V Praze, poblíž žižkovské televizní věže, pár minut chůze od stanice metra Jiřího z Poděbrad, se nacházela čajovna. Snad se tam nachází dodnes, nevím, je to dávno. Zabloudil jsem do ní náhodou. Kromě toho, že v ní vařili vynikající čaj s kořením garam másala, poprvé jsem se tam tehdy setkal s čarokrásnou hudbou Terryho Oldfielda. Mikeova staršího bratra. V té čajovně jsem také potom poprvé koupil několik jeho alb.

Terry Oldfield je vedle Mikea jako druhé křídlo téhož ptáka. Oba vyrůstali v téže rodině, oba měli hudbu jako útočiště, ale každý se vydal po jiné cestě. Mike šel do vnitřního boje a stavby, Terry do dechu a plynutí. A tak jako Mike „mluví“ k posluchačům skrze kytaru, Terry mluví skrze flétnu a nepoužívá ji jen jako nástroj, ale jako prodloužení dechu. Zatímco Mike už v pubertě skládal na kytaru, Terry se v té době začal toulat po světě a nasával do sebe etnické a spirituální vlivy a z té doby pochází jeho vztah k flétnám všeho druhu. Bansuri, shakuchachi, Panova flétna, irská tin whistle, didgeridoo… Když se Mike stal skrze Tubular Bells slavným, na některých jeho pozdějších projektech se Terry hrou na flétnu podílel. Ale zatímco Mikeova hudba zůstala „evropská, architektonická“, Terry se vydal východním směrem, hledat klid, dech, meditaci.

Terry Oldfield má naprosto unikátní schopnost, která se dá popsat jediným slovem – neuspěchanost. Jeho flétna nehraje melodii, ale mluví. Nebo dýchá. V některých skladbách ani nepotřebuje doprovod, protože tón flétny sám unese celý dojem. Když ho člověk poslouchá, je to, jako by slyšel vítr v údolí nebo první dech po dešti. Hudba se nepokouší nic vyprávět – jen být přítomná. Mezi Terrym a Mikem lze vnímat zvláštní rovnováhu. Mike tvoří struktury, katedrály ze zvuku, Terry tvoří prostory, vzduch a ticho mezi nimi. Když je posloucháte vedle sebe, je to jako dva způsoby jedné meditace – Mike hledá klid přes pohyb, Terry přes zastavení. Někteří posluchači říkají, že Mike „přemýšlí“ a Terry „cítí“, ale ve skutečnosti se jejich světy vzájemně doplňují.

Jeho raná alba se vyznačují jakousi repetitivní strukturou, on vymyslí motiv a nerozpakuje se ho opakovat třeba desetkrát. Neuspěchanost, repetice a andělský dech vokálů jsou pro něj esencí výrazu. Hudební teoretik by možná řekl, že je to minimalismus, ale to by platilo tak možná pro Philipa Glasse nebo Steva Reicha. Terryho minimalismus je biologický. Puls srdce, rytmus dechu, střídání dne a noci. Hudba je organická a soucitná. Proto se tolik jeho skladeb používá v terapeutických prostředích, meditacích a léčení.

Ne proto, že to je módní new age kulisa, ale protože hudba pracuje s dechem posluchače. Tohle spojení opakování, světla a hlasu, je samotnou esencí Terryho hudby. Hlas jako světlo, flétna jako dech, hudba jako bytí. Všechno se opakuje ne proto, že by Terry neuměl variovat, ale proto, že opakování je rituál. Tam, kde by Mike Oldfield přidal kontrapunkt, Terry prostě zůstane, protože v přírodě se melodie nevyvíjí, ona trvá. Z pohledu struktury to není kompozice, ale proces.

Hudba, která se nehrne k cíli, ale proměňuje vás tím, že se v ní zdržíte. Hlavní rozdíl oproti Mikeovi je v časovém vnímání. Mike staví hudbu jako architekturu – má oblouk, napětí, rozuzlení. Terry čas rozpouští – hudba nezačne ani neskončí, jen se pomalu vynořuje z ticha a pak se do něj vrací. Často se objevuje jeho typické „hlasové světlo“ vokály zpěvaček jako jsou Imogen Moore, Rhonda Oldfield nebo Karen Debonnaire. Jejich hlasy nejsou zpěv, jsou lidským dechem přetaveným do zvuku. Když je slyšíte opakovaně, vytvářejí hypnotický efekt, ale ne v negativním smyslu, spíš vás vynášejí ven z vnímání času. Možná by se dalo říct, že Terry dělá to, o co se Mike celý život snažil. Najít místo, kde hudba už nemusí nic vyprávět.

Toulky po světě inspirovaly Terryho skládání velmi silně, vznikla tak série alb, kterým já soukromě říkám „Duše“. Spirit of Africa, Spirit of Tibet, Spirit of the Rainforest, Australia (Spirit of the Rainbow Serpent), Spirit of India a závěrečné, shrnující album Spirit of The World. Každé album obsahuje Terryho původní kompozice, vždy ve stylu tradiční hudby zemí, které navštívil a jimž svou hudbou vzdal poctu.

Já bych se ale rád pozastavil u alba Illumination. Je totiž krásně kompaktní, obsahuje čtyři rozsáhlé kusy, z nichž každý má úplně jinou náladu, ale všechny se spojují do jediného klidného proudu. Titulní skladba, jmenující se jako celé album začíná takřka neznatelně. Pár tónů flétny, jemné syntezátorové pozadí. Hudba má centrální rytmickou vlnu, velmi pomalou, na kterou pak navazuje vše ostatní. To je Terryho archetyp, dýchající prostor, který se nevyvíjí, ale žije. Flétna je tady světlem, syntezátory jsou dech. Když to posloucháte dostatečně dlouho, ztratíte pojem o čase a právě to je smysl té „osvícenosti“, kterou název slibuje.

Illumination

https://www.youtube.com/watch?v=3PL83khRNo0&list=RD3PL83khRNo0&start_radio=1

Druhá skladba se jmenuje Mya Vin Rys – tenhle název je velšský (Terry tehdy žil ve Walesu) a znamená snad něco jako „cesta duše“. Hudba se neustále vrací ke stejnému melodickému fragmentu, jen mění barvy. Je to přesně to, o čem jsem si již zmínil, repetice jako meditace. Když ji slyšíte poprvé, může působit monotónně, ale po chvíli zjistíte, že se motiv mění s vaším vlastním dechem.

Třetí skladba, Dyfuna, je zvláštně melancholická, skoro až folková. Zde se, stejně jako v předchozí, objevují vokály zpěvačky Imogen Moore, čisté, bez vibrata (až zarážející je podobnost jejího hlasu s hlasem Enyi!), jako hlas z jiného prostoru. Melodie flétny a vokálu se prolínají, nesoutěží spolu. Terry tady dělá něco velmi neobvyklého, spojuje lidský hlas a dech do jednoho nástroje.  To je možná nejkrásnější „dialog mezi duší a tělem“, jaký kdy ve své hudbě vytvořil.

Závěr alba – skladba Celtic blessing – je návratem domů. Je to modlitba, ale ne náboženská, spíš hudební požehnání. Pomalý, otevřený rytmus, syntezátor v pozadí, flétna jako svíčka v noci, a Imogen. Cítíte v tom Irsko, Skotsko, všechno, co Terry na svých cestách nasál. Nádherný konec, který neuzavírá, jen ztišuje.

Vraťme se nyní na chvilku k předchozímu článku a podívejme se, kde se oba bratři symbolicky potkali. Mikeovo méně známé album Music of the Spheres je asi nejblíže Terryho hudebnímu principu, i když zůstává „mikeovsky“ monumentální. Tím albem se Mike Oldfield po všech těch letech přiblížil tomu, co Terry dělal po celou dobu – hudbě, která už nechce dokazovat, jen existovat.  Mike se vrátil k platónskému pojmu musica universalis – hudby nebeských sfér. V renesanci to znamenalo, že vesmír vydává tichý zvuk harmonie, který lidé nevnímají, ale mohou ho „zrcadlit“ v hudbě.

Terry by to popsal jinak, ale v jádru to je totéž, co dělá celou svou kariéru – naslouchat zvuku bytí. Oba bratři najednou mluví jazykem plynutí a kruhu, ne vývoje a kontrastu. V Music of the Spheres Mike už neopírá kompozici o rytmickou strukturu nebo rockový puls, ale o přirozené vlnění harmonie, tón, který se rozpíná a vrací, jako dech. Tam, kde dříve stavěl kontrapunkty (alba Tubular Bells nebo Incantations), teď nechává hudbu plynout organicky, zcela ve smyslu Terryho repetitivního „dýchání“. Mike použil symfonický orchestr, klavír, smyčce a ženský vokál (zpěvačka Hayley Westenra) a přitom všechno směřuje k jemnému, nehmotnému prostoru, kde tón není notou, ale vibrací. Terry by použil flétnu, Mike použil orchestr. Ale výsledek je podobný, hudba světla, které se pomalu rozlévá do prostoru.

Teď se ještě podívejme na trochu atypické „gotické“ Terryho album Icon (později, v reedici přejmenované na Glastonbury Tor). Většina Terryho alb stojí na dechu a přírodních texturách. Tady ale cítíme chrámový prostor. Zvuk je jinak vrstvený, je široký, s dlouhým dozvukem, tónové barvy jsou „kamenné“. To není akustika otevřené krajiny, ale kamenné klenby. Tento způsob práce s dozvukem má původ právě ve středověkém chorálu v době, kdy se hudba psala pro prostor, nikoli třeba pro sluchátka.

V chorálu se zpívá v unisonu, bez akordů, s důrazem na přirozený rytmus jazyka a dechu. A přesně to Terry v Icon napodobuje, mužské vokály se pohybují v pomalých, neakordických linkách, často bez jasné rytmické opory. Někdy jen visí v prostoru, to je typický znak gregoriánské nebo benediktinské melodiky.

Laudamus Te… benedicimus Te… adoramus Te… glorficamus Te… benedicimus Tibi

Flétna tu nehraje melodii, ale parafrázuje zpěv, jako by vedla dialog s lidským hlasem ve stylu responsoria („zpěv – ozvěna“). Tohle je naprosto jiné než Terryho „přírodní“ alba, tady není vítr, ale kadidlový kouř.  Glastonbury jako místo má obrovský symbolický význam. Je to starobylé opatství, spjaté s keltskou i křesťanskou tradicí, a myslím, že také s legendou o Svatém grálu. Terry to nepojímá nábožensky, ale duchovně-archetypálně. Hudba Icon/Glastonbury Tor není o Bohu, ale o vnitřní posvátnosti prostoru.

To je slyšet i v tom, že se vyhýbá typickým melodickým vzorcům moderní new age hudby. Místo toho buduje dlouhé, pomalé fráze, které spíš připomínají zpěv mnicha v chóru při západu slunce. Terry tu nepoužívá etnické rytmy (přírodní zvuky ano). Hudba je statická, obrácená dovnitř, čistě spirituální. Pracuje s posvátným tichem. Po každé frázi následuje chvíle, kdy zvuk doznívá, přesně jako při modlitbě. Působí středověce, ale i moderně.
Používá syntezátorové textury, ale s takovou úctou, že znějí jako varhany. To album je zkrátka jako kamenné okno, kterým prochází světlo. Chladné, ale čisté.

Terryho Oldfielda totiž v dětství rodiče na nějaký čas umístili do benediktinské klášterní školy (Downside School v Somersetu), doufali, že se tam zklidní jeho toulavá a bouřlivá povaha. Byl to ale pro něj velmi traumatický zážitek, uzavřená, přísná komunita, tvrdá disciplína, málo prostoru pro svobodu, kterou jako dítě tolik potřeboval. V jednom rozhovoru později přiznal, že to období v něm zanechalo hluboký smutek i strach z autority. Velmi často plakal, ale aby nevypadal jako slaboch, snažil se plakat „s úsměvem“, spolužáci mu proto přišili paradoxní přezdívku „Smíšek“.

Je to srdcervoucí detail, ale přesně ten druh zkušenosti, který člověka buď zlomí, nebo promění v umělce. U Terryho to byla ta druhá varianta, a právě tam poprvé zažil, jak může zpěv léčit bolest. A jak sám později řekl: „Byl jsem ztracený mezi kamennými zdmi, dokud jsem neuslyšel mnichy zpívat. Tehdy jsem poprvé pocítil, že zvuk může otevřít bránu ven.“ To je, myslím, klíč k pochopení celé jeho pozdější hudby. Pro Terryho zpěv (a flétna) nejsou estetikou, ale východem z temnoty. Album působí jako návrat smířeného dítěte do místa, které ho kdysi bolelo. Tentokrát už bez slz, jen s klidem a světlem.

Milý čtenáři, nebaví Tě taková hudba? Raději bys výrazný rytmus, nosné melodie?  Inu proč ne, i tak ti Terry Oldfield umí vyhovět. Příznivcům plnokrevných rytmických písní mohu vřele doporučit album Turning Point, které je plné písniček s velmi bohatým aranžmá, s výraznou melodikou, některé i s rockovými prvky. Jednu z nich nazpíval i Terryho syn Matthew.

Skladba Eyes of Goddess z alba Icon/Glastonbury Tor. Pozor, je poměrně dlouhá, i když je nejkratší ze tří, které na albu jsou.

Eyes of the Goddess – YouTube

Skladba Some Kind of Miracle z alba Turning Point. Zpívá Jenna Monroe.

Some Kind Of Miracle

Skladba Spirit of the Rainbow Serpent z alba Australia.

Terry Oldfield – Spirit Of The Rainbow Serpent

Sally Natasha Oldfield

A nyní logicky přichází na řadu nejstarší ze sourozenců Oldfieldových. Sally Natasha Oldfield. Ona bývá v té rodině často trochu ve stínu bratrů, ale přitom bez ní by jejich hudba nikdy neměla ten zvláštní lidský tón. Sally byla totiž první, kdo v rodině vůbec začal hudbu dělat vážněji a kdo naučil Mikea, že hudba může být útěchou, ne stressem a soutěží. Narodila se v roce 1947, takže je o dva roky starší než Terry a o šest let starší než Mike. Už od dětství byla „ta s andělským hlasem“.

Vyrůstali všichni v docela neklidné domácnosti – jejich matka, Maureen, byla laskavá, ale citlivá a často nemocná (psal jsem o tom v předchozím článku), otec Raymond byl přísný a emocionálně vzdálený. Sally se pro oba mladší bratry stala něčím mezi oporou a průvodkyní, byla to ona, kdo doma hrál na klavír, zpíval a učil Mikea a Terryho první harmonické vztahy.

Když bylo Mikeovi sotva čtrnáct, vytvořili spolu duo The Sallyangie. Název složený ze slov Sally a angel. Vydali jediné album, Children of the Sun, a to je opravdu poklad. Je to směs folku, renesanční melodiky a duchovní poezie, ještě naivní, ale už tehdy s typicky oldfieldovským světlem. Sally tam zpívá jako bytost z jiného světa ten hlas je čistý, neprvoplánově krásný, spíš průzračný.

Sally Oldfield začala sólovou dráhu až po obrovském úspěchu bratra, ale nikdy se ho nesnažila napodobovat. Její hudba je víc poetická, intuitivní, ženská, plná světla, přírody, víry, ne té dogmatické, ale víry v krásu a dobrotu světa. Album Water Bearer obsahuje její asi největší hit, skladbu Mirrors, nádherné propojení mystiky, keltských motivů a čistého folk-popu. Já osobně mám ale nejraději její píseň Mandala s parádními oktávovými skoky. Je to hotový kruh z barev, zvuků, ticha. Její melodie se nikam nežene, jen se otáčí což je právě smysl mandaly, ne uniknout, ale pochopit, že vše už je v rovnováze.

Mandala

Kdo má opravdu hodně naposloucháno, může si všimnout doslova zázračného propojení všech tří sourozenců. Mikeovo album Ommadawn je jakési volání zevnitř. Mike tu zpracovává trauma a chaos, to, co o čem jsme se zmínili z jeho dětství, je v tom slyšet. Hudba je silná, rytmická, někdy skoro divoká, ale uvnitř ní je prosba o klid. Z hudebního hlediska to je stoupání z temnoty k světlu. A Sally? Albem Water Bearer tu na Mikeovo zoufalé volání vlastně odpovídá. Kde Mike křičí a běží, ona se usměje a zůstane stát. Její hudba začíná tam, kde jeho končí – v okamžiku klidu po bouři. Terry pak albem Illumination uzavírá kruh. Když Mike prošel očistou a Sally našla světlo, Terry to světlo rozprostřel v tichu. Tam už není „já“, tam je jen dech a přítomnost. Hudba je nejpomalejší, ale nejhlouběji léčivá. Z hudebního hlediska je to návrat do jednoty – tónů, prostoru i duše.

Terry kdysi vydal nádherné vánoční album, zkomponoval na něm svou vlastní verzi „Ave Maria“ a Sally mu ji nazpívala. Je to jedna z nejkrásnějších vánočních písní, jaké jsem kdy slyšel.

Znal jsem osobně paní Carole Martin, která bývala Terryho asistentkou a nějakou dobu mu dělala internetové stránky (už má jiné, Carole není naživu, měla vážně nemocné srdce) a doufal jsem, že jejím prostřednictvím se s Terrym budu moci někdy osobně seznámit. Ale nepodařilo se to (ale všechna jeho CD mám s jeho osobním věnováním a podpisem). Byl v Čechách jen jednou, ale nekoncertoval, jednalo se o soukromou návštěvu. Carole Martin o Terryho hudbě vždycky mluvila s obrovskou úctou a něhou, byla  přesně ten typ člověka, který pochopil, že jeho tvorba není jen práce, ale způsob života.

Co říci na závěr?

Kdysi mne velmi překvapilo melodické propojení jedné ze skladeb na Icon s jinou skladbou na zcela odlišném albu Spirit of India. Ale později jsem si řekl, že je to vlastně docela logické. Gotické katedrály i hinduistické svatyně jsou nakonec jen různé dveře k témuž cíli.

Water Bearer

https://www.youtube.com/watch?v=1OZ715Lq-1I&list=PL04B88F1B8D37A854

Mirrors

https://www.youtube.com/watch?v=7-jzTSm-0hk&list=RD7-jzTSm-0hk&start_radio=1

Mandala

https://www.youtube.com/watch?v=kJD67K1lWVs&list=RDkJD67K1lWVs&start_radio=1