Přeju všem krásný a laskavý sváteční den. O čem si budeme povídat dnes? Je to čistě na nás. Tak kdo začne?
Z Blízkého Východu
BTW
Nová knížka
Doporučujeme
Náš Zvířetník - DeDeník © 2014
VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN
Samota mi nevadí, občas se na to být určitou dobu zcela sama i těším. Tedy právě s vědomím, že jde o časově omezení, pak si samotu dovedu vychutnat, zabavit se podle svého výběru. Navíc s kočkami (nebo, když byla Trixie) stejně tak úplně sama nejsem. Ale i tak je rozdíl být zcela sama během dne a něco jiného být sama když padne tma, tedy celý večer a celou noc. Na dlouho by se mi samota nelíbila, nebo bych si musela zvyknout.
Osamělost a samota jsou dvě věci a nemusí spolu nutně sedět v jednom vlakovém kupé 🙂 Člověk je vlastně stále sám a pokud nevydrží sám se sebou, jak by mohl vydržet s ostatními – nebo oni s s ním 😀 A proto si každý má být nejlepším kamarádem/kamarádkou, pak má tu nejlepší společnost, jakou si lze přát. A potom je fajn mít kolem sebe báječné lidi, rodinu, přátele, inspirující kolegy…
Umím být sama se sebou nebo s kočkami, domem, zahradou doma. Stačí vždycky ten týden od pondělí do pátku, či spíše do čtvrtka, protože v pátek se s Davidem potkáme doma a už jsme minimálně dva + pět kočičích mávajících vousků a ocásků.
Oranžový přísvit…to tak v Rybitví bývá oranžový mlžný, případně modrý nebo nažloutlý plamenný a to se potom dějou věci nevídané!
Mám ráda samotu s knížkami..s kočkami,milovala jsme samotu se Šarikem… umím být sama i s lidmi, ale nemám s nimi tolik trpělivosti…
s drahým jsem spolu rádi sami, nemusíme mluvit, jen to,že tam ten druhý je, nám stačí…usmát se na sebe – očima, tváří…to je prostě takové tichounké štěstí a pohoda….
Jo, samota! Pamatuji si, jak jsem se coby zaměstnaná matka dvou školních dětí těšila vždy na jeden prázdninový týden, kdy kluci odjížděli s tatínkem. Tak jsme to léta o prázdninách praktikovali – společná rodinná dovolená a pak každý z nás rodičů týden s dětmi. Jak taky sladit 2 měsíce prázdnin dětí s podstatně kratší dovolenou rodičů! Pokaždé jsem se na ten týden, kdy budu sama doma, děsně těšila. Těch volných hodin odpoledne a večer, to sladké nicnedělání! No, většinou mi to vydrželo tak 3 dny a pak se mi začínalo stýskat. A večer bylo doma tak divné ticho, že….. jsem si oddechla, když se všichni zase vrátili a nastal obvyklý mumraj! 😀
Dede a Inka mi mluví u duše. Jsem schopná být sama a i si to jaksepatří užívám, když vím, že moji blízcí jsou v pořádku.
Samota je v pohodě. Člověk si utřídí myšlenky. Nemám problém v tom být sám.
Pocit osamocení je něco úplně jiného. Pocit osamocení může člověk zažít, i když je v davu lidí a ve valné většině případů to není žádný povzbudivý pocit.
Mě samota nevadí, když vím, že sama nezůstanu. Samota bez partnera, přátel, dětí – prostě sám ve světě mne děsí. A ještě horší je samota v situaci, kdy je člověk nemožný a nezvládne vše.
Samotu pravidelně potřebuju a tedy snáším. Ovšem s limitem 🙂 Podstatné je, že vím, že mám na dosah telefonu rodinu a přátele. Bez nich by se samota měnila na osamělost. A tu už nikdo nechce.
Sama jsem ráda jen krátce a je lépe, když tam mám psy. O samotě dokážu sama sobě lézt neuvěřitelně na nervy. Jednou jsme na teambuildingu dostali pokyn jít o samotě ven do tmy a půl hodiny si rovnat své myšlení a priority. Po 15 minutách jsem věděla, že v tom dál pokračovat nechci.
To slovo na „T“ je u mne sprosté a zakázané. A tohle je další střípek. Co tam mám půl hodiny dělat, když mám srovnáno? (chodím stovky km sama) Ne, že bych nedokázala půlhodinu sedět a čučet do tmy, ale proč probůh to mám dělat na něčí povel? Ty sis evidentně srovnala priority po 15ti minutách a šla je poslat do háje, já je tam posílám rovnou s pozvánkou 😀
tmb a jiného „stmelování“ se také většinou neúčastním, naštěstí k tomu má můj zaměstnavatel velmi rozumný přístup. Je to jedna z věcí proč je skvělý (a ne, nečte to tady 😀 )
Teď už to nehrozí, ale taky jsem takové „stmelování“ na povel z duše nesnášela, ale naštěstí mne do toho nikdo (moc) nenutil, takže jsem unikala 🙂
Neumím zahajovací výkopy, tak čekám s čím kdo přijde.
Samotu mám ráda a užívám si ji. Nevadí mi ani doma ani v přírodě a klidně i dlouho (na opuštěném ostrově bych možná časem změnila názor).
Hůůů tady nikdo není, to je strašidelné. Takže dáme příslušné téma strachu z osamělosti. Bojíte se toho nebo jste rádi sami? Včera ráno jsem měl krátký zážitek vyvolávající pocit neskutečna. Ranní slunce svítící do mlhy způsobilo efekt tajemného oranžového přísvitu, k tomu naprosté ticho a bezvětří, zcela liduprázdná ulice a připadal jsem si jak v jednom málo známém novozélandském sci-fi filmu který u nás běžel v osmdesátých letech jako „Mlčící země“.