rozumím. Nemá to nic společného s tím, jak moc tě miluju a asi i ty mně. Jen se už nedokážu vypořádat s tím vším. Úniky do šedé zóny. Mlčení a odtažitost. Bez vysvětlení. Nedokážu čekat bez nejmenší zprávičky o tom, že jsi v pořádku nebo že se ozveš. Pochopila bych to. Ale ty jsi nikdy nic neřekl.

Chtěla jsem… chtěli jsme oba…“ začala. Pak zavrtěla hlavou. „Ne. To nejde. Nebude to fungovat. Já už nemůžu. Nezlobím se na tebe. Jen už prostě…“ nedořekla.

„Opatruj se, lásko moje.“ Objala ho a políbila. A pak byla pryč. Zůstala po ní jen stopa vůně jejího oblíbeného parfému od Bvlgari.

Po tolika letech ji vidím. Určitě má svůj nový život. Dítě s novým partnerem, možná manželem. Spokojenou rodinu s obyčejnými starostmi a radostmi. Zatracená práce mizerná. Marian… mít ho po ruce teď…

Z nejhoršího ho vytáhlo ponoření do práce. Nové místo na policejním prezidiu si žádalo v začátku nasazení 24/7, aby se zorientoval a fungoval podle laťky nastavené sám sobě. Po dvou letech dostal nabídku externě vyučovat dva předměty na Právnické fakultě UK. Neodmítl, přece jen zbývalo trochu času, který potřeboval zaplnit. Kolegyně z fakulty ho občas požádala o konzultaci ke složitým smlouvám na převody nemovitostí v realitní kanceláři, se kterou spolupracovala, jako právě teď. Život šel dál.

Byt ve vilce na Smíchově si ponechal, víceméně do něj chodil stejně jen spát. Najal si spolehlivou paní na úklid a hospodaření, a tak nějak fungoval.

„Dalibore? Mám zaplatit parkování na další hodinu?“ Vyrušila ho kolegyně dotazem, když se jí jinak nepodařilo získat zpět jeho pozornost.

„Cože? Ne, ne, dokončíme to, už máme jen dva články a závěr,“ vytrhl se ze vzpomínek. „Pojďme na to.“

Nasadil si svůj profesní klobouk, jak vždycky říkávala o sobě Yvona, když se potřebovala přepnout na práci a soustředil se na papíry před sebou. Částí mysli spřádal, co potřebuje, co musí udělat potom.

O hodinu později stál před YMCA Na Poříčí a dodával si odvahy. Konečně uslyšel dva radostné hlasy – jeden dospělý a zpěvavý dětský holčičky s batůžkem, vlekoucí mokrého plyšového psa za tlapku.

„Ručičku a půjdeme na tramvaj domů, ano?“ slyšel promluvit Yvonu, stoje trochu v zádveří.

„Mimi, koukej, támhle se na nás někdo dívá. Ten pán byl v kavárně.“

„Ahoj, Yv.“

„Dalibore? Kde se tu bereš?“

„Jsem rád, že se máš dobře,“ přejel pohledem ji i dítě a usmál se.

„Mimi? Ty jsi říkala, že se nemáme bavit s cizími lidmi. Znáš toho pána?“

„Ano, znám. To je…“ zaváhala.

„Já jsem Dalibor,“ podal holčičce ruku.

„Já jsem Adélka Bartek. A tohle je Bart,“ zatřepala mokrým psem, až kapky odletovaly.

„Moc mě těší, Adélko. Barte.“

„Nechala sis svoje jméno,“ řekl tiše. Pátral po prstenu na její ruce.

„Samozřejmě, proč bych měla odkládat jméno? Ach tak. Adélka je moje neteř. Říká mi Mimi, to je moje přezdívka, co mi dal bráška, když jsme byli malí. S mým bratrem se neznáš, byl dlouho v cizině. Žil do nedávna i s rodinou na Novém Zélandu.“

S napětím čekal, jestli řekne ještě něco dalšího, na co by mohl navázat hovor.

„Omluvíš nás? Musíme už jít,“ usmála se zdvořile a vzala neteř za ruku.

„Rád jsem vás viděl, obě,“ vypravil ze sebe. Díval se za velkou a malou postavou, kráčející k zastávce. Plyšák ometal ocasem chodník. Měl jsi to zapotřebí? S pocitem naprosté prázdnoty nakročil k náměstí Republiky. Instinkt dávno zapomenutý na něj vykřikl „zůstaň stát! “.

Yvona se otočila a usmála se na něj. Úsměvem, jaký si pamatoval z jejich společných dní, večerů a ranních probuzení. Zvedl ruku a zamával jí na pozdrav. Pak mu zmizely v tramvaji.

Naděje… něco, co dávno považoval za ztracené. Existuje?

 

 

Španělsko, kancelář majitelky Ferat, před pěti lety:

„Madam? Mám nechat dále sledovat Mariana Čorneje?“

„Ne, to není nutné. Má zpátky syna a to mu stačí. Nic podstatného o naší firmě neví a o tom, co ví, bude ve vlastním zájmu mlčet. Nestojí o to, aby se jeho nadřízení dozvěděli o tom, že s námi spolupracoval. Vyvíjí nějakou aktivitu?“

„Ne, madam.“

„Igor Čornej. Sledovat?“

„Už ne. Pro nás irelevantní. Po tom léku, který dostal na rozloučenou, si nebude pamatovat, kde byl a že pro nás vůbec pracoval.

Z těch vzorků, které nám dobrovolně poskytl užíváním našeho vozu, máme dost materiálu pro vývoj nového stabilního stimulantu pro řidiče. Vezmete si to osobně pod správu, Dacascosi.“

„Ano, madam.“

Žena, sedící proti Marco da Silvovi byla dokonalá a chladná jako sfinga. Oblečená v přiléhavých hedvábných šatech, na krku diamanty vykládaný chokker, který nikdy neodkládala. Černé oči bez náznaku jakékoliv emoce.

„A Dacascosi? Od nynějška pracujete výhradně pro mne a firmu Ferat. Žádné soukromé zakázky, jako byla ta v Praze. Platím vás snad dostatečně. Kdo je detektiv Kovacs? Je pro nás nějak zajímavý?“

„Ne, madam. To byla osobní záležitost klienta.“

„Mohl jste ohrozit sebe i práci pro firmu. Nebýt omylu té komisařky, po kterém vás museli propustit z vazby s omluvou.“

„Už se to nestane.“

Žena zlehka přikývla.

„Pro jistotu na něj dohlédnu v Praze.“

„Čiňte, jak uznáte za vhodné, Dacascosi, nepřeji si žádné nepříjemné překvapení z české strany, pronesla žena svým běžným bezbarvým hlasem, ze kterého neznalé mrazilo.“

Pokynem ruky dala muži najevo, že audience je u konce.

 

Marco da Silva, přesněji řečeno muž, který nosil toto jméno, kráčel chodbou k východu z domu. Krátce kývl na recepčního. Když byl z dosahu kamer, olízl si prsty pravé ruky. Všechno šlo, jak si naplánoval. Měl oficiální pokyn a svolení odjet do Čech. Bylo na čase obnovit implantáty otisků prstů. Zejména ten na prostředníčku. Hra pokračovala.

Vyšel majestátními dveřmi ze starého paláce na sluncem ozářenou ulici Barcelony.

 

KONEC 2. části