Co nemáme Trixie, do zdejší divočiny už nechodíme. Vlastně už po většině není kam, divočina neexistuje, majitelé pozemky prodali a vyrostly tam různé nové budovy, nová hřiště univerzity apod. Když kolem někdy jedeme, místa tak změnila tvář, že se nám kdysi oblíbené procházky s Trixie (nebo i Sadie) těžko vybavují.

Napíšu raději sem, že jsem konečně se zpožděním přečetla moc hezkou povídku od Majky. A vybavila stejná situace (jen ta kočička tam chybí 🙂 ). Před víc jak 30 roky, v době, když syn našich přátel v Německu dospěl, byla tamní vojenská služba ještě povinná. Kluci před odvodem si ale mohli vybrat buď vojnu, nebo si dobu „odkroutit“ jako pomoc starým lidem. On si vybral to druhé a celou dobu, stejně jako Honza z povídky. docházel pomáhat starým lidem o samotě, které mu přidělovala sociálka. Chodil jim na nákupy,vodil na procházky a když o to stáli (a čas dovolil), dělal jim i společnost. Když bylo třeba pomáhal i jinde, v nemocnici, domovech důchodců – prostě kam ho poslali. Dělal to prý rád, což mě nepřekvapilo, protože už jako malý to byl velice milý, citlivý kluk a takový zůstal doteď – už milující táta dvou dospívajících dětí.

Lidi zlatý, mám nějaké depky z budoucnosti. Tak když může mít školní mládež „klimatický žal“ a kvůli tomu v pátek nechodit do školy a demonstrovat, tak já to budu dělat taky. A protože lesy jsou ekologicky důležité tak já budu v pátek místo práce chodit demonstrovat do lesa. Jestli přitom najdu nějaké houby, bude to příjemný vedlejší efekt, ale primárně tam budu samozřejmě demonstrovat. 😀 😀 😀