Když jsem kdysi napsala první povídku ze světa strážců rozhraní, nenapadlo mě, že časem vznikne další povídka a pak dokonce i knížka. A teď už jsou na světě knihy dvě a třetí mám rozepsanou…

Druhou knížku jsem vydala u nakladatelství Eknihy jedou, a jak název nakladatelství napovídá, je k mání především v elektronické podobě. Pokud byste ale měli zájem o papírovou knihu, je možné si ji na stránkách nakladatelství objednat také – jen v tom případě prosím o trpělivost, bude to trvat pár dní, než ji budete mít v ruce.

Název knihy je Honba za stínem – Strážci rozhraní. Odehrává se v roce 1972, Šejla je nadále mimo službu a momentálně pracuje v muzeu. Je horké léto, ale na dovolenou nemůže – přednost mají, jak to bývá, rodiče s dětmi. To vše ale platí jen do chvíle, než se objeví Riaggon…

Pokud máte rádi jižní Čechy, zvláště pak místa, kterým se říká Česká Kanada, tak si je budete moci s ústřední dvojicí znovu projít. Dostanete se do Maříže, Slavonic, Telče… a zjistíte, že i tato poklidná kouzelná krajina má svá tajemství. A jestli je neznáte, třeba vás nalákám k jejich návštěvě.

Předkládám vám tři úryvky, které vás třeba k čtení nalákají. Jsou samozřejmě vybrané tak, aby moc neprozradily, ale přitáhly pozornost…

Momentálně střídám pozice v různých muzeích. K historii mám blízko – nakonec, spoustu toho, o čem se dnes děti učí v dějepise, jsem prožila na vlastní kůži. Ne, neopravuji lidem jejich interpretaci dějin, to ani náhodou, i když se občas musím smát, jak si některé události nyní vykládají. V muzeích pracuji kvůli depozitářům. Někdy až zírám, co všechno se v nich najde. Mnohdy i věci, které by měly být lidským zrakům skryty. Takové nálezy vyhodnotím a pošlu jejich popis na Radu, nejvyšší orgán strážců. Pak postupuji dle pokynů, které obdržím. Pracuji tedy vlastně pro strážce, i když jsem mimo službu, a to mě udržuje ve formě a dobré náladě.

„Vezu ti nový wigitor,“ vzpomněl si mezitím Gonny.

„Super,“ zajásala jsem. Multifunkční nástroj, mimo jiné také jediná zbraň, kterou mohou strážci – včetně mě – používat. Lidem neublíží, zato tvorům zpoza rozhraní ano. Zelený paprsek rozpůlí i největšího vetřelce. Jediný problém je, že působí jen na pár metrů. Ale pořád lepší, než mít jen meč, kopí nebo nůž. Bývala to opravdu mnohem těžší práce, kdysi.

„Měl by mít delší dosah a silnější paprsek. Ale stejně doufám, že ho nebudeš potřebovat,“ řekl a podal mi malou krabičku, která vypadala jako plochá baterka. Jen po straně měla mnohem víc tlačítek, než běžné svítidlo. Jak jednoduché je dnes být strážcem! „Díky. Ten starý už mi vůbec nefunguje.“

Zmáčkla jsem tlačítko, zelený paprsek protnul vzduch a noční můra, ukrývající se před našimi zraky za pelestí postele, se zaječením zmizela. Spokojeně jsem přikývla. Parádně padne do ruky. To půjde.

„Trápí tě noční můry?“ podivil se Gonny.

„Ani ne. Moc si netroufají. Potulují se ale pořád kolem. Mně to nevadí. Lepší, když jdou po mně, než po lidech. Odpravuju je kuchyňským nožem,“ řekla jsem mstivě. „Ten starý krám už je fakt k ničemu.“ Mezi řečí jsem ze zásuvky vytáhla letitý wigitor. I on měl vzhled baterky, ale byl robustnější a těžší. Podala jsem ho Gonnymu.

„Můžeš ho za mě vrátit? Nevím, kdy se dostanu do Paříže. A po pravdě, ani se mi tam moc nechce.“

„Jasně.“ Zamíchal kávu lžičkou, přihodil dvě kostky cukru a zvědavě se na mě podíval.

„Měla bys chuť jet se mnou na výlet?“

Povytáhla jsem obočí. „Na víkend? Ráda!“

„Ne na víkend. Na delší dobu. Týden nebo dva, možná i déle.“

Zachmuřila jsem se. „Tak to nepůjde. Dovolené mám jen pár dní a nejsem na řadě. Kdybys viděl ten hysterický záchvat, co předvedl můj vedoucí, když jsem se ho tuhle zeptala! Otloukl mi o hlavu matky s dětmi, otce od rodin, plán dovolených – který mimochodem sepsal sám, aniž by se někoho z nás zeptal – a můj skluz ve skládání střepů z vykopávek v Toušeni. Jako by to těm hrnkům už stejně nebylo jedno.“ Mé rozčarované brblání nebralo konce, ale Gonny se jen usmál.

„Hlavu vzhůru. Tvému trápení je odzvoněno. Budeš se divit, ale od pondělí máš volno. Tedy přesněji máš čtrnáctidenní studijní volno, které ti nařídil sám váš nejvyšší ředitel.“

Vyvalila jsem na něho oči. „Cože? Starej Hádes?“

„Hádes?“

„Ředitel,“ zabručela jsem. „Nikdo mu jinak neřekne.“

„Náhodou,“ odporoval mi Gonny. „Je to moc milý pán. A ochotný. Ani neodporoval.“

„Stejně ale nechápu…“

„Prostě chci, abys jela se mnou,“ zvážněl můj bývalý parťák. „Tak jsem ti to zařídil. Znáš to. Jedna návštěva, chvilka rozhovoru, a je to. Papír jsem doručil tvému šéfovi, takže už taky ví.“

Zalapala jsem po dechu. „Ty ses zbláznil! Víš, jak bude řádit, až se vrátím? Co mu řeknu?“

Pokrčil rameny. „Co tě napadne. Prostě mu koukni do očí a bude. Vždyť to umíš.“

Umím, jasně že umím. Sice za každý hluboký pohled, navíc se špetkou ovlivnění, platím migrénou, ale dá se tím vyřešit spousta věcí, to má Gonny pravdu. Bába princmetálová už o tom taky ví své. Teda vlastně asi neví, ale bez pohledu bych se jí tehdy jen tak lehce nezbavila. Představila jsem si dva týdny – celých čtrnáct dní! – volna a pohodila hlavou. Ale co. Když bude nejhůř, změním místo působiště. Archivů je spousta a kvalifikovaných lidí málo.

„Doufám, že ti aspoň nebylo moc zle,“ podívala jsem se na Gonnyho. Na rozdíl ode mne za použití pohledu platí žaludeční nevolností.

„Ani ne,“ mávl rukou. „Mně už bývá špatně, jen když se dívám hodně dlouho. Tady stačilo kouknout. Hele, zvu tě na extra výlet. S překvapením! Budeme hledat…“ Odmlčel se. „A víš co? Já ti zatím nic neřeknu. Ať jsi pořádně ohromená, až to najdeme. Uděláš si výlet do neznáma. S pokladem na závěr. Bereš?!

Druhá ukázka. Dovolená je zařízená, tak jedeme! (A ano, občas by se mi hodilo, umět podobné věci taky!)

V Jihlavě nám zbylo na přestup přesně deset minut. Gonny se vyptal průvodčího, z které koleje odjíždí náš další vlak a pak rychlým krokem zamířil na druhou stranu nádraží.

„Jsi si jistý, že máme jet tímhle?“ Nedůvěřivě jsem obhlížela dva malé vagóny, ke kterým jsme mířili.

„Samozřejmě,“ odvětil můj společník nonšalantně, chytil se za madlo a vyhoupl se do chodbičky malého motoráčku. Pokrčila jsem rameny a vyškrábala se za ním.

„Ten vlak snad pamatuje ještě koněspřežku,“ zamračila jsem se. Dřevěné lavice s minimem polstrování moc kvalitní cestování nenabízely.

„Třeba ti spravím náladu, když ti prozradím, kam jedeme,“ nabídl mi Gonny.

„Sem s tím. Ať vím, jestli mám pokračovat, nebo se na další stanici otočit zpátky.“

„To bys neudělala,“ usmál se. „Česká Kanada,“ pronesl tajuplně. „Landštejn, Slavonice… krásná příroda, klid, prostě pohádkový kraj…“

„Ale,“ udivilo mě to. „Není to náhodou hraniční pásmo? Vstup jen na povolení?“

Nikdy mě nepřestalo překvapovat, jak lidi sami sobě dělají problémy. Naposled si mezi sebou natáhli dráty. Rozpůlili Evropu vedví. A to máme prosím rok 1972, kdy by už lidstvo mohlo mít rozum.

„Prosím tě, povolení je hračka,“ mávl rukou Gonny.

S tímhle jeho tvrzením jsem až tak nesouhlasila, ale on byl ten, kdo náš výlet organizuje, tak ať se stará.

Vláček zastavoval snad na každé mezi. Postupně jsme projeli Třeští, Telčí a spoustou vesnic mezi nimi. Lidé nastupovali a vystupovali, až jsme zbyli ve vagónu jen my a asi čtyři pět místních, kteří na nás pohlíželi velmi zvědavým zrakem.

„Myslím, že už brzo budeme ve Slavonicích,“ řekl Gonny, když vlak se zahoukáním opouštěl Dačice.

„A taky v hraničním pásmu,“ připomněla jsem.

Pokrčil pohrdlivě rameny. „Neboj se nic.“

Jako by je tím gestem přivolal. Dveře se otevřely a vešel voják, doprovázený důležitě se tvářícím mužem. Zřejmě ta slavná pomocná stráž pohraničníků či jak si říkali. Stiskla jsem rty a s pobavením čekala, jak z toho parťák vybruslí.

Pánové si prohlédli jízdenky a pak jim Gonny předložil jakýsi dokument. Prohodili spolu pár slov, div mu nezasalutovali a odešli.

„Ukaž,“ vydrápla jsem mu papír a jízdenky dřív, než je stačil schovat.

„To není fér,“ obvinila jsem ho. „Ovlivnil jsi jim myšlenky!“

Nadechl se a polkl, aby zklidnil rozbouřený žaludek. „Jen trochu.“

„Trochu? Jistě, maličko. Díky tomu jsme v pohraniční oblasti na základě,“ nahlédla jsem do papíru, „návodu k použití vysoušeče vlasů EM 521?

Ve třetí a závěrečné ukázce se posuneme ještě o kousek dál, k jedné z prvních akcí, které si v knížce Šejla a Gonny zažijí.

Zadní stěna sklepa se zachvěla, ale jinak než před tím. Z místa, do kterého Gonny kopl, jakoby se rozeběhla slabá vlnka a šířila se kruhovitě přes celou stěnu, až dosáhla Stromu života. Přelila se přes něj, a když zmizela, malba stromu vystoupila. Puklina uprostřed kmene se začala pomaličku rozšiřovat. Vzniklým otvorem dovnitř začalo proudit teplé světlo.

Udiveně jsme sledovali, jak se prasklina zvolna rozrůstá. Před námi se otvírala cesta prostupem. Podívali jsme se na sebe a beze slova couvli co nejdál.

V té chvíli se ale zachvěla krypta znovu. Ozvalo se několik ostrých ran a my sotva stačili uskočit stranou. Do stropu projela jakási špice, zapáčila a zmizela zpátky ve stropu. Po chvíli se objevila znovu, otvor nad námi se rozšířil a pak jsme zaslechli nezaměnitelný Staňův hlas:

„Soudružko! Soudružko, seš tam? Neboj, už du pro tebe!“

Znovu jsme na sebe s Gonnym pohlédli, ale vtom začalo do krypty opět pršet kamení a hlína. Přitiskli jsme se ke stěně a chránili si hlavu, o další boule a modřiny už jsme opravdu nestáli. Netrvalo dlouho a dolů za námi se spustil svobodník Holemý.

„Použili jsme kus starýho řetězu, co sme našli vzadu, tam jak bejvaly mašiny, hele,“ zachrastil udýchaně provizorně vytvořeným lanem. „Naštěstí sme nestáli přímo nad kryptou, když se to propadlo. Z pekla štěstí, že mě Staňa odnes až na trávník. Zaslechli jsme pak tu ránu, jak to na vás slítlo. Zkusili sme zašťourat do několika míst a nakonec sme se trefili. Jak sme se dostali krz strop, tak už sme to zmákli raz dva.“ Obrátil se k otvoru nahoru a zařval:„Sou živí, Staňo!“

Pak se otočil zpátky k nám. „Asi pudem, ne? Tady už asi žádnej poklad nenajdem, že jo.“ Rozhlédl se po spoušti kolem a teprve teď si všiml otvoru, z kterého se lilo nažloutlé světlo.

„Staňo,“ křikl. „My se báli, že je po nich, a voni si tu zatím votevřeli vokno, nebo co!“

Rachot a kovové zachřestění se zopakovalo a mezi další várkou kamení a hlíny sjel po zadku dolů i Staňa. Zkontroloval mě pohledem a pak se rozhlédl: „Vokno? Kde?“

„Staňo, ty vole,“ pravil měkce svobodník Holemý, sehnul se a zpod kamení vytáhl kus tlustého zrezivělého řetězu, který sjel do krypty spolu s vojákem. „Tys měl zůstat nahoře. Kdo nás vocáď vytáhne, dyž sme teď všichni dole?“

„No,“ rozhlídl se Staňa, „tak pudem tou ďourou, ne? Dyž už tu je… Kam vůbec vede?“ Nakročil ke světlu.

„Už ani krok,“ vzpamatoval se konečně Gonny. „Ty to vidíš jak Hurvínek válku! Vůbec netušíš, co bys tam mohl potkat!“

Vojáky však světlo přitahovalo jak lampa můry. Chytila jsem Staňu, který se už už nakláněl, že se otvorem protáhne, když vtom jasná zář potemněla. Kolem praskliny se začala znovu sypat suť a my najednou zírali na čtyři obrovské drápy, které se zaťaly do zdi a začaly rozšiřovat otvor.

Staňa, s očima hrůzou rozšířenýma, začal couvat. I svobodník vyděšeně lapl po dechu a rychle se odsunul od díry co nejdál. I když, nejdál… těch pár metrů v podstatě nic neřešilo.

Já i Gonny jsme okamžitě vytáhli wigitor. Gonny pak opatrně popošel krok kupředu, klekl si na koleno a zadíval se do otvoru. Pak zbraň namířil směrem, kde se pohybovaly dlouhé a silné drápy, každý zvíci mého předloktí.

Tvor, který se prostupem snažil dostat do našeho světa, byl ohromný. K jeho smůle (a našemu štěstí) byl polootevřený vchod pro něj malý, nedokázal skrz něj zatím prostrčit ani tlapu, i když jeho ohromné drápy se snažily, seč mohly.

„Co to kurva je?“ zašeptal Holemý, oči vytřeštěné.

„Něco, co si tě dá v klidu k obědu, jestli se to sem dostane celé,“ sykla jsem v odpověď.

Staňa reflexivně zašátral po samopalu, ale pak zesinal. „Nechal sem ho nahoře, krucinál, jak sem se sem spouštěl! Nemám ságo, do prdele, co budem dělat?“

„To tvý koktavý železo by ho akorát naštvalo,“ houkla jsem. „Držte se vzadu a nepleťte se nám do práce.“

Začali protestovat, ale umlčela jsem je pohledem. Vytáhla jsem svůj přístroj a přidala se ke Gonnymu.

Staňa vytřeštil oči. „Baterky? Vy na tu potvoru chcete jít s baterkama? To nic jinýho nemáte?“

„Klid,“ řekl Gonny a odtlačil dvojici vojáků co nejblíž k sutinám. „Tohle je extra super tajná zbraň, kterou fasujeme na ministerstvu. Jako baterka jen vypadá, ale umí věci, to mi věř.“

Standa se zamračil. I Holemý se tvářil dost nevěřícně, ale když se s rachotem zřítil další kus zdiva, začal se nenápadně posunovat přes hromadu suti dozadu.

„Vypadá to na Rewanii,“ řekl Gonny, když se obrovské drápy znovu zabořily do otvoru.

Přikývla jsem. Rewanijská bestie, vydatný exemplář.

„Zvládneme ji? Vypadá na dospělý kus.“

„Ve dvou ano. Ale nesmíme zaváhat. Jak uvidíš víc než tlapu, střílej.“

Nevím nevím, co by si asi tak pomyslel náhodný pozorovatel. Dva vojáci, krčící se vzadu u zdi a před nimi my, v rukou cosi silně podobného ploché baterce. A proti nám prohrabávající se monstrum, jehož ostrý dráp by nás dokázal rozpárat jedním mávnutím.

Pokud byste se tedy rádi dozvěděli, zda byl poklad nalezen a zda stál za všechnu tu námahu, zvu vás a přeji vám, abyste si čas, strávený na strážci rozhraní pořádně užili.

A děkuji za přízeň!

Odkaz na knihu v nakladatelství Eknihy jedou:

https://www.eknihyjedou.cz/honba_za_stinem