Hroby naší rodiny máme se sestrou rozdělené – ona se stará o ten olomoucký, kde jsou pohřbeni rodiče a prarodiče přeslicoví, a já o hrob v Hořicích, kde spočinuli dědeček s babičkou mečoví. Nedávno jsem si přibrala ještě hrob prapradědečka, který jsem objevila v rámci pátrání po předcích ve vesničce nedaleko Hořic. Nikdo z příbuzných tam nejezdil, o hrob se starala místní paní kronikářka, protože prapraděda byl řídicí učitel a tedy významný občan. Mnoho hrobů na hřbitově v Hořicích a v okolních vesnicích je velmi výstavných, hořický pískovec je pojem (byl použit i na stavbu Národního divadla), brána hořického hřbitova je opravdu monumentální. Těší mě, když jsou hřbitovy plné květin, ozářené světlem svíček, o Dušičkách bývají nejhezčí, ale naplňuje mě uspokojením, když tam květiny, svíčky a lidi postávající u hrobů svých blízkých vidím i jindy.

Protože se blíží Dušičky, tak nahodím téma dušičkové….
Hřbitovy mám ráda, ráda se tam chodím dívat. Čtu si jména na náhrobcích a přemýšlím o těch lidech, jak žili a jací byli. Vím, jsem divná…….
A je to proto, že jako malá holčička předškolního věku jsem chodila s mojí babičkou na hřbitov za dědečkem.
Přišlo mi to normální, babička hrob uklidila a udělala rukou nad hrobem křížky.

Po ní jsem to přebrala já. Vzali jsme si s manželem na starost čtyři hroby. Tři jsou mojí a jeho rodiny a ten čtvrtý opuštěný vedle hrobu rodiny manžela, jsem si vzala na starost též.
Několikrát do roka, tam zajdeme, hroby uklidíme a nazdobíme. Já vždy po úklidu a nazdobení nad hrobem postojím a v duchu si s nimi povídám.
Teď v sobotu se tam vypravíme a čeká mě docela zápřah, hroby vydrhnout a listí shrabat. Je to fuška, ale když jsou hezky upravené, dělá mi to radost.
Už jsem nakoupila výzdobu.
Doufám, že někoho tímto tématem nenaštvu. Kdyžtak se omlouvám.