Sedím v sále Hankova domu ve Dvoře Králové a vznáším se na hudebním obláčku štěstí. Veselá, svěží a plnokrevná muzika Johanna Strausse mladšího mi rozbušila srdce a málem rozhýbala i nohy. Ty polky! Ty valčíky! Ach… Co já se na ně kdysi natancovala!

Doteď vzpomínám na ples v Lucerně, kde jsem vystupovala v předtančení na melodii valčíku „Na krásném modrém Dunaji“. Můj tanečník byl takřka profík, a zároveň vysoký mládenec, který uměl vést i o hodně menší partnerku. Na vlastní kůži se mi tak podařilo vyzkoušet si pocit, že se při tanci vznáším! Takový zážitek se pochopitelně nezapomíná.

Jenže o nějaký ten valčík a kuplet dál mi došlo, že moje náklonnost k této hudbě má mnohem hlubší původ. Moje maminka milovala klasickou muziku a byla to právě ona, kdo po dlouhé roky určoval hudební ráz naší domácnosti. Takže já třeba uslyším Strausse, Rossiniho, Mozarta nebo Offenbacha, a okamžitě se mi vybaví nedělní dopoledne, kdy do zvučné hudby zpívá kanár a syčí papiňák. Vždy se pak ve mně aspoň na okamžik rozprostře pohoda.

Jistě, časem jsem si sama hledala a našla svoji hudbu. Teprve po dlouhé době mi došlo, že moje záliba ve zvukově bohaté a mnohohlasé muzice může vycházet ze základu položeného klasickými orchestry, formujícími poslech mého dětství. Takže poté, co jsem nadšeně tleskala do rytmu parádně provedeného Radeckého marše, mě napadlo: že bych i já ovlivnila hudební vkus svých dětí?

Je fakt, že máme společnou náklonnost k různým hudebním stylům a průběžně si vyměňujeme tipy na písničky. Nejen se syny, ale už i s vnoučaty, Patrickem a Kačenkou. Jako správná babička si doplňuju svůj playlist jejich oblíbenci a oceňuju, že jsou ochotni se mnou svoji hudbu sdílet. Zatím jsem selhala jen jednou – tvorbu skupiny Skillet prostě nedávám. Přiznala jsem se. A víte co? Mám kliku. Vnuk mi to nemá za zlé!

Jak asi vznikal váš hudební vkus? 🙂