Opatrně kráčím po uzounké zvěří pěšince vinoucí se mezi mladými smrčky. Přede mnou jde velký vlkošedý pes a co chvíli starostlivě se ohlédne. „Tudy, paničko!“ ukazuje celým tělem a dál hledá tu nejlepší trasu, abychom se z podrostu dostali zpátky na cestu. Jakmile na ni vyjdeme, naposledy mě zkontroluje a radostně se rozběhne za svým čucháním. Má hotovo!
Je to asi půl roku, co jsem si toho všimla. Když jdu se psy lesním podrostem a Rex ví, jakým směrem jdeme, chodí přede mnou a hledá mi pohodlný průchod. Myslela jsem, že to dělá jen na známých místech. Ale ne. Už to několikrát předvedl i jinde. Prostě zná princip, vzal ho za své, a stará se.
Když jsem o tom vyprávěla kamarádce, zasmála se: „Však ví, že potřebuje paničku funkční! Tak si tě hledí.“ Půvabné na tom je, že on tak určitě neuvažuje. To je lidský způsob. Míváme potřebu si zdůvodňovat přijímanou laskavost. Proč by to ten druhý jinak dělal?
Přitom laskavost je mocný zdroj potěšení, proudící oběma směry. K obdarovanému i darujícímu. Opravdová laskavost nečeká odměnu. Může to být spontánní úsměv, pochvala, drobná pomoc. Nebo právě hledání pohodlné cesty pro paničku.
Ostatně, nezažívám psí laskavost tohoto druhu poprvé. Když jsme se před mnoha lety přistěhovali do Norska, zažili jsme naši první dobu ledovou. Neumíte si představit tu bezmoc. Hladký led pokryje úplně všechno a drží celé dny. Norové hromadně používají isbrodery – nesmeky. Nás tehdy led překvapil. Na lesních cestách jsem tak co chvíli uklouzla a nemohla se pak postavit. Chybělo mi tření! Problém však pochopil Kazan, můj tehdejší ovčák. S packami naširoko, mocnými drápy zatínajícími se do ledu, přišel ke mně a nabídl mi pomoc. Můj chlupatej zachránce!
Samozřejmě jsem se na led urychleně vybavila. Kazan však měl ze své asistence takovou radost, že jsem jeho péči přijímala i poté, co jsem ji fakticky nepotřebovala.
Proč odmítat laskavost, když ji navíc podpírá láska?
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2025
Laskavost… od lidí se jí občas nedostává. Někdy možná ostatní ani netuší, že zrovna po trochu laskavosti moc potřebujete. Naštěstí možnost darovat ji jinému člověku je jen na nás. 🙂
Naši zvířecí přátelé nás obvykle dobře znají a jejich činy umějí popřít vědecké tvrzení, že laskavost patří jen lidem. Tak se dnes ptám – umějí ji projevit i vaše zvířata?
Je to poklad chlupatej… a máš pravdu Dede, když lidi nedaj,dostaneme od zvířat..
On je u toho navíc většinou legrační – ty jeho oči! 🙂
Rex je zlatíčko starostlivý!
Je! 🙂 Díky, zano 🙂
Z mých psů byl největší záchranář číslo dvě, Rex. Když jsem se válela na ledu, přiřítil se a že mě teda zase zachrání. Což spočívalo v tom, že mě tahal vší psí silou za ruku a posouval po ledu dál a dál. Nadávky nepomáhaly, byl pevně přesvědčen si mě uchovat. No, vždycky jsem se nějak někde ukotvila.
Ale abych ho jen nepomlouvala. Byli jsme v lese, tedy už bez ledu, vracíme se domů, pes běží přede mnou. Najednou ho vidím ležet uprostřed cesty! Ne! Tentokrát se k němu řítím já a zjišťuji, že vedle něho leží moje klíče, které jsem cestou nahoru bez povšimnutí vytrousila. Můj statečný ochránce je hlídal, utvrzen v názoru, že mě holt musí mít pořád v merku! Udivilo mě to tak, že si tuhle malou příhodu pamatuji dodnes a teď jsem ji vnutila i vám. 🙂
Jano, to mě rozesmálo! Oboje! Ale tvůj Rex byl pašák, že ti nejen ty klíče našel, ale on si dal zatraceně záležet, abych pochopila a nenechala je tam 🙂
A piš, když ti vyplují psí vzpomínky – moc hezky se to čte. A musíš jich mít kila 🙂
Ano, laskavost je potřeba – od zvířátek i od lidí, protože jí není nikdy dost. Nemusí být hlasitá, i pohled nebo letmé pohlazení, znamenající “ jsem tu, myslím na tebe“ leckdy postačí, aby si člověk uvědomil, že není sám a má kolem sebe blízké lidi. Zvířátka dávají svoji laskavost najevo hlasitě a přehledně – Rex je toho skutečně velkým chlupatým důkazem 🙂 Naše kočky, zvlášť Eddie jdou v týchž stopách – Edovo objetí paničky kolem krku a zaboření předoucího čeníšku do tváře je pověstné. Páníčkovi se obtočí kolem hlavy, češe vlasy a přede též o 106 🙂
Tyhle kočičí něžnosti kapku závidím, viz komentář pod Torou 🙂
U koček mě překvapila jedna věc – je v podstatě léčivé a uklidňující se na ně jen dívat! Jak jen umějí labužnicky spát… Když dávala Tora fotky kotěcích trojčat, která se k sobě opravdu měla, bylo mi líp jen jsem na to koukala:)) Což teprve, když je člověk příjemcem kočičího laskání:))
Přijedeš někdy na celé odpoledne a Eddie si tě nepochybně také zahrne do svojí laskavé huňaté téměř vlezlosti 🙂
Ach! 🙂 To je velmi lákavá nabídka:))
No, někdy čeho je moc, toho je příliš, i té kočičí něžnosti. Můj malý pruhovaný prevít si vzpomněl, že že se bude tak okolo půl páté ráno, někdy i dříve, doslova šmajchlovat. To je čumáček na čumáček (tedy můj nos), olizování drsným kočičím jazýčkem (asi nejsem dost čistá), vducávání, jak říkával pan Hrabal (je potřeba mě pořádně polechtat fousky), masáž těla s akupunkturou (mléčný krok s vytaženými drápky). Říkám mu: „Já vím, že mě miluješ, ale teď neee!“ Vydrží to docela dlouho. Účel je ale jasný, dal by si snídani a já jsem tak líná, že v tuhle hodinu snídani prostě nepodávám.
Hm, tak to bych taky asi s něžností nevrkala 😀
Ještě k tomu terénu, kde to začal dělat. Les, kam jezdíme, je na dost strmém svahu, takže je, patrně vlivem eroze, shora dolů doslova zvrásněný mělčími i poměrně hlubokými řekněme příkopy.
Když se vracím z některých okruhů směrem k autu, přecházím kus lesa napříč – tedy kromě jiného i přes ty příkopy. Když se nejde chytře, člověk každou chvilku padá ze strmých svahů příkopů, aby vzápětí vylézal stejně strmě nahoru. Když se jde chytře, dá se všechno to lezení ne eliminovat, ale o hodně snížit.
Rex mi chodil jako štěně za patami, když jsem si tam hledala cestu. Pochopil systém. Když dospěl, rozhodl se hledat nejlepší cestu sám. A musím říct, že jsem ho hodně zkoušela – šla jsem přes ten les různě vysoko, abychom nemohli jít stejnou cestou. I tak to dělal a dělá – a úspěšně:))
Přitom jsem to já, komu vadí jednu chvilku se klouzat dolů (jehličí klouže!:)) a vzápětí se zase škrábat nahoru – jemu je to jedno. Dělá to pro mě… 🙂
Rex je prostě miláček a dobře Tě zná.
Kočky mi teda leckdy spíš nohy podrazí, než že by mi ukazovaly cestu (ale doma to není potřeba, že), ale jinak dohlíží na vše (co kdyby jí upadlo něco dobrého), hlídají nás ve spaní (pod peřinou je líp než venku). Ale jsou to miláčci a mazlit, to se mazlí.
Uf, chtěla bych mazlivé zvíře! 🙂
Rex i Ari mají pocit, že když mi občas vrazí do klína hlavu, abych je pořádně (já) pomazlila, že to všem stačí 😛 Kolikrát už jsem jim řekla, že si pořídím mazlivou kočku! 😀 Ovšem s mám štěstím by se taková kočka nechtěla ani pochovat, natož mazlit… A když kočka nechce, tak se to prostě nestane.
Mazlivého psa ti u nás předvedla tuším Vanilka 🙂 fakt to chceš?
No… jo? 🙂
krásný článek, díky za něj!!
Děkuju za přečtení, potěšení potěšilo:))
To znám od Fergie (ferdží), blahé paměti. Československé vlčandy mého tatínka. Byla strašně poťouchlá, když si chtěla hrát, byla schopná do mě schválně vrazit zezadu a poslat mě hu…pardon…ústy rovnou do jahodiště. Ale když jsem tam jednou seděl na zahradě se sádrou na noze, nosila mi hračky. Ne proto abych jí je házel nebo něco, ale prostě „na, hraj si. půjčím ti svou hračku“ a seděla u mě a hlídala mě.
Hlídat děti… to jde ovčákům nadmíru dobře a vlastně samo:)) A to ve všech směrech!
Hlídat je, aby se neztratily (Rex má určený svůj rádius, kam pustí děti – podle jejich věku. Ty nejmenší nemají šanci utéct dál než deset, patnáct metrů:))
Hlídat, aby jim někdo neublížil (kdykoliv a kterékoliv)
Hlídat, aby je nezašlápl, neporazil, aby jim neublížil. Někdy to nevyjde, ale musím říct, že na to, jaké je Rex hovado nukleární, je těch nehod minimum. 🙂
Jak mi ho popisovala Eva B. říkal jsem si, že by se dal lehce splést s veselým medvědem. 😀
Jo, něco na tom popisu bude 🙂
Já prostě vím, že pokud mě zmrzačí nebo zabije, bude to zaručeně omylem 😀 I když už je to lepší – v lednu mu budou tři a bude plně dospělý. S trochou štěstí dostane rozum (a neztratí tu svoji nakažlivou radost ze života:))
Rozum ve třech letech? I ty smíšku. Nevíš, co mám doma?
Vím, ale proč nevěřit, že je to výjimka z pravidla? 😀
X-krát jsem Karamel říkala, že si nesmím zvrtnout kotník a zase obě lítaly po poli, Karamel to vede a dokud se aspoň trochu neutahají, tak jsou jak nahluchlé. Včera jsem je po třetím kolečku s návratem vzala na vodítko, protože bylo vidět, že by zdrhly počtvrté a na to už jsem neměla nervy- a docházely pamlsky, navíc jsme se blížili k silnici… Ale pokud mají psice dojem, že je na mě potřeba dohlížet, tak to zas dohlíží usilovně.
Chichi, však podle nich máš stát hezky na cestě a čekat, než proženou posledního zajíce! 😀 přitom si přece nohu zvrknout nemůžeš 😀
Dede, moc krásný a laskavý článek.
Zvířata? Andulka je úžasný zdroj optimismu, dobré nálady a příjemný diskutér. 🙂
A (post)puberťák taky často příjemně překvapí. 🙂
Pamatuju se 🙂 Mívali jsme je roky, stejně jako kanáry (pár let i zebřičky a chůvičky:))
Jediné, co bych jim vyčetla jsou jejich náhlá úmrtí. Stalo se mi to víckrát, že ptáček vypadal pořád tak nějak normálně, možná se jeden den trochu čepýřil a pak jsem ho našla ležet na zádech. Strašně mi vadilo, že jsem s tím prakticky nemohla bojovat… Protože jsem je měla samozřejmě ráda.
Jinak děkuju 🙂
Rex je úžasňák. To naše bláznivý torpédo mě také ,,pomáhá“ jak může. Minulý týden jsem zametala dvůr /máme tam jedli a z toho je spousta jehličí/, zakopla jsem a sedla na zadek. Edýsek měl z toho vánoce. Přiřítil se a začal na mě skákat a olizovat mě, že jsem myslela, že nevstanu.
Chtěl tě emočně posílit! Abych dokázala vstát:)))