Vždy, když máme s Dedivadlem hrát představení na nějakém novém místě, dostanu od organizátorů dotaz: „Co pro vás máme připravit?“ Moje odpověď je po všechny ty roky v podstatě stejná: „Potřebujeme stůl a čtyři židle, zbytek si už zařídíme.“
Všechny moje hry se točí kolem toho, co a proč lidé dělají, když je život pošťuchuje nečekaným nebo nepříjemným směrem. Vyprávím tedy příběhy o lidech a jejich vztazích. V takovém případě potřebuju mít na jevišti stůl.
Protože stůl samozřejmě neznamená jen jídlo. Je to místo, kde spolu lidé řeší vše, co jim právě letí životem. V dobrém, podrážděném, občas i ve zlém. Většinou jsou centrem diskuzí stoly kuchyňské. Svůj díl dramat si samozřejmě přisvojí i stoly v pracovnách, dílnách a kancelářích, ale ty jídelní celkem logicky vedou.
U stolu si lidé vidí do očí a dobře se slyší. Na stole je místo nejen pro jídlo a pití, ale i pro knihy, bloky, dokumenty. Vejdou se na něj tužky, barvy, mobily a notebooky. O stůl se člověk může unaveně opřít, stejně jako do něj praštit, když emocím povolí pojišťovací ventil.
Čas strávený u stolu nad sdíleným jídlem a pitím je něco, co lidem dělá moc dobře na duši. Možná i proto těžko snášíme, když nám taková posezení kazí všelijaké diety. Ať už je za nimi zdravotní problém, nebo jen věčná snaha udržet si váhu aspoň trochu odpovídající výšce.
Vezměte si třeba rodinné sešlosti. Určitě chápete, že je nedoprovází spousta dobrot jen proto, aby zúčastnění nebyli o hladu! Jídlo totiž nesytí jen tělo… Není divu, že takový jídelní stůl a jeho věrné židle za roky své služby nasají víc emocí a dramat než jakýkoliv jiný kus nábytku. Stůl je centrem domova a domov je centrem našeho srdce.
Takže už chápete, proč potřebuju mít na jevišti stůl. Je tu ale jedna pozoruhodná drobnost, jejíž význam mi zatím uniká. Proč vlastně mám v každé ze svých her mezi rekvizitami koště?
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2025
Tak co, kde se u vás v rodině nejčastěji řeší rodinná agenda? 🙂
Dede, však už i “ Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu…“ :). Pralidé a třeba kovbojové řešili problémy v kruhu kolem ohně, ale u stolu je to mnohem pohodlnější.
U manželových rodičů byl v kuchyni veliký, dlouhý, obdélníkový dubový stůl. Na obou kratších koncích byly dvě tzv.“Captain’s chairs“(pro rodiče)- mohutnější židle s vyššími opěrkami, než ostatních 8 židlí. Ač dům měl i velkou jídelnu s podobným stolem i prostorný obývák, každý, do přišel do domu automaticky zamířil a zasedl u stolu v kuchyni. Když se sešla rodina, bývalo skutečně rušno. Debatovalo se o všem možném, zatímco se často moje milá tchyně točila kolem sporáku a kouzlila jedno z jejich vynikajících jídel.
Jednou jsme u dávných přátel zažili pozvání na večeři u velkého kulatého stolu (jídelna proti té u tchánů podstatně větší). Musím říci, že debata většího počtu hostů během i po večeři byla tak nějak víc „společná“, všichni si vzájemně více viděli do očí, hostitelka nemusela řešit zasedací pořádek. Prostě král Artuš už tenkrát prozíravě věděl, proč na něm trval 🙂
Náš jídelní stůl je dost malý (pohodlně pro 4), takže pokud je lidí víc, raději si sedneme na uzavřenou verandu. Tam je totiž také kulatý stůl, v nouzi se k němu stlačí 6 židlí a fakt se u něj lépe a pohodlněji debatuje.
Děkuju Maričko, tos napsala moc hezky! 🙂
Jo, kulatý stůl má svoje kouzlo, ale prostě zabere spoustu místa. S tím se král Artuš asi trápit nemusel:))
My máme velký dubový stůl pro 6 lidí, který se dá ještě roztáhnout. A prakticky všechno se řeší právě v jídelně – jsou tam ještě i dvě křesla a pro malé děti tam ještě nosíme jimi oblíbený červený stoleček:))
Koště simuluje vichr z hor, kdyby náhodou. 😀
😀 Vymetu nás do bezpečí! 😀
Před rozvášněným publikem…
Koště se hodí na rychlý odlet!
Metla poslední záchrany. 😀 😀
A takové koště, aby se správně dalo použít, potřebuje i návod/zaklínadlo. 😀
Oj, ty metlo záchranná
na prach a špínu bohatá.
Ukliď za nás tuto věc,
zameť vše pod koberec.
Dobré! 🙂
Jako kdyby čistě náhodou některá z účinkujících měla okno, může chvíli třeba zametat. Než se chytí. 🙂
I to se už stalo! 🙂
😀
Řeší se kdekoliv je třeba, jednou dokonce v koupelně. Proč máš ale mezi rekvizitami koště, na to je možných mnoho odpovědí. Od zaparkovaného dopravního prostředku pro případ, že jedna postava ve hře je čarodějnicí, po režisérskou pomůcku proti neukázněným herečkám. 😀
😀 Dobrá úvaha
Fakticky je to dobrá věc do ruky, když mluvíš a potřebuješ zaměstnat ruce. No a stylově to taky většinou sedí – moje hry jsou většinou z velmi obyčejného života, byť se mi tam v Bivojovi motají kněžny Kazi, Teta a Libuše:)) Koště má ovšem služka Gertruda! 🙂
Čarodějnici jsem zatím ve hře neměla, i když někdo by mohl říct, že Fanča, Anča a Maryša (už mám s těmito postavami i druhý díl – viz Vánočnice a teď připravovaná premiéra) tedy pěkné čarodějnice jsou! 😀 A jo, košťata jsou ve Vánočnicích dokonce dvě 🙂
Samozřejmě, že musí být dvě. Jedno je rezervní. 😀
Ač máme v kuchyni velký jídelní stůl, tak většinou jíme u stolku v obýváku. A když je u nás vnuk, tak chce s námi v obýváku snídat. Povídáme si při tom a je to moc fajn.
Stůl v kuchyni využíváme při Vánocích a Velikonocích.
To si ho krásně nazdobíme. To mě moc baví. Mám ubrusy a utěrky a chňapky s vánočními i velikonočními motivy.
Problémy většinou řešíme v obýváku na pohovce.
Stolek nebo stůl, hlavně, že jste u něj spolu. I se Samíkem!
A věřím, že umíš velký stůl krásně nazdobit.
Řeší se u stolu, ale často i v obýváku na pohovce a křeslech. Obě místnosti jsou částečně propojené, tak je to tak nějak jedno 🙂
Řešit je potřeba hlavně vsedě. To tak nějak člověka přejde ten první impuls vyskočit a zaškrtit. 😀
😀 JJ“
Možná je na to samé dobrý i ten stůj mezi jednajícími:)))
přesně tak a proto mám v kanceláři v práci pěkný půlkruh a za ním ještě oválný menší stůl. Podle okolností a práce, kterou probíráme, sedím s návštěvou/pracovními příchozími tam či onde 🙂
David nebo přátelé, co dorazí ke mě, si můžou vybrat, tam je to jen o volbě, kde je komu pohodlněji 🙂
Tedy v centrální obývací místnosti 🙂 U nás je to kuchyň s jídelnou. 🙂