O Martinovi a jeho koni jsem jako dítě samozřejmě věděla, ale pravá sláva přicházela dvanáctého – na Benedikta. To měl totiž narozeniny tatínek – letos by to bylo neuvěřitelných 118 let. Takže jedenáctého se konaly přípravy a Martin byl stranou. Husa ani kachna nebyla – naše široká rodina (tety, sestřenice atd.) byla řízková.

Husa má nechutná, takže se nepídím po dodavateli domácího ptactva 🙂 A jelikož vím, že David je na tom stejně, vyřešeno jest pohovorem – a výjimečně kdysi dávno jednou svatomartinskou akcí při FX Conu v Poděbradech, který připadl shodou okolností na víkend kolem Martina. V tamější Zámecké restauraci podávali kromě vína i husí stehna s knedlíčkem a zelím. To bylo vynikající. Tak když už, raději kachnu, kterou uměli výborně připravovat naši a umí ji Davidova mamka – hádám, že taťka připravuje to výborné zelí.
Na víkend jedeme do Kutné Hory, tam se nejspíš s vínem a husou nebo kachnou taky vytasí 🙂
A mimochodem, všechno nejlepší tvému Martinovi 🙂 Kolem nás je Martinů mrak – soused, Martin spisovatel, Martin učitel, kolegové na chodbě taky dva…

Mne nějak Martin celoživotně míjel 🙂 Když jsem byla malá, tak sníh nikde, Žatec je ve srážkovém stínu, v Mostě ho taky nikdy moc nebylo. Husa ve městě byla dost vzácnost, ale tatínek měl spousty známých na vsích ( byl agronom), tak měl možnost nějakou sehnat. Mamka ji pekla nadívanou jablky, to byl přímo obřad.
My jsme na pečenou husu nebo kachnu nikdy moc nebyli, začala jsem ji péct až když jsme se přestěhovali sem a to jen na přání mladých, když stopro vím, že přijedou. Teď např. vím, že nepřijedou, takže husa se nekoná 🙂 a po sněhu není ani památky (mmch, je tady taky srážkový stín, kopec Vladař to zařídil).