„Rexi, že tys zase někde nedobrzdil!“ Pes na mě vesele kouká, do krve odřený nos neřeší. Jenže já si ho všímám, a to nejen kvůli akutnímu ošetření. Na černém čenichu totiž zhojené škrábance vytvoří světlé proužky. Aneb jeho indiánské jméno budiž bratr Pruhovaný nos! Ten pes je prostě klaun. Jen si poslední dobou nejsem si jistá, jestli to vítám.
Velký vlkošedý ovčák budí respekt. Možná i proto bývají lidé trochu zaskočeni, když je ujistím, že Rex je opravdu hodný a neagresivní pes. Pochopí, pokud se mu podívají do vlídných očí. Cožpak ono se jim to nakonec líbí. Hlavně pak majitelům malých pejsků, kteří ocení jeho klid a přátelské jednání.
Jenže velmi často pak v rozhovoru následuje myšlenkový zkrat. „No, aspoň hrozivě vypadá,“ utěšují mě. Jako by překvapivě přátelské jednání velkého psa znamenalo, že jiný být neumí. Že neumí chránit své, byť k tomu byl vyšlechtěn.
Takový myšlenkový kotrmelec se však často nezastaví jen u psů. Povrchní úsudky snadno zamění i u lidí dobrotu a slušnost za slabost. Vezměte si třeba šéfa ve firmě, který u zaměstnanců vsadí na důvěru. Někteří v takovém prostředí pracují lépe, než když jim kolem hlavy práská bič. Jiní začnou podvádět nebo krást. Proč ne, když nehrozící šéf je v jejich očích slabý?
Zkoušela jsem tento způsob uvažování pochopit. Nakonec mě něco napadlo. Tito lidé prostě nepředpokládají, že by se silný jedinec, schopný si prosazovat svou i na úkor ostatních, této možnosti jen tak vzdal. Navíc ve jménu slušnosti a empatie. Hm. Člověk by řekl, že jsme s tou civilizací přece jen o kousek dál!
Takže pokud jde o Rexe, nikomu nic nevysvětluju. Vím, že když ten hodný pes odhalí působivé tesáky, stačí už jen zle zavrčet, aby si potenciální potížista své plány rozmyslel. A oceňuju, že to nedělá zbytečně. Že má dost sebevědomí na to, aby v běžném životě dokázal být vlídným a přátelským psem.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2025
Tak co, jaké máte vy zkušenosti se sebevědomými a nesebevědomými zvířaty, případně v mixu s agresivitou?
Další téma jsou šéfové, důvěra a nedůvěra. Jací byli ti vaši? Nějak ale nepředpokládám, že zrovna tohle by se vám chtělo rozebírat. Pokud ano, budu jen ráda 🙂
Ježiš, omlouvám se, asi jsem nějak rozhodila stránky tím dlouhým odkazem, nezlobte se, prosím.
V pohodě, o nic nejde 🙂
U zvířat jsem se se zbytečnou agresivitou asi nikdy nepotkal, nebo si na to nevzpomínám, kromě jednoho zkaženého německého ovčáka který prožil celý život na řetězu, ale to byl strašný chudák a nemohl za to. Jo a jednou mě slon za trest poházel pískem, protože jsem neměl pamlsek. Šéfové, no, to je kus od kusu. Ten současný je jednoznačně nejlepší jakého jsem kdy měl a to nepíšu proto, že by to tu četl. 😀
Tak co ještě, no snad ještě
BALADA O BONBÓNECH TIC TAC:
Tic tac bílý
v ústa pílí.
Pocit větru v ústech
sílí. 🙂
K šéfovi- ten je super, toho si nechej, Pů. 🙂
Blahopřeju k dobrému šéfovi 🙂 Já měla skvělého šéfa ve svém prvním zaměstnání. pak už jen slabé šéfy, kteří mě ale zase moc „neotravovali“ 🙂 Jen zadali práci a dělej. naštěstí jsem měla zase velkou kliku na starší spolupracovníky, kteří mi pomohli se agendu (jakoukoliv, bývala jsem Ferda Mravenec, práce všeho druhu:)) naučit, aby si mě mohl šéf nevšímat 🙂
To jsi, Dede, dneska načala vážné téma.
Agresivita je podle mě slabost, maskování nedostatku sebevědomí nebo autority, u lidí i u zvířat.Jak ji řešit, to je otázka – někdo na domluvu dá, na někoho bohužel platí jen zválcovat silou, obvykle fyzickou. Ty druhé konfrontace snáším čím dál hůř a vyhýbám se jim, pokud to jen trochu jde. (Taky umíte bránit jiné lépe než sebe?)
Šéfové – všichni, které znám, nemají agresivitu zapotřebí. Ale dovedu sí představit, jaký by to byl rajt, kdyby narazili u zaměstnanců na nějakou levárnu. Asi mám štěstí na lidi, anebo na ty špatné rychle zapomínám.
Je to vážné téma, a já ho nakousla jen velmi opatrně. Agresivita souvisí se skutečným (ne předstíraným) sebevědomím. Obvykle maskuje jeho nedostatek – hlavně tedy u lidí.
Navíc si lidé, hlavně tedy tzv. „chlapi“ pletou agresivitu s alfa rolí. Alfa je především ochránce (ať už je jakéhokoliv pohlaví) a potřebuje hlavně sílu osobnosti. Jistě, fyzická síla se také hodí, ale není tou základní podmínkou.
Jestli je dnes ideálem mladých mužů eh… nechytrý… násilník Turek, je to s krizí maskulinity fakt vážné.
Doufám, že ne všech, že jen menšiny, čím menší, tím lepší.
Potíž je v tom, že agresivní hloupí chlapi (ideálně ještě bez majetku a postavení) budou vztahově neudatelní (nemluvím o něčem prchavě přechodném anebo o vztazích „jaký šel, takovou potkal“). A kdo za to bude moci? Oni ne. A jak si to budou kompenzovat? Raději toho nechám, to už je pořádně vážné téma.
Ano, alfa je především ochránce, a jako takový by měl mít tu zprofanovanou, ale opravdovou klidnou sílu. Bez ohledu na pohlaví a velikost. Příkladů bychom našli hodně.
Můj současný šéf je naprostý medvídek, hodný, milý, empatický, chápavý – a to si piště, že ho všechny posloucháme jako hodinky, je prostě úplně nej z mých předešlých šéfů. Práci si rády plníme, když víme, že nás ocení.
Předešlí šéfové byli jeden horší než druhý (a třetí a další), asi si na nás něco museli dokazovat.
Teď je to naprosto fajn a uděláme toho i o moc víc než předtím. On je prostě nejlepší.
P. S. A když chceme pracovat z domu nebo máme nějaký zdravotní problém, jde to povolit velice hladce, on ví, že ho nešidíme.
No, to je další důkaz známého faktu, na který spousta manažerů zatím nepřišla. Že pozitivní motivací se dá dokázat daleko víc než atmosférou strachu a nepohody.
Být slušný a vsadit na důvěru je skvělá cesta – pokud má člověk zaměstnance, kteří to „unesou“. Bohužel naše autoritativní a zastaralé školství produkovalo spoustu lidí, kteří v práci hledají hlavně způsoby, jak se moc nepředřít a případně si nějak pomoct k ne vždy oprávněným výhodám. Dnes už jsou školy lepší, ale pořád s minimální motivací (odměny a trestání známkami jsou součást problému). Mít radost z práce je pořád ještě výsadou lidí se správně nastaveným vnímáním. Troufám si říct, že mezi živnostníky a malými podnikateli to bude jev častější 🙂
Jo, je to obrovské téma… a s fejetonem s omezeným rozsahem jsem se ho sotva dotkla.
No, pruhovaný nos by mohl příští léto zmizet, ne? Jak na něj zasvítí slunko.
Mám malé přátelské a neuštěkané psice (výjimka se vztahuje na hlídání vlastního domu a zahrady, ale i tam dokážou na povel zmlknout.) Přesto si lidi myslí, že malí psi jsou vzteklí a kousaví, navíc uječení. Prostě zažité stereotypy jako s velkým zlým vlčákem.
No jo, máte se zažitými stereotypy pravdu, obě. Blbě se vyvracejí, a nelogicky: tisíc výjimek nepřebije jedno potvrzení. Doteď nevím, proč – že by člověk byl v podstatě setrvalý pesimista?
Víš, já se pokaždé raduju, když potkáme malého pejska, který na ty moje neútočí. Zrovna tak vím (protože je také potkáváme), že spousta dospělých německých ovčáků se chová jako agresivní idioti (vzpínají se na vodítku ve snaze útočit, majitel ustupuje z cesty a podobně). Vše jde za majiteli, kteří by často v případě malých i velkých psů neměli mít ani plyšáka. I proto si při setkání s jinými psy beru ty svoje preventivně k noze, byť ani Rex ani Ari se psy problémy nemají (za sebe:))
Možná jsem přehnaně opatrná, to uznávám. Jenže znáte to, lepší je průšvihům předcházet.
Vždycky, když slyším nebo čtu něco o německých ovčácích, vzpomenu si na jednu scénu z mémo oblíbeného filmu: https://www.bing.com/videos/riverview/relatedvideo?q=jo+jo+rabbit+german+shepherds&qpvt=jo+jo+rabbit+german+shepherds&mid=38D71C1233988F5A01B338D71C1233988F5A01B3&FORM=VCGVRP