Tak jsme si na konci srpna zase vyjeli. Vzali jsme staršího veterána a vyrazili na akci, kam jsme se museli přihlásit dopředu, protože počet účastníků je omezený. I tak bylo nakonec 70 vozidel místo ohlášených 50.
Vyjíždělo se ze Zaječí, ke byli účastníci ubytovaní – my to máme za rohem (25 km), tak jsme jeli z domu. Pořadatelé rozdali podrobné vytištěné itineráře a na výjezdu rozdávali Birell – letos byla fotografická soutěž „Birrel na Pálavě“, kde jsme se taky zúčastnili. Naše umělecké foto nevyhrálo, ale to vítězné mělo opravdu šmrnc – obětovali sundání kola a podepřeli auto plechovkami Birrelu. Tak to nás nenapadlo. 🙂
Trasa byla dobře vybraná, na silnici byly nastříkané zelené šipky a na složitějších křižovatkách organizátoři řídili dopravu. Dnešním řidičům totiž nedochází dost důležitá věc – veterány nejen že jedou pomalu, ale taky brzdí zatraceně pomalu! A do veterána dnešní brzdy namontovat nesmíte, musíte mít původní. Jinak auto ztrácí status veterána.
První zastávka ve Valticích na náměstí byla fajn. Seznámila jsme se tam s jedním pejskem – podle pohybu a nesení ocasu jasný kavalír, srst naprosto neodpovídala. Bylo to kavapoo – kříženec pudla s kavalírem. Prý míň líná…
Pak jsme vyrazili skrz rakouské vinohrady na další cestu do Mikulova. Tam jsme měli slíbený oběd ve školní jídelně, bylo nás fakt hodně a nedalo se nakrmit tolik lidí jinde (asi 180 lidí najednou).
Jeden kuchař s pomocnicí stejně nestíhali, polívka nebyla, rýže byla al dente a maso bylo velmi školnějídelnové. Měla jsem hlad, snědla jsem to. Ale nadšení vypadá jinak. Jenže když jsme viděli davy lidí na náměstí ve všech restauracích a kavárnách, asi by nám dvě a půl hodiny vymezeného času na oběd a odpočinek nestačily.
Spousta lidí byla z cizozemska, chodili se ptát a popovídat si. Na kávu jsme zalezli na jeden dvoreček, kde jsme už byli a víme o něm. Tam jsme byli pochváleni za outfit a dvojité preso měli fajn. Zabránila jsem tragédii u vedlejšího stolu – kavárna měla jen zákusky a neměla zmrzlinu, což vedle sedící malé holčičky nechápaly, a navíc rodiče měli jen jednu kávu, a tudíž jednu sušenku. Věnovala jsem vlastní ve chvíli, kdy se schylovalo k lítostivé epizodě – bylo mi velmi děkováno. 🙂
Další zastávka byla v Lednici – ta bývá nejlepší. Pustí nás k zámku a nechají nastavět auta kolem velkého trávníku u jízdárny. Vejde se tam spousta lidí a je to přece jen příjemnější než na dlažbě ve městě. Na kartičku účastníka máme možnost jít zadarmo na prohlídku zámku. Letos jsme to nevyužili, hnala se fronta a chtěli jsme odjet včas, abychom nemuseli natahovat střechu. Ono ujíždět dešti závratnou rychlostí 65 km/hod, protože vyšší rychlost autu nedělá dobře a je nepříjemná i pro nás, bylo zážitkem samo o sobě…
Matyldo, moc jsme si (Franta taky) tvoji reportáž užili. A fotky! Slušilo to vám i autu 🙂
Jo jo, vy to zníte z druhé strany 🙂
Matyldo, to je nádhera, jak fotky, tak reportáž, moc mě mrzí, že jsme akci neviděli naživo.
(Nestíhám, nestačím, jsme na výjezdu se středoškoláky.)
Škoda.
To musela být skvělá a velká akce – 70 veteránů je krásné číslo! Máte zajímavého koníčka a mně se moc líbí, jak i oblečení máte dokonale dotažené. O víkendu bude u nás Speed festival a v jeho rámci i představení veteránů – nejste přihlášení? Přišla bych zamávat. 🙂
Jste daleko 🙂
Krásná akce, krásná autíčka a vám to moc slušelo !
My jsme byli včera v Lounech na výstavě Člověk v přírodě. Je pravda, že možná tím, že jsme přijeli druhý den skoro v poledne, mě ta vlastní výstava moc nenadchla. Ale konala se tam Krajská výstava psů 🙂 a já se tam zamilovala. Dvakrát !! Jednou do nádherného leonbergra, ten – teda vlasně ta 😀 byla! A šla ke mně sama s nechala se mazlit a drbat… páníček byl u vytržení, prý to normálně nedělá. A podruhý do miniaturního psíka, bílé vyděšené čivavy, asi štěňátka ještě, který se mi zamotal kolem nohy. Toho jsem si nepohladila, protože jsem se bála, že by z toho měl asi infarkt :D, ale jak malé psíky a zvlášť čivavy moc nemusím, tenhle byl opravdu kouzelná miniatura.
No, domů jsem si žádného psa nepřivezla, to bych těm našim krasavám a krasavci udělat nemohla :D. A to tam byla i výstavka psů z útulků – měla jsem vsup zakázán :-(((
Eh, tomu zakázanému vstupu se nedivím – to by tvoje krasavy i krasavec měli nervy tak nějak určitě 😀
Parádní jízda a zážitek!!!
Matyldo a Mušketýre, díky za představení bezvadné akce! Moc vám to oběma sluší a autíčko je skvost. Jestli ho Mušketýr opravil a zrenovoval sám, patří před ním uctivě smeknout, se vší vážností!
Ještě k tomu pejskovi – křížení různých plemen s pudlem, údajně kvůli srsti, ve mě budí rozporuplné pocity. Když jsme žili v Anglii, viděla jsem těch poo-ů plno – ono jim jde na ruku, že pudli jsou v mnoha velikostech, tak se k nim kříží kde co.
Výsledkem bývají velmi roztomilá štěňata a poměrně hezcí psi, to jo. Potíž někdy nastává s povahou.
Asi největší, no stížnosti snad ne, co už uděláš se živým tvorem, ale řekněme zamyšlení, vyvolával cockapoo – kříženec s kokrem. Pokud se spojily trochu labilní rysy obou plemen, vznikl pes doslova s obnaženými nervy – s jedním takovým superroztomilým štěnětem chodila malá Berry do psí školky 🙂
Ale musím uznat, že třeba labradoodle nedopadl nejhůř – v Trutnově potkáváme pěknou a milou fenku. Ono asi hodně záleží na výběru jedinců k takovému chovu…
Znáte někdo tyto křížence osobně? 🙂
Neznám, ale třebas labradoodlové jsou hodně oblíbení ve světě. Já s tím mám ale docela problém – proč produkovat psy „vořechy“?! – protože tím vlastně jsou.
No jo, ale vony ty dnešní rasy byly na počátku taky vořechové!
EvaŽ k tomu jednou řekla, že něco je křížit podobné psy (vořechy:)) a doufat, že dostanu výsledek, po kterém toužím – tak plemena vlastně vznikala. Naposledy tady u nás tak tvořil Ing Findejs chodského psa.
Něco jiného je ale vzít dvě rozdílná ustálená plemena, s ukotvenými vlastnostmi a křížit je navzájem. Dělá se to, třeba i kvůli snaze zbavit plemeno geneticky vázaných nemocí (teď tak experimentují s leonbergerem – vím o G1 s labradory a G1 (první generaci) s landseerem)
Potíž je v tom, že slovy klasika, zkřížíte pampelišku a koniklec, abyste dostali konilišku a místo toho vám vyjde pampeklec 🙂
V písničce je to hezká jazyková hříčka, ale těm „nepovedeným“ štěňatům (pampeklecům) je třeba najít domovy a zajistit jim slušný život. Nejsou to věci…
Tak tady ten kavapoo měl viditelně povahu spíš kavalíra, hrnul se ke mně a paní šílela, že mi zničí oblečení. To asi těžko, mám patřičný výcvik 🙂
Ale taky mě ti kříženci moc neberou, i když po včerejším vysávání chlupů z celého domu jsem si říkala, že by mohli línat míň. No ale asi by mi vadila jiná povaha- absolutně přátelský kavalír s lehkými výkyvy k loveckému plemeni je něco, nač jsem zvyklá 🙂
Neznám tyto cíleně vytvářené křížence a trochu nerozumím tomu trendu 🙁 Každé plemeno má svoje specifika a pokud je chov na zdravých jedincích s vyrovnanou povahou, může si každý vybrat takové plemeno, které mu sedne a má pro něj podmínky ( v ideálním případě, víme , jak to je mnohdy ve skutečnosti). Proč to míchat?
Krásná autíčka a když jsou ještě podšprajcnuté dobovým oblečením, tak je to veliká potěcha pro oko. Vy dva opravdu vypadáte jak vyloupnutí ze „starých dobrých časů“ 😉 .
Děkujeme, snažíme se 🙂
Milá Matyldo, vy jste prostě ja ze žurnálu! Auto, vy… a když vezmu, že ho Mušketýr i zprovoznil, tedy fakticky rozebral a zase složil do krásy, nezbývám mi, než smeknout.
Když sleduju vaše fotky na FB, tak někdy toužím být tím přímým přihlížejícím 🙂 Vidět, cítit a ještě si s vámi popovídat 🙂
Držíte naživu nádherný kousek starých časů ku radosti i poučení mnohých. A vaše stylové oblečení ten návrat proti proudu času ještě umocňuje:))
Jste prostě děsně fajn!
Neboj, letos bude rozebírat znovu- kastle a motor dobrý, ale to pérování musí na opravu 🙂 Každou zimu něco spravuje 🙂
Tak minimálně má náplň práce na celou zimu, kdy je na zahradě a v sadu klid 🙂 A ta radost, když se zadaří, viď?
Zahrada je spíš moje starost, můj muž tam seká trávu a občas mi pomůže něco ořezat. Jeho starostí je dům- momentálně opravuje vodárnu, která bere vodu ze studny (praskl měch).
Měch je prazáklad a vždycky se pomine když to nejméně čekáš 🙂
Překrásná stará technika (ta auta, myslím). 😀
Že jo? Vždycky si projdu i ty ostatní, je to nádhera.