Bylo nebylo, existoval kdysi blog Šílené šuple. Tvořily jsme jej společně s KattyV. Do toho našeho šuplíku jsme ukládaly své fanfikce a fantasy povídky, zvaly si hostující autory…

Administrátoři platformy blog.cz každý týden vydávali „Téma týdne“ a mě ohromně bavilo na ta témata psát krátké články, zamyšlení, fejetony, glosy, nebo třeba jen drabble. Měla jsem na ně rubriku „Magické střípky z nemagického světa“.

Ten dnešní střípek je na téma: Co neodnesl čas

Většinu svých vzpomínek mám opravdu ráda. A pak jsou takové, které rozhodně ráda nemám. Chybná životní rozhodnutí, smůly i osobní neštěstí. Ale ztratit bych nechtěla ani jedny. Ty první proto, že je příjemné si je čas od času připomínat a ty druhé zase proto, že je jejich občasné připomínání důležité. Jsem za ně při zpětném pohledu vděčná. Kdybych neprožila všechno to nedobré, nebo kdybych to popřela a úplně zapomněla, nebyla bych to dnes já.

Co tedy dělám se vzpomínkami na zlé věci? Ohmatám si je, rozeberu na kousky, pak je zase poskládám, vyrovnám se s nimi, a pokud to jde, poučím se pro příště. A pak je uložím do příslušného šuplíčku své mysli tak, aby sice nebyly úplně ztracené a zapomenuté, ale zároveň, aby mi v dalším životě nepřekážely.

Ty oblíbené vzpomínky jsou naopak pečlivě opečovávané, aby se neztratily. Jsou uchované zčásti v děravé paměti, zčásti ve fotografiích, z části v jedné papírové krabici na půdě a v jednom případě v domácnosti mého dospělého syna.

Když byl miminko, bylo vždy malým osobním vítězstvím, sehnat (ne koupit, tehdy se zásadně shánělo) oblečení, které by bylo opravdu pěkné. A já narazila na úžasné, roztomilé dupačky s modrými motýlky.

Bylo mi líto, když z nich vyrostl. Měla jsem je opravdu ráda. A tak jsem si je jako jediný kousek nechala, i když chlapeček vyrostl a já jeho miminkovské věci rozdala kamarádkám. Dupačky s motýlky od té doby ležely vždy schovány pod hromádkou stále se zvětšujícího synova spodního prádla. Chlapeček rostl a rostl, až došlo k tomu, že si jednoho dne balil své věci, aby definitivně vylétl z hnízda. Pomáhala jsem mu a pod hromádkou boxerek na mne vykoukli modří motýlci. Chvíli jsem ty maličké dupačky držela v ruce a pak je odložila stranou.

„Mami, tohle mi přibal taky,“ ukázalo moje téměř dvoumetrové mládě na ten modrobílý kousek bavlněného úpletu. „Už jsem na ně zvyklý.“ Překvapeně jsem zamrkala, ale přibalila jsem je k prádlu, pod kterým tolik let ležely…

Uběhl nějaký čas, dozvěděla jsem se, že jsem „babička čekatelka“ a za pár měsíců jsem šla na návštěvu, přivítat nové mláďátko. Chlapeček sladce spal, já se dojatě usmívala a pak jsem se překvapeně zadívala na to, v čem byl oblečený. Z jeho dupaček na mne pomrkávali a vesele se se mnou vítali moji staří známí. Malí modří motýlci.