A byla neděle a slunce pálilo ještě tak, jak pálívá v srpnu, a ne v půli září. Děti tak kašlaly a smrkaly, že nebyla žádná naděje, že je vytáhneme ven od čaje, odkašlávadel, povinné školní četby a internetu. I vyrazili jsme tedy s manželem sami, kam nás oči povedou a vlaky zavezou. Skončili jsme v Rajhradě, městě okolo benediktinského kláštera, které nikdy nezklame – ani pěknou procházkou, ani dobrým jídlem, a ani kulturním programem. Tentokrát jsme došli do kláštera a objevili v něm výstavu Homo legens – Člověk čtoucí.
Benediktinský klášter v Rajhradě je místo, kde se do určité míry zastavil čas. Stojí si blízko Svratky už od začátku jedenáctého století, hostil poutníky, Santiniho, JZD, vojenský výstrojní sklad, památník písemnictví, skauty, zušku, lesní školku pro předškoláky… no a v posledních třiceti letech už zase i benediktiny, sedm pracovitých mužů, kteří se drží řádového hesla Ora et labora – lze je vidět v chrámě na modlitbách či v zahradě při práci.
Ono dá nějakého starání, udržet tak obrovský komplex budov funkční, a co více, neustále něco opravovat, aby se klášter k tisíciletému výročí založení zaleskl v plné parádě. Naštěstí na tomto cíli pracují svorně jak mniši, tak i Památník písemnictví na Moravě, což by nejspíš bylo na samostatný článek.
V chodbách lemujících Rajský dvůr si připadáte jako v bezčasí – ze stěn chodeb na vás shlížejí staré obrazy, na dvoře šumí listy stará lípa a pod ní se mezi květinami procházejí pávi, které řád chová dnes stejně jako před stovkami let. A tak procházíte jednou z chodeb až k místu, kde začíná výstava.
Jedno důležité upozornění – pokud už potřebujete na čtení brýle, nezapomeňte je. Na výstavě totiž budete číst a číst a číst. Přečtete si zajímavé citáty, můžete obdivovat staré tisky (jedno první vydání velmi známé knihy jsem vyfotila, snímek přikládám bez komentáře, můžete hádat, jaká kniha to je), dozvíte se leccos o historii psaní, čtení i knihtisku. Třeba to, že původně se zdůvoduúsporymístanadrahémpergamenuneoddělovalaslovamezerami,takže úspěch čtení závisel hodně na zkušenosti předčítajícího. A když už se budete v objektu pohybovat, věnujte svůj čas také prohlídce místní obrovské knihovny, památníku staroslověnštiny či návštěvě herny pro hravé děti i dospělé.
Výstava potrvá ještě do poloviny října, takže pokud si na ni uděláte výlet, určitě nebudete zklamáni. Stránky muzea podávají detailnější informace, i o dalších souběžně probíhajících akcích: https://rajhrad.muzeumbrnenska.cz/cz/expozice-a-vystavy/vystavy
A čím se rozloučit? Snad několika pěknými citáty:
Písmena jsou ukazatelé věcí, znamení slov, jejichž moc je tak velká, že nám řeknou slova nepřítomných bez hlasu. (Protože nám slova představují očima, ne ušima.) Isidor ze Sevilly, 7. století,
Pokud máte zahradu a knihovnu, máte vše, co potřebujete. Marcus Tullius Cicero, 1. století před n.l.,
A jeden speciálně pro všechny činné autory:
Proti nemoci psaní je třeba přijmout zvláštní opatření, protože je to nebezpečná a nakažlivá nemoc. Pierre Abélard, 12. století.
Pravdu měl, ten moudrý pán. Tak snad jen dodejme pro autory i čtenáře ještě jedno moudré heslo, vepsané do jednoho z vystavených svazků: Lege, perlege, optima retine, mala corrige – Čti, přečti, nejlepší uchovej, zlé oprav.
Děkuju moc JJ za skvělou pozvánku! Byl jste tam už někdo – aspoň v klášteře?
Přidám zvědavou otázku. Naše kultura je postavena na čtení, ale přesto každý člověk má svůj optimální způsob, jak přijímat informace. V zásadě očima nebo ušima 🙂 I když je to samozřejmě komplikovanější, vůbec, pokud dojde na učení.
Takže jaký typ jste vy? Oko nebo ucho? Který smysl je pro vás přirozenější, když přijde na přijímání a pamatování si informací?
Díky, JJ, za pozvánku na skvělou akci!
Není zač, kdybyste měli cestu, zastavte se i u nás.
jsem oko…když jsem ucho,tak u toho zpravidla usnu…ale spíše to záleží na obsahu a přednesu….
teď jsem jako oko dočetla publikaci od Jozefa Leikerta: Viliam Gérik – O milosť som sa nedoprosoval
a nebylo to jednoduché čtení..
Máš pravdu, na přednesu záleží hodně.
Au, ta knížka vypadá velmi zajímavě, ale teď na něco takového nemám sílu.
Jé díky za připomenutí, tenhle týden tam musíme zajet. Památník písemnictví je úžasný, výstavy tam taktéž, a ta knihovna, och… a díky za skvělý článek, pobavila jsi mě a poučila též, jak jenom ty to umíš.
Určitě jeďte. A díky za pochvalu.
Děkuju moc, milá JJ, být blíž, nechyběla bych! 🙂
K citátům přikyvuju – mají pravdu! Vřele souhlasím s Cicerem – mám jak zahradu, tak knihovnu (a rodinu:)) a jsem šťastná osoba 🙂
K té paměti.
Jsem až nebezpečně odkázaná na zrak a čtení. Sluchovou paměť mám mnohem horší (ale existuje, to jo:)). Můj problém je, že ušima ne úplně vždy rozumím. Jinými slovy, Hrdého budžese jsem rozluštila okamžitě, na první zaslechnutí – to je totiž přesně způsob, jak slyším já:)) Co já mám v hlavě různě zkomolených textů písniček! 😀
Třeba záhadní Honzlovci… Nebo rasupytel 😛
Rasupytel? Hm… Co Pásol Jano trivoly… Jaký trivol?
Rasův pytel 😛 velmi podobné trivolům! 😀
Pak tu jsou ještě Čípisi…
a taky Už měkoně vyvádějí (mně koně)
No a černookyjánek…
Jo…jednou se kolegové bavili v práci o jakémsi filmu, ve kterém byl jakýsi umaturman. Hodně dlouho mi trvalo než mi došlo, že mají na mysli herečku jménem Uma Thurman.
My jsme slyšeli
černý okybača. 😀
Tetřevi honzlovci zmýlili opravdu hodně lidí, co jsem tak zaslechl. Z toho si nic nedělej. Já sluchovou paměť mám, ale někdy ji nemohu využít protože trochu hluchnu, na ORL mi po vyhodnocení audiogramu řekli, že potíže mám s frekvencemi lidské řeči. Je to pravda, některým lidem prostě nerozumím.
Já tedy zatím potíže se sluchem tohoto druhu naštěstí nemám, ale některým lidem nerozumím též… a není to tím, že bych neslyšela, co říkají, bohužel je to právě proto, že slyším, co říkají…
to je ta horší verze úbytku sluchu 🙁
Hm, tak v tom s tebou souzním, i když si to jenom čtu!
k citátům bych dodala ten , co je zmíněn tuším v Nejisté sezóně, když tam Miloň Čepelka (snad ), nebo to byl pan Weigel, čte z knihy citaci od chalífy Umara, když Arabové roku 642 dobyli Alexandrii a jejich velitel poslal vzkaz svému vládci,jak naložit s knihovnou a odpověď zněla:
„Obsahují-li knihy totéž co Korán, jsou zbytečné. Je-li v nich něco jiného, jsou škodlivé.“
Tak jsem na rozpacích. Na ZŠ jsem se učit nemusela, tam fungovala sluchová paměť skvěle. Na střední si ale pamatuju, že když jsem si psala taháky, už byly zbytečné, protože jsem se to tím psaním naučila. A předměty, na které jsme neměli učebnice nebo skripta a museli si dělat při výkladu poznámky (povinně), mi šly líp.
Dneska se už nic učit nemusím, zaplaťpanbu, protože když něco poslouchám, jde mi to jedním uchem tam a druhým ven a když čtu, tak je to to samé 😀
Ale ber to tak, alimo, že bereš pokaždé do ruky novou knihu. 🙂
Tak nějak 🙂 Na první dobrou málokdy poznám v knihovně, že jsem tu knížku už četla, poznala bych to až po přečtení tak 10-20 stránek.
Děkuji za zprostředkování, určitě by se mi tam líbilo. Paměť asi zraková – sama si určuji tempo čtení a vnímání, mám možnost se k textu vracet.
Děkuji za milý komentář.
Ano, prosím, na téhle výstavě jsem byla. Přijela bývalá spolužačka, léta usazená v Anglii, která šéfuje knihovně na velké škole. Rajhradský klášter i s knihovnou a touto výstavou ji nadchl, navíc jsme měly prohlídku samy pro sebe. Průvodce jásal, že tam má kolegyni knihovnici, a mně nevadilo, že jsem v klášteře snad posedmé, protože výstavy bývají různorodé a mívají moc hezký program na Muzejní noc. A pávi v rajském dvoře tam měli pávátka!
Nikdy jsem neviděla pávátka! 🙂 Vypadají jako barevná kuřata? 🙂
Teď už jako zmenšení pávi.
To jsem ráda, Matyldo, že se ti výstava líbila.
Jako malé hnědé slepice.
🙂
Viděla jsem jednou úplně malá sovíčata – matka hnízdila u nás na chalupě po střechou. vypadala jako žlutá kuřata se sovími ksichtíky 😀 Ty zobáky na kuřátkách vypadaly dost zvláštně:))
Skvělá reportáž, škoda že je to tak daleko. Přidal bych k citátům ještě jeden.
„Kdo chce číst knihu, ať si ji taky sám napíše!“
Karel May
Díky. Mně se výstava moc líbila.
Ten citát je přesný, Pů. 😀
Toho jsem se držela, když jsem psala Alžbětu. Chtěla jsem román, kde by byla hlavní hrdinka stejně stará jako já a opravdu si užila dobrodružství! 🙂 Skutečně hýbala dějem se vším, co k tomu patří – ve svém věku 😛 A povedlo se mi to:))
Já si už taky píšu knížky hlavně pro sebe 🙂 protože mě baví vytvářet ten příběh. A pokud to baví ještě někoho dalšího, tím líp!
Drazí předřečníci, tomu jest dán výraz “ tvůrčí rozechvění“ a nelze se ho zprostit ani ho nikam a nijak zahnat. Lze mu jen vyhovět tím, že sednete a píšete…
Vrchol použití zrakové paměti (citát ze zkoušky): „Vztah, na který se ptáte, je ve skriptech na straně 67 vpravo dole, třetí odspoda. Jen ho v té nervozitě nedokážu přečíst.“
Už se vám stalo něco podobného?
Ano, to jsem byla přesně já 🙂
Obávám se, že byla… Protože dnes už má moje paměť k té fotografické daleko.
Ovšem popsanou situaci zažívám aktuálně dost často, protože máme před premiérou a já se pořád učím texty. Takže taky vidím, že jsem na těch pěti zvýrazňovačem zažlucených řádcích dole na stránce, ale jejich obsah už jen odhaduju 😀
Když jsem dnes nad ránem nemohla spát, procházela jsem si v hlavě první jednání. Graficky jsem to zvládla na komplet! 😀 Textově tak na dvě třetiny 🙂
Díky, Dede, za krásné vysázení textu. Já čtu očima, zraková paměť lepší než sluchová, i když ani ta není špatná.
Jeden syn vyloženě sluchová – co si má pamatovat, musí číst nahlas.
Mám obojí, co slyším nebo čtu, si pamatuju šeredně dlouho, nikdy jsem proto neměl problém s učením toho, co stačilo prostě přečíst nebo si poslechnout. Doma jsem občas používán jako osobní Google.