Moje stará povídka o mystickém setkání tří velikánů. Je starší než severská tetralogie, napsal jsem ji velmi dávno.

Rozhlížel se kolem sebe a nepociťoval strach, což bylo víc než zvláštní, protože okolnosti víc než zvláštní byly. Naopak se snažil trochu potlačovat euforii, kterou mu způsoboval zvuk jeho vlastních kroků po podlaze. Trochu si podlahu prohlédl, byla zřejmě z černého mramoru a na každé dlaždici byl zvláštní znak.

Na každé jiný. Připomínalo mu to runy, ale nebyl znalcem starých písem, takže nad tím nehloubal, jen občas zlehka přidupl aby si vychutnal znělé klepnutí, které způsobila tvrdá podrážka. Slyšel. Evidentně slyšel. Jak se to stalo, může prozkoumat jindy, teď musí zjistit, kde je.

Místnost byla obložena zřejmě štípanou břidlicí, uprostřed byl dlouhý trojúhelníkový stůl s podivným předmětem, který stále přitahoval jeho zrak. Náhle se trochu vylekal, u protějšího rohu stolu stál muž, poměrně staromódně oblečený, na hlavě ještě světlou paruku, která se přece už pomalu přestává nosit. Úlek brzy pominul, ten muž se tvářil dost překvapeně. Ale vždyť já ho znám, uvědomil si… nikdy jej sice neviděl osobně ale hodně o něm slýchal.

„Promiňte, můžete mi něco říci?“ oslovil muže německy. Muž se na něj zadíval a pokrčil rameny.

„Vy jste pan Bach? Johann Sebastian Bach?“

Muž přikývl, otevřel ústa k odpovědi, ale nakonec nic neřekl.

„Velice mne těší, já jsem Ludwig Beethoven. Kdo by neznal vaše skladby, ale… ale… vy přece nejste naživu?!“

Muž to nepopřel a naopak odpověděl, rovněž německy: „Milý pane, to ani vy ne. Modlil jsem se k Pánu, aby mi dal pochopit, co se stalo, kde to jsem, kde jsou moje partitury, psal jsem oratorium pro kostel svatého Tomáše, Anička je pečlivě zapisovala a najednou jsem pocítil strašlivou bolest hlavy, nedalo se to snést, volal jsem na pomoc Pána. Poslední, na co si vzpomínám jsou zděšené Aniččiny oči. A pak jsem se octl zde.“

Ten, který se představil jako Beethoven se jen zlehka opřel o stůl a zvolna pokýval vlasatou hlavou. „Snad se nám dostane vysvětlení,“ řekl.

Pak si ale všiml, kam se Johann Sebastian Bach dívá a stočil pohled stejným směrem. U třetí strany stolu ve tvaru trojúhelníku stál další muž v podivně strohém oblečení. Měl tmavé kalhoty dlouhé až dolů, pokud nosil punčochy, nebyly díky tomu vidět. Měl košili bez zdobeného límce, pravděpodobně z hedvábí ale jen s jednou řadou knoflíků.

Sledoval oba velikýma, tmavýma očima, které měly nesmírnou hloubku, ale současně v nich byla jiskra šibalství. Ta však kontrastovala s pevně sevřenými rty a celý obličej vyjadřoval velké napětí. Ruku měl položenu na prsou, jako by tam cítil odeznívající bolest. Pronesl cosi v neznámém jazyce, zvláštním, nízko posazeným hlasem, nutno říci, že velmi příjemným.

„To je jazyk Angličanů, “ hlesl tiše Beethoven, když zaznamenal Bachovo nechápavé gesto.

Třetí muž pochopil, usmál se, zakýval hlavou a řekl tentokrát německy: „Odpusťte pánové, mohli byste mi vysvětlit, co se to tu děje a kde to jsme?“

„Velmi rádi bychom tak učinili, ctěný pane, ale sami o tom nemáme ponětí,“ odvětil Beethoven. „Mohu znát vaše jméno?“

„Ale ovšem, jsem Richard Wright. Ale říkejte mi Rick,“ odvětil muž.

Oba zbývající se představili také a uklonili se. Ten, který se uvedl jako Richard Wright zkoprněl a trochu zalapal po dechu. Tušil, koho má před sebou i tak, ale jeho mozek se to zdráhal přijmout. Nakonec učinil rovněž, byť poněkud topornou, úklonu.

„Měli bychom zjistit, co tu děláme,“ řekl Beethoven.

Rick Wright se ale odmítl tak lehce smířit s tím, co evidentně snadno přijali jeho společníci. Bylo to dáno jeho materialistickou výchovou a musel se strašlivě ovládat, aby nepropukl v hysterický záchvat. Beethoven jeho zmatek vnímal a promlouval k němu uklidňujícím tónem.

„Upokojte se milý pane a vložte veškerou důvěru v Boha. Jistě se vše vysvětlí. Musíme zjistit co tu děláme a … a co je tenhle zvláštní předmět před námi na stole. Vidím klaviaturu, jakou má koncertní křídlo ale ne ozvučnou desku. Místo toho je zde jakási bedýnka s přední stěnou vypouklého skla.“

Rick Wright se usmál a jeho napětí, jak se zdálo, trochu povolilo.

Bach naklonil hlavu a přečetl na předmětu nápis: „CMI Fairlight,“

Rick Wright pochvalně přikývl: „Máte dobrou výslovnost,“ Johann Sebastian Bach se usmál a odpověděl: „Vy, ctěný pane, zjevně tušíte, co to zde leží.“

„Vždyť vy také,“ odpověděl Rick Wirght „Stiskněte třeba akord D7.“

„Jak to myslíte?“ odtušil Bach.

„Ehm, odpusťte. Tóny D, F s křížkem, A a C,“ řekl rychle Rick Wright.

Johann Sebastian Bach sáhl s naprostou jistotou do klaviatury a v tom se ozval ohromující varhaní akord. Bach i Beethoven se na sebe udiveně podívali. Rick Wright velmi rychle s čímsi na předmětu manipuloval. Pak se obrátil na Beethovena: „Teď vy, prosím, jakýkoliv trylek.“

Beethoven poslechl a ozval se čisťounký houslový trylek. Bach i Beethoven doslova zkameněli. Oba zapomněli, kde jsou, co tam dělají, co se jim před malou chvílí stalo. Rick Wright musel na jejich překotné prosby znovu a znovu upravovat cosi tlačítky a páčkami, na prosklené bedýnce se cosi samo kreslilo, nikdo tomu však nevěnoval pozornost.

Bach se s Beethovenem dokonce trochu strkal, aby se dostal ke klaviatuře toho zázraku a nechal rozeznít nádhernou toccatu, sice bylo chvílemi znát, že mu schází pedály, které podvědomě pod stolem hledal, ale i bez nich to znělo úchvatně. Tohle celé trvalo více než tři hodiny. Bach se rozhlížel po místnosti po papíru a brku, aby si zapsal nové nápady na koncert pro trubku, protože onen zajímavý předmět mu předvedl nádherně stříbřitě zbarvený zvuk trubek, ale když nic nenašel, pokrčil rameny, uklidnil se a pohlédl na Ricka Wrighta.

„Příteli, kdo vy vlastně jste?“ I Beethoven pokýval hlavou.

Rick Wright pomalu odvětil. „Já jsem z přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Zemřel jsem… “ zajíkl se, když mluvil o něčem, čemu se mozek stále trochu vzpíral. „…zemřel jsem v roce 2008.“

„Pane Ježíši,“ zašeptal ohromeně Beethoven a Bachův matematický mozek hned propočítával časový odstup, který měl on sám od podivně oblečeného druha.

„Řekněte ctěný příteli, jaká hudba je ve vašem věku možná? A je… je vůbec?“ zeptal se nakonec.

Rick Wright si povzdechl. „Ovšemže pánové. Stejně jako za vaší doby, je hudba velmi ctěnou Múzou, avšak rozdíl tu je. Je více…“ Rick Wright hledal slova, aby jeho druhové porozuměli něčemu, co bylo mimo jejich svět. „Je více obchodním artiklem.“ Posléze pokračoval.

„Jsem také hudebník, zdráhám se říci, že jako vy, protože – věřte mi pánové, vaše hudba přežila staletí, znají vás všichni, i ti, které hudba vůbec nezajímá. Vaše kusy hrají ty nejlepší orchestry světa a vždy má vaše hudba obrovský úspěch. Já, i když jsem měl se svými skladbami úspěch, nesahám vám ani po kotníky.“

Beethovenovi zářily oči, a i Bach se zdál být velmi potěšen.

„Je tomu skutečně tak?“ zeptal se Beethoven.

„Ano pane,“ odpověděl Rick Wright „Dnes byste oba byli nesmírně bohatí.“

Bach i Beethoven se srdečně rozesmáli. „Bohatí?? Drahý pane… och… roky mě už nikdo tak nepobavil,“ zalykal se Beethoven, utíraje si kapesníkem slzy smíchu.

„Víte,“ pokračoval Beethoven, když se dosyta nachechtal. „Jednou mi spadla drobná mince do škvíry v podlaze, nemohl jsem ji vydolovat. Byl jsem tak rozezlen, že jsem na to napsal takové lamento… no, vy, jak se tak na vás dívám, byste musel vzteky napsat celou symfonii! Když vidím, že nemáte peněz ani na řádný šat, pak je jasné, že komponisté nejsou placeni o nic lépe ve vaší době než v naší.“

Rick Wright udiveně prohlásil. „No dovolte pane? Toto je košile z pravého hedvábí. Nedejte na šatstvo, móda se po staletí mění. Dnes je skládání hudby opravdu velmi dobře placeno, pokud to umíte. A vy dva pánové, to umíte nejlépe.“

Vážnější Bach položil Beethovenovi ruku na rameno a pravil: „Počkejte ctěný příteli. Vaše disputace mi pomohla si cos uvědomit,“ a obrátil se na Ricka Wrighta.

„Vy jste vskutku též komponista a jak jsem pochopil, toto zde je hudební nástroj vaší doby?“

„Správně,“ odpověděl Rick Wright. „Říká se mu klávesový syntezátor a zrovna tento je jeden z nejdůmyslnějších.“

Wright se úmyslně snažil mluvit co nejsrozumitelnějším jazykem, aby vždy oba jeho druhové pochopili, co chce říci, zejména když Wrightova němčina nebyla zcela dokonalá.

„Tak nám tedy zde proveďte něco, co jste vy zkomponoval!“

Beethoven dychtivě přisvědčil: „Ano, zajímá nás hudba věků budoucích.“

Rick Wright usedl k nástroji, chvilku na něm cosi kutil a pak – a nutno říci, že s notnou dávkou ostychu před oběma titány – položil ruce na klaviaturu a řekl:

„Zahraji skladbu CLUSTER ONE kterou jsme napsali a hrávali jsme ji s naší… ehm, tedy s naším malým orchestrem.“

A začal hrát. Z počátečních akordů, které působily jen jako nedbalá improvizace se postupem času vynořila melodie, doslova, kde se vzala, tu se vzala. A kvetla hudebníkovi pod rukama jako vzácná viktorie královská. Bach naslouchal s přimhouřenýma očima, občas zavrtěl hlavou jakoby odmítavě, ale vždy se odmítavý výraz postupně změnil v cosi jako příjemné překvapení. Beethoven přemýšlivě pokyvoval hlavou, občas podvědomě zadirigoval. Když skladba utichla, bylo na Wrightovi znát velké napětí.

Beethoven nakonec řekl: „To bylo asi nejzvláštnější largo, jaké jsem kdy slyšel. Příteli, jsem ohromen, že zde v této bedýnce jsou ukryty mnohé nástroje. A proč jen tři jste použil, nezvážil jste rozepsat kus pro velký orchestr?“

Bach, který sledoval druhův dotaz, živě přikývl.

„Víte, já nemám velký orchestr, jsme… totiž byli jsme čtyři.“

„Ach tak… to chápu, zcela chápu, sestavit mnohačlenné těleso je velmi obtížné a drahé… „, odvětil Bach a posléze pokračoval. „Ctěný pane, dovolil byste mi abych se ujal zkomponování variací?“

Rick Wright zalapal po dechu, ale Beethoven prohlásil: „Nerad vám, drazí přátelé kazím radost, ale jsme mrtví, a ještě nevíme za jakým jsme zde účelem.“

Nadšení všech tří rázem opadlo.

Po chvíli všeobecného zamyšleného mlčení se Rick Wright odvážil zeptat: „Pane Beethovene, vždy mne zajímalo, proč jste nenapsal více oper, vašeho Fidelia nesmírně obdivuji.“

Beethoven pokrčil rameny a odpověděl: „Vidíte. I Fidelio mi dal nesmírně mnoho práce a ani dnes jej nepovažuji za zcela dokončený. Promýšlel jsem mnohá libreta. Prostě mé skromné síly na to už nestačily. Hleďte zde náš přítel a kolega se operami nezabýval vůbec.“

Bach se vmísil do hovoru: „Pane Wrighte.“

„Ricku, prosím.“ usmál se Rick Wiright.

„Dobře, provedl byste nám i nějakou píseň? Neočekávám od vás, že ji zazpíváte, slyším jasně, že na to nemáte hlas. Postačí hudba k písni.“

Rick přikývl a zahrál píseň, kterou uvedl jako AGAINST ALL ODDS. Oproti očekávání i zazpíval. Oba velikáni se na sebe zvláštně podívali.

Bach nakonec pomalu řekl: „Slýchal jsem podobné harmonie od severských prostonárodních komponistů, je to velmi, velmi zvláštní. Ale pane, s tím zpěvem, to by vás mé publikum utlouklo klanicemi, věřte mi.“

Rick se rozesmál a pak pravil: „Neobávejte se, i v naší době se zpívá stejně jako u vás, belcanto a další způsoby. Říká se tomu klasický zpěv a existuje mnoho skvělých umělců v takovém zpěvu zdatných. To, co jsem dělal já byl jen běžný zpěv.“

Bylo vidět, že i Beethovenovi se ulevilo, neboť nevěděl, co si počít, aby Wrighta hodnocením neurazil.

Nakonec řekl: „Víte přátelé, čím déle tu jsme, tím mi to začíná být jasnější. Brzy se má narodit dítě, nevím, jak to vysvětlit, neboť nezbadatelná jsou tajemství Boží, ale cítím s tím maličkým jakési spojení a stále jasněji si uvědomuji, že mu mohu něco předat a tuze rád bych tak učinil.“

Bach přikývl. „Pokračujte příteli.“

Beethoven se nenechal pobízet: „Jak pravím, čím déle tu jsme, tím to cítím zřetelněji a také to, že vy přátelé, byste mi v tom mohli nějakým způsobem pomoci.“

„Ale jak?“ otázal se Rick Wright.

„Zahrajte prosím pánové oba dva se mnou. Cítím, že mu to mohu dát. Vy pane Bachu máte cit pro královské varhany jako nikdo jiný, já dokáži mnoho s klavírem a vy příteli,“ obrátil se na Wrighta. „…máte, jak jsem seznal, obdivuhodný dar tvořit hudbou pocity. Hrajme prosím! Všichni tři!“

„Já zde ale nemám varhany,“ namítl Bach.

„Ale jak to, že ne? Otočte se drahý příteli!“

Pět kroků od hovořících hudebníků se tyčily úžasné varhany a kdyby někdo počítal píšťaly, napočítal by jich na deset tisíc.

„Gloria in excelsis Deo… “ zašeptal Johann Sebastian Bach a oči mu slzely.

Beethoven přistoupil ke koncertnímu křídlu které náhle stálo na protější straně místnosti. Rick Wright přistoupil k syntezátoru.

Aniž by kdokoliv musel udat tempo, tóninu či začátek skladby, všichni tři začali hrát a vydávali ze sebe to nejlepší co v nich bylo. Souzvuk a spolupráce všech tří nástrojů byla dokonalost sama. Sami andělé plakali dojetím nad tou nádherou.

„Pane, váš klavír je velmi dobře temperován!“ křikl radostně Bach na Beethovena.

Nakonec Ludwig van Beethoven zavřel oči a soustředil se na své spojení s oním dítětem o kterém předtím hovořil.

A ve Francii ve městě Lyon se právě manželům Jarreovým narodil chlapeček, kterému rodiče dali jméno Jean-Michel.

Že to časově nesouhlasí? Ale kdeže …jak správně řekl Beethoven – nezbadatelná jsou tajemství Páně, a to platí i pro čas, který není tak lineární, jak si myslíme.

KONEC