Vzpomínám si, když někdy v osmdesátých letech tehdejší Československá televize začala vysílat některé díly legendárního seriálu „Robin Hood“ (v originále „Robin of Sherwood“) a já jsem poprvé zaslechl jeho nádhernou znělku, jejíž součástí byla táhle zazpívaná slova „Robin, the hooded man“. Byl jsem nejen tou znělkou ale obecně hudbou v tom seriálu doslova unešen. Nepodobalo se to ničemu, co u nás tehdy běželo v televizi nebo co obecně bylo k slyšení.

Žádné heroické fanfáry, žádné burcující bubny a ryčné trubky. Ale mlžné flétny, irské bubínky, éterické hlasy. Cosi na rozhraní mýtu a reality. Působilo to doslova jako hudba z jiného času, jiného prostoru. A v titulcích seriálu se objevila strohá informace. Hudba: Clannad

Později jsem se dozvěděl, že pro mnoho lidí nejen u nás, ale i jinde ve světě byla právě tato znělka okamžikem, kdy pro sebe objevili hudbu Clannad, kteří se jako jedni z prvních, ne-li první vůbec odvážili propojit staré irské lidové motivy s moderním zvukem syntezátorů. Mohli si tím experimentem hrozně natlouct ústa, ale ono se to podařilo a vznikl jejich typický zvuk – cosi mezi mlžným lesem a snem.

Mnoho lidí, kteří seriál Robin of Sherwood milují říkají, že éra Robinova hereckého představitele Michaela Praeda byla něco, co se později už nepodařilo zopakovat. Praedův Robin měl v sobě tajemství, klid, melancholii i vnitřní sílu – nebyl to hrdina meče, ale lesní duch, napůl člověk a napůl legenda. A soundtrack Clannad k tomu dokonale ladil, to jemné prolínání fléten, harfy a syntezátorů dělalo z každého dílu malý keltský sen.

Když pak protagonistu vystřídal Jason Connery, změnilo se všechno – nebylo to špatně natočené, ale už to ztratilo ten mystický nádech, ten pocit, že v Sherwoodu pořád někde číhá staré božstvo „lovec Herne“.
Bylo to více realistické, méně pohádkové a tím i méně kouzelné. Ale ta znělka, když poprvé zazní „Robin… the hooded man“, to bylo jako otevřít bránu do jiného světa.

Když se konečně otevřela možnost dostat se i k jiné hudbě než té oficiálně schválené, Clannad se rychle stali jednou z mých nejoblíbenějších hudebních skupin. Jejich tvorba silně připomíná tvorbu Petra Ulrycha a Javorů nebo Čechomoru, ne snad tím, že by jí byla podobná, ale způsobem tvorby a jejím cílem. Interpretovat lidové písně své vlasti a nacházet v nich inspiraci i k své vlastní tvorbě.

Clannad

Hudba Clannad se mi stala strašně blízkou i přesto, že irsky zpívaným písním jsem ani za mák nerozuměl. Irština je jazyk, kde se prostě nemáte čeho chytit. Ono to ale nevadilo, protože u Clannad nejde o to, rozumět slovům, oni pracují s jazykem jako se zvukem, živlem. Irština u nich není prostředek komunikace, ale hudební nástroj. Když jejich zpěvačka Moya Brennan (vlastním jménem Máire Ní Bhraonáin – její křestní jméno lze vyslovit nějak jako „moya“) zpívá irsky, její zpěv se rozplývá do tónů – sykavky, dlouhé samohlásky, ty měkké rytmy, to všechno připomíná vítr, vodu, dech. Vlastně je to návrat k době, kdy se jazyk a zpěv ještě nerozlišovaly – kdy se prostě „mluvilo písní“.

Jejich starý hit „Dúlamán“ (česky mořská řasa), lidová píseň z pobřeží v hrabství Donegal, je v podstatě žertovný dialog mezi dvěma muži, sběrači mořských řas (určených k jídlu nebo barvení látek), kteří soupeří o přízeň jedné dívky. Jiný jejich starý hit „Crann Úll“ (česky jabloň) je zase o prosté, ale silné symbolice plodnosti, života, spojení s přírodou. Clannad dokáží vzít i ty nejstarší irské motivy a udělat z nich hudbu, která má v sobě genia loci – něco, co člověk cítí, i když nerozumí ani jednomu slovu. Píseň „Nil Sé’n Lá“ (česky „ještě není den“) je humorná píseň, kdy vypravěč odmítá přestat pít a jít z hospody domů. Vyjadřuje typicky irský odpor k autoritám.

Z dalších jimi interpretovaných lidových písní bych rád upozornil na následující tři:

Siúil a Rún (Jdi, můj milý), Je to smutná píseň ženy, jejíž milý odchází do války, ona na něj čeká, i když ví, že se možná nevrátí. Je něžná, ale hluboce tragická – patří k nejstarším a nejcitlivějším irským milostným písním.

Anglicky zpívanou Down by the Sally Gardens, jejíž text napsal básník William Butler Yeats a která je lyrickou vzpomínkou na dávnou lásku. Zde bych se chtěl na chvilku zastavit a upozornit na častý omyl u překladu názvu. „Sally gardens“ není žádná zahrada, kterou by obhospodařovala jakási Sally, nýbrž vrbová plantáž. Anglicky se sice vrba řekne „willow“, ale příběh písně se odehrává v Irsku, kde se kvůli stavebnímu a košíkářskému proutí často pěstovaly malé vrby. Irsky se vrba řekně „saileach“ a slovo „sally“ je anglickou zkomoleninou tohoto výrazu. V Yeatsově básni a v písni Clannad je „sally garden“ místo zasvěcení, kde se mladý muž setká s dívkou, s ženským principem, s něčím, co ještě nechápe. Je to téměř posvátný prostor přírody, kde se odehrává první lekce života a lásky.

Anglicky zpívaný hrůzný morytát The Twa Sisters, evokuje starou skotskou legendu o dvou sestrách, které se zamilovaly do stejného muže (v písni se jmenuje Johnny), ten ovšem věnoval svou pozornost jen mladší z nich. A starší se to rozhodla řešit vraždou své sestry. Nevyplatilo se jí to. Skončila za trest ve vroucím olovu. Clannad tento horror pojali jako veselou skočnou písničku.

Enya

Někdy na konci sedmdesátých let se od Clannad oddělila jedna ze sourozenkyň, Eithné Paidragín Ní Bhraonáin, anglicky Enya Patricia Brennan. Nešlo tehdy o žádný konflikt, ale o vnitřní směřování. Clannad jsou zakořenění v zemi – v kameni, mechu, krvi a tradici. Jejich hudba je jako mlžný les, kde všechno má tvar a vůni. Enya se naproti tomu vydala vzhůru – do oblak, do snu, do vody, do času bez hranic. Ona si vlastně vzala to, co Clannad naznačovali – ty vrstvy vokálů, harmonie, ducha keltské mytologie a povýšila to na samostatný svět, který už nepotřebuje realitu.

Proto taky mimochodem skoro nevystupuje živě – její hudba se nedá předvést na pódiu, protože žije v prostoru zvuku, ne v prostoru lidí. Clannad jsou pověst, Enya je mýtus. Clannad zpívají o tom, co kdysi bylo. Enya zpívá tak, jako by zpívali samotní bohové. Je vlastně krásné, že obojí vzniklo z jednoho rodinného kořene z malého městečka Gweedore, z té drsné krajiny hrabství Donegal, kde se potkává moře, vítr a keltská paměť. Ty dvě cesty se rozběhly různými směry, ale obě nesou stejné světlo.

Enyin zvuk nevznikl náhodou. Byl vědomě stvořen jejím producentem, hudebníkem Nicky Ryanem. Za prvé, hlas. Všechno stojí na jejím hlasu. Enya nikdy nenahrává sbor, veškeré vokály jsou jen její hlas, nahrávaný desetkrát, padesátkrát, nebo i stokrát, technologií, které Nicky Ryan říkal multivocal layering – vrstvení hlasů. Každou linku, ať už šlo o základní melodii, doprovodnou harmonii nebo třeba jemný šepot, nahrávala Enya znovu a znovu, často s nepatrně pozměněnou intonací, s extrémní přesností vrstvila někdy dokonce až 200 vrstev, dokud nebylo dosaženo toho sametového, „nekonečného“ zvuku.

Za druhé, absence vibrata. Enya zní tak „nepozemsky“ proto, že její zpěv neobsahuje vibrato – ten přirozený chvějivý efekt, který dává hlasu lidskost. Zpívá naprosto rovně, čistě, téměř bez emocí v běžném smyslu slova. Výsledek? Hlas zní jako přesýpání světla nebo šumění vody – ne jako zpěv, ale jako proud zvuku. Tímto stylem umí zpívat ještě například Miriam Stockley (Adiemus).

Za třetí, technologie. Nicky Ryan na syntezátorech Yamaha DX7 nebo Roland vytvářel pro Enyu něco, čemu říkal „soundscapes“, vrstvy tónů, jež slouží jako hudební prostor, ne jako doprovod. Do těchto ploch pak Enya vkládala hlas jako světlo do mlhy. Nevznikla tak písnička, ale zvuková krajina.

Za čtvrté kouzelné texty, které psala Roma Ryan, Nickyho manželka. Jsou často ve vymyšlených nebo hodně starých jazycích – latinsky, irsky, velšsky, dokonce i v jazykovém konstruktu Loxian, který Roma vytvořila pro Enyu a který má vlastní abecedu i mytologii. To pomáhá hudbě působit univerzálně – posluchač necítí význam, ale emoční vibraci slov.

Výsledkem je hudba, která „není z tohoto světa“. Tím, že se odstraní všechno, co je lidské (dech, vibrato, srozumitelný jazyk), a místo toho se použijí nekonečné vrstvy vlastního hlasu, je vytvořen zvuk, který je lidský a nelidský zároveň. Proto také Enya téměř nikdy nekoncertuje, její hudba je studiová krajina, kterou nelze přenést na pódium.

Naživo by se to muselo buď přehrávat ze záznamu, nebo zpívat s obrovským sborem a ztratilo by to kouzlo intimního, nekonečně přesného prostoru. Pokud jste Enyu někde živě zpívat viděli, třeba v televizi nebo na youtube, pak vězte, že to jsou promo akce, festivaly, show doprovázející předávání cen, nebo tematické televizní pořady. Na takové si Enya vybírá jen jednodušší písně s přesnějším vyzněním, přehlednějším rytmem. I tak je vždy doprovázena poměrně početnou kapelou.

Enya žije osamoceně v hradu Manderley (ano, ten název je skutečně úmyslná narážka na Rebeccu od Daphne du Maurier) u Dublinu, přístup tam má jen velmi málo lidí. Je to skutečně její svět za hradbami, obývaný hudbou a tichem.

Stejně jako u Clannad, je obtížné vybrat k rozboru alespoň dvě ukázky. Zkusme to třeba u dvou velikých hitů – Caribbean blue a Orinoco flow.

Caribbean blue zní povrchnímu posluchači jako běžná popová písnička. Pod povrchem je to ale vrstvený hudební obraz o duševním putování. Text od Romy Ryan mluví o fantazii a svobodě představivosti.

„…the world spins round and round, and all the dreams we dream, they will come true… in Caribbean Blue.“

Caribbean blue ale není místo. Je to stav mysli, svět, kde můžeme být svobodní, jako modré nebe nebo moře. Podklad tvoří syntezátor s měkkými, pulzujícími akordy, které se neskládají v běžných harmoniích. Enya používá Dórskou stupnici, díky ní píseň v podstatě nemá tóninu, plyne jako voda, akordy jsou bez rytmu, bez těžiště. Posluchač má pocit stavu beztíže.

Enyin hlavní vokál je extrémně jemný, hluboko zapuštěný do okolí, takže nezní jako sólový zpěv, ale jako část prostoru. Drobné cinkající zvuky, harfová arpeggia a reverzní efekty, které připomínají světlo na vlnách. Nicky Ryan je nahrával do speciálních prostorů, aby se zvuk neodrazil realisticky, ale rozplynul – proto to zní jako z jiného světa.

Celá píseň vlastně nemá pevnou rytmiku. Ano, bicí tam jsou ale spíš se „vznášejí“. Posluchač to celé nevnímá jako skladbu, ale jako prostor, do kterého vstoupil. Je to jak sen, ve kterém nevíte, kde začíná hudba a kde končí ticho. A právě proto ji naživo nikdy pořádně nezazpívá – musela by mít sbor o stovkách svých kopií. Caribbean Blue není píseň o moři, ale o tom, že svět fantazie je opravdovější než ten reálný.

https://www.youtube.com/watch?v=Jl8iYAo90pE&list=RDJl8iYAo90pE&start_radio=1

Orinoco flow rovněž není jen „slavná písnička“, ale i malý hudební vesmír s příběhem, technickou elegancí a duchovním podtextem. Název odkazuje jednak na řeku v Jižní Americe a jednak na název studia, kde bylo nahráváno album Watermark, z něhož píseň pochází. Titul má tedy dvojí význam – skutečný tok vody i „tok hudby“. Skandování „sail away, sail away, sail away“ není výzva k plavbě po oceánu, ale k vnitřní cestě, k úniku od světa do prostoru snů. Plavba duše, nikoliv těla.

Píseň je technicky precizní a symbolicky kruhová. Má sice, na rozdíl od většiny Enyiných skladeb, jasný rytmus. Ten je zde ale měkký a vznášivý. Všimněte si, že žádný nástroj nehraje na první dobu. Všechno se pořád tak nějak jemně posouvá. Enya a Nicky Ryan tím napodobují tok vody, který posluchače nese. Ne rytmus, který ho tlačí. Opět slyšíme desítky vrstev Enyina hlasu, tentokrát jsou uspořádané v kruhu kolem jedné hlavní vrstvy.

Pod vokály lze zaslechnout syntezátorové arpeggio (rozložený akord), zní to jako harfa, ale je to syntezátor Roland D-50 s efektem „glass voice“ – to je nádherný průzračný zvuk který v té době nikdo jiný neuměl.

Text od Romy Ryan rozhodně není cestopisem, i když slyšíme slova jako „From Bissau to Palau, in the shade of Avalon“. Ta řada míst tvoří básnickou, symbolickou mapu snění. „Sail away“ znamená – odpluj z reality, nech se unášet proudem představ a hudby. Enya tím vlastně zpívá o tom, co hudba dělá s člověkem, odnese tě do jiného stavu vědomí, kam nedosáhne hluk světa.

Všechno v té skladbě se neustále vrací – rytmus, melodie, vrstvy, text, i mixáž. Je to dokonale uzavřený systém, jako kruh vody, která se nikdy nezastaví. Nicky Ryan to dělal záměrně, chtěl, aby skladba plynula donekonečna. Když si ji pustíte v uzavřené smyčce, nezjistíte, kde končí a začíná.

https://www.youtube.com/watch?v=LTrk4X9ACtw&list=RDLTrk4X9ACtw&start_radio=1

Co říct na závěr…

Clannad letos absolvovali své poslední rozlučkové turné, nazvané podle jedné jejich nádherné písně „In a lifetime“, který s Moyou nazpíval Bono Vox. Dva z mnohaletých členů již nežijí a Moya není zdravá. Není to s ní úplně vážné, ale legrace to také není. Nikdy nepřestanu litovat, že jsem je nemohl vidět hrát naživo. Když u nás byli poprvé (v Praze a v Ostravě), ležel jsem vážně nemocný v nemocnici. Druhý jejich pražský koncert zhatil covid.

Enya už také velmi dlouho nevydala nové album. Ona byla sice vždy velmi pomalá skladatelka ale ta prodleva od posledního alba nenaznačuje nic dobrého, zejména když Nicky Ryan nedávno zesnul.

Všechny sestry Brennanovy, Moyu, Enyu, Deirdre a Bridín je možno každý rok slyšet společně zpívat v kostele Sv. Máří v Gweedoru.

Chtěl jsem tímto povídáním inspirovat k poslechu. Nic víc a nic míň. Pokud se mi to podařilo, nemělo se stát víc.

Členové Clannad v nejsilnější sestavě: sourozenci Ciarán, Máire a Pól Brenanovi a jejich strýcové sourozenci Noel a Pádraig Dugganovi.

Clannad:

Now is here (část soundtracku k seriálu Robin of Sherwood)

Now Is Here (2003 Remaster)

Skladba z alba Landmarks

A Mhuirnín Ó (2004 Remaster)

Enya:

Skladba z alba Caribbean blue

Afer Ventus (2009 Remaster)

Enya – Only If (Official Video)