Myšlenky se mi v hlavě poslušně skládají jedna k druhé a já radostně píšu. A píšu. Potom si to se zadostiučiněním přečtu. Dobré to je! Jenže pak si kliknu na počítání znaků a mám chuť klít. Kruci, copak jsem nemyslela? Je to moc dlouhé, budu muset škrtat. Ale co? Vždyť je tam důležité úplně všechno!
Škrtat se autoři naučí velmi rychle, vůbec pokud pracují pro tištěná média. Nejdřív pochopí, že pokud jim editor řekne, že chce 3000 znaků, myslí to vážně. Naučí se tedy psát v zadaném rozsahu. Jenže pak se objeví žralok ve formě inzerátu, který má obvykle oproti textu přednost, a začne se škrtat až na krev.
Vycvičený autor obvykle nemívá v textu mnoho zbytného balastu, kterého je možné se zbavit bez větší lítosti. Takže je třeba škrtat i zajímavosti, brilantní formulace, a nakonec přijde řada i na zbytná fakta. A to už bolí!
Přitom jde jen o text. Horší je, když se učíme „škrtat“ v reálném životě, protože nikdo nemůže mít všechno. Chceš být volný jako pták? Nepořizuj si rodinu, ani zvířata. Chceš žít na vesnici? Smiř se obtížnější dostupností práce, služeb i zábavy. Vždy je něco za něco.
Život by byl snazší, kdyby se ono škrtání vždy týkalo jen věcí zbytných či hříšných. Ovšem volit, mezi dvěma vytouženými eventualitami, kdy každá má svá mocná pro, a jistě zcela zanedbatelná proti, to je už jiný oříšek!
Ovšem kam se hrabe život na vymazlenou beletrii! Nebo divadelní hru. Zkracování se v tomto případě nedá počítat na znaky, řídí ho text, který potřebuje plynout hladce a přehledně, nešmodrchat se v komplikovaných alegoriích a poetických popisech. Autor pak jde vlastně sám proti sobě a věřte mi, že si je strašným protivníkem!
Něco o tom vím. Jsem na sebe přísná a texty pravidelně pleju. Až na to, že onen slovní plevel neházím na pomyslný kompost, ale schovávám v souborech coby… eh… „původní verze“. Co kdyby se mi ten text ještě někdy hodil:))
Zatímco ne každý musí škrtat v textech (stačí žádné neprodukovat:)), pak všichni musíme občas (často?:)) škrtat ve svých plánech. A nemusí to být plány nadnesené nebo maximalistické. Někdy se člověk třeba jen snaží jít do kina nebo na koncert – a pokaždé se něco semele. Život umí být velmi tvůrčí, pokud jde o to bortit naše plány! 🙂
Tak se dnes ptám: také „škrtáte“? Kdy naposledy vám do vašich plánů osud hodil vidle?
A pro psavce: schováváte si vyškrtané, pro případ, že by „se to ještě hodilo“? 🙂
A já budu mám také svou první povídku hotovou. Z tohoto pohledu byla naše dovolená úspěšná. 🙂
Ty jo! Jste skvělí! 🙂
Nemálo bylo po dovolené práce dnes. Avšak i tak kus volného místa ten den přines. Pročež těš, se, Dede, nová povídka z mého pera a klávesnice už k finální úpravě jede!
Neboť Halloween se blíží, vampýr na svět lidí pohlíží…Zamotané klubko se tu spřádá, ptám se, jestli budeš za povídku ráda 🙂
Těším se!
No jo, člověk stále škrtá a škrtá, aby nakonec zjistil, že se z jeho života stala… vyškrtávačka 😉 .
V textu psaném škrtám někdy tak moc, že nakonec mi zbude čistá obrazovka – a jak se mi to pak líbí! To je úderka, to je slovo do pranice, jaké svět neviděl.
V životě – no asi jak všichni. Někdy více někdy méně, podle situace. A jednou za čas využiju škrty v životě jiných. Třebas minulý pátek neteř odjížděla na dovolenou a tudíž musela škrtnout návštěvu divadelního představení ke sto dvaceti letům narození Františka Pláničky. I byly lístky nabídnuty mně a prostřední sestřičce (takto matce abonentky), které jsme s radostí využily. A bylo to fakt bezvadné představení, o Pláničkovi jsme se dozvěděly fakty, které jsme neznaly a to moc hezkou formou kombinace živého představení, fotografií, filmových ukázek a vzpomínek Františkových potomků.
Ty hlavně málo píšeš a já bych tě tak moc ráda četla! 🙂
Jinak jednoho smůla, druhého zisk – tím myslím to představení.
My bychom měli jít v pátek na koncert do Kuksu. Už teď trnu, co se zase stane… Poslední měsíce jsou mé plány skutečně osudu k smíchu.
Krásné téma, už nikdy nevyhraju Velkou Pardubickou, jak jsem jako hooodně mladá snila. Koneckonců, ani zdaleka jsem se tomu nepřiblížila, když mým maximem zůstalo skočení cca půlmetrového klacku. Na Nobelovu cenu to v mém případě už také nebude, koneckonců v zemědělském oboru ji asi ani nikdo nikdy nedostal, ale slušné práce se na tomto poli dá udělat docela dost. Lyžování, tak to skončilo s operací neustále vyklubovaného kolena a stálou bolestí provázející mě již více než 40 let. Koneckonců se z jiných důvodů nepodařily ani jiné věci, které už ani veřejně prozrazovat nechci. Takže škrtání v mém životě už bylo docela dost.
K psaní – musím psát, je to součást mé práce a jsem povinna psát odborné a vědecké texty, často anglicky, i když zrovna dnes náhodou česky. Tady mi chybí schopnost zkratky. Někdy strašně důležitě něco obšírně vysvětluji až je to někdy na škodu. Dokážu se v tom perfektně sama ztratit. Pak si musím dát trochu oraz a s čerstvýma očima to po sobě přečíst a škrtat. Některé časopisy mají své limity na znaky, ale pokud je mají, bývá to dost málo. Tak třeba do 25 – 30 tisíc znaků se musí vejít název článku, autoři s kompletními adresami, dále abstrakt, klíčová slova, úvod s literárním přehledem, materiály a metody, kde podrobně popisujeme, co a jak jsme dělali, výsledky a diskuze – popis výsledků a na základě literárních pramenů různá srovnání, naše myšlenky, co to vlastně všechno znamená. Někdy se autoři v diskuzní části uvádějí jménem a rokem publikace, někdy číslem. N8sleduje souhrn všeho, dedikace (to je důležité!!!) a literární přehled, kde musíme uvést všechny prameny, se kterými jsme pracovali – což jsou všichni autoři dané publikace, její název, rok časopis, ročník, stránky nebo v dnešní době častěji číslo článku. Když je takových publikací 50 a více, tak to fakt nabobtná nehledě na to, že tohle je fakt opruz jen to datlovat.
Jo, a ve zkratce jsem to opět nenapsala 🙂
Apino, kdysi jsem musela škrtat v odborných článcích, protože zadaný formát kdykoliv zničil inzerát (ten se neodmítá, že). Skoro bych řekla, že když publikuješ vědu, máš tolik povinných znaků, že to na ten inzerát vydá vždycky! 🙂
Škrtám, protože musím! Znám se, umím se nechat unést. Ovšem roky praxe mě naučily se držet zpátky. Ne vždy, někdy samozřejmě ujedu a musí mi to říct někdo jiný. Ale v zásadě jsem (ve svém věku:)) už dost ukázněná.
Co mě štve je škrtání v plánech,. Aktuálně mám pocit, že ta nová hra je prokletá. Že premiéra prostě nebude. Už byla odsunutá dvakrát!
Momentálně nemám odvahu přiznat další termín:))
No jsi prostě profesionálka, nebo raději profík, jak níže píše Matylda. Eventuelně profice. 😀
Ale jo, já škrtat taky umím, ale já NECHCI!! 😀 😀
P.S. A jako odměna za krásný text následuje BALADA O SYNERGICKÝCH EFEKTECH:
První skáče malý koník
Za ním kráčí velký kůň
Třetí skáče malý poník
A za ním jde velký…půň!
Pů..ň! 😀
To je důvod proč jsem se nikdy nepustil do psaní drabblat ačkoli mne do toho Alasdair MacColla blahé paměti nutil seč mohl. Když chci něco napsat, tak to chci napsat tak, jak to napíšu. 😀
Já to beru jako výzvu, a ještě hravou:))
Jenže já jsem na omezení rozsahu zvyklá. Fejetony pro rádio by měly mít optimálně 1850 znaků s mezerami. Mohu s rozsahem maličko hýbat, trochu větší výkyv vykryje kratší nebo zase delší písnička:)) Ovšem snažím se být profesionál a držet se optima:))
OT – měla bych napsat profesionálka, že? Konec konců je to moje profese. Proč mi ale tento tvar pořád evokuje E55? 😛 Jak to vnímáte vy?
Když jsme u toho – jak byste řekli ženský tvar slova génius? 🙂
Génius je prostě génius, aspoň že se to skloňuje 🙂 Profesionálka mi nevadí, spojení s E55 tam necítím. I když to málokdy používám i v mužském tvaru, mnohem častěji říkám profík.
Máš pravdu, profík je prima termín.
Je to z latiny, tam se asi ženský rod nějak odlišuje, ale nepoužívá se to, stejně jako u doktorů.
Žena-doktor je doktorka, nikoliv docta, jak by správně mělo být.
Bezkonkurenčně nejhorší je, když někdo škrtá v emailech a SMS ta slova, která celému textu dávají smysl. Pak zbudou jen ta zájmena a citoslovce, která nedávají smysl a musí se volat, co ten dotyčný vlastně chtěl. 😀
Nejhorší je, když se někdo snaží být stručný v anglickém mejlu nebo SMS. Umím si domyslet hodně, ale občas na to zírám jak Telemanovy vrata, než mi to dojde.
Tak, když přijde zákaznický požadavek ve stylu:
„Nefunguje to.“, tak člověk může mít i věšteckou kouli a nemá ponětí, co nefunguje. 😀
Ano, to je frustrující. Většinu z nich už jsem to odnaučil, ale stále tací jsou, kteří nejenže neřeknou co konkrétně na tom zařízení nefunguje, ale neřeknou ani které zařízení nefunguje a ty přitom víš, že jich v té lokalitě máš třeba 250.
Dnešní případ.
Přijde požadavek s hláškou:
Nestiskne nám tiskárna na počítači na kterém je nalepen červený papírek a na něm je napsáno číslo 3. My od toho počítače sedíme 500 km a v té kanceláři jsme byli asi jedenkrát. 😀
Já je ve spolupráci s místními IT polepil cedulkama s hostnamy a IP adresami (tu sice ty mašiny zobrazují na displeji ale u některých se k nim musí přes ikonu a u některých to dělají jen cyklicky s jinými údaji takže to tam není vždy. A obojí už je na ně moc). Takže je úpěnlivě vždy prosím o nahlášení těchto údajů a pak už si najdu ve svém seznamu kde to je.
Njn, jenže oni žádné IT nemají a i když jim to tam případně nalepíme, tak uživatelé pro oči nevidí a často ani nechtějí vidět.
Mno, občas můžeme být alespoň rádi, že se někteří umí představit, nahlásit z jaké jsou společnosti a případně na jaké pobočce ve kterém městě se nachází. 😀
V tomhle mám výhodu, že všechny mé provozy jsou alespoň v rozumné dojezdové vzdálenosti a není jich moc (5).
Kdysi jsem dělala tři roky na horské lince v SW firmě. Skončila jsem s tím, že mám alergii na zazvonění telefonu a lidské… no… neuvažování:)))
A co teprve, kdyby ta linka byla navíc ještě i údolní!!! :o)) Promiň, já vím, překlep, ale tomu se nedalo odolat. :o))) Mám stejnou averzi, prostě když zazvoní telefon, okamžitě mi bleskne hlavou – krucifix co zase kdo rozbil.
😀 Zase mě dostaly automatické opravy – vůbec mi to nedošlo (čti – nekontrolovala jsem co jsem opravdu napsala:))
V tom případě bych definovala, že nefunguje ten zakoš 😀
Dobré ráno všem, musím říct, že škrtání je mor. Což v drabbleti, tam stačí projít zájmena a jiný slovní balast. Ale v odborném textu, když vidíte „jednoduchým, ale zdlouhavým výpočtem, který pro stručnost nebudeme uvádět, dostaneme…“, koukáte na to pěkně divým okem (tímto postupem lze z devíti normálních svazků získat dva tlustší).
Jasně, Dede, že když letí celá scéna nebo její náznak, schovávané je k recyklaci 🙂 .
Rozloučím se krásným kaplanovským „co se nehodí, škrťte“. 🙂
schováváme, pardon
Zatím jsem odložené scény nepoužila 🙂 Moje zaklínadlo je – bude se to hodit do povídky 😀
Zrovna jsem dočetla /po několikáté/ pana Kaplana a pokaždé obdivuji pana Přidala za překlad. Ta úžasná variace na slova!
Pan Kaplan je geniální. My ho četli jako čtení na dobrou noc v době, kdy synové začali probírat mluvnické pojmy, jako dobře skryté opakování. 🙂 Řada kapitol se velmi protáhla, než se pánové dosmáli. 😀
Tak tak, pan Přidal a pan Kaplan jsou superlativní! A dodávám – pokud máte možnost si je poslechnout v podání pana Donutila (Kaplan) a pana Lakomého (profesor Parkhil), neváhejte!
kde to najdu? To musí být ,,genitální“
Tak ukázčička je tady: https://www.supraphonline.cz/album/763062-rosten-pan-kaplan-ma-stale-tridu-rad/cd-mp3?trackId=6820579
Celé čtení asi bude někde v archivu Českého rozhlasu.