Když konečně došlo k tomu, že jeden z mých nejoblíbenějších hudebníků zavítal s koncertním programem i do Prahy, nebylo mi líto poměrně dost vysoké částky za vstupné a byl jsem v hledišti jako jeden z prvních. Díky tomu jsem se dostal až téměř pod pódium a naprosto mi nevadilo, že jsem (nejen já) musel ještě více než hodinu čekat, než technici všechno připraví.

Natěšenost publika dokazovala i bouřlivá odezva, když jeden ze zvukových techniků, testující mikrofon, zašeptal do něho „crystal clear, crystal clear…“ – frázi, kterou každý fanoušek poznal. Vlastní koncert pak byl famosní, jako vždy. Já nemám ve zvyku na koncertech nějak bouřlivě projevovat emoce, což ale neznamená, že si hudbu neužívám. Právě naopak, byl jsem v extázi, ale nebylo to na mne moc vidět a tím jsem poněkud kontrastoval s poskakujícími a mávajícími lidmi kolem mne.

Hudebník si toho všiml, přešel na pódiu ke mne a udělal takový tázavý výraz, něco jako „co tam stojíš jak tvrdé Y?“  Tak abych mu udělal radost, zamával jsem a zavýskal na pozdrav. Hudebník se usmál svým typickým úsměvem připomínajícím spíš úšklebek (on se nikdy neusmívá jinak), spokojeně pokýval hlavou a vzdálil se.

Tím hudebníkem byl Mike Oldfield. Pustil jsem kdysi jeho hudbu milovnici klasiky. Jedné už velmi staré paní, která žila Bachem, Mozartem, Beethovenem, Čajkovským, Dvořákem a dalšími těmito dávnými velikány. Věřila ale mému vkusu takže svolila k poslechu jednoho alba Mikea Oldfielda, konkrétně Tubular Bells II. Když jsem se jí pak ptal na názor, měla slzy v očích a označila Mikea Oldfielda za soudobého klasika a vypůjčila si ode mne několik jeho dalších alb. Nemám už příliš často příležitost s ní hovořit, ale z krátkých občasných rozhovorů vím, že obliba Mikeovy hudby ji už neopustila.

Není divu. Mike Oldfield se od klasiků učil, kdo se trochu zaposlouchá do jeho dlouhometrážních kompozic, musí k tomuto závěru nutně dojít. Proslavil se už v osmnácti letech dvoudílnou hudební kompozicí Tubular Bells (nebylo to jeho první dílo, ale bylo to první samostatné album). Název alba je výraz, který se velmi těžko překládá, označují se tak veliké kovové trubky, na které se hraje jako na zvony. Už intro (motiv úvodu), hrané na klavír, i když někdy připomíná spíš syntezátorový zvuk, má v sobě barokní logiku, zvláštní matematickou symetrii. Jedná se o figuru  A – E – F – E | G – E – F – E.

Má prapodivný asymetrický patnácti-osminový rytmus, který zvuku dodává zvláštní neklid, až nervozitu a byl jednoznačně inspirován Johannem Sebastianem Bachem. Bach velmi často používal zvláštní manýru – sekvenování a převracení hudebního motivu, někdy ho dokonce i zrcadlil (hrál obráceně). Vytvářel se tím pocit plynutí, pohybu, aniž by došlo k melodické změně. Intro z Tubular Bells je intervalově převrácený motiv jedné známé barokní fráze, konkrétně podobné části z Bachova Preludia c moll, BWV 847 (z „Dobře temperovaného klavíru“). To nevyzrazuji žádné státní tajemství, Mike to v jednom televizním pořadu sám uvedl.

Mike vždy, stejně jako Bach a další klasikové miloval kontrapunkt a vrstvení. Jak Tubular Bells tak i další, pozdější jeho dlouhometrážní kompozice byly vlastně moderními fugami pro rockové nástroje. Je v podstatě duchovním potomkem barokního myšlení.

Vraťme se ale k Tubular Bells. V této komplikované skladbě se vše pomalu buduje a koncentruje do monumentálního živého katalogu nástrojů. Posluchač je svědkem takového trochu divadelního triku, kterým Mike korunuje celou strukturu. Vymyslí jednoduchý (ale krásný) hudební motiv a začne ho zahušťovat, vrstvit a kolorovat postupně dalšími a dalšími nástroji. Až vznikne fuga v rockovém hávu.

Motiv se neustále opakuje, nejdřív ho slyšíme na klavír, poté se přidá kytara, basová kytara, vibrafon, varhany… atd. A pořád je držen ten rytmický základ v krajně neobvyklém taktu 15/8. Vzniká dojem stále rostoucího organismu, který se ale nikdy nezmění – jen se rozsvěcuje jiným světlem. To je čistě barokní princip.

Hlas v pozadí pak začne vyjmenovávat jednotlivé nástroje, přidávající se do mixu:

„Grand piano!“
„Reed and pipe organ!“
„Glockenspiel!“
„Bass guitar!“
„Double speed guitar!“
„Mandolin!“
„Tubular bells!“

A s každým nástrojem se ta jednoduchá fráze rozšiřuje o novou barvu. Je to jako živé instrumentační cvičení – nebo ještě lépe: jako kdyby Bach dirigoval fugu a po každém vstupu pokynul: „Nyní housle! A teď viola! Teď fagot!“ A tam je přesně ten barokní duch v plné síle. Oldfield to ale přenesl do moderní doby, s elektrickými kytarami a bubny, a nahradil polyfonii texturou – více vrstev, ale pořád jedna myšlenka.

Ještě si dovolím malou poznámku k nástroji „double speed guitar“, doslova „dvourychlostní kytara.“ Žádná taková kytara pochopitelně neexistuje, jedná se o normální kytaru, přehrávanou dvojnásobnou rychlostí. Je to trik, který Mike používal, aby vytvořil jasnější, lehčí, skoro „mandolínový“ zvuk kytary – takový, který lidské prsty ve skutečnosti nezahrají. Mike nahrál kytarový part normální rychlosti a pak přehrál pásku se záznamem rychlostí dvojnásobnou, výsledný zvuk je o oktávu výš a způsobuje třpytivý, perlivý efekt, připomínající cembalo.

Mike to tehdy všechno dělal ručně – žádné digitální efekty, všechno na magnetofonové pásce. V roce 1972, kdy album vznikalo, to byla skoro alchymie, musel ručně přepočítat rychlosti pásu, aby všechno ladilo. Mike byl posedlý zvukem a vrstevnatostí. V době Tubular Bells nahrával více než 200 stop jen na osmistopý magnetofon. Používal všechno možné – zrychlování, zpomalování, překrývání. „Double speed guitar“ byl způsob, jak dodat hudbě barvu, jiskru, pohyb.

První část Tubular Bells tedy končí monumentálním zvonem a plností zvuku, a druhá začíná téměř tichem. Je to přechod jako po vlně – obrovská energie se vytratí a zůstane klid. Ten klid ale není prázdnota – je to dozvuk světla.  Hudebně přechází Oldfield do a moll a e moll, tedy „temnějších“ tónin, ale motivy jsou stále odvozené z úvodního tématu. Není to nová skladba – je to jaksi odražená verze té první.

Všimněte si, že i tam je barokní princip – po fugové expozici přichází reflexe, kde se téma ztiší a přemýšlí samo nad sebou. Mike Oldfield často popisoval první část jako „stavbu“, druhou jako „rozplynutí“.

Kdybychom to popsali obrazem tak první část je katedrálou, rostoucí do výšky. Druhá pak je světlem, které po jejím dokončení dopadá skrz vitráže. Je tam víc melancholie, ale i smíření. Anebo ještě šířeji – první část je stavba světa. A druhá jeho rozpouštění do nekonečna. Mike Oldfield tak vytvořil hudební kruh života – od zrodu přes růst až po návrat do ticha, odkud to celé začalo.

Tubular Bells 1 https://www.youtube.com/watch?v=bv_4sZCLlr0&list=RDbv_4sZCLlr0&start_radio=1

Tubular Bells 2 https://www.youtube.com/watch?v=815lML8_xQk&list=RD815lML8_xQk&start_radio=1

Vzpomínáte si, co jsme si v minulém článku říkali o Clannad, o Enyi a o světle? Oldfield také neuzavírá příběh, jen ho nechá odeznít. Je to jiné prostředí, jiný jazyk, ale stejný princip – hudba, která žije, i když utichne.

Mike je ostatně po své nešťastné mamince Maureen napůl Ir. Je to vysvětlení, kde se v jeho hudbě bere ta křehkost, melancholie a nesmírná vnitřní hloubka. Jeho původ v něm zanechal stopu, kterou on sám nikdy nepojmenoval, ale v jeho hudbě ji lze slyšet. Hlavně v pomalých pasážích, v melodickém myšlení, i v té zvláštní tesklivé spiritualitě, která jeho tvorbu prostupuje. On sám o tom kdysi řekl, že „hudba je způsob, jak se vrátit domů“ a to je v podstatě typicky irský postoj.

Podstatně víc je toto jeho keltské dědictví znát z následujících dvou alb, obsahujících rovněž dlouhometrážní kompozice rozdělené na dvě části. Album Hergest Ridge z roku 1974, které je jako mlžný den v kopcích, obsahuje zpěv větru a zvonů. A album Ommadawn z roku 1975, které je naopak hluboce osobní návrat ke kořenům – irské rytmy, flétny, folk, etnické bubny. V obou albech je slyšet, že Oldfield pochází z prostředí, kde je hudba vnímána jako modlitba – ne snad náboženská, ale duchovní v tom nejprostším slova smyslu. A právě to ho spojuje s Clannad nebo s Enyou, i když každý z nich šel jiným směrem.

Použít Oldfieldovu mnohovrstevnatou atmosférickou hudbu ve filmu, se přímo nabízí. Nakonec ale Mike ve své kariéře složil jen jeden jediný soundtrack, a to k působivému dramatu The Killing fields, režiséra Rolanda Joffého, odehrávajícímu se v Kambodži během převratu. Je to mimořádně zdařilé dílo, které není vůbec problém vnímat i samostatně a k poslechu jej mohu vřele doporučit. Nicméně neočekávejte od toho pohodu.

Ten film je drsné drama a Oldfieldova hudba tomu odpovídá. Skladba „Evacuee“, která doprovází scény překotné evakuace před blížícími se Rudými Khméry úžasně vystihuje těžkou nervozitu a stress. Sborové chorály, rezonující v dozvukových komorách plasticky zhmotňují děs hlavního hrdiny při přechodu přes zlopověstná šílená „vražedná pole.“

Mike Oldfield se ve své dlouhé a bohaté hudební kariéře nezabýval jen těmito rozsáhlými velkoplošnými skladbami, složil během svého života i velkou spoustu písní. Některé by šlo do zařadit do žánru rock, jiné jsou zase čistokrevným popem. V rádiu dodnes lze často zaslechnout jeho hity jako například Moonlight Shadow nebo To France, zpívané zpěvačkou Maggie Reilly, která mimochodem obě tyto písně nedávno zazpívala v amfiteátru v Lokti.

Mikeovy písničky mají tu vlastnost, že žádná z nich nenudí, všechny se vyznačují nápaditými melodiemi. I když na povrchní poslech mohou znít jednoduše, pozornější posluchač v nich rozezná noční můru pro muzikanty.  Neobvyklé takty, náhlé přechody do kontrarytmu, apod.

Sám Mike jen velmi zřídka zpíval, jeho zpěv lze slyšet, kromě doprovodných vokálů v několika málo písních, jen na albu Heaven´s Open, které právě kvůli tomu signoval jako „Michael Oldfield“ nikoliv „Mike“. Toto jediné album si sám nazpíval. Jinak využíval vždy jiné zpěváky a nutno říct, že v tom měl většinou opravdu šťastnou ruku.

Nikdy neměl moc jednoduchý život, jeho maminka byla vážně psychicky nemocná, v té době na její nemoc nebyly léky a Mike byl v dětství byl velmi často svědkem ošklivých scén, kdy ho uprostřed noci budilo nelidské skučení, modrá světla, zřízenci odnášející maminku pryč. Něco podobného zanechá na duši mladého citlivého člověka nesmazatelnou stopu.

Když se potom dvacetiletý plachý introvert náhle celosvětově proslaví, jeho psychika to nese velmi těžce. Dlouho trpěl strašnými panickými atakami, které se naučil zvládat až někdy kolem třicítky pomocí terapie Exegesis. Ano, je velmi bohatý, jako každý extrémně úspěšný umělec, ale ne vždy to tak bylo. Kvůli své nezkušenosti Mike dopustil, aby jeho smlouvy s Virgin Records byly postaveny tak nevýhodně, že přestože jeho alba vydělávala miliony liber, on si nemohl koupit ani ledničku a doma seděl na zemi u stěny, klepal se zimou a pozoroval, jak se mu průvanem vzdouvá koberec.

Později dělal všechno proto, aby se z krajně nevýhodné smlouvy s Virgin vyvázal. Album Amarok je prý vyloženě vzdoropočin, vzniklý jen kvůli tomu, aby Mike dostál počtu vydaných alb a je to skutečně hudebně vzteklý, chaotický, geniální manifest svobody. Jedna hodinová, nepřerušovaná skladba plná úskoků, zvukových koláží, výkřiků a ironických odkazů. A přesto i tam, pod vším tím vztekem, zůstává jeho typická hudební čistota. Dnes už se Mike s Richardem Bransonem – majitelem vydavatelství Virgin, usmířil, ale trvalo to.

Mike Oldfield má dva sourozence, sestru Sally a staršího bratra Terryho. Oba jsou také hudebně velmi nadaní. Sally je skvělá zpěvačka s několika opravdu dobrými hity. Terry žádný vyslovený hit nemá, ale přesto má na svém kontě řadu alb a soundtracků, která rozhodně také stojí za poslech, ale o něm zase možná někdy jindy.

Kdo máte dobré uši, víte jak Mikea bezpečně poznáte? Používá pro kytaru houslové vibrato. Jeho kytaře to dodává naprosto nezaměnitelný zvuk.

Fráze „crystal clear“, kterou zmiňuji na začátku je popěvek z alba The Songs of Distant Earth, což je zhudebněný stejnojmenný sci-fi román Arthura C. Clarkea.

Mike Oldfield dnes žije na Bahamách, v ústraní a jeho poslední album, Return to Ommadawn, vyšlo v roce 2017. Na nové už my fanoušci zřejmě čekáme marně. Je to dnes už starý pán, který trpí bolestmi rukou a ramen, což je pro kytaristu velmi těžké. Navíc sám říká, že „dnes už se hudba vydává tak, jak on ji neumí tvořit“. Že svět se změnil a on už nechce o jeho přízeň soutěžit. Chce jen být.

V rozhovorech z posledních let působil spokojeně, trochu melancholicky, ale v míru sám se sebou. A to je u něj to nejdůležitější, protože celá jeho tvorba byla právě o cestě k vnitřní rovnováze. Možná opravdu už všechno řekl, ale to, co po něm zůstalo, není jen diskografie. Je to způsob, jak naslouchat tichu mezi tóny. Tohle lidé od něj převzali, i když si to neuvědomují. Neposlouchejme ho jako slavného autora, ale jako člověka, který našel mír v hudbě.

Píseň Five miles out (česky Runway v dohledu) ze stejnojmenného alba inspirovaná nebezpečným přeletem Pyrenejí v bouřce:

Mike Oldfield – Five Miles Out ft. Maggie Reilly – YouTube

Píseň Sailing z alba Man on the Rocks

Mike Oldfield – Sailing – YouTube

Mikeova aranž anglického tradicionálu.

Mike Oldfield – Portsmouth